Faidra

Vám vadilo čekat na Marlona tři hodiny? Já bych na něj bez řečí čekala tři roky... ale já nejsem normální, takže se to nepočítá. Vietnam postihla apokalypsa, Martina Sheena během natáčení infarkt, Coppolu kopačky od manželky, rozpočet opakované přešvihnutí, štáb jeden malér za druhým a divák i z opačného a skoro třicet let vzdáleného břehu tuší, že tohle není film o Vietnamu - to je Vietnam. Čtyři pekelní jezdci si to za tónů Walkürenritt uhánějí napalmem spálenou zemí, kam před chvílí dopadla hvězda zvaná Pelyněk na americké vlajce, dravé šelmy vládnou džungli a nevidí v cizích vojácích nic jiného než kořist, hrůzný trip se mění v ještě hrůznější vystřízlivění, a to jsem to ještě k tomu poprvé viděla ve věku, kdy mi chybělo slušných pár let do doby, kdy bych si mohla legálně zastřít vědomí. A nyní, dámy a pánové... Apokalypsa.

Kdybych se měla uchýlit ke klišé, prohlásila bych film Single Man za dokonale vybroušený diamant, v jehož nitru se stále ukrývá divokost, syrovost a bolavost, které vám rozřezávají ruce do živého masa každou ze svých vycizelovaných hran. Kdybych byla filmový znalec, obsáhle bych pohovořila o styčných plochách s Hodinami, Daleko do nebe nebo Americkou krásou díky době děje, výtvarné stylizaci, tématice, pocitovosti v elegenatním rámu a uvěznění v každodennosti, popsala bych nejednu stránku o sladění kamery, hudby a barev s dějem a rozpoložením postav a za každým druhým slovem by se přetlačovaly výrazy jako existencialismus, identita a sebeurčení. Kdybych měla chuť někomu něco radit, doporučovala bych vám vidět to ve stejném prostředí jako já, ve starém polozapomenutém kině a kavárně dohromady, kde sedíte u stolku pod starými obrazy a díváte se na plátno během upíjení červeného vína, nerušeni šustěním pytlíků a chroupáním popcornu. Jsem jen ta, která jsem, tak řeknu pouze tolik: Single Man je příběh o drásavé opuštěnosti, o propasti zoufalství skryté za jedním jediným všedním dnem, o snaze (ne)přežít něco, co se přežít nedá a snaze (ne)přežít ve světě, který se rozhodl vzít to do pekla zkratkou... a taky holdem Kráse s velkým K a definitivním důkazem, že když Colin Firth chce, dokáže odhodit svetr se sobem kilometry v dál a zadupat vás do země jediným pohledem. Skláním hlavu, zavírám oči a dovoluji jediné slze prodrat se na svobodu zpod pevně stisknutých víček - a definitivně se loučím s létem. No co, stejně jsem léto nikdy neměla ráda.... P.S. Patřit mezi členy Akademie, kteří odepřeli Firthovi a Korzeniowskimu Oscara, chodím kanálama i po smrti.

Na tisíce střípků roztříštěné zrcadlo, které než posbíráte a dáte dohromady, poteče vám z dlaní krev proudem. Pokud tedy vaše krev koluje a srdce tluče.

Ojoj, tohle bude těžké. Snáze se kritizuje než chválí, jenomže tady nemám zkritizovat co. Ang Lee mířil divákovi přímo na komoru a mně prostřelil i předsíň. To to bolí, to to bolí. Zbývá mi naděje, že bolest očišťuje a povznáší. To bych se ovšem musela vznášet přinejmenším v ionosféře a ne sedět tady a hledat slova. Brokeback Mountain není film o homosexuálech pro homosexuály. To by přibližně 96% diváků vycházelo z kina se znuděným zíváním, ne v těžkém mlčení nebo se slzami na krajíčku. Často opakované námitky typu "kdyby tam byl chlap a ženská, tak to je docela obyčejná nudná historka" ovšem s dovolením neberu - jistěže by film byl jiný, kdyby v něm vystupovali jiní hrdinové za jiných okolností. Není to totiž ani klasický milostný příběh, kterýžto žánr má určitá osvědčená pravidla, přičemž tady se na většinu z nich kašle zvysoka. Pokud čekáte obvyklou linearitu sbližování dvou lidí, tedy obvyklé budování vztahu "přeskočení jiskry - kradmé pokukování - ,náhodné´ doteky - trapasy - koktavé vyznání - nešikovný polibek - šikovnější polibek - plná konzumace vztahu (rozkošný termín)," mnohořádková ohnivá vyznání, slzavá zapřisahání, dramatické obraty v ději a odpovídající závěr, tak vězte, že se spíš dočkáte Godota. Brokeback Mountain není ani bořitelem tradičního amerického mýtu, těžko můžete zbořit něco, co nikdy neexistovalo. Jako se ideál rytířství zrodil kromě jiného z díla Ch. de Troyes a T. Maloryho, zatímco rytíři v reálu byli povětšinou pěkná sebranka, tak ideál drsné kovbojské mužnosti vznikl více z tradice než ze skutečnosti. A také není ničitelem předsudků, protože bych ráda věřila tomu, že si žádná myslící osoba nespojuje homosexuální orientaci s falzetem a zálibou v růžové. Brokeback Mountain je příběhem drsným jako povrch wyomingských skal a křehkým jako okvětní plátek divokého orlíčku. Je vyprávěním o lidech, kteří se zamilovali ve špatný čas na špatném místě a z Ennisovy strany k tomu přidali další chybu v podobě dlouholetého popírání jakéhokoli vztahu a citu. Je svědectvím o dusivé síle mlčení a viny, jež není proviněním, přestože doslova "breaks back" nejen ústřední dvojici. Je příběhem o zakázaném ovoci, zrajícím pouze několik dní uprostřed divočiny daleko od slídivých zraků. Je obžalobou lidství ukovaného do pout asfaltových cest a maloměstského prachu a příběhem lásky skryté pod oblaky plujícími nad horou Brokeback. Je strohou a mlčenlivou horou tyčící se nad žírnými krajinkami jiných filmů. Je příběhem o životě, který jako v jedné písni přesýpáme na způsob písku mezi prsty, až nám dlaně zůstanou prázdné.

Keltskou legendou zasazenou do novodobé Francie vane ledový dech Valhaly a seversky plavá krása hlavních představitelů připomíná křehkost efemérního kvítku, který už v okamžiku svého vzklíčení ví, že jeho čas se počítá jen na okamžiky. Přesto tahle malá fialka z pugetu francouzské kinematografie dokázala vlít sílu do srdcí lámaných válečnými lety a půl století po svém vzniku ve mně probudit jednu z mých největších platonických lásek, když jsem tehdy dávno zaslechla tichý hlas Jeana Maraise: "Je t´aime, Nathalie..."

Soumrak přichází pomalu a nepozorovaně, aby se pak ujal vlády s mocí absolutistického tyrana. Soumrak přichází do starobylého sídla, aby rozmetal všechny dosud bezpečně působící hodnoty. A soumrak se vkradl do duše těm, kdo celý život zapírali vlastní city. Kdyby se mě někdo ptal na děj a zápletku, shrnula bych je ve dvou větách nebo ani nedokázala odpovědět. Stejně tak nedokážu odpovědět na to, proč mi Soumrak dne vzal slova z úst. Ale stalo se. Soumrak přijde, ať chcete nebo ne, a vysvětlování je k ničemu.

Ráda bych napsala, že jsem se k Bratrům Karamazovým dostala nějakou romantickou cestou, kupříkladu prostřednictvím zamilovaného studenta, s kterým bychom vysedávali v podkrovním pokojíku nad zažloutlými stránkami a dojímali se nad drahocennými myšlenkami prostřednictvím levného alkoholu, ale to bych bohužel lhala přímo čunkovsky. Ráda bych napsala, že jsem před lety odpověděla na otázku svého otce, co mi má přivézt ze služební cesty, skromným "co tě cestou cvrnkne do nosu, tatínku," jenže jsem coby spratek rozcapený projevila touhu po pěkné knížce. Ráda bych napsala, že moje matka poté, co mi táta po návratu předal tři svazky, aby pod vahou toho třetího potupně klesla má jedenáctiletá kolena, projevila nadšení nad jeho péčí o můj duchovní rozvoj, ale skutečnost je taková, že pronesla nejčastější partnerskou větu: "A jinak seš normální?" Ráda napíšu, že tatínek projevil vysokou inteligenci pro náš rod typickou a prohlásil: "Najdeš tam všechno, co lidi trápí odjakživa a nikdy to nevyřešej. Ne proto, že jsou blbí, ale proto, že je toho strašně moc, co je zaslepuje. Lidi u nás toho zaslepuje tolik, že knížky jako tyhle strkaj do antikvariátů a tvářej se, jako by všechno z Ruska mělo jedovatý zuby, stejně jako se dřív tvářili, že je naše svatý poslání jim lízt do zadku. Prostě si pamatuj, že lidi jsou ovce, ovce tvořej stádo a stádo nemyslí, stádo tak akorát všechno zdupe!" Ráda napíšu, že Míťa, Váňa, Aljoša a jejich milovaní a nenávidění se mnou pro/pře/žili pubertu, první lásky, x tříd, druhé lásky, několik stěhování, několik zaměstnání a mnoho cest a návratů a jejich místem na stupni vítězů mých ostránkovaných přátel od té doby nic neotřáslo. Ráda bych napsala, že jsem do kina vyrážela dychtivě a radostně, ale musím s hanbou přiznat, že jsem vyrážela obtěžkána nemalou dávkou skepse. Zato ráda napíšu, že jsem se propadla do jiného a přitom známého světa a že jsem v pekle stalinské huti, místa, které mělo zabít božství, našla ne božské okamžiky, ale božských 110 minut božského herectví, umění a myšlenek. Nerada bych napsala, že mě překvapuje, kolik u nás máme skvělých herců a dalších filmových a divadelních osobností, tudíž to nenapíšu, protože mě to díky tomu, že účinkování v nepovedeném seriálu nepokládám za příznak degenství bez mozku, stejně jako za totéž nepokládám setrvávání v nenáviděné práci, aby se děti najedly a šatstvo zůstalo celé, nepřekvapuje. Nerada bych napsala, že mi vadilo vypuštění legendy o Velkém inkvizitorovi a příběhu starce Zosimy a že mi nakrčilo nos přidání civilní linie, a psát to nemusím, protože obojí chápu. Nerada bych napsala, že se po dlouhé době objevil slušný český film, protože populární plivání na český film pokládám za orwellovské bečení "světové dobré, naše špatné" a mnoho českých filmů pokládám za mnohem víc než slušné. Zato napíšu velmi a nesmírně ráda, že se podle mého názoru jedná o film mimořádný a že dnes, prvního červencového večera roku dvoutisícího osmého řadím jeden z českých filmů do své osobní filmové TOP.