baiskon108

Persistenece průměrnosti a k tomu urážející dezinterpretace celého Dalího (nebo alespoň té části, o kterou se s námi měl tu čest podělit).

Jaká to zvrhlá oslava wrestlingové brandže, zošklivující vše, čím je tvořena.

Více než samotná Duna, mě vždy fascinovali ti lidé fascinovaní Dunou. Přece k tomu musejí mít důvod! Zvukem jejich hlasitých ód jsem byl opět jak tamější červ přilákán. A zas jsem byl jen lstivě osedlán! Ostatní si užívali cestu, zatímco já v mých očích byl jen tři hodiny vlečen pouští… Opravdu bych chtěl sdílet hezčí dojmy, ale v mém aktuálním životním období je zdá se nenalézám. Samozřejmě že vnímám tu monumentálnost a naléhavost v každém záběru… Ale zkrátka – celý tento svět, a i ta nejposlednější postava v něm, mě zanechává naprosto chladným. V nemluvící pasáži, která pro někoho vydá za tisíc slov, já cítím prázdnotu. Se žádnou učiněnou volbou já necítím souznění. Můžu však potvrdit mírné polepšení od jedničky.

Geniální balanc mezi vytříbeným uměleckým pozérstvím a přístupnou fraškou pro všechny. Užil jsem si každou životní fázi, při které se hrdinka vyvíjela a fascinovaně si při tom uvědomoval ten neskutečný výkon Emmy Stone. Konečně kontroverzní ztvárnění ženského postavení ve společnosti, které je chytré, lidské, a nijak mě neuráží svou stupiditou a přehnanou revoltou. Díky tomu se v jejím příběhu dokážu snáz vidět a najít si v něm to své.

V Papíráči byl tenhle elegantní sociopat naprosto stěžejní postavou, která přerostla svůj svět. Tak jak jsme se dostali do fáze, kdy Berlín působí zbytečně i ve svém vlastním seriálu? Náš láskou vykastrovaný hrdina tu naivně poletuje v oblacích a jakožto vůdce loupeže na svůj tým (i na nás diváky) zvysoka kálí. Screentime tak využívá nová grupa, která to ale taky nezachraňuje, protože velmi okatě vykrádá předešlé charaktery (profesor, stydlivka Stockholm, buran Denver, klučík Rio a pinda Tokio). Nejen, že jsou horší, co mě štve víc je to, že mi všichni do jednoho přijdou ve svých rozhodnutích nesmírně hloupí. Celkově to postrádá tu energii a styl, který dělal La casu tak skvělou, a zbyla z toho jen tupá telenovela, kterou odmítám sledovat.

Poutavý bizár a skvělý biják o hranicích lidské svobody. „Jestli první dodatek ochrání vyvrhela jako jsem já, pak vás ochrání všechny. Já jsem nejhorší.“

Tak takhle se to stane. Žádný signál, informace, ani sebemenší ponětí o tom, co se děje. Katastrofa neznámého typu se pro mě stává tím nejuvěřitelnějším typem apokalypsy. Sice nemám rád tyhle počiny, co své nepromyšlené jádro zakrývají tajemnou mlhou, ale tady to broušení napětí fungovalo dokonale už samo o sobě. Myšlenka, že v těchto situacích svět vlastně nikdo neřídí, působí nadmíru zajímavě a je zde výborně zpracovaná.

Utváření týmovky nebyla nikdy tak monotónní pruda! Už samotný svět odejde druhý den v zapomnění a smíchaninou všeho možného se tomu opravdu nepředejde, ba jen dopomůže. Ve frontě naskriptovaných dialogů jsem vyčkával jen kvůli občasné lehce probouzející akci, ale i ta je ve výsledku nudná, když vás postavy v ní nezajímají.

Projednou jsem nechal svého vnitřního cynika spát a šel tomu vstříc, otevřený i těm sebehloupějším moudrostem a odhodlaný poznat ten tajemný smysl žití! A ano, pan čmelák tu hlásá vskutku nadživotní perly! Bez cynika to zkrátka nešlo, jinak bych se u tohoto idiotského zpracování jen propadával studem a trapností stále hloubš a hloubš do sedačky. Že se tam nepodaří z tak velkého kvanta zdrojů vtěsnat ani jednu zajímavou myšlenku, tomu tedy říkám jistá forma umění. Poté, co jsem si vyslechl, že „voda je šťastná, když se na ni díváme, a smutná, když se na ni nedíváme,“ jsem měl pocit, že už mě jen zkoušejí, zda ještě furt vnímám.

Jak může něco tak surově brutálního vypadat tak umělecky půvabně!