Lenka.Vilka

Finále, kde bylo všeho přesně tak akorat, abych byla nadšená. Teda až na tu jednu věc. Já si totiž říkala, když tam přišel: "Ne, ať to neskončí zrovna takhle. Ať to všechno neskončí u něj." Jo, bylo to dost náročný...

Tak to už opravdu vypadá, že jde všechno do kytek...

Závěrečná otázka z pokračování situace z konce předchozího dílu...perfektní! Jinak trochu odpočinkový díl, který se evidentně chystá na brutální finále. Přeci jen...ten konec asi dost naznačil, že začátek dalšího dílu ne že nakreslí čáru do písku, ale spíš ji jenom prohloubí to nevyřčenou. Protože šerif nepůsobí jako úplnej hlupák, jsem teda hodně zvědavá...tak uvidíme  :) já rozhodně jo  ;)

Neb jak dát někomu šanci, aby skončil s tím, co dělá tím, že jeho činy připíše někomu jinému? Sorry, ale tomu fakt někdo uvěří? Ale oficiální důkazy jsou, tak co jako! Asi je tedy čas ukázat, že si to můžou strčit za klobouk. A na závěr konverzace, kvůli který mi opět spadla brada...

Ok, ok, Mstitel z Wishe, chce být vážně kamarád. Dokonce díky tomu, kdo vytáhne Ji-yonga z trablu. No, a závěrečný rozhovor byl brutální psycho, kdy není jasný, jak je to myšleno. Bohužel jsem měla nehty okousaný už z minulého dílu, tak to bylo dost drsný na i moje vlastní následky...

Hele, Mstitel má fanoušky! :) hodný lidi, ale taky i dost ujetý. Takže dost psycho, když Ji-yong kouká na typa, co o sobě tvrdí, že je Mstitel. Takže skutečný Mstitel bude chytat Mstitele z Wishe?! Já teda chtěla jít na kutě...ale co bylo těch posledních deset vteřin?! Sakra!

Wau! Tak tomu se říká dost dobrý díl! Nahodit hned několik potenciálních cílů, protože Mstitel si určitě jednoho z nich vybere. A ono to vyjde! Opravdu dost dobrý. A jelikož to poldové nevidí jako pomoc, dorazí do města nový "šerif". Nechci nikoho soudit dopředu. Ale proč působí tak moc psychopaticky?

První díl je vlastně jenom takové představení, ale funguje to skvěle. ("Prosím, nezabíjejte mě...Chceš, žít? Tak se omluv. A mysli to upřímně.") Kdo je Ji-yong, proč to dělá a taky proč má přístup k věcem, ke kterým by asi neměl mít normální člověk přístup. Bylo teda fajn, že slečnu reportérku napadlo, že čekat na Mstitele třeba ve středu je kravina. A co by jeden neudělal pro sledovanost! Už hned ten první díl je prostě pořádná pecka a nemá ani vteřinu hluchýho místa. A tím nemyslím jenom tu dost poměrnou porci zlámanejch kostí. Voiceover na konci dílu: jo, přesně!

No, uf, to byl ale dlouhý a výživný flák. Ty dvě hodiny a něco utekly vlastně rychle. Přiznám se...měla jsem trochu obavy, jak bude vedený příběh bojovníka, který nemůže umřít. Jako proti němu jsou extrémně dobrý borci a hned na začátku dostane pořádně do kušny. Kdyby nebyl, jaký je, už hned ten první by ho zabil. Prostě je zrezavělej. Kdo by nebyl po padesáti letech sezení v boudě v lese?! Jenže potom se stane něco, co mě příjemně překvapilo a potěšilo. Zjištění, že sám neví o tom jedu. A to do příběhu najednou dá úplně jinou dynamiku. Máme tady sice chlápka, který nemůže umřít, ale i tak je dostatečně oslabenej. Což je fajn motivace ke snížení zbrklosti. A od té doby to chytlo úplně jiný divácký zážitek. A hned se to pro mě posunulo o třídu výš z: jdeme, na někoho narazíme, popereme se, ne/umřu, jdeme dál, zase na někoho narazíme atd. Jenže tady to není jenom o tom, že dělám frajera, kterej nemůže umřít. A potom se s tím začne moc dobře šlapat. Jako sorry, ale ta scéna během svázání s useknutím rukou? To bylo jako: "Do hajzlu, kde se toulá ta druhá? Jo tamhle za stromem, ale nějak se tam s tím řetězem zasekla! Já mám ale fakt blbej den!". Závěrečný masakr (a to doslova) je dost výživný materiál. Ale je to jenom masakr a nic víc. Prostě se tam řežou a neřeší se jakákoliv estetika boje samotného. Prostě to už chtějí mít všichni za sebou a jít domů. A vlastně mi to ani nevadilo. Do té doby to bylo dostatečně vynahrazováno. Přiznám se, podruhé...chvíli jsem myslela, že dám jenom čtyři. (A ne protože jsem byla nakrklá, že se v závěru nestalo něco, na co jsem celou dobu čekala...ano, já prostě tajně doufala, že jak proti sobě stojí Mandži a Anotsu, a kolem ty desítky mrtvol, a zase tam byl záběr na to, jak červíci by si nejraději daly pauzu, a začne mu týct rudá, pardon, ale mě napadlo: "Nebyla by extrémní legrace, kdyby mu ty obě ruce teď odpadly?" Asi je se mnou vevnitř prostě něco špatně. Ale závěrečný vtip jsem dostala a zasmála se. Takže jsem asi nakonec vlastně ok.) Ty dvě hodiny jsou dostatečné, aby se skvěle spracovaly i různé pohledy na pomstu samotnou. A jak se z pohledu postav postupně mění a mění i je samotné. A přehodnocování, že teď najendou jen tak přece nemůžu umřít. A taky to: co by beze mě potom dělala? Jo, bylo to moc fajn :) takže nakonec pět, protože zábava to byla velká převeliká. A to je hlavní  ;)

Milá romance o posunutí se po ztrátě někoho, koho jste milovali. Tady je to s prvkem cestování v čase pomocí hudby. Protože hudbu neslyšíte jenom ušima, ale vnímáte celým svým srdcem, tak se to prostě děje. Přičemž je to jenom prostředek, ne důležitý bod, takže tady nenastane desetiminutová sekvence vysvětlující princip cestování v čase. Tady si vystačí s málem a potom s tím hlavním: jak mám jít dál, když vím, že existuje možnost zůstat na určité okamžiky v minulosti? Vracet se je totiž strašně lákavé. Ale co když minulost ubližuje přitomnosti? Přestože to je vlastně snímek, který nepřináší nic nového. Závěrečné rozhodnutí Harriet předvídatelné. A poslední záběr a to usmátí je další odškrtnuté políčko ze seznamu....no...i tak jsou Největší hity strašně milý film a fajn romantika. Navíc se na to strašně moc dobře kouká. Ať už mám na mysli vizuál snímku, tak i obsazení. Tohle se moc povedlo ♡