maneki_neko

Miniaturní * za Pierce Brosnana - filmovou legendu a dnes již poněkud postaršího, avšak stále velmi okouzlujícího hřebce, který dozrál jako kvalitní portské víno v italské vinici, na jehož obličeji není vidět známka botoxu, fillerů či jiných omlazovacích jedů, jak je v této zábavní branži často zvykem.

Až do samotného závěru filmu jsem očekávala premisi typické korejské teen-romanťárny. Onen nečekaný zvrat na konci však můj původní záměr ohodnotit tento film pouhými třemi hvězdami zapudil. Herci zde hráli s lehkostí a uvěřitelností. Především herecký výkon hlavního protagonisty mě zaujal, protože i přesto, že mu zde již bylo přes třicet let, dokázal realisticky pojmout projev sedmnáctiletého kluka, který si právě prochází krkolomným, avšak místy i úsměvným obdobím dospívání, ještě bez jakékoli zahořklosti hodné třicátníka. Atraktivní dojem filmu vytváří i stylová retro atmosféra období konce 90. let (digitálky, oblečení, absence sociálních sítí atd.) Mou jedinou výtkou je snad jen přestřelená stopáž filmu, kde mohlo být snad i něco málo vystřiženo.  Stručně řečeno, tento film doporučuji všem beznadějným romantikům a obdobně citlivým duším, které se rády zasmějí i dojmou během zhlédnutí tohoto něžně pojatého příběhu o té první, nevinné a opravdové lásce, kterou většina z nás aspoň jednou v životě zažila a ráda si na ni s odstupem času občas vzpomene.

Celkem působivý snímek z démonického prostředí cvokhausu odehrávající se koncem 60. let, jenž mi místy připomínal kultovní Přelet nad kukaččím hnízdem, jen v ženské verzi.  Suverénní herecký výkon Angeliny Jolie, coby zlomené duše s prožízlou pusou, hravě strčil do kapsy Winonu Ryder, která zde jako hlavní hrdinka příliš nevybočuje z řad typických protagonistů. Zkrátka -  neurazí, ale ani nenadchne. “Vedlejší“ role empatické pečovatelky Whoopi Goldberg také stojí za zmínku. Ta doprovodná hudba tam ani být nemusela. Možná by stačilo ponechat prosté ticho (jako v reálném životě), což by nabylo na té ponuré atmosféře, ale nu což. Poselství filmu by si asi každý měl určit sám, ačkoliv se to Wynča snažila vnutit divákovi v závěru filmu z jejího pohledu. Nelze jí však upřít výrok, že všichni jsme svým způsobem ignoranti utápějící se ve vlastní pravdě.