Pohrobek

Sehr deutsche Freske, jak tento film pojmenoval sám režisér - jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné (na scénáři se podílel i Grass) zobrazení zvláštní doby zvláštní formou. Oscar a jeho útěk před nechutností "opravdového" života dospělých. Útěk, který skončil neslavně a je jednou z nejsmutnějších výpovědí o nezachytitelnosti dětství a prchavosti jeho jasu a krásy.

Kdo z lidí nesní o tom stát se andělem, okusit všeobjímajícího nadhledu a nebývalé perspektivy. Většina teologů vám však řekne, že andělé nám závidí. A tento film nám ukáže proč! Lidský život snad tím nejlaskavějším možným způsobem - jeho teplo, jeho cit, jeho chuť, jeho tvar, jeho vůně, jeho BARVA, přátelství, vzpomínky, smutek a hlavně LÁSKA. Film se snad nejlepší zvukovou stránkou, co jsem kdy viděl/slyšel - ať co se týče nádherné hudby nebo i neskutečně hluboké ustavičně se řinoucí filosofie, jež vás mimojiné zbaví předsudku, že němčina není krásný jazyk. Osobně si myslím, že síla těchto slov musí působit snad i tehdy, když z nich významově nepochytíme ničehož nic. Film vám dá odpověď na otázku, co je tak poetického na Columbovi i čím se trápí váš anděl strážný. Bez nadsázky vrchol filosofického filmu nejen osmdesátých let.

Jako o protiválečném filmu bych se o tomto skvostu nikdy nevyjádřil! Jako o humánním spíš. Podle mě se však jedná "pouze" o neskutečně realistický válečný film, který má samozřejmě vzdát hold obecné lidské síle, boji o život a neskutečné vůli, avšak spíše podprahově také přináší opožděné, ale tolik potřebné, poděkování a ocenění služeb všech příslušníků wehrmachtu, na nějž bylo Německo tak hrdé. Vybral si pro tento účel jednu z nejnebezpečnějších, nepříliš vděčných úloh německých vojáků - statečné ponorkáře. Je zajímavé, ale vcelku pochopitelné, jak se film úzkostlivě vyhýbá nacistickým symbolům. Dokonce i německá námořní vlajka se tu mihne jen párkrát a hákový kříž, abys pohledal. Hajluje se tu jen jednou a ještě tak činí ti, kteří se pouze ulévají v bezpečném neutrálním přístavu, a pro filmové hrdiny jsou minimálně podezřelými elementy. A vzpomeňte si, jak jsou u amerických či britských filmařů nacistické symboly i pozdrav nadužívané - a to i u takových rodinných týpků, jakým je Spielberg. Jeden jasný nácek se v roli důstojníka i objeví a je sympatické, jak je v nejvypjatějších momentech na gibraltarském dně vtažen do posádky a na jeho dosud pečlivě udržované bradě se leskne mírné strniště. Je tu propráno i pár kontroverznějších témat - viz. problém francouzského děvčete německého námořníka. Každopádně takovýto snímek z druhé strany velmi dlouho citelně chyběl.

Nejlepší a nejsilnější Fassbinder, kterého jsem zatím viděl (a to se v díle tohoto režiséra už docela vyznám). Strhující snímek o smrtelném egocentrismu a zničující krizi mezilidských vztahů. V obalu komedie, což funguje překvapivě dobře. Ze začátku jsem se docela zasmál, stále více jsem se za to ale styděl, a nakonec jsem se už skoro jen styděl - i když film je vybaven dvěma pointami. Jednou klasickou a jednou absurdně komediální, která je podbarvena Vejvodovou Škodou lásky - asi nejnečekanější použití téhle klasiky ve filmu. Film je to hodně nemilosrdný, dost provokativní a občas i poněkud nechutný (na "otevřené" homosexuální scény ještě nejsem zvyklý.)

Maniak německého nového filmu Werner Herzog využil svoji lásku k opeře - o níž by mohli pravidelní návštěvníci jeho bayreuthských a milánských inscenací povídat - k plnému rozvíjení svého nejobsesivnějšího a nejšílenějšího tématu: člověka posedlého svým cílem. Herzogův podivuhodný dokumentární styl, v němž jako vždy hraje neodmyslitelnou roli příroda a přírodní národy, kombinovaný s děsivým a uhrančivým Klausem Kinskim v hlavní roli z Fitzcarralda dělají výjimečný zážitek z lidské velikosti.

Mistrný válečný snímek, natočený charakteristickým Peckinpahovým westernovým stylem. Většina bojových scén je zcela bezchybných, a pokud ještě o něčem pochybujeme, prvotřídní dojem v nás utvrdí nečekaný prostřih, zpomalení, symbol, ironie. Z hlediska obsahu se nejedná o žádnou průhlednou záležitost. Stranského chápeme: není to zbabělec, prostě nechce porušit tradici své rodiny a musí se k železnému kříži dostat, ať to stojí, co to stojí. Četař Steiner ale představuje nebývalý oříšek. Bojuje, jak nejlépe a nejčestněji umí, a to proto, že se ocitl tam, kde se octl. Nijak nadšen z toho není, právě naopak: nenávidí důstojníky už kvůli tomu, že jsou důstojníky. Ale nevzbouří se, nerezignuje. Dělá to, co nejvíce nenávidí, dál. Zvláštní a velmi silný existencionálně pesimistický snímek.

Cesta na voru do pekla, cesta s ďáblem na palubě. Apokalypsa před Apokalypsou, za pár šupů, za cenu nezměrného vypětí fyzického a především duševního - herci svoje role vysloveně "protrpují" - ale tak, že jim dodávají ještě větší křiklavosti. Tenhle film není dokonalý - ani jím neměl být. Jako krutý, působivý, místy neskutečně překvapivě ironický ( o té hlavě a jejím "Zehn!" budu přemýšlet ještě dlouho) obraz muže, ne-li ďábla, který kráčí stále dopředu, je to ale dokonalost sama. Klaus Kinski - zběsile rozhánějící opičky pošklebující se mrtvolám udolaných conquistadorů - do svého pekla snad i dorazil!

Wim Wenders je kouzelník! Kouzelník obrazu, kouzelník zvuku i kouzelník hloubky výrazu! Wenders o tomtu filmu snil a připravoval se naň 14 let!, snímek stál 23 milionů marek, točil se v patnácti městech osmi států čtyř světadílů. Co o tom říci - film, který naprosto plynně spojuje detektivku se špionážním filmem, vše je podané jako roadmovie v melodramatickém obalu se sci-fi podkladem! Nechci tvrdit, že jsem ho pochopil (to asi ani nejde), ale byl jsem jím naprosto uchvácen, ohromen a fascinován - stejně jako snímek sám je fascinován snem, viděním a fantazií. U Wenderse naprosto nezáleží na stopáži - po skončení snímku vždy převládá pocit, že toho bylo málo - jak rád bych se dostal k původnímu osmihodinovému materiálu (!!!). Solveig Dommartin je podobně jako v Nebi nad Berlínem neodolatelná (andělštější než její andělští obdivovatelé). Sam Neill si u mě neuvěřitelně polepšil a stal se z pitomce z Jurského parku hodně, hodně velkým hercem. Max von Sydow, Jeanne Moreau, William Hurt - všichni neuvěřitelně poetičtí a dokonalí. Film, v němž vás nepřekvapí vůbec nic - ať je to jakkoliv podivné, krásné a nezemské!!!

Nic než holá skutečnost. Ani náznak humoru, odlehčení, sympatií či čehokoliv lidského. Chladné přípravy, chladně provedená akce. Podivuhodná práce s detaily - nacistické obličeje snímané zespoda, příslušníci SS střílející do Einsteinovy fotografie. Neuvěřitelně perfekcionalistické momenty - zálibné a pečlivé rozbíjení vázy. Žádná kladná postava - jen jedna zcela anonymní obět. Odvážná moderní vážná hudba - někdy až nesnesitelně disharmonická, ale geniálně fungující. Nacisté jako bezchybné stroje, ať při zavazování kravaty, podávání smrtící injekce nebo střelby do oběti v bezvědomí.

Neskutečně silný film o tom, jak udělat z důstojného "kmeta" kokrhajícího ubožáka - a to vše "pouze" prostřednictvím jedné ženy pochybné pověsti. Herecký i režijní koncert - nemohu se rozhodnout, zda na mě více zapůsobil Jannings či Marlene Dietrich. Nemilosrdná, správně nadsazená, nesmrtelná podívaná.