kinderman

Po letech jsem se podíval na několik úvodních částí seriálu, který mě v době svého premiérového uvedení v ČT oslovil svou inteligencí a "normálností". A světe, div se. Ono to pořád funguje, až na to, že dnes se moje pozornost přesunula od typických problémů dospívajících k problémům jejich rodičů, zápasících nejen se svými dětmi, ale také s krizí středního věku. Mou nejoblíbenější postavou však nadále zůstává Brian Krakow, asi proto, že v něm docela jasně vidím sebe samého.

Navzdory oprávněným výtkám, že se tvůrci v posledních dvou sériích trochu vyčerpali (pár epizod se dá vskutku označit za dementní), i těm neoprávněným, že jde jenom o bezduché rvačky a předvádění půvabů hlavních představitelek na pozadí prznění starořecké mytologie (kterou stejně většina zná jen z převyprávění E.Petišky), vytahuju plné hodnocení. Podle Karla Theina (Rychlost a slzy) je seriál „uceleným výkladem světa… Xena přináší svobodu ve smyslu osvícenské emancipace, jejíž naprostá otevřenost a láska k pohybu se nevylučují se zároveň křesťanským i feministickým výkladem řeckých mýtů“. Podle mě jde navíc o zásadní otázku, zda lze minulost nechat za sebou a zda je možné vykoupení prostřednictvím konání dobrých skutků, a co se týká náboženské a mytologické různorodosti, je mi pořád milejší, když se zjevné nesmysly s převtělováním a minulými (či budoucími) životy prezentují takto otevřeně než za pomoci více či méně skrytých narážek ve filmech, kde by je člověk opravdu nečekal.

Sice jen 14 epizod, ale ani jedna slabší, posádka, jejíž členy si prostě nelze nejpozději od druhé epizody nezamilovat (A.Baldwin pak svou roli částečně zopakoval v seriálu Chuck), báječná stylizace, vtipné (často až řízné) dialogy, a dokonce se neuhýbalo ani před sexem. A to jsem si myslel, že svou seriálovou topkou už jen tak nezahýbu.

"Nemáme na vybranou," zní nejčastější replika z úst šéfa Zvláštní jednotky. Bylo jich pět, zůstali čtyři, jeden za všechny, všichni za jednoho a dávno za hranicí zákonnosti, takže hlavní úkol je zachránit si kůži před (domácími, cikánskými i albánskými) gangstery, především však před kolegy z inspekce. O.Marchal vychází z vlastních zkušeností, nikoho neglorifikuje, jen ukazuje, že lidé potírající ty nejhorší druhy zločinnosti se sami často ke zločineckým metodám uchylují a k jak hořkým koncům to může vést. Atmosférické, akční, adrenalinové, zatraceně dobře napsané i zrežírované. "Měli jsme někdy vůbec na vybranou?" ptá se v posledním dílu druhé série Eddy Caplan. Tentokrát jde o to infiltrovat se do gangu bývalých vojáků, kteří ukradli 400 kg zlatých cihel, a díky této sebevražedné misi získat zpátky nejen svoje ztracené odznaky. Že i pokračování je plné nečekaných zvratů a hodně drsných výjevů ze života podsvětí (i vysokých politických a průmyslových kruhů) není třeba dodávat. "Čtyři mínus jeden", série na sebe těsně navazují, Caplan a jeho tým se v té třetí octne uprostřed války ruskojazyčné mafie, přičemž nechybí ani jedna výživná podzápletka, kdy je to velmi osobní. Několik posledních minut pak diváka doslova uzemní. "Jsme na konci cesty," konstatuje Eddy ve finální epizodě čtvrté (závěrečné?) série, kdy se děj na chvíli přelije z Paříže do Marseille, aby po válce s Turkem eskaloval v ohňostroji násilí. Viděl jsem jen málo seriálů, během nichž si tvůrci nevybrali svou slabší chvilku, ale Braquo je rozhodně jeden z nich.