Snorlax

Až hříšně dokonalé setkání dvou umělců. Jak vidno, Trier si nepřipouští, že umělecky podnětná šedesátá léta již dávno skončila. Byť Lethovi podsouvá, že animovaný film bude stát za nic, nutí ho natočit a překonat vše. Ten animák je prostě dokonalý a strašně mě mrzí, že není v dokumentu celý.

Dnes jsem viděla něco, co možná pochopím za několik dní. A zatím si nechám od dokonalého muže luskat prsty.

Více o Kubrickovi, než o jeho práci, ale o to možná zajímavější.

Mám slabost pro Eda Harrise, i když on má slabost v prostinkých béčkových filmech. Jelikož zde skutečně nepůsobí ani sexy, marně přemýšlím o důvodu, proč bych se vlastně na takový film měla podívat. Již vím, budu-li mít pocit, že jsem mentálně nedostatečná, půjdu si spravit mínění k tomuto snímku. Scénáristické dno má bohužel tu smůlu, že mu nepomáhají ani herci. Dokonce i Harris zde odvádí velmi špatný výkon, i když vzhledem ke kvalitě práce ostatních zúčastněných patří k tomu nejlepšímu, co může film nabídnout. Pochválit lze vizuální efekty, ale to je opravdu žalostně málo.

Garvarentzova zřejmě nejlepší filmová hudba, romantická, krásně klenutá jako hory , v nichž postarší manželé bydlí. Obrovským zklamáním pro mě byla opravdu miniaturní role Noireta, který na nádraží udělal krátkou přednášku z aktuální politiky a sublimoval jako pára nad hrncem. Pro popírače Darwinovy teorie je jistě velkým zklamáním mezistupeň Fernandel. Pro milovníky kvalitního herectví je zklamáním ještě větším. Naštěstí není obdobně křečovitý, jako ve svých komických úlohách, ale neskutečně toporný je také. Nezvládnul ani tu méně náročnou hereckou disciplínu, tedy dramatickou roli. Fernandelovo ochotnické předstírání zoufalého otce bohužel dělá z výborně napsaného filmu nechtěnou komedii.

Nesporný milovník hudby Damien Chazelle si stejně jako v La La Landu vyhrál s odkazy na filmy jiných tvůrců. Jeho dialogy jsou vtipné, námět chvílemi sice malinko připomíná Sedmý terč, ale scénář má švih. Vše výborně funguje až do chvíle, kdy Tom nechá zpívat svoji ženu. Pak se najednou přesuneme do špatného akčního béčka a koukáme na jedno tupé klišé za druhým. Vše je korunováno neprůstřelným Tomem, který po pádu z mnohametrové výšky mírně kulhá. V každém případě si nyní budu raději dávat pozor na klavíristy, ovládají evidentně různá bojová umění, umí létat a jsou neprůstřelní. Damiene, Damiene, máte takové pointy zapotřebí? No nemáte. Už chápu, proč jste si to nechtěl režírovat sám.

Tohle není film jen o smutném osudu umělců, kterým publikum aplaudovalo a plakalo smíchy u jejich vystoupení, aby na ně záhy zapomnělo. Především je to snímek o jinakosti. Rafael se vší silou snaží stát bílým mužem, aniž by si byl schopen uvědomit, že jediné, co opravdu nemůže změnit, je barva své kůže. Footit sice svoji jinakost může lépe skrýt, ale zase prožívá život odsouzený ke smutku. Film o jinakosti, tvůrčí tvrdohlavosti, odhodlání jít za svým snem i pokusu o zbourání hranic, které bourány být nechtěly.

Krásné severské pohlazení, trochu drsné, trochu poetické, sympaticky černohumorné a ve výsledku je z toho pomalu hrdinský epos. Z Oveho je nabručený opuštěný stařík, který nám postupně odkrývá tajemství svého života a nám nezbývá, než s ním stále více sympatizovat.

S takovým scénářem nic lepšího natočit nešlo. Aja se ze všech sil snaží zachovat čest svému původu a buduje atmosféru do roztrhání režisérské stoličky. Pomáhá mu hudba, která se pokouší předstírat, že se jedná o monstrózně napínavý film. Tušená pointa, která vlastně ani tak příliš pointou není, vysvobodí diváka z přehršle počítačových triků, řevu, výbuchů, skřeků a jiných taškařic. I když je film plný klišé a špatně okopírovaného vyvrcholení, přesto se Ajovi podařilo natočit celkem průměrný snímek. Minimálně do návštěvy kláštera je film i celkem snesitelný, pak se z něj stane podprůměrná ptákovina, která jen předvádí, co všechno se nám Alexandre a jeho parta naučili s počítačem. Všichni náctiletí jásají a obdivují veškerou tu závěrečnou řachandu. Nám ostatním se údivem rozšiřují zorničky a žasneme, do čeho všeho jsou schopni producenti investovat.

Nemám ráda kostýmní dramata, pokud už to musí být, tak snad jedině z francouzských nebo českých dějin. Jenže Kubrick se vytasil s takovou režií, že jeho práce prostě nemůže nechat žádného filmového fanouška chladným, i kdyby ho tisíckrát britská historie nezajímala. Tak precizně promyšlený každý záběr se hned tak nevidí. Přesto, že s příběhem nejsem příliš kompatibilní, vlastně vypočítavému Barrymu přeju jeho konec. Technicky je film naprosto mimořádný. A mimochodem, kdo mi vysvětlí, jak Kubrick udělal v době bez počítačových triků tu amputovanou nohu, když se její majitel posunuje na posteli a při odchodu ke kočáru je snímán ze všech stran?