Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Animovaný
  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Krátkometrážny

Recenzie (2 829)

plagát

Cudzinec (2016) 

Deštěm nasáklá jihokorejská atmoška je ta tam, a ani démonický rituály to nezachrání. Takhle k posrání zdlouhavej horror jsem neviděl...... čert to vem. 👹

plagát

Správa (2020) 

"Kdo se nedokáže poučit z historie, je odsouzen k tomu ji opakovat." – tímto významným citátem od George Santayana otvírá režisér Peter Bebjak rekonstrukci (ne)slavného útěku Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi, a následném vzniku zprávy, jež se stala zcela prvním zveřejněným svědectvím o existenci koncentračních táborů. Přestože jde o příběh, který zásadně ovlivnil tehdejší válečné dění, jde o jeden z několika tisíců historických střípků, jež jsou zcela neprávem zapomenuty...... 'Správa' je sice adaptací velmi věrohodnou a autentickou, ale zbytečně oddramatizovanou, prakticky bez gradace, či napětí – což je však z odlišného úhlu pohledu tvůrčí záměr, kterým se Bebjak pokoušel umocnit ztělesnění utrpení, a v divácích navodit pocit beznaděje a subjektivní emoce protagonistů. Z hlediska řemesla a formálního zpracování jde však o nadstandardní a nesmírně zručnou práci, byť celkový potenciál se dal využít víc lukrativněji. A ač jde o dílo se slovenskými kořeny, je 'Správa' ve všech měřítkách skutečně plnohodnotný mezinárodní film se vším všudy. Na závěr nelze opomenout ani finální titulky, které podkresluje audiokoláž sestavená z projevů popíračů holokaustu anebo výroků populistických, nacionalistických či extremistických politiků (Trump, Le Pen, Kotleba, Salvini, apod.), kteří vědomě útočí na současné terče moderní společnosti, jimiž v tehdejších dobách byli právě židé: na uprchlíky, migranty, homosexuály, romy, a celkově menšiny – čímž snímek akcentuje velmi jasné poselství: "Strach vede k hněvu. Hněv vede k nenávisti. Nenávist vede k utrpení." .... uživatelský hodnocení je totálně mimo mísu. A pak že na ČSFD nejsou náckové.

plagát

Willyho kouzelný svět (2021) 

Nemám šajna, co tvůrci při natáčení týhle bizarní céčkový zvrhlosti brali za matroš, ale chci to taky, a to s gramáží minimálně čtyř lopat. Děkuji.

plagát

Čarodejnica (2015) 

"Wouldst thou like to live deliciously?" ________ Britsko-americký koprodukční snímek 'The Witch' je bravurní režijní debut Roberta Eggerse (cena z festivalu v Sundance budiž důkazem), který se pokouší autenticky a co nejupřímněji odpovědět na atypickou otázku: jakou podobu měl strach před více než čtyřmi staletími? Zdání ovšem klame – Eggers sice kladl tvůrčí důraz na naturalismus, ale 'The Witch' paradoxně nabízí víc otázek, než očekávaných odpovědí...... První polovina filmu sestává převážně z modlení, citování Písma svatého, a sebemrskačského kajícnictví ve jménu náboženského fanatismu rodiny, která si množící se katastrofy, jež ji postihují, neumějí vysvětlit jinak, než jako boží odplatu za své domnělé hříchy. V druhé polovině se vše radikálně otočí o 180° na folklorní báchorkou o ztrátě racionality a zdravého rozumu, kdy se pod nátlakem vzájemné nedůvěry zpřetrhávají veškerá pouta a vazby členů rodiny asketických evangelíků, kteří za čarodějnictví a ďáblovo znamení označují vše, co se vymyká dobovým standardům, čímž pomalu vzniká kolektivní paranoia, která posedne i mysl samotného diváka...... 'The Witch' se všeobecně honosí různými superlativními přívlastky – nejčastěji se používají adjektiva typu originální, strašidelný, milník hororového žánru za posledních několik let, atd. To všechno zde platí pouze za předpokladu, že divák akceptuje komplikovanou hru, kterou s ním režisér Robert Eggers hraje. Eggers totiž nepodlehl nárokům dnešního konzumenta rádoby primitivních vyvražďovaček s hektolitry krve, a namísto toho naservíroval žánrovku ze starý školy, která jde již od prvopočátku proti jakýmkoliv stanoveným škatulkám i šablonám, a nakonec ji převlékl do dobové pověsti o čarodějnici z temného lesa...... K tomu si připište na účet podniku deprimující vizuální estetiku, nepříjemnou hudbu, anebo naprosto démonicky expresivní projevy herců – snímku samozřejmě vévodí Anya Taylor-Joy, která si zde vydláždila chodník slávy – no a máte zaděláno na hrůzu nahánějící zážitek. Bohatě stačí jednoduchý námět a mistrovská forma. Jo a mimochodem, staroangličtina mi dala celkem zabrat. Každopádně přesně takhle má vypadat objektivně kvalitní horror současného tisíciletí, který se nebojí rozvířit žánrové vody, a jít proti proudu. Už nikdy nebudu kozy vidět stejně..... // VERDIKT: 8,8 kozlů z 10 🐐 // [#HORROR'SNOTDEAD]

plagát

Suspiria (1977) 

Ikonický italský horor 'Suspiria' od Daria Argenta je v rámci i mimo rámec audiovizuálního umění naprosto revoluční počin, který definoval filmový subžánr takzvaného neon cinema, a nezpochybnitelně ovlivnil hororový žánr jako takový. Stěžejním elementem zde však není relativně přímočarý a monotónní příběh, ale naprosto fascinující nekonvenční vizuál. Právě díky nadčasový vizuální estetice, kompozici křiklavých tónů barev, a výtvarné stránce jako takové, která na svou dobu neměla sebemenší obdoby, je 'Suspiria' zcela unikátním kinematografickým dílem, kde je formální hledisko nadřazeno hledisku obsahovému – což nemusí být každému po chuti. Sice jde o provokativní a nesnesitelně pomale gradující zážitek, ale tahle temná pohádka o čarodějnicích pro dospělé je absolutní povinnou četbou pro každého cinefila a fanouška hororového žánru.....

plagát

Suspiria (2018) 

Krom názvu má americký snímek 'Suspiria' fakticky pramálo společného s italským originálem. Artová stylizace pod taktovkou Luca Guadagnina se samozřejmě nezapře – oproti originálu není vizuál složený výhradně z neonů a křiklavých tónů, ale je saturován do deprimujících studených barev – jenže krom zmíněného názvu, přepálený stopáže a základní premisy jde o naprosto odlišnej film, který je naprosto zbytečně škatulkován do pozice remaku kultovní klasiky. A to je škoda......

plagát

Duna (2021) 

"I must not fear. Fear is the mind-killer. Fear is the little-death that brings total obliteration. I will face my fear. Only I will remain." ________ Převést komplexní mytologii kultovního vědecko-fantastického románu 'Duna' od Franka Herberta na stříbrné plátno se pokoušelo mnoho zkušených filmařů – na její nerealizovatelné produkci si zejména vylámal zuby vizionář Alejandro Jodorowsky, jelikož se v tehdejší době mělo jednat o finančně nejnákladnější filmový projekt vůbec, a verze od Davida Lynche se zase nesetkala s příznivými ohlasy. 'Duna' tak postupem času získala pověst literárního díla, jejíž převedení na filmové plátno je prakticky nemožné...... Jenže pak se jí po desetiletích lačnosti zhostil renomovaný režisér Denis Villeneuve, který realizování 'Duny' považoval jak za své životní poslání, tak za nesplněný dětský sen. A zvěsti o tom, že jde o novodobé Hvědné války, nelhaly. Nalijme si tak prosím čistého vína, a přiznejme si jedno primární stanovisko: nejnovější filmovou adaptaci románu 'Duna' lze zcela bezvýhradně považovat za plnohodnotný vědecko-fantastický epický epos, který vás svou úchvatností smetou jak písečná bouře. Villeneuve totiž natočil impozantní dvě a půl hodiny trvající ódu na velkolepost, jež má i paradoxně komorní a v zásadě minimalistickou rovinu, až z toho zrak přechází. Co zde však Villeneuve předvádí je nefalšovaný audiovizuální porno, díky čemuž servíruje tu nejčistší dávku melanže široko daleko – i proto je nutno uznat, že z hlediska filmového řemesla je tohle exkluzivní koření vskutku peprné, a nejde ani opomenout, že Villeneuve zde svým způsobem etabloval umělecký směr tzv. 'blockbusterového arthouse'. Villeneuve byl vždycky perfekcionista, tudíž není divu, že až encyklopedicky prezentuje diegezi onoho fikčního makrosvěta a její nesmírně komplexní futuristické mytologie i kauzalit prostřednictvím opulentní a hyperbrutalistní výpravy. Byť hrdinové samotného příběhu jsou víceméně archetypální, hvězdný casting je natolik sympatický, že každý si zde najde svého miláčka či oblíbence. Orientální nádech je neskutečně poutavý, divák má přesto dojem, že jeho mysl není ukotvena na planetě Zemi, ale přímo na písečné planetě Arrakis – s tímhle aspektem se samozřejmě pojí fenomenální soundtrack od Hanse Zimmera, což je hotovej balzám na (d)uši........ 'Duna' je tak v rezoluci pohlcujícím a neméně intuitivním audiovizuálním zážitkem, který vašim vjemům poskytne intenzivní orgasmus – to vše ale podráží fakt, že jde v podstatě o prolog k něčemu ještě většímu – takže přirovnání k 'Společenstvu Prstenu' je zcela na místě. Přeci jen závěrečnou replikou snímku je věta "Tohle je teprve začátek." Co víc dodat? O tak famózní adaptaci se ani Jodorowskymu nesnilo. Denis to dokázal. Frank Herbert by byl pyšnej. Lynch se může jít zahrabat. Jediný, co zbývá, je si položit zásadní otázku: Je 'Duna' epický velkofilm se vším všudy? Zajisté. Jedinečná filmová událost? Určitě. Nejlepší film roku? Ani zdaleka – takovou ambici 'Duna' prostě nemá – ačkoliv mnohá očekávání budou bezesporu uspokojena, stále jde 'pouze' o expozici k druhému dílu, u něhož se méně znalí diváci budou možná ztrácet. Tady už k čirý dokonalosti fakt chyběli jen ti Pink Floydi – před projekcí tak doporučuju ještě zkouknout dokument 'Jodorowsky's Dune' – neboli příběh o tom, jak mohla 'Duna' vypadat pod neméně megalomanskou taktovkou psychedelického mága Alejandra Jodorowskyho :))) ...... // VERDIKT: definice audiovizuální velkoleposti. Must see záležitost. 9,1 červíků z 10 // #senddunes

plagát

Prekliate dedičstvo (2018) 

(Re)definice disturbing filmu. Ari Aster až moc dobře ví, jak skrze motiv pocitu viny a nervydrásající atmosféru v divákovi vyvolat úzkost – za což může mnohdy absurdní vyjadřování herců (zejména Toni Colette překonává sama sebe), ale i nepříjemná zvuková vibrace, která zní v pozadí a doprovází většinu stopáže – a nejen díky tomu si nejenom zcela legitimně vydobyl respekt mezi filmaři, ale zároveň se okamžitě katapultoval do síně slávy hororového žánru. A to je nutno podotknout, že 'Hereditary' je jeho celovečerní debut, který si užijí primárně fajnšmekři. Nic pro nenáročné diváky. Finální scéna bere dech. Nemám co bych dodal...... [#HORROR'SNOTDEAD]

plagát

Neposlušní (2021) (TV film) 

"Kdo jsou anarchisté? Anarchisté jsou lidé solidární, a extrémně citliví na chyby systému. Neuměj totiž držet hubu a krok, což dělá většina populace. A rádi demonstrují svůj protest proti systému. Anarchistou je jednoduše ten, kdo zpochybňuje autority. Přesněji řečeno, potírá povinnost poslouchat." ________ Již nějakej ten pátek pohlížím na svět dle motta ikony anarchismu Michaila Bakunina: "Skutečně svobodný jsem jen tehdy, když všichni lidé, kteří mne obklopují, jsou stejně svobodní." – kdo však neví o anarchismu zhola nic, středometrážní dokument 'Neposlušní' je ideální vstupní branou do téhle kultovní undergroundový utopie – velmi stručně totiž polopaticky rámuje historii anarchismu v Česku, a pojímá jeho podoby současné i minulé. Byť v současný době anarchismus přežívá převážně ve formách ekologického aktivismu, radikálního antifašismu, samozřejmě v punkové subkultuře, nemluvě o squaterech a levicovém Twitteru, celkem mě mrzí, že na tenhle společensko-kulturní fenomén většinová společnost pohlíží jako na obyčejný levicový extremismus – pravdou je však opak. Anarchismus je zejména filozofický směr (potažmo ideologie) s více jak stoletou tradicí, který si zakládá na principech libertarianismu, extrémní decentralizace, konsensuální občanské participace, sociálního nonkonformismu, volné organizace, stát vnímá jakožto monopol na násilí a vynucování, revoltuje vůči hierarchiím, a jeho stěžejní gró spočívá ve všeobecný skepsi vůči autoritám – a nejen z těchto hledisek je anarchismus, alespoň dle mýho skromnýho úsudku, nejdokonalejším vyjádřením demokracie – což je zároveň důvod, proč k němu tak inklinuju. A jakožto člověk, který takřka o všech jeho formách – např. anarcho-syndikalismu, anarcho-komunismu, anarcho-feminismu, ale i anarcho-kapitalismu (zdravím Urzu) – a zásadách má načteno několik knih, vím o čem mluvím...... Děkuju tedy historickýmu spolku Zádruha a Anarchistický federaci, že tenhle myšlenkový směr udržují stále naživu i v tuzemsku – pakliže neberu v potaz zahraniční osobnosti, jako intelektuála Noama Chomskyho, anebo internetové celebrity jako Contrapoints, Abigail Thorne, anebo streamera Vaushe, kteří se pokoušejí protlačit anarchii do moderního mainstreamu...... Samozřejmě, co se týká dokumentu samotnýho, je to víceméně amatérský a evidentně šitý horkou jehlou – a co si budem, tenhle filozofický směr nemůže nikdy v reálných měřítkách fungovat, což je další z řady důvodů, proč má k němu mnoho lidí averzi, ač stále víc a víc lidí s ní pomalu ale jistě začínají sympatizovat– ale o to víc je jako životní styl anarchismus neocenitelným pozlátkem a kulturním fenoménem. Málokdo však ví, že nejznámější český anarchista, Jaroslav Hašek, v postavě Švejka reflektoval jak svou osobnost, tak charakter českého národa. To posléze vybízí k provokativní otázce – jsou Češi národem anarchistů? Inu, samozřejmě že ano – neznám totiž národ, který by byl tak extrémně neposlušný. Naneštěstí, díky výsledkům voleb nejspíš zažijem repete devadesátek, takže doslova očekávám 'renesanci anarchismu v Čechách' :))) .... PS PRO TY KTEŘÍ UDĚLILI ODPAD: Nebul. ❤️🖤Ⓐ