Nach

Jakub Prachař (Štěpán) je vnukem Iljy Prachaře, který si v Krkonošských pohádkách (od r. 1974) zahrál roli Trautenberka.

Jde o třetí a speciální sérii Ondřeje Adlera Po stopách minulosti. První se týkala Aleny Popperové (tři díly, 2016), druhá profesora PhDr. Milana Nakonečného (tři díly, 2020) a třetí se jako první nesoustředí na konkrétní lidi, ale na místo Novobystřicka (dva díly, 2022).

Z pamětníků se premiéry dožila pouze paní Švecová. Ostatní zemřeli v průběhu let 2019–2021.

Podle zdrojů z rakouské strany by na polích v okolí Novobystřicka mělo být pochováno přes sto civilistů – národních hostů. Najít se do roku 2022 podařilo pouze dvanáct žen a jeden hrob patřící zřejmě malému dítěti.

Filmaři původně zamýšleli zaznamenat pouze výpovědi žijících pamětníků. Poté, co jim paní Švecová odhalila místo, kde měli být pochováni národní hosté, co tam v květnu až srpnu 1945 zemřeli, bylo Tomášem Pancířem rozhodnuto o pietní exhumaci a pohřbení ostatků zdejších civilistů. Autoři dokumentu se rozhodli celý tento proces postupně mapovat.

Natáčení příchodu nacistů do Nové Bystřice se natáčelo v hotelu Nobys. V této budově se opravdu za 2. světové války usídlili nacisté.

Na informacích pro dokument se významně podíleli: město Strážov s citacemi z kroniky města (k požáru z 12. 5. 1828), Okresní archiv v Klatovech a Plzni (co se týče kapitoly o čarodějnici) a pamětníci z Horních Němčic ohledně pamětí na Roubala a Pangerlovi.

Dokumentaristé během práce na dokumentu zmapovali i dvě matriční knihy zaobírající se statkem Christlhof.

V dokumentu je prezentován originální půdorys statku Pohádka, osobně nakreslený rukou Ivana Roubala, včetně různých poznámek.

Spolek Paranormal tým z.s. přenocoval na statku Pohádka dvakrát. Poprvé v roce 2013 a podruhé roku 2019. Právě ze druhého zmíněného roku je i ona bouřlivá noc v dokumentu prezentována.

Ve 35. minutě je chybně uvedeno, že útěk pohraničních Němců se týká Roubalových. Je to přeřek a správně tam má zaznít jméno Pangerlových, kterým je třetí kapitola věnována.

Autoři Bílé smrti žádali o finanční prostředky na Startovači, ale nepodařilo se je plně vybrat. Z toho důvodu byla přerušena činnost na dalších dvou pokračování (původní název všech tří filmů měl znít: „Bílá smrt: Výslech“, „Bílá smrt: Poslech“ a „Bílá smrt: Rozsudek“) a veškerá energie se věnovala k dokončení pilotního projektu.

Ač Karel Čapek své dílo Bílá nemoc nekonkretizoval doslovně na konkrétní mocnosti a politiky (kvůli nátlaku nacistů), Bílá smrt se rozhodla jít opačnou cestou a přiznat jak politiky (Adolf Hitler), tak země (nacistické Německo, Československo), které měl Čapek ve 30. letech 20. století na mysli. Od tohoto bodu se odehrává alternativní historie Evropy, ovlivněná nikoli druhou světovou válkou, ale Bílou nemocí.

Natáčelo se v lokalitách: Statek Maršovice (byt komisaře, ordinace, mučírna), statek Podmaršovice (ghetto společensky vyloučených), Mezinárodní muzeum keramiky Bechyně (kancelář komisaře), Památník Vojna u Příbrami (cela Marie Dostálové, chodba do cel komisařství), Teologická fakulta Jihočeské univerzity České Budějovice (chodby a schody centrály Federativní Ochrany Milovaných), zámek Nová Bystřice (vzpomínková sekvence Marie Dostálové na dětství, exteriéry centrály FOM, exteriéry bytu komisaře), Caffe & Bar Bagrista České Budějovice (mřížový vstup do centrály FOM).

Všichni herci, ať profesionálové, či amatéři, hráli ve filmu zadarmo.

Ač je film černobílý, obsahuje barevné sekvence. Co je černobílé, je pod kontrolou totalitního systému Pravdy a Lásky. Co má barvu je mimo jeho kontrolu. Proto sny, svobodné vzpomínky či krev nakaženého Bílou smrtí (neb ani tuto nemoc nemá totalitní systém pod kontrolou) je zobrazována barevně.

První klapka padla v březnu 2019. Poslední měla padnout v březnu 2020. Jenže tento film o pandemii Bílé nemoci ohrozila skutečná pandemie koronaviru, a tak se poslední klapka konala v červnu 2020.

Do realizace scénáře se nikomu moc nechtělo pro jeho ponurost, depresivnost a černobílou barvu, která byla autorskou podmínkou k natočení. Nakonec si tedy tento film musel Ondřej Adler natočit sám.

V 56. minutě je řečeno, že Seneca zemřel 40 let před naším letopočtem. To je ovšem nepravda. Seneca se narodil zřejmě 4 roky před naším letopočtem a za vlády císaře Nerona byl odsouzen k smrti z důvodu účasti na Pisonově spiknutí (zřejmě neprávem), kvůli čemuž spáchal roku 65 n. l. sebevraždu proříznutím si žil na ruce.

Zdeněk Troška, který na filmu dělal asistenta režie, vzpomíná, že díky zkušenostem tří měsíců na sněhu během tohoto natáčení nikdy v životě nerežíroval žádný film v zimě. Odmítl kvůli tomu i scénář Anděla Páně (2005). Troškovu averzi též posílila i smrt Václava Lohniského, který Zdeňku Troškovi dle jeho slov umřel v náručí.