Osvícený

Jak píše Valušiak, hlavní způsob, jakým nástup zvuku negativně ovlivnil filmovou formu je "zatěžkaná přízemní popisnost, tolik vzdálená vzletné obraznosti a stylizaci němých filmů." Tento snímek, ačkoliv přišel dobrých třicet let po nástupu zvuku, je toho nehezkým příkladem. Jeho drásavá verbálnost (využívající nezúčastněného zpětného voiceoveru hlavního hrdiny namísto subjektivnějšího a dramaturgicky bohatšího vnitřního hlasu) navozuje až dojem nuzných podmínek produkce, znemožňujících zachytit lokace vězení vizuálně. Ale i kdyby to byl ten případ, existuje bezpočet kreativnějších způsobů jak domnělý prostor ve filmu vytvořit a příběh celkově fabulizovat asociativnějším a napínavějším způsobem.

Časosběrné ohlédnutí za dobou, na kterou nikdo nevzpomíná v dobrém. Snímek stepuje na hranici dvou poloh: 1. Zobrazení postupného vývoje pandemie, zachycené jak skrze náladu většinové společnosti tak subjektivní postoje vybraných jednotlivců. Ty staví do vzájemné opozice a navzájem je problematizuje, ale zároveň naráží na jejich společné lidství. Tento pandemický vývoj kouzelnou hrou života eskaluje v téměř učebnicovém dramaturgickém schématu: "nezvyklá situace - společné úsilí - tragické ztráty - nespokojenost - dramatické konflikty - hořkosladké vyznění". 2. Meditativní rozímání s prázdnými záběry a pohledy na nonšalantně nezúčastněnou zvěř a domácí mazlíčky. Tyto momenty jsou ryze subjektivními chvilkami, při kterých je možno si zodpovědět všechny otázky, které diváku bují v mysli. Jak se píše na začátku možná nejlepšího Chaplinova filmu: "A picture with a smile - and perhaps a tear." Toho smutku je v tomto případě bohužel víc.

Výrazně polopatická expozice je po chvíli zdánlivě nahrazena tím, co by se mohlo zdát začátkem děje, vyprávěného rychlostí lesního požáru, což se však překvapivě ukáže být pokračováním expoziční krasojízdy. Pak přichází průměrná hra na čáry máry, prostříhávaná se scénami prohledávání letadla s nulovou sdělnou hodnotou. Nebudu lhát, z čeho by lepší scenárista udělal prvotřídní drama, to je zde prosvištěno nepochopitelným způsobem, aby se uvolnilo místo pro telenovelní omáčku, dovršující tuto tragikomedii. Nalákal pilot? Nope.

Darious Britt patří k těm filmařům samoukům, kteří nás, mladé a nezkušené jen a jen inspiruje. A to kromě jiného sedmiletým a nesmírně náročným procesem výroby právě tohoto skromného, avšak inteligentního dílka.

Ó, jaký jsem to šťastlivec, že jsem měl možnost zhlédnout tento starý drahokam na velkém plátně! Zpívání v dešti je filmem, jenž v análech filmové historie nemá žánrové konkurence. Muzikál čítá bezpočet klasik. I přes to však emocionálně vyšperkované Vlasy, shakespearovský cumel West Side Story, Rocky Horror na tripu, ani leskem parketu prodchnutý Svět valčíků pouze sekundují této formě hollywoodských klasik. A já, díky šviháckému Kellymu, bodrému Donaldovi a rozkošné Dennis, za vřeštění trumpet a uprostřed petsrých barev filmových studií, schytávám rázové vlny lásky k filmové tvorbě a v plné šíři začínám chápat pojem stříbrné plátno.

Film Důvěrný nepřítel mě zaujal hned hned ze dvou důvodů. Zaprvé, Gabriela Marcinková ve vaně a zadruhé, pozápadňovací tendence české produkce mě zajímá a děsí zároveň. K prvnímu bodu snad netřeba nic dodávat, druhý mi dovolte rozvést. Stálice české tvorby, infantilní komedie a válečně-historická dramata již začínají ztrácet dech. Někteří režiséři se proto začali uchylovat ke kopírování dnešních hollywoodských filmů (ponuré zápletky, akční gradace, hluboké tóny, wide shoty) zkouše vytvořit cosi obdobného u nás. Ať už však tvoříte český film, americký film, ruský či asijský film, jednu věc prostě nemůžete odfláknout. Scénář. A právě s ním mám víc problémů, než bezdomovec v zimě. Nejen že vypadá, jakoby ho napsal nepříliš talentovaný student prvního ročníku scénáristiky cestou domů v autobuse, ale navíc tvoří tak chabou páteř filmu, že vypiplaný vizuál, tvořený často rezonující kombinací širokých záběrů a close upů, který by v jiném případě byl třešničkou na dortu, stává se pouze zoufalým pokusem o udržení jakési úrovně. Kromě toho film navíc namísto budování bohatšího děje nekoordinovaně podstrkuje jedno falešné vysvětlení zápletky za druhým, přičemž to pravdivé se dozvíme až v deus ex machina rozhovoru úplně na konci. Nezbývá než konstatovat, že stejně jako se Forman po přestěhování do Ameriky musel pár let adaptovat na tamější mentalitu, než si mohl dovolit tvořit filmy pro americké publikum, točit americké filmy pro publikum české nemá budoucnost...

Jedná se o formálně neobyčejně osvěžující záležitost, která však bohužel předurčila Snyderovy přešlapy u filmů budoucích... Píše se rok 2009, Nolan vytasil své veledílo s pomalovanou tváří a Zack natočil Watchmeny. DC filmy obou zmiňovaných umělců mohou na první pohled nést obdobné formální i obsahové dramatizační znaky; tj. (v těžkých uvozovkách) "realistické" pojetí jejich fikčních světů. Jak šel čas, Nolan dal DC vše co mohl, Marvel si jede svůj CU, a Zack dostal za úkol narychlo stvořit privátní DC vesmír. A zde nastává ona kardinální chyba. Rozpomněl se na staré dobré časy, kdy jeho Watchmeni a Temný rytíř brázdili světová kina. A protože se mu po tom strašně stýskalo, rozhodl se vzít vůdčí DC charaktery (Batman & Superman) a vsadit je do filmů Watchmenovské formy. Tj. co nejvíc kůl záběry, ponurá barevná paleta, neotřelý storytelling a větší množství slo-mo, než je zdrávo. Vyšlo to? Ovšem, že ne. Syžet á la backstory Dokrota Manhattana bude fungovat pouze a jenom v případě backstory Doktora Manhattana a snažit se něčeho podobného docílit u diametrálně odlišných charakterů smysl zkrátka nemá. Čímž se vracíme k Watchmenům, jejichž úspěch (společně s přetrvávajícím vlivem Dark Knightové kultury) nechtěně přispěl k následnému pádu toho lepšího komiksového studia.

Na Bohemian Rhapsody jsem šel s očekáváním barevného životopisného bijáku, prodchnutého hudbou, s mírným nádechem depresivní reality z přicházející nemoci, vygradovaného v nádherně natočeném koncertu. Co jsem dostal? Barevný životopisný biják, prodchnutý hudbou, s mírným nádechem depresivní reality z přicházející nemoci, vygradovaný v nádherně natočeném koncertu. Tento film je látkou, ke které nebylo možno přistoupit jiným způsobem, než k ní přistoupeno bylo, která zaručeně uspokojí širokou veřejnost (od skalních fanoušku kapely až po lidi, kteří o ní v životě neslyšeli), která však u lidí, kteří nešli kvůli Queenům ale kvůli zálibě ve filmové produkci, nemá šanci uspět. Povídejte to ale přeplněným kasám v kinech po celém světě. :-)

Jak byla jednička neuvěřitelně tupým, nezáživným filmem, dvojka o to víc nabírá na obrátkách. Nikdy by mě nenapadlo něco takového říci o pokračování Šifry mistra Leonarda, ale Andělé a démoni jsou pecka! A já se zdaleka nesnažím tvrdit, že se jedná o jakkoli hlubokou, či nadčasovou záležitost. Ten film je zkrátka přísně nadupaný, dynamický akčňák, který (nebudete-li se pozérsky bránit), shlédnete na jeden dech. Zamlouvalo se mi, jak svižně sestaví rozmanitou paletu postav i těch na první pohled nejnenápadnějších rolí, o kterých si však můžete být jistí, že později ve spletitém scénáři dostanou vlastní místo, přičemž se však místy nezdráhá pár z nich střelit ze dvoumetrové vzdálenosti do hlavy. Na herce je radost pohledět a Hans opět obhájil svůj flek ne hudebním Olympu. :-) Spousta lidí kolem kritizuje, že se jedná o plochou střílečku s církevně-mysteriózním podtextem. A já se ptám: Proč se u všech svatých nepodívat na střílečku s církevně-mysteriózním podtextem? Je to snad již posté zkopírovaná látka? Já si upřímně nevzpomínám na film podobného rázu. Jestli máte nějaký nápad, neváhejte napsat! Ron Howard není režisérem, jenž by současné Hollywoodské špičce sahal třeba jen po kolena, po Rivalech mi však dopřál již druhý filmový zážitek, jenž rozhodně není k zahození.

Gattis a Moffat se začali každej večer sjíždět do němoty, režiséra někde zapomněli, kameraman dostal na Vánoce spoustu novejch objektivů, tak je musel všechny pořádně vyzkoušet, střihačovi se pomíchaly záběry, tak už to ke konci stříhal nějak tak náhodně, Cumberbatch ztratil holicí strojek, Freeman se nechal přebarvit na blod, Scott se začal vztekat, když mu řekli, že už ho nechtěj, Abbingtonová poprosila Gattise, jestli by ji moch nechat zabít, aby se toho už nemusela účastnit, Jones jako malej odmítal nosit rovnátka a všichni společně vyhrožovali producentovi, že když je pošle do háje, zacpou mu pusu Sherlockovou čepicí a utopěj ho v Bristolskym bazénu. Nebo nevím, jak jinak mohly tyto fádní příběhy o špatném pracovním kolektivu, podnikateli s přebytkem volného času a sestře šikanující své sourozence, využívající do očí bijících a diváky k zblití podvádějících deux ex machina, vzniknout. I přesto mám pro televizního Sherlocka ohromnou slabost a poslední minuty The Last Problem mě neuvěřitelně navnadily na pokračování, za předpokladu, že se bude držet při zemi a odvíjet od předlohy mnohem více, než jednorázovými výkřiky názvů povídek.