Mikah

Můj nejoblíbenější seriál už od mých třinácti let. A asi navždycky, protože Červený trpaslík je pro mě jako domov.

Znám je nazpaměť, ale stejně si je pustím znovu. Na Přátelích mi vadí opravdu velká spousta věcí, ale nedělá mi potíže je přehlížet, protože bych se nechtěla ochudit o možnost trávit čas s touto partou a alespoň na chvíli se cítit být její součástí. Potom není problém dávat si opakované maratony, protože mě nekonečné popíjení kávy v Central Perku nebo vysedávání v Moničině bytě nejspíš nikdy neomrzí. Protože kdo by nechtěl mít takové přátele?

Moje comfort show. Plynoucí roky a sledování jiných seriálů mě jen utvrzují v tom, že v současném seriálovém světě zoufale chybí nějaký, který by se podobal Gilmorovým děvčatům. A tak mi nezbývá nic jiného než se vracet do Stars Hollow, kde se cítím příjemněji než ve většině jiných současných seriálů, které mi nedokáží mi navodit takovou „feel-good“ atmosféru. Gilmorova děvčata si pouštím, když se chci cítit lépe, a vzhledem k tomu, že se jim to beze zbytku daří, pravděpodobně s nimi budu trávit ještě hodně času.

U nás tento seriál není příliš známý, ale jinde je vnímán jako ten nejlepší seriál pro mládež a je považován za kult. Já s tím nemohu než souhlasit. Americké teen seriály většinou vyprávějí o lidech, kteří nepřipomínají nikoho, koho známe, a kteří prožívají věci, které jsou vzdálené realitě, v níž většina z nás žije. My So-Called Life je však realistický. Hlavní postavy jsou z obyčejných rodin, chovají se rozumně a pochopitelně a řeší otázky, jež se týkají většiny dospívajících. Díky tomu je snadné ztotožnit se s Angelou a cítit se jako součást příběhu. Připadalo mi, že jsem se vrátila v čase a těch necelých devatenáct hodin jsem strávila ve flanelové košili běháním po střední škole, rozmlouváním s přáteli na dívčích toaletách a toužebným očekáváním, že na chodbě zahlédnu toho chlapce, do něhož jsem tajně zamilovaná. Je těžké vyjádřit, čím mě My So-Called Life tolik zasáhlo, ale snad nikdy jsem se nesetkala se seriálem, který by mi navodil tak silnou a příjemnou nostalgii.

Komiksová předloha se mi moc líbila a lepší seriálové zpracování si asi nedokážu představit. Srdcerváči jsou jako pohlazení, které si můžu dávat pořád dokola. Je to opravdu hezký, milý a barevný seriál s božími postavami (mám novou oblíbenou fiktivní partu) a já se hrozně těším na další řadu.

Nejhorší jsou seriály, u kterých s poslední epizodou přijdete o smysl života. Lost jsem ještě nedokončila, jsem v polovině páté řady, ale vím, že přesně tohle se stane. Mám zpoždění skoro dvacet let, ale už je ze mě taky Lostaway, a když nesleduju Lost, myslím na Lost. Z televize jsem si pamatovala snad jenom Hurleyho, který pro mě asi navždy zůstane tváří seriálu, a teď je i mou oblíbenou postavou společně se Sayidem a Desmondem, i když nejlepší postavou je za mě Ben. Musím zmínit i fenomenální soundtrack. Edit: Od začátku až do konce výborné, jen je škoda, že spousta záhad zůstala nevysvětlena, na druhou stranu si můžeme vytvářet vlastní teorie. Lituju, že jsem si četla recenze lidí, kteří nepochopili konec, protože mi to trochu kazilo zážitek.

Tak tohle nikdy neomrzí. Viděla jsem to už několikrát a v budoucnu ještě mnohokrát uvidím.