Magika82

Nedávná televizní repríza tohoto filmového snímku mne vrátila o řadu let nazpět v pozitivním slova smyslu. Objektivita na prvním místě: Rok 1990, Goldie Hawn, Mel Gibson, David Carradine. Absolutní záruka vyvážené komedie a akce. Na nějaké označení Thrilleru zde zcela zapoměňte jako na loňský sníh. Protože Thriller to rozhodně není ani co by se za nehet vešlo. O akci a komedii jde především. A těch se divákovi dostáva plnou měrou zvláště zásluhou Goldie Hawn. Subjektivně: Goldie Hawn nekompromisně patří mezi mé oblíbené herečky kam mi až má paměť sahá. A dle mého názoru zcela právem. Komedie, v nichž dostala jednu z hlavních rolí vždy byly zárukou humoru a excelentního hereckého výkonu. Shrnuto: Velká výprava, mistrně zvládnuté herecké výkony, akce střídá humor a k tomu se dokonale prolínají tak, jako kdyby k sobě vždy patřily. Na scénaři pracovali sice tři scénáristé. Ale zde výjimka potvrdila pravidlo. K čemuž možná přispěla i doba a rok, z něhož snímek pochází. Pakliže se i po více než třiceti letech od natočení tohoto snímku rozhodnete pro večer s komedií, sáhnutím po Ptáku na drátě rozhodně neuděláte chybu. 80% hodnocení.

Inu, inu. Na dobrodružství zapomeňte, milí diváci. V každém případě nikoho z nás nemohla Sandra Bullock zklamat ve své komediální poloze, ač je i mistryní vážných rolí. Channing Tatum skvěle sekundoval. Daniel Radcliffe za nimi pokulhává, ale statečně se drží kam až mu jeho postava ve scénáři dovoluje. Brad Pitt zde pouze zahraje několik štěků, čímž jeho veškerá role končí. Nicméně, je-li libo komedii s akčními prvky, pak lze s čistým svědomím film doporučit. Herecké výkony obou hlavních protagonistů jsou zárukou nejedné velmi zábávné chvíle. Vydařená výprava, nádherné scenérie, velmi dobrá animační a triková práce. Nicméně, objektivita je na prvním místě. A tak v žádném případě neočekávejte žádný velkofilm, ani příliš dobrodružného zaměření, které je divákům slibováno. Zde opět bylo vsazeno na velká a slavná herecká jména. A jak již jsem uvedla, nejsem příznivkyní snahy sázet v obsazení na ně tam, kde scénář zůstal v podroušeném stavu patrně alkoholohového opojení. Shrnuto: Jako poměrně zdařilou komedii lze tento filmový počin ohodnotit 60%.

Ač je povinností filmových, tak jako knižních kritiků, zachovávat objektivitu, u některých snímůků je nutné diváka upozornit i na subjetivní dojem či obhájení vlastní kritiky. Subjektivní pocit z tohoto Marvelovského počinu je pro mne konsternování. Konsternování ze zpracování scénaře. Vždyť postačilo uchopit prvotní podstatu psychicky otřesené, zahořklé a zklamané Wandy Witch ( ne nepochopitelně), spojit se závěrem snímku, a div se světe, rázem bychom měli patrně první krátkometrážní film ze světa Marvelu. Objektivně pro diváka vzato: Po vizuální, animační a trikové stránce jeden z dalších Marvelovských skvostů. Tzv. Multivesmír, či správně Pararelní vesmíry, na jednu stranu nabízejí nekonečné možnosti pro svět Marvel a jeho další rozvoj. V tomto bodě je však nutno se zastavit. Tam, kde vzniká prostor pro téměř nekonečné množství budoucího rozvoje a možností, je potřeba přihlédnout ke skutečnosti, že prolnutí Paralelních vesmírů nemusí být zdaleka ku prospěchu ve všech směrech. Vzpomeňme na Avengers: End Game. Paralelní vesmír nabízí rovněž téměř bezpočet variant závěrů. Včetně Thanose, a dalších a dalších postav. A snaha vytěžit z Paralelních vesmírů pouze pozitiva, je v takovém okamžiku postavená na hlavu. Nemluvě o popření zákonů Teorie chaosu.  Avšak, pro tento snímek ze světa Marvelu nepředbíhejme. Doufejme, že bude zachována hlava a pata i dalších snímků a nedojde k poměrně zbytečným odbočkám jako v případě některých "hrdinů". Shrnuto: Vizuálně excelentní, herecké výkony nezklamaly ani tentokráte, dějová linie za nimi však kulhá na obě nohy a místy příběh sám šilhá příčinou scénaristů, jenž ne dvakrát šťastně chopili se předlohy. Ano, režisér Sam Raimi rovněž zdárně snímek ukočíroval bez toho, aniž by se celý snímek nepřevrhl na nemálo výmolech, jemuž mu sami scénaristé připravili. Výkon protagonistů, práce animátorů, otěže v rukou Sama Raimiho leč postačují na hodnocení dotýkající se alespoň konečky prstů 60%.

Když už hodnotíme, měli bychom vždy alespoň dodat opodstatnění naší kritiky. To zde opět neplatí pro 99% filmových kritiků. Dovolte mi tedy divákům osvětlit důvody pro mé hodnocení seriálu plnými 100%, kterými obvykle šetřím více, než-li Šafránem. Autentičnost, spolehlivost a důvěryhodnost svědků z řad policie, záchranářů, hasičů. Celkové zpracování takto citlivého tématu, které je na hony vzdálené většině i filmových snímků natočených podle skutečných událostí. A to jednoznačně v kladném slova smyslu. Zároveň, a zde zcela subjektivně dodávám, bych přiměla  produkční a filmové společnosti k odstranění právě tak rozhodujícího označení mnohých filmových snímků jako: Natočeno podle skutečné/skutečných události/událostí. Ač taková snaha již proběhla po uvedení snímku jako byl Paranormal activity, stejné společnosti jej obešly pouhou lehounkou úpravou: Natočeno podle aktuálních událostí. Zcela zmatečné, mystifikující a záměrně diváky klamající označení. Pakliže k daným událostem nedošlo, není dochován důkaz, nejsou-li doložena nezávislými svědectvími, pak na takové označení pozbývají veškerý nárok.

61% hodnocení dokumentárního seriálu, v němž nám jsou přímými svědky osoby nejpovolanější. Lékaři, zdravotní sestry, zachránáři. Tristní to výsledek pro dokumentární seriál představující nám reálné prolnutí duchovního a fyzického světa. Někomu snad více voní a lahodí fantasmagorie o 90 minutové stopáži. Hlavně když se tam budou otáčet hlavy o 360°, Lesní duchové budou dívčinám liánami nohy roztahovat, hoši budou hlavy ztrácet jako bowlingové koule. Budiž. Nicméně, primárním úkolem filmových kritiků je objektivní pohled pro většinu diváků. Nikoli subjektivní dojem. A pokud už chceme subjektivní dojem v kritice učinit, dodejme vždy, že se jedná v danou chvíli o naše subjetivní dojmy. Za mne 80% hodnocení. Proč ne 100%, dramaturgové a režisér M. Allock tomuto dokumentránímu seriálu leckdy ublížili trikovou animací, která prožité zkušenosti svědků až zlehčila.

Mnoho mých kolegů filmových kritiků souhlasit možná nebude. Za mne zde však platí, že kde nic není, ani čert nebere. Záměrně jsem se vyhnula termínu Smrt. Ta zde sice bere kde může, až má jen pramálo času na broušení kosy. Nicméně: Pokus o návrat k prvnímu dílu se minul jako rychlovlak s motoráčkem. Stokrát otřepané a vyčerpané fráze napříč všemi kostkami začínají býti více únavnými než-li večerní zprávy. Příběhová linie se potácí na hliněných nohou. Herecké podání S. Moore nebo M. Rileyho horko těžko udržuje divákovu pozornost. Řízení projektu Kostka je v rukou sociopata, což by skuteční správci projektu, jimiž jsou armádní velitelé a armádní vědci, nikdy nepřipustili. A chceme-li celý příběh srazit na kolena a uštědřit mu K.O., okořeňme ho náhle vzplanuvší láskou. Patrně měla být v kontrastu se vší násilností a krvavými efekty, z nichž by i tetka Smrtka svůj pověstný plášť nevyprala ani na vyvářku. Zkrátka, méně je více. To zde scénáristovi a režiséru v jedné osobě Erniho Barbarashe zcela uniklo. Vytvořil dílo, vedle něhož je i dort, který vařil pejsek s kočičkou, lahodným pokrmem. Celý snímek tak od naprostého propadu v mých očích a při naprostém zachování objektivity, zachovaly pouze tři herecké osobnosti a animační trikové efekty. S přimhouřením obou očí proto nemohu hodnit více, ale ani méně, než-li 20%.

Ti z nás, kdož jsou "staršího data narození", mají možnost plně posoudit hodnotovou stránku co do hereckého podání, možností trikových efektů, mnohdy zbytečné brutality ve filmech na úkor děje, a zvláště pak stylizování a zpracování celé dějové linie opírající se o lidské emoce. A to napříč časem, kdy tyto snímky vznikaly. Dokonce i taková mnohými do nebe vynášena značně povrchní a nepříliš zdařilá filmová záležitost, jakou je Vlkodlak v New Yorku, od mnohých dostávala a stále dostává lepší kritické hodnocení, než-li právě právě tento snímek, vedený rukou režiséra M. Nicholsona (nikoli Jacka Nicholsona). Pánové, ale i dámy, co vaše profesní a životní ambice? Co neustálé poměřování testosteronu, "chlapáctví", teritoriality a obrazného značkování toho, co je "vaše"? Dámy, co naše rivalita, ambice, touha být obdivována mladšími muži či rádoby "alfa-samci", pokud jde o moc, zaopatření, bezpečí a jistotu pro naše potomky i nás samotné? Jsou to vnitřní a velmi staré instinkty, jenž sahají k dobám, kdy byste původ lidstva vysledovali zpět na stromy. Na podvědomé úrovni, pakliže nejsou ovládány charakterem, výchovou a námi samotnými, velmi rychle probublají na povrch. A právě o nich tento snímek vypráví. Přidejme k tomu špetku mystycismu, dodejme střípek hororového nádechu a rázem všechno zapadne do sebe jako dílky jedné skládánky. Samotné herecké výkony ostřílených a právem oceňovaných hereckých hvězd, pouze podtrhují celou hodnotu tohoto filmového díla.  Pro koho jde o rozvláčné téma s malým zastoupením akce a proudy stříkající krve či vytržených orgánů, nechť se spokojí se snímky, jako je Howling a jim podobným. Za mne však tento snímek má po právu plné hodnocení. Tedy 100%.

Mnohé filmové kritiky a kritikové mohou tomuto snímku ubírat na hodnocení z důvodu ne zcela hlubšího pochopení jeho sdělení a poselství. To je však velká chyba, které by se nikdo z nás neměl dopouštět. 1) Pochopení lidského podvědomí je opravdu stále v plenkách. 2) Hypnoterapie bez uvedení do stavu na pomezí vědomé a podvědomé spolupráce mozuku pacienta je ve většině zemí stále zakázáno. A i kdyby nebylo, zodpovědní psychologové s potřebnou atestací by se zajisté k podobnému kroku nepřistoupili. 3) Naprostá většina lidí bez zkušeností či znalosti psychologie, psychiatrie, rozdílu mezi vědomím a podvědomím a jejich vzájemnou interakcí, by téměř jistě přistoupila na plnou měrou psychologem vedené hypnózy ve stavu ztráty byť cástěčně vědomého vnímaní. 4) Svěřte takovou moc do rukou narušeného jedince, který již z pozice svého titulu a zdánlivě přesvědčivého jednání, že je to pro vaše dobro, a na možný obrovský průšvih je zaděláno. 5) Podvědomá kontrola mysli jinou osobou v době celkového hypnózy vede k možnosti takového zneužití. Což anály kriminilogie celého světa pouze potvrzují. Tento snímek, ač pracující s omezeným rozpočtem a nepříliš zdařilou výpravou, se však soustředí právě na toto varování a poselství v jednom. Zvláště, jde-li o psycholožku spolupracující s kriminální policií, která v podobě několika minutové filmové sekvence je protipólem svého profesního mužského protějšku. Její krátké, avšak nanejvýš podstatné vysvětlení celého nebezpečí plné hloubkové hypnózy v nesprávných rukou, je zcela excelentní. Scénář pro tuto postavu, byl mistrně zvládnut někým, kdo o této problematice ví velmi mnoho. Nezapomínejme, že strach patří mezi naše prvotní instinkty, za které je zodpovědná část mozku Amygdala. Tedy nejstarší část mozku. Máte-li v moci prvotní instinkty jiného člověka, můžete z něj vytvořit lotku či časovanou bombu nebezpečnou sobě, druhým nebo ji připravit o kontrolu nad vlastním tělem. Herecké podání K. Siegel a J. O'Mary je v tomto smyslu brilantním tancem psychologicko vražedné hry, které má k realitě blíže, než-li většina podobně laděných snímků. Z těchto důvodů bych byla pokrytecká, kdybych snímek neohodnotila 80%. Nebýt ochuzené výpravy a řádně omezeného prostoru pro vedlejší postavy, hodnocení by dosáhlo na 100%.

Excelentní výprava. Poměrně dobře zvládnuté herecké výkony. Téměř ohromný potenciál. Tak kde se stala chyba? Komediální prvky filmu ublížily. Odlehčenost v mnoha sekvencích ubírá na ponurosti a psychologicko dramatické atmosféře. Střed filmu, který poskytuje - tak jako u knižních děl, velký prostor pro rošádu postav a zvratů, zůstává nevyužit. Opět se i zde potvrdila má stále opakovaná slova o tom, že více scénaristů působí na finální scénař toxicky. A k tomu opět přidejme třetí osobu v podobě režiséra. Jeden hot a druhý čehý. Bez vzájemné sinergie nelze dílo udržet kompaktním tak, jak mělo, či bylo původně zamýšleno. Dá se tak shrnout, že pouze přímé akční scény, ač mnohé jsme ve stejných kabátech jen jiné barvy už viděli mnohokrát, udržují film nad hladinou. A herecký výkon a podání celé hlavní postavy v podobě herečky B. Gilpin, za kterou v tomto snímku dalece zaostala i ostřílená H. Swank, pomohlo definitivně udržet snímek nad hladinou až do jeho závěru. Právě z těchto důvodů si z mého pohledu snímek zaslouží oněch 60% a tedy tři hvězdy. Jelikož pro zpříjemnění večera rozhodně není slepým výstřelem.

Netflix obecně plodí jeden film za druhým. Což je logické, pakliže jste produkčním i vysílacím kanálem svých vlastních seriálů a filmových děl. I z těchto důvodů je nutné mnohdy přimhouřit oči nad některými díly. Ovšem i zde platí, že výjimka potrzuje pravidlo. A jednou z těchto výjimek je právě i snímek The Devil all the time. Samozřejmě, režíserova ruka v podání Antonia Campose není nezanedbatelným prvkem. Stejně tak scénář, dějová linie a herecké výkony. Mnohými zatracovaný Robert Pattinson zde předvedl jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů. Tak jako například ve filmu Bílý slon. Spolu s Tomem Hollandem vytvořili pevnou stavební kostru, o níž se rovněž celé dílo může opřít zcela bez obav. Psychologické drama pracující s velmi poznamenanými lidskými osudy a rozříštěností lidské společnosti  a nedostatku empatie, vytváří prostor pro velmi nebezpečnou hru. Hru, v níž jednooký mezi slepými není pastýřem, ale vlkem za pastýře se vydávajícím. Oslabení celé dějové linky spatřuji pouze v samotném závěru filmu. A jelikož závěr má být druhým vrcholem příběhu, nezbývá mi, než ubrat snímku 20% z jinak původně mnou zamýšleného udělení 100% tomuto filmovému dílu. V každém případě, i přes toto škobrtnutí, nelze jinak, než-li film vřele doporučit. 80% a tedy krásné čtyři hvězdy z pěti.