ZeroCZ1233

Slowdive jsou jedni z pionýrů žánru shoegaze (nebo jak já rád říkám, krabičkového rocku), při kterém muzikanti s kytarami koukají pod nohy a jejich posluchači zasněně koukají do nebe. Tato kapela to společně se svými souputníky neměla lehké, jelikož začátek 90. let v Británii byl neúprosný, ze zámoří mířil do Evropy grunge a Britské ostrovy se podvolily líbivějšímu britpopu. Pokles popularity nebyl pouze u posluchačů, ale také u kritiků, kteří každou novou nahrávku Slowdive přežvýkali a znechuceně vyplivli jako hudbu se zastaralým zvukem, pro kterou není mezi novými čerstvými směry místo. Slowdive se pod vlivem této nepřízně osudu v polovině 90. let rozpadli, ale čas dokázal, že jejich hudba ještě neřekla všechno, jak se jim kritici snažili vnutit. Zástupci generace Z lačnící po tvorbě, která by svou jedinečnou atmosférou dokázala vystihnout jejich melancholické rozpoložení, si ke kapele cestu našli a vyšlapali jí cestičku k jejímu obnovení. Právě druhá deska s názvem Souvlaki dnes patří mezi kultovní alba 90. let a zásadní hudební portál Pitchfork v době, kdy se Slowdive po dekádách začali vracet na pódia, vytvořil dokument o tom, jak deska vznikala. Kratší stopáž už dává na vědomí, že se nejedná o obsáhlé kritické pojednání o dobově nepochopeném mistrovském díle, je to spíš takový úvod pro nové fanoušky, kteří Souvlaki objevili, zamilovali se do něj a zajímají je bližší informace o tom, jak se tato hudba tvořila a kdo za ní stojí. Uvidíme tu výpovědi lidí, co byli u toho, tedy členy Slowdive, zvukové inženýry, vydavatele a další, kteří vyprávění pojímají jako takovou výpravu do minulosti, kdy hudební průmysl a svět obecně fungoval na jiných, dnes již zapomenutých principech. Největší slovo tu mají pochopitelně členové kapely, kteří na jednu stranu působí, jako kdyby střízlivě, bez nostalgického patosu mluvili o lidech, kterými už dávno nejsou, o mladých naivních nadšencích, kteří milovali tvořit hudbu i navzdory obtížným vnějším okolnostem. Na druhou stranu je tento přístup systematicky podrýván, jelikož zároveň sledujeme lidi, kteří i po takové době, i přes snahu jakéhosi odstupu, živě a neskrývaně vnímají, jaké to bylo tvořit v dusném klimatu, kdy se dva zakládající členové rozešli a tvořili o sobě a jejich již neexistujícím partnerskému vztahu smutné písničky, což bylo nepříjemné jak pro nahrávání, tak pro samotný chod kapely. Tento dokument je svědomitou, pečlivě připravenou výpovědí o jednom znovuobjeveném, dříve nenápadném albu, kapele a vlastně i žánru. Jenže tento dojem čisté faktografie je stejně zkreslující jako zvuk shoegazové kytary, jelikož se tu ukrývá příběh velkých silných emocí, které přetrvávají, podobně jako samotné Souvlaki plné nepřekonané hudby, ke kterému se dnes, 30 let od jeho vydání, vrací noví posluchači, kteří potřebují náplast na svá zlomená srdíčka, nebo se jenom ponořit do nebeského hluku a snít. Pro zájemce je dokument ke zhlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=Sjr6esFXJl4

Jelikož je hudba jedním ze základních kamenů mé osobnosti, tak jsem se nikdy nechlubil tím, že jsem tuto dnes již legendární komedii neviděl. Nyní jsem to však napravil a nemůžu být spokojenější, protože tenhle film má všechno, co nás hudební fanoušky vždy nakonec dělá nejvíce šťastné a to je srdíčko. Láska pro muziku je tady hmatatelná v každé jedné minutě a je pro mě vždycky velkou radostí vidět, když je to pro nějaký film nejen základem jeho premisy, ale také tím pojítkem, které všechny dílčí prvky udržuje pohromadě a stavá se jeho esencí. Při sledování jsem si právě proto uvědomoval tu smutnou skutečnost, jak je podobných filmů v současnosti trestuhodně málo. Jistě, mohli bychom jmenovat Metal Lords, Soul, Baby Drivera, Whiplash či ruské Léto a správně usoudit, že přeci jenom se jich několik vyrodilo, jenže to mi v rozmezí těch více jak 20 let od premiéry Školy rocku nepřijde jako nikterak bohatý vzorek. Přitom si myslím, že by lidé tento typ filmů ocenili víc, než všelijaké hudební biopicy, které na nás studia v posledních šesti letech každoročně valí, protože sledovat na plátně až nezdravé nadšence do hudby jako formy jakési formativní entity sebeidentifikace je něco, co nám tu chybí.

Tenhle film není vůbec realistický, filmový publicista, co si bez jakéhokoliv přivýdělku může dovolit takový byt a životní úroveň? Nesmysl.