marvan

Nikdo nedokázal využít specifický formát seriálu tak, jako Lynch v tomto případě. Nejlepší seriál všech dob, Lost a podobné počiny by bez něj nikdy nevznikly. A taky jej zatím nepřekonaly.

Pokud se ve filmové branži už delší dobu mluví o nedostatku kvalitních scénářů, je odpověď po tomto seriálu nasnadě: dobří scénaristé teď píšou pro televizi. Po prvních deseti dílech dávám plný počet hvězd, excelentní experiment, který ani trochu nenudí, je tvůrčí a přitom přívětivý k divákovi. Skeptický tón, nezvyklý pro americký televizní pop, je dozvukem originálu, který je údajně ještě syrovější.

Přestože je pod seriálem podepsáno sedm režisérů, nese především otisk Gregga Arakiho. Od hlavního hrdiny, který typově odpovídá právě Arakiho hrdinům z předchozích filmů, nejvíc pak Gordon-Lewittovi z Mysterious Skin, až po celkovou gay stylizaci jak postav tak způsobu vnímání světa a uhrančivý soundtrack. I to syrové a emocionálně zdrcující finále je pro Arakiho filmy téměř něco jako autorský trademark. Občasné logické a realitě odporující lapsy mi až tolik nevadí, divák by neměl zapomínat, že tu nejde o žádný ryzí filmový realismus. Jde tu o dráždivou konfrontaci žánru teenage seriálu, do kterého znenadání vpadl syrový realismus, s nímž se nedokáží hrdinové vyrovnat a snaží se ho marně vytěsnit. A jsem zpátky u Gregga, protože ztráta nevinnosti je vlastně téma, které se prolíná celou jeho tvorbou.

Nadšené zahraniční recenze nelhaly. Opravdu vynikající záležitost, která se na jihu USA nejen odehrává, ale zároveň způsobem vyprávění odkazuje na jižanskou vypravěčskou tradici. Seriál je postavený na evokaci genia loci New Orleans. Příběh se posouvá pomalým tempem, reflektuje každodenní rutinu a pomalu se zadírá pod kůži. Velkou část zabírají osudy místních jazzových muzikantů, jejichž skladby tvoří hudební doprovod seriálu.

Seriál, který se dokonale zorientoval v divácké poptávce. Je temný, plný rozporuplných a vyšinutých postav. Samotné patrání po sériovém vrahovi tvoří katalyzátor příběhu, stěžejní kvality ale tvoří vykreslení postav a vztahů mezi nimi, které pod vlivem případu prochází razantním vývojem. Seriál od počátku vzbuzoval naději, že půjde o něco víc, než jen o další dobře napsaný příběh o pátrání po sériovém vrahovi. Nakonec zůstal někde na půl cesty mezi sofistikovanou zábavou a opravdu zásadním umělecký počinem.

Tam kde Lynch postmoderně kouzlil se surrealistickými vsuvkami, drží se The Killing realistického podání a kupodivu dokáže sdělit hodně podobné věci.

Vexed patří do ranku ulítlých komedií typu Červený trpaslík, které parodují zažité žánrové postupy, s typicky suchým britským humorem a sarkasmem. Zároveň je z toho cítit autorův pozitivní vztah k žánru, který dodává těm pitoreskním figurkám a situacím lidský rozměr. Pokud vám zbylo po skončení Červeného trpaslíka v srdci prázdné místo po geniálním magorovi Davidu Listerovi, pošuk Jack Armstrong ho bezesporu vyplní. Princip epizod seriálu je jednoduchý. Tým nesourodých detektivů vyšetřuje vraždu spáchanou v nějakém absurdním prostředí, což vyvolává dostatečně nesmyslné a komicky vděčné situace. A tak se vyšetřuje na psychiatrické klinice pro zazobance, v televizní soutěži o nejlepšího kuchaře nebo ve fitness centru. Mým prozatímním favoritem je vražda na fakultě gender studies s neskutečně pošahanými dialogy. Konfrontace pseudointelektuálních keců a Jackova sebevědomého křupanství tvoří přímo výbušnou směs.