EIa

Jak se hodnotí seriál, v němž se v půlce řady vyměnila scénáristka? Do 22. dílu, tj. příchodu Balcy, bych tomu klidně dala 4 hvězdičky, od 23. dílu až do konce první řady jednu - dokoukala jsem to ze zvědavosti, jestli se to nezlepší, protože mi přišlo na hlavu, že by to nechali s tak příšernou úrovní tak dlouho. 29. díl se Sarkanovým odletem do Itálie měl být hezkou tečkou za tím jejich příběhem. Nutno dodat, že při prvních dílech mi přišlo skvělý, že to nekomplikovali a děj běžel přímočaře a přitom měl pořád o čem být, tím mě to celé zaujalo. Snad se k tomu druhá série vrátí.

No jasně, pojďme z druhé řady udělat fanfikci Zaklínače. V první sérii navnadíme i fanoušky směsí povídek a ságy a v druhé sérii vylepšíme to, co Sapkowski nezvládl. (spoiler alert) Zabijeme Eskela, protože who cares, ten byl v sáze jenom do počtu; a taky necháme Ciri povraždit nějaké další zaklínače, protože who cares. Třináctá z pahorku nebude Triss, ale Yennefer, protože má větší příběhový potenciál a koho Triss vůbec zajímá. Tyjo, Yennefer a potenciál, co jí vymyslet úplně novou linku?? Sapkowski ji totiž děsně odfláknul. Když jí sebereme magii, tak sice nebude čarodějka, ale kurnik, kdo potřebuje Čarodějku, když může mít Tragickou Hrdinku? Taky do toho kromě knížek zamotáme počítačovou hru a zapojíme lišaje a taky rovnou monolity, což je... hm... něco, co na diváka bude působit hrozně důležitě a tajemně. Protože to Sapkowski taky nezvládl. A z Ciri necháme zrodit nové zaklínače, protože by diváci moc a moc brečeli, kdyby to s nimi bylo stejně beznadějné jako v knihách. A přivedeme na Kaer Morhen prostitutky, jo!! A v chrámu kněžky Melitelé, který prakticky vynecháme, protože koho zajímá, že tam Ciri prožila první milostné zkušenosti, uděláme bojovou scénu "jeden útočí,  zatímco zbytek tancuje okolo, a aby se to zakrylo, bude tam detail vyražené stoličky". Wtf. Já myslela, že tohle jsme překonali v nultých letech. Ať jenom nekritizuju, Kaer Morhen se mi líbilo, Marigolda jsem si zamilovala, což je od knih dost pokrok, protože tam jsem si ho nedokázala představit ani vzdáleně sympatického, Yennefer sice vůbec nebyla knižní, ale i tak se mi moc líbila, a casting Geralta a Ciri byl skvělý. (Navzdory tomu, že Ciri mělo v téhle době být cca třináct, a ne dvacet.) A Calhir, ten byl jak z mé fantazie. A výpravnost celého příběhu často přebíjela i moji nespokojenost s dementností příběhu (umocněnou o to, že v originálu zápletka dementní nebyla). A ještě musím uznat, že Netflix umí skvěle vyobrazit politikaření, které mě v knížce prostě jenom nudilo. Jakože, jsem schopná přiznat, že to byl docela dobrý seriál. Pořád si ale myslím, že kdyby byl seriál interpretací předlohy, tak by to bylo skvělé. Není mi jasná arogance scénáristy, který si myslí, že může předělat kultovní příběh k nepoznání a především, může v něm nechat absolutní nelogičnosti, pitomosti a aaargh, a lidi mu to prominou. Je mi líto, ale ne.

Přiznávám, poté, co jsem se na film dívala počtvrté, mi už nepřipadal tak hrozný jako poprvé. Jakože už mi nekrvácely oči a tak. I přesto můj šálek čaje budovatelské filmy nebyly a nebudou. Seminárka, analýza tohoto filmu, kvůli které jsem se na film opakovaně dívala, je k přečtení zde.

Dobře natočený dokument o Ázerbajdžánu, který je volně ke stažení v rámci projektu Promítej i ty. O Ázerbajdžán jsem se začala zajímat v době, kdy se tam stavěla katedra bohemistiky (doteď mi není jasné, k čemu jim tam je, ale ok), a zároveň kdy jsem slyšela cestopisnou přednášku o poznávání Ázerbajdžánu s tajnou policií v zádech. Ten rozpor je dobře ukázaný i v tomhle dokumentu - na jednu stranu snaha o rozvoj země, aby vypadala dostatečně evropsky, a na druhou stranu s diktaturou plnou represí vůči všem, kdo nesouhlasí s panujícím režimem. Důraz je daný na novináře, blogery a vládnoucí rodinu - těmto třem skupinám je daný prostor na osvětlení svých stanovisk, a obzvlášť na konci je skvěle sestříhané opoziční dění s komentářem prezidenta.

Kvůli názvu filmu jsem doufala v lepší konec, než je naprosté odcizení celé rodiny. Jenže samozřejmě jak udržet pohromadě vlasteneckou aktivistku, která se touží obětovat pro svou zemi, a jejího manžela, který netouží po ničem jiném než klidném rodinném životě? Tihle dva se za celou dobu natáčení filmu nezměnili, pouze jejich postoje a přání se vyhrotily. Úzko mi bylo ze sledování nejmenšího dítěte, vláčeného okolnostmi - nejdřív chce zpátky maminku z vězení, pak chce domů do Sýrie, pak chce velký nůž na zabití Asada a na konci o sobě prohlašuje, že je Francouz a žádný Arab - a to ve chvíli, kdy je v cizí zemi a jeho rodina se zrovna rozpadá. A když je divákovi smutno z tohohle příběhu, ocitnou se tam fotky zabitých lidí z rodného města s poukazováním na to, koho všeho starší syn znal a měl rád, a najednou už naprostý rozkol rodiny, která by bez Arabského jara a syrské občanské války dál vedla spokojený život, není zdaleka nejhorší možný. // Nenadchl mě způsob natáčení a režisérovy vstupy. Taky moc nechápu, při jakých všech osobních rozhovorech a soukromých chvílích se protagonisti nechali natáčet. // Film zdarma ke stáhnutí na stránkách Promítej i ty.

Film je zařazen do Jeden svět na školách a doporučenou cílovkou jsou děti 8 - 14 let. Nevím, jak to vnímají ony, ale mě to dost semlelo. Vadilo mi sice, jak roztahané to je a že dětský hlas mluví tak pomalu, ale nebylo to tak jenom pro efekt, mělo to silný efekt na emoce a na prožitek. Holocaust očima dítěte, které ho přežilo, to je silné téma. Obraz je o tom podán dokonalý.

Film zařazený do Jeden svět na školách. Od roku 2013 se děti v západních zemích dívají na to, jak zcela odlišné dětství mohou mít děti v zemích sužovaných válkami, ukázané na příběhu jedenáctiletého Farídulláha, a tím pomáhají sobě a svým obzorům. V roce 2016 školáci v Lanškrouně vybrali peníze na knihy a školní pomůcky přímo pro Farídulláha, aby mohl chodit do školy, a tím pomohly jemu. Jasně, film se snaží ukázat na všechny děti, které nikdy nedostanou příležitost studovat a změnit svůj život, zatímco české děti pomohly jenom tomu jednomu konkrétnímu, o kterém byl film, ale není to paráda? Už jen že se zamyslely a rozhodly se pomoct znamená, že budou moci říkat "pomohl jsem afgánskému dítěti změnit život", a to je pro ně zkušenost, na kterou budou vrstvit další podobné, protože zjistily, jak moc jednoduché to je. Víc podobných snímků, které plodí osvětu.

Anotace mě nalákala, abych si film během noční jízdy ve vlaku pustila, takže moje hlavní kritika bude mířit hlavně na ni - "dokument pohlíží kriticky na dobrovolnictví v cizích zemích" je krásně řečené, čím by snímek doopravdy chtěl být, ale protože nechce nikomu ublížit, nepohlíží kriticky vůbec na nic a jsou to poslepované záběry o jedné směně krátkodobých dobrovolníků v Himalájích. Jasně, pokud jste tam nebyli a chcete vidět, jak evropské školy pro místní děti fungují, pusťte si to, ale nedostanete se dál než za popis toho, jak to celé chodí, kde dobrovolníci bydlí, co s dětmi dělají a že nemají k dispozici sprchy a že je často škrábe v krku. Byla by zajímavá studie, jak se vzájemně vnímají krátkodobí a dlouhodobí dobrovolníci, kdyby dlouhodobí promluvili o tom, co to všechno obnáší, jak zvládají znovu a znovu se potýkat s čerstvou krví plnou ideálů, které postupně ochabuje elán... tak třeba příště.

Úchvatný příklad toho, jak lze proměnit geniální a komplexní předlohu v paskvil. Haiku. Dadaistické haiku. Nelogické, nenavazující, naprosto nesmyslně uspořádané, prostor je dáván zbytečnostem a celek nedává smysl. Trochu doufám, že vynechanou linií s Petrem a Valentine si filmaři uzavřeli cestu k pokračování, ale asi je to jen zbožné přání. To bylo zas jednou... no ach jo.

Když mě hodně bralo lezení, strávila jsem u krátkých filmů o přelezech na skalkách nebo v horách hodiny. To od té doby vyšumělo. Matrix zůstal. Kluci jsou super, koncept je taky super, je tam hodně lezení a piva, nechybí nic. K vidění tady.