filmfanouch

David Yates byl před uchopením se zbytku filmové série o Harry Potterovi velkou neznámou, kdy měl na kontě pouze historické drama Já jsem Tichborne a několik televizních filmů. Yates tak mohl jen překvapit v momentě, kdy byl pověřen režií Harryho Pottera 5 s podtitulem Fénixův řád. Startu nové kapitoly, který nově Harryho Pottera nepasuje jen do role vyvoleného, ale do role, který musí svůj osud vzít vážně a chopit se i role vůdce. Fénixův řád je tím filmem, kde Harry Potter definitivně dospívá a z dětí se stávají dospělí. Yates poté v roce 2007 všem vytřel zrak, kdy Harryho Pottera polil várkou nejen hravých vizuálních nápadů, ale ukázalo se, že umí skvěle vést vážnější a osudovější momenty. Jestli se měl někdo chopit zbytku ságy, Yates náhle působil jako fantastická volba. Série Harryho Pottera vždy dospívala stejně jako její hlavní hrdina, samotní herci již navíc dosáhli či dosahovali dospělosti. Daniel Radcliffe, Rupert Grint a Emma Watson tak mohli roky herecky zrát a dokázat, že dokážou obstát i po boku jmen jako Alan Rickman, Ralph Fiennes či Gary Oldman. Humoru navíc v rámci pátého dílu ubývá, Fénixův řád je tak temnější i osudovější, především ovšem pracuje s temnou stránkou Harryho Pottera. Podepisují se na něm pochyby veřejnosti a častá samota a nebo je v něm cosi zkaženého po celou dobu? Není Harry Potter náhodou Voldemortovi bližší, než se mohlo zdát? Může se Harry Potter vydat na scestí? I díky silnějšímu výkonu Daniela Radcliffa oproti předchozím dílům tyto motivy mohli fungovat. Harry Potter svým pátým dílem definitivně opustil kabát pohádkové fantasy a vydal se cestou osudovějšího a temnějšího podání. Podání, kdy už ani v Bradavicích rázem nemusí být zaručeně bezpečno, podání, kdy vše chvílemi skutečně působí ztraceně. Přesto Fénixův řád pracuje i s motivem naděje, kdy sice pán zla dosahuje schopností, které Harry Potter a jeho přátelé ovládnout nemohou, přesto mají něco, za co stojí bojovat - sami sebe. Přátelé a rodinu, za které skrze lásku stojí bojovat. Samotná láska ostatně v sérii Harry Potter sehrává významnou roli a jde o jeden z nejmocnějších druhů magie. Voldemort prakticky nemá co ztratit, ústřední hrdinové ano. Fénixův řád je poté jediným film ze série, kdy se scénáře nechopil Steve Kloves, ale Michael Goldenberg. Steve Kloves měl již předtím pověst tvůrce, který dokáže vatu uklidit stranou a do filmové scénáře přenést to nejzásadnější, před Goldbergem ovšem byl mnohem složitější úkol. Knižní Fénixův řád je totiž s 800 stranami nejdelší knihou celé ságy a zdánlivě tak Goldberg musel knihu osekávat ve velkém. A ano, několik postav či vedlejších zápletek muselo bez smilování pryč, Fénixův řád přesto dramaturgicky výtečně funguje, po vzoru Klovese se snadno dá vyvolat Goldberg ve scénáři skutečně ponechal jen to nejzásadnější a nejdůležitější (čímž se jen krapet potvrdilo, že jsou knihy Rowlingové procpané vatou) a Fénixův řád v jistých momentech působí dost možná nejvíc dramaturgicky sevřený ze všech dílů série. Od Prince dvojí krve se sice ke zbytku ságy vrátil Kloves, přesto by bylo zajímavé vidět, jak by se Goldberg popasoval se zbytkem série. Patricka Doylea na pozici hudebního skladatele vystřídal Nicholas Hooper a jeho soundtrack se poslouchal skvěle. Byl plný veselejších motivů, zároveň epických a k bojovým scénám neskutečně padnoucích motivů a navíc zvládl výrazně neopisovat od svých předchůdců. Ano, John Williams by nejspíš předvedl ještě větší divadlo, na Hoopera se ovšem nedalo stěžovat. Poslední půlhodina poté jen vyráží dech. Kouzla jsou nejdřív využitá ke kouzelnické bitvě na Odboru záhad a pak i epickému souboji Albuse Brumbála a Voldemorta, kterému se žádný jiný souboj již v rámci série nevyrovnal. Člověk má rázem pocit, že proti sobě skutečně stojí dva nejmocnější kouzelníci své doby, i přes Voldemortův doping v podobě černé magie navíc Brumbál Michaela Gambona dokáže rychle vysvětlit, proč se zrovna Brumbála Voldemort tak bál. V jejich souboji se ostatně pracuje s několika elementy a Yates v rámci kouzelnických soubojů jednoduše dokázal nastavit laťku, kterou už sám překonat nemohl. Ralph Fiennes je pochopitelně jako Voldemort pořád fenomenální, ve Fénixově řádu ho ovšem není zase tolik. Větší prostor zde dostává zcela jiný záporák, kterého je o mnohem snazší nenávidět. Právě Fénixův řád ovšem předvedl, že divák sice může nenávidět postavu, neměl by ovšem zároveň nenávidět i jejího představitele, naopak ho cenit za výkon hodný nenáviděný. Už samotný Stephen King o knižní Dolores Umbridgeové prohlásil, že jde o nejlepšího záporáka od původního představení Hannibala Lectera. A Imelda Staunton byla castingovou trefou. I přes snahu o milé vystupování a zdánlivě nevinný vzhled je na jejím podání už od počátku něco podezřelého, netrvá to ostatně dlouho a Umbridgeová rychle vytáhne drápky, podání Staunton nicméně nešlo nepropadnout. Na malém prostoru navíc dokázala zaujmout i Helena Bonham Carter, kdy její Bellatrix Lestrangeové šlo snadno věřit její šílenství.  Nejmilejší je poté fakt, že Fénixův řád ani primárně nestojí na velkolepé akci, s tou se ostatně šetří až do finále na Ministerstvu kouzel (které ve svém představení působí adekvátně magicky). Fénixův řád spíše stojí na dialozích, ovšem na velmi dobrých dialozích, které navíc nutně nestojí na předloze samotné Rowling. Například scéna mezi Harry Potterem a Siriusem Blackem v podání Garyho Oldmana diskutující o tom, že by z nich po dořešení patálií s Voldemortem mohla být skutečná rodina neskutečně funguje. I proto, že mezi Radcliffem a Oldmanem vzniklo při natáčení skutečné pouto, i proto, že Goldbergův scénář chytře pracuje s postavami a jejich tužbami. Zde to se celé opět pěkně stáčí k motivu o tom, že zástupci dobré strany skutečně mají za co bojovat a jsou pro to ochotni i riskovat své životy. A prim pochopitelně hraje i fakt, že jsou hlavní hrdinové teenageři. Teenageři, kteří by rádi prožívali první lásky, zdárně přežili zúčtování se zkouškami a zažívali takový normální život. Jenomže to s Voldemortem za zády a růžovou ropuchou pod vlastní střechou prostě není snadné. Fénixův řád pokládá odpověď na některé zásadní otázky, Harry Potter dostává nějaké nové jizvy a především je náhle jasné, kam celá franšíza doposud vedla a kam ještě povede. Fénixův řád, Prince dvojí krve a Relikvie smrti (respektive její první i druhou část) lze vnímat jako trilogii o definitivním přerodu kouzelnického teenagera v muže, který přebírá zodpovědnost za svůj vytesaný osud a status vyvoleného. Start nové životní etapy Harryho Pottera poté jednoduše v Yatesově podání skutečně nemohl dopadnout lépe. Yates měl totiž mnoho skvostných audioviuzuálních nápadů (i střih je ve filmu neskutečně kreativní), především ovšem pochopil podstatu příběhu a dokázal ho přenést na plátno v bravurní formě. Fénixův řád své době dokázal v jistých případech oslnit i ty, kterým svět Harryho Pottera dosud nic neříkal a vyvolat v nich i zvědavost po zbytku ságy. I to nejspíš znamená, že na sebe Yates tehdy mohl být velmi hrdý....

J. A. Bayonu na pozici třetí epizody seriálu Pán prstenů: Prsteny moci vystřídal Wayne Yip, který se následně chopí i čtvrté ,páté a osmé epizody. Zkušenosti má se seriály Misfits, Doctor Who, či Preacher, přesto bylo těžké říct, zda Yip dokáže udržet nastavenou kvalitu. A minimálně třetí epizoda pocity ze seriálu nijak závratně nemění.   Velký rozpočet a údajně 60 milionů na jednotlivou epizodu je na seriálu nadále znát, Prsteny moci tak nadále vypadají velkolepě, především se představený svět rozšiřuje. I díky představení království Númenor a známých zásadních postav z budoucí Středozemě - Elendila a jeho syna Isildura.   Elendil i Isildur byli ostatně představeni již v prologu Společenstva Prstenu od Petera Jacksona, právě bez Isildurových činů by se poté události trilogie Pán prstenů nerozběhli. Isildurův představitel Maxim Baldry je nicméně prozatím fajn a samotná postava má i díky své nevyhnutelné budoucnosti potenciál být jednou z nejzajímavějších postav celého seriálu. Mezi ně by ostatně mohli patřit i sám Elendil v podání Lloyda Owena.   Výrazný prostor nadále dostává Galadriel v podání Morfydd Clark a z jejího podání je nadále cítit sebevědomí samotné elfí hrdinky. Ano, těžce se dá věřit tomu, že je tohle ta samá Galadriel jako z pozdějších událostí v trilogii Pán prstenů, i zde jsou ovšem otevřená vrátka k tomu, aby si postava celým seriálem prošla nějakým vývojem. Halbrand v podání Charlieho Vickerse zatím dokáže vyvolat dojem takového nástupce (i když vlastně spíše předchůdce) Aragorna, kdy je prozatím chemie mezi ním a Galadriel velmi sympatická a bude rozhodně zajímavé jí nadále sledovat. I proto, že Halbrand prozatím jasně spěje k tomu, že jeho budoucí osud nebude úplně růžový.   Prsteny moci totiž prozatím naznačují, že minimálně některé postavy nebudou černobílé a korupce temné strany bude výrazná. Seriál už teď očividně tak trochu čerpá z Tolkienových děl, kdy si sice do velké míry seriál pořád půjde svou stranou (a spousty fanoušků to jednoduše nepřekousne), postavy to ovšem minimálně prozatím dělá zajímavější.   Scén s Hobity (respektive plemenem hobitů s názvem Chluponozí) je i tentokrát dost, jsou ovšem i snesitelnější. Jen snahu o vystavení vážného dramatického seriálu tak trochu kazí pokusy o humor, který navíc není dvakrát funkční. Působí to jako taková pauza od veškerého toho budování světa a náznaků o tom, že se svět řítí do záhuby, tohle zmírňování atmosféry ovšem ve finále vlastně ničemu dvakrát skutečně neprospívá. Minimálně díky přítomností záhadného muže v podání Daniela Weymana zůstává ovšem tato linka pořád dostatečně zajímavá a i přes neznalost o své identitě se postava Weymana vlastně poměrně solidně rozvíjí.   Númenor je vizuální pastvou pro oči, nadále je poté vidět, že se na kostýmech či výpravě rozhodně nešetřilo. Což je vidět i díky plnokrevnému nástupu skřetů. Elf Arondir v podání Ismaela Enriqueho Cruze Córdovi se sice i přes zakázanou lásku nedokázal prozatím projevit jako kdovíjak zajímavá a výrazná postava, jeho linka s vpádem do otroctví skřetů je ovšem strhující a především naznačuje, že hrdinové Středozemě to v budoucnu skutečně lehké mít nebudou. Ne nadarmo se dá podtitul epizody Adar volně přeložit jako otec.   I akce dostává víc prostoru a je na ní vidět neskutečně snaživá choreografie. Kromě skřetů navíc dorazí i vrrci a navíc jsou vidět i solidní vizuální nápady skrze kameru. Prsteny moci tak sice prozatím fungují jako solidní vizuální spektákl, naštěstí ovšem prozatím nestojí jenom na tom.   I v třetí epizodě Prstenů moci tak sice hraje prim představování světa, začíná se ovšem hýbat i samotná zápletka. Mnoho věcí je nadále prozatím zahaleno tajemstvím, seriálu se přitom přesto snaží diváky funkčně zaháčkovat. A ukázat, že týdenní čekání bude nejspíš dlouhé....

Jan Žižka je jedním z těch vojevůdců, který za svého života nikdy neprohrál bitvu, s takovou pověstí se dalo nějak očekávat, že se rodák z Trocnova dočká nějakého toho filmového zpracování. Zela jiného než v případě filmu Otakara Vávry z roku 1955. O novém filmu Jan Žižka ostatně nebylo možné slyšet. Film pořízený za půlmiliardy korun nově drží korunu v rámci nejdražších filmů všech dob, režírující Petr Jákl film propagoval, kde to jen bylo možné a celkově to vypadalo, že se za pomocí zahraničních koproducentů vydařilo realizovat velkolepý blockbuster v českých luzích a hájích. Jáklovi by se tak rozhodně měl sklopit klobouček za to, že realizaci filmu dotáhl až do konce. Je ovšem očividný zápal a schopnost dotáhnout svou vizí do závěru důvod k tomu, aby se nad filmem přimhouřilo oko ve stylu jednookého Jana Žižky?   Hned na začátek je důležité zastavit se u onoho titulu „nejdražší český film všech dob“, kdy sice půlmiliarda je částka, která v aktuální energické krizi není částkou k zahození, v přepočtu na americké dolary se ovšem bavíme zhruba o 25 milionech dolarů. Shodně stalo například slušné středověké béčko Ironclad z roku 2011 v režii Jonathana Englishe, kdy ovšem háček tkví v tom, že v porovnání s Janem Žižkou působil Ironclad až třikrát velkolepěji. I bez srovnávání s jinými středověkými podobně drahými snímky se prostě musí nechat, že by rozpočet ve výši 500 milionů dolarů tipl málokdo a Jan Žižka by rázem mohl být brán jako podivný tunel. Na rozdíl od jiných (zdravíme Tomáše Krejčího a jeho Posledního z Aporveru) tak sice Jákl dokázal svou vizi dotáhnout až do konce, nyní ovšem dochází k nemilému pocitu, že proběhlo tolik povyku pro nic.   Velkým lákadlem poté byli i zahraniční hvězdy, především Ben Foster v titulní roli a Michael Caine v roli lorda Boreše. Na zahraniční herce nejspíš padla též slušná částka rozpočtu a především se jejich jména budou krásně vyjímat u zahraničních distributorů, háček je ovšem v tom, že herci nemají dvakrát co hrát. Celé to tak působí dojmem, že kdyby místo Fostera na place pobíhal Jakub Prachař a místo Cainea Luděk Sobota, bylo by to vlastně úplně jedno, kdyby se jen v očích zahraničních investorů lákavost projektu zmírnila. Caine má nakonec ostatně ve filmu jen takové větší cameo, Ben Foster má poté opět smůlu v tom, že jeho známé neokázalé a nenápadné herectví pod slabým uchopením nedostává dvakrát příležitost zazářit. I přítomnost Til Schweigera vlastně ve finále působí zbytečně, výrazněji se ujímá jen Roland Møller. Jeho Torak sice působí jako by vypadl z úplně jiného filmu, Møller ovšem alespoň působí dojmem, že si svou roli užívá.   Jáklův Jan Žižka poté nemapuje Husitské války, odehrává se 15 let před jejich počátkem v roce 1402. Petr Jákl všude říkal, že měl Žižkovu historii zmapovanou (jde vlastně zmapovat něco, co je pořádně neprozkoumané a zahalené tajemstvím?) a někde šlo zaznamenat i větu o tom, že tohle je příběh, který měl Jana Žižku formovat v onoho neporazitelného vůdce lidu a bude se jednat o zásadní kapitolu Žižkova života. Háček tkví v tom, že přesně takový dojem Jáklův Jan Žižka nevyvolá, Jan Žižka ze scénáře Jákla a jeho otce Petra Jákla staršího nakonec vychází jako další charakter, jehož morální vývoj řídí jeho penis. Nebo možná jistá forma traumatu z dětství. Nebo obojí. Tak či onak, zda někdo na Jana Žižku vyráží a čeká, že se skutečně dočká zrození legendy, rázem se mu začne dost možná stýskat i po pojetí Otakara Vávry. A že to tehdy též nebyla žádná sláva.   Háček pochopitelně tkví v tom, že se Jákl sice může sebevíc mlátit do hrudi, že je vše zmapované, Jan Žižka ovšem vůbec nepřipomíná film, který by se řídil historickou přesností. A to je samo o sobě v pořádku. Bolestivější je naopak sledovat, jak se Jákl skrze zkušenosti s hollywoodskou produkcí snaží z Jana Žižky skutečně udělat spektákl. Už jeho Kajínek se ostatně pokoušel o rysy hollywoodského akčního thrilleru, jeho Ghoul se zase pokoušel svézt na úspěšném podžánru Found footage, tady poté nestačí dlouho přemýšlet a je jasné, že chtěl Jákl natočit české Statečné srdce. Vždyť i soundtrack Philipa Kleina se snaží čerpat z hudebních motivů Jamese Hornera, ať se ovšem Jákl snaží sebevíc, před produkční zápal mu chybí srdíčko. A to následně chybí i výslednému filmu.   Stačí ostatně pár minut a vystřízlivění z onoho oslavovaného velkého rozpočtu je hned na místě. Úvodní scéna v Itálii se například natáčela v lomu Velká Amerika, v něm se poté projeví další velký problém. Člověk by tak nějak čekal, že zkušený kaskadér bude vědět, jak na to s akčními scénami. Aby akce byla když už ne dvakrát kreativní, tak alespoň přehledná. Začne ovšem první akční scéna, dánský kameraman Jesper Tøffner vyvolá pocit, že během natáčení začal trpět Parkinsonem a že střihač následně jakoby nevěděl, co si s pořízeným materiálem počít. Zamrzí, že jsou pod střihem podepsaní Steven Rosenblum (Statečné srdce, Poslední samuraj) a Dirk Westervelt (Logan: Wolverine), kdy se dá ovšem snadno odtušit, že chyba nebyla na jejich straně.   Sázkou na nekonečné čerpání odjinud Jáklův Žižka absentuje v jakýchkoliv překvapení, kdy se zhmotňuje jakýsi podivný mix Statečného srdce, Hry o trůny či Ironcladu, kdy většina televizních pohádek rázem působí výpravněji a velkolepěji. Ať v oblasti velkolepější výpravy, půvabnějších kostýmů či audiovizuálních nápadů.  Představí se několik výraznějších postav, kdy je ovšem velmi těžké si k postavám vybudovat jakýkoliv vztah a ještě těžší je při jejich náhlém skonu projevit pocity smutku, je velmi snadné mít ty postavy u zádele. Paradoxně postavy, které se jen mihnou a díky zmatenému střihu je v jistých momentech těžké rozeznat, že postava čerstvě umřela, dokáží zanechat větší dojem, kdy jen zamrzí, že ty dané postavy nedostali větší prostor. Parta Jana Žižky totiž po pěti minutách nemá vůbec důvod někoho zajímat, postava Žižkova bratra Jaroslava v podání Williama Moseleyho má zase problém v tom, že se rázem snaží scénář mezi bratry vyvolat jistou formu dramatu, aby následně příliš rychle vyprchalo.   Při prvním popěvu Ktož jsú boží bojovníci má divákovi ideálně naskočit husina, to ovšem v tak bezkrevném podání celé bitvy, která se primárně snaží Jana Žižku předvést jako vynikajícího stratéga, není možné. I sebelepší režisér by měl poté problém natočit přehlednou akční scénu v tak uzavřeném prostoru jako je jeskyně přítomná v tomto filmu, při této akční sekvenci se divák pravděpodobně může cítit jako po několika paňácích rumu, kdy mu to k tomuto pocitu dopomáhá neskutečně zmatený střih, který v akčních scénách působí skutečně tragicky ochotnicky.   Dramatická stavba u Jana Žižky prakticky vůbec nefunguje, působí to jako přesně navíc ten origin, který si nikdo nepotřeboval domýšlet a který už nikdo nemusel vidět. Když nezajímavější na celém filmu je posledních pár vteřin, které lákají na potencionální pokračování (které ovšem Jákl smetl ze stolu, kdy prohlásil, že k Janu Žižkovi řekl vše, co potřeboval), je prostě něco špatně. Nepřirozeně vybudovaná romance, bolavé pokusy o humor (kterých je ovšem naštěstí jen pár) a především pocit, že Jákl na Žižkovi strávil prakticky dekádu, aby nakonec ztratil trpělivost a výsledek tak nakonec vypadal.   Žižka poté skrze svou brutalitu splňuje zadání středověké řezby, která dokáže prodat drsnost středověku, v jistých momentech ovšem přeci jen brutální výjevy působí samoúčelně. Poměrně šedý vizuál poté nepůsobí jako ideální stylizace, ale prostě jako poměrně vizuálně odfláknutá berlička, která prostě vůbec není vizuálně lákavá. A argumenty, že toto vizuální pojetí přesně sedí ke špíně středověku působí jako jednoduché alibistické výmluvy.   Z Jana Žižky primárně vůbec nesálá žádná epika. V akčních scénách se komparzem šetří, výprava působí až ochotnicky a už od úvodní sekvence ve Velké Americe ty řeší o neskutečném pilování prakticky nekorespondují s výsledkem. Akční scény jsou absolutně bezduché a nezáživné. Chvílemi to tak energií celého filmu působí dojmem, že film netočil Petr Jákl mladší, ale Petr Jákl starší. Když si člověk ovšem vezme kolik režisérů okolo 70-80 let pořád točí tak energickým způsobem, i to slouží jako ideální nástroj k zamyšlení.   Nejsmutnější je Jan Žižka právě v těch momentech, kdy připomíná práci těch nejsnaživějších ochotníků, kteří ovšem při tvorbě fanouškovských filmů nemůžou do své produkce investovat stovky milionů. Člověk by přeci jen byl rád, že by u nás konečně vznikl velkolepý film, který by stál za zmínku. Když si člověk ovšem vzpomene, že mezi jiné nejdražší české filmy patří Tmavomodrý svět, Nabarvené ptáče či Bathory, navzdory různorodým kvalitám šlo vždy o filmy, na kterých byl rozpočet skutečně vidět. Jan Žižka se ovšem skrze svou neúspěšnou snah hrát si na hollywoodský blockbuster jen dokazuje, že by se měli ševci držet svého kopyta. Někdy to nejen stačí, ale vzniknou i mnohem zajímavější a lepší projekty.   Přesto platí staré známé, že v detailech je síla a nějaké ty detaily na Janu Žižkovi dobré jsou. Středověk se tak skutečně dokáže vyobrazit v poměrně nepříjemné podobě, daří se představit dobu, kdy už Jan Hus začíná v Betlémské kapli kázat a také to, že po smrti Karla IV. je království skutečně v rozkladu. Matthew Goode dokáže zanechat dojem jako budoucí král Zikmund, Karel Roden je jako král Václav IV. na menším prostoru slušný. Nejkomplikovanější ze všech postav je to nakonec s postavou Kateřiny v podání Sophie Lowe. Nejen díky snaze o umělý románek, ale i skrze fakt, že se tu někdo opět snaží představit silný ženský charakter, který přesto ve finále primárně lpí na přítomnosti mužů. I když se poté marketingové oddělení pokusilo v posledních týdnech Jana Žižku propagovat i jako film pro ženy, jen blázen by nejspíš Jana Žižku zvolil jako ideální film pro rande. Proč by to kdokoliv své něžné polovičce dělal?   Samotný film je poté věnován všem, kteří věří ve svobodu a nemají strach za ní bojovat, působí to ovšem přesně jako ta snaha o to, aby měl Jan Žižka nějaký přesah k moderní době. Je velmi snadné těmto prohlášením podlehnout filmům, které pojednávají o socialismu, období vlád Václava IV. a Zikmunda poté pochopitelně též bylo plné nespravedlnosti a utrpení. Přesto to opět působí jako snaha o nějaký umělý přesah, který ten film ve skutečnosti nemá. K tomu by možná stačilo, aby Jan Žižka fungoval jako charakter a nebo, kdyby se Jákl skutečně rozhodl natočit film dle těch zajímavějších a důležitějších momentů Žižkova života. Kdyby ovšem došlo na volnou předělávku Vávrova Jana Žižky, režisér Husitské revoluční trilogie by se nejspíš jen obracel v hrobě.   Petr Jákl si rozhodně zaslouží úctu za dotáhnutí svého Jana Žižky až k cílové čáře, k plácání po zádech a pokloně by to ovšem chtělo i dobrý film. Hezký ale k prdu? Spíš jenom k prdu....

Robert Zemeckis se i díky režii trilogie Návrat do budoucnosti, Falešné hry s králíkem Rogerem nebo Forresta Gumpa zapsal do paměti jako jeden z nejlepších audiovizuálních vypravěčů své doby, kdy by měl být každý jeho film povinně vyhlížen, protože se dalo snadno počítat s tím, že dorazí plnohodnotný filmový zážitek. A někdy po Trosečníkovi se to začalo lámat. Zemeckis téměř dekádu své kariéry věnoval experimentování s motion capture, kdy vznikla trojice filmů Polární expres, Beowulf a Vánoční koleda. Následně se Zemeckis pokoušel realizovat nějaké ty životopisné příběhy jako v případě filmů Let, Muž na laně či Vítejte v Marwenu, už svým posledním filmem Čarodějnice ovšem ukázal, že by se rád vracel k námětům, které by ještě více otevíráli dveře k audiovizuální hravosti. Jedno je jisté - kdyby zhruba někdy v 90. letech bylo oznámeno, že se hraná adaptace Pinocchia od studia Disney chopí Robert Zemeckis, bylo by snadné studiu po takovém filmu utrhnout ruce. Jaká je ovšem konfrontace s realitou a především s Robertem Zemeckisem v roce 2022? Pinocchio od Carla Collodiho se dočkal již mnoha adaptací, kdy to celé dává smysl i proto, že na něm vyrostlo několik generací dětí a na podobném námětu se dá vystavět strhující filmové dobrodružství. Zemeckisův film se poté i výtvarnou stránkou snaží víceméně věrně držet původního animáku od studia Disney z roku 1940, kdy už zde možná dochází ke kamenu úrazu. Pinocchio, představitel jeho svědomí Jémine Cvrček, lišák poctivec John a jeho kocouří partner Gideon či loutkář Stromboli se vizuálním pojetím snaží o co největší podobu vůči svým animovaným předobrazům. Platí to ovšem i vzhledu rybičky Cleo, kocoura Figara či samotného řezbáře Geppeta v podání Toma Hankse, výraznějí se snad odlišuje jen vozka v podání Lukea Evanse. Zemeckis se tak velmi snaží čerpat z původního animáku a ne vždy je to úplně šťastná volba. Zvláště v momentech, kdy se CGI efekty setkávají se svými limity a ukazuje se, že snaha přiblížit se originálu nepřináší to nejlepší ovoce. Zemeckisův Pinocchio má ovšem štěstí neštěstí v tom, že původně vznikal jako film pro kina, kdy nakonec ovšem bylo rozhodnuto, že se z filmu stane exkluzivita pro Disney+. I díky původním plánům ovšem Zemeckisův Pinocchio vypadá velkolepě a draze, přesně jako to ideální dobrodružství, které by dokázalo sály naplnit rodinami. Problém je ovšem opět v oné snaze, aby šlo vizuální pojetí ruku v ruce s původním animákem z roku 1940. Právě kouzlo původního animáku se ovšem hranému Pinocchiovi nikdy vykrást nepovede, například skrze snahu o realističtější vyobrazení fungování loutkového divadla se kouzlo naopak částečně vytrácí. Měl by to být přitom právě Zemeckis, který by měl překvapovat audiovizuálními nápady a především ukázat, že na to pořad má. V jeho rukou tak poté Pinocchio sice působí jako schopně uchopená podívaná, která navíc naštěstí není 50:50 kopií vůči původnímu animáku a v jistých ohledech se naštěstí vydává vlastním směrem, potenciál přesto zůstává tak trochu nenaplněn. Můžou potěšit poměrně hravé odkazy na ostatní disneyovky, přidaná hudební čísla jsou ovšem prakticky k ničemu. Nesází na dvakrát zajímavou melodii ani doprovodnou choreografii, k vyznění příběhu nepřidávají dvakrát nic nového a v jistých momentech se Zemeckisův Pinocchio vydává poměrně zkratkovitou cestou. A i díky tomu například závěr nemá takovou emocionální váhu jako v případě původního animáku. S Pinocchiem od Zemeckise to přeci jen budou mít těžší především ti, kteří mnoho momentů z animovaného Pinocchia mají zaškatulkované, například mrazivou scénu s přeměnou v osla, která kdekdomu mohla v dětském věku přivodit noční můry, nic takového se zde ovšem pravděpodobně konat nebude. V tomto ohledu opět zamrzí, že právě Zemeckise by kdekdo 30 let nazpátek pasoval na toho pravého loutkaře ideálního pro adaptování tohoto příběhu, rázem se ovšem Zemeckis skutečně profiluje pouze jako schopný řemeslník, kterému ovšem chybí ta správná invence. Tom Hanks sice může jako Geppetto sebevíc dokazovat, že snad skutečně zahraje všechno a Zemeckisův dvorní skladatel Alan Silvestri může sebevíc dokazovat, že ještě nepatří do starého železa, mnohem víc by ovšem kdekdo nejspíš potěšilo, kdyby Zemeckis hranému Pinocchiovi dodal něco navíc. Sázka na to, že to celé dokáže uspokojit svou cílovku, bude to mít sympatickou atmosféru čerpající už z původního animáku, pěkné barvy a výrazný rozpočet bude poznat v nejedné trikové sekvenci je přeci jen tak trochu líná. Kouzlo prapůvodního příběhu o Pinocchiovi navíc vždy tkvělo v tom, že vlastně nejde o kdovíjak velkolepý příběh, Collodiho původní příběh skrýval nějaká ta morální poučení. Poučení o tom, že dřevěná loutka toužící po statusu člověka se nejdřív musí naučit, co to vlastně je lidství, naučit se rozeznávat dobro od zla a i skrze natahovací nos pochopitelné poselství o tom, že se s poctivostí někam dojde. V Zemeckisově filmu poté tato morální rovina funguje tak napůl, horší je to s pokusy o humor pro starší diváky, kdy je jejich primární problém v tom, že vůbec nejsou vtipné. Největší handicap je přesto v tom, že tak barevný a velkolepý film krapet působí jako by byl bez života. A opět to zabolí především při vzpomínání na Zemeckise v jeho nejlepší formě. A i když se na jednu stranu musí ocenit, že Zemeckisův Pinocchio skutečně není 50:50 remakem animáku z roku 1940, ten vlastní směr je do jisté míry zavádějící a krapet ničí nejen kouzlo původního animáku, ale i Collodiho předlohy. A jestli někoho štve, že Modrou vílu hraje Cynthia Erivo, právě ta je tím nejmenším problémem, který urazí maximálně ty, kteří za vším musí vidět Woke. K zeblití poté není fakt, že Modrou vílu hraje černá Afroameričanka, ale primitivní reakce, které problémy hledají přesně na místech, kde vůbec nejsou. Je snad nakonec největší háček v tom, že adaptací příběhu o nejslavnější loutce všech dob vzniklo až příliš? To se nám ještě letos pokusí vyvrátit Guillermo del Toro se svým stop-motion animovaným Pinocchiem. Dá se ovšem minimálně očekávat, že na rozdíl od Zemeckise Toro svého Pinocchia obalí i zde chybějící invencí a i díky zasazení do období fašistické Itálie svěžest. Když si člověk vzpomene na to, jak se Guy Ritchie popasoval s hraným pojetím Aladina či Jon Favreau s hraným pojetím Knihy džunglí, Zemeckis v rámci současných live-action předělávek od Disneyho jednoduše prohrál. I díky jeho největším zásluhám je pořád těžké nad ním lámat hůl, jeho Pinocchio ovšem mohl být filmem, který připomene jeho nejlepší časy. Při vzpomínání na největší Zemeckisovy pecky Pinocchio i přes své řemeslné kvality jednoduše bolí. Pobrukování si ikonické „When You Wish Upon a Star“ po Zemeckisově Pinocchiovi vyvolá spíše melancholii. Stesk po Zemeckisově vrcholné formě, která by z Pinocchia mohla udělat i něco víc než solidní řemeslnou podívanou, která dokáže uspokojit rodinu na jeden večer a pak rychle zapadne v katalogu Disney+. Zemeckisovi by bylo snadné přát na stará kolena ještě nějakou pecku, po Pinocchiovi je ovšem těžké říct, zda na to vlastně v jádru duše stále má....

Děkujeme za nic? Být tak tvrdý na 2. sérii American Horror Stories vlastně není úplně férové, přece jen se ovšem při průměrné kvalitě jednotlivých epizod jedná o poměrně vzorové poděkování. Finále 2. série lákalo dle samotného názvu na zápletku spojenou s podvodním světem, kdy tentokrát i poměrně slušně funguje snaha nastínit motivy výčitek a truchlení nad nějakou ztrátou. V součtu je to ovšem pořád víceméně málo. I z Lake sálá nevyužitý potenciál, kdy se poměrně dlouhou dobu načrtává nějaká ta expoziční půda, aby se nakonec ukázalo, že na nic extra zajímavého ani tentokrát nedojde. Režírující Tessa Blake nepřijde s kdovíjak zajímavými nápady, z obsazení vyčnívá jen věčně nedoceněná Alicia Silverstone. S předchozí epizodou s názvem Necro poté Lake pojí fakt, že by do jisté míry mohl jít o ideální koncept pro nějaké to malé komorní drama, kde by se motivy truchlení a ztráty mohli pořádně vytěžit. Minimálně o poznání schopněji než v tomto případě. I proto je překvapení, že alespoň finále funguje, minimálně v oblasti vyvolání nějakých emocí. Jenomže jde opět o nečekané zlepšení nakonec, které výsledné dojmy nespasí. V závěru ostatně konečně funguje i něco jako funkční hororová atmosféra, jinak to ovšem dále působí pocitem, že je tato komplexní antologie naprosto zbytečná, kdy polovina námětů jednoduše nefunguje. A problém přitom skutečně netkví v tom, že by nešlo o zajímavé náměty. Jen si s nimi očividně nikdo neví rady. Těžko říct, zda se American Horror Stories dočká prodloužení pro 3. sérii, po 2. sérii by to ovšem nejspíš nebyl lepší nápad. Už epizody 1. série nebyli žádná slova, v porovnání s epizodami 2. série ovšem byli kvalitativně na úrovni původního American Horror Story. Nyní jen stačí doufat, že náladu dokáže spravit alespoň 11 klasického AHS. Dveře od American Horror Stories by ovšem nejspíš přeci jen měli zůstat zavřené....

Samotný název této epizody se může jevit trochu provokativně, snad dojmem, že by se snažil podat řečnickou otázku, zda právě tato podoba seriálu není pravou magií. Jak se ovšem She-Hulk: Neuvěřitelná právnička mohla po prvních dvou epizodách zdát slibně, třetí a čtvrtá epizoda zatím počátečnímu opatrnému nadšení krapet lámou vaz.   Koncept seriálu nadále nepřihazuje možnosti, kdyby se režie Kat Coiro mohla dvakrát projevit, She-Hulk ovšem začíná připomínat sitcom, který lomcuje s tím, aby byl vůbec vtipný. Účast Wonga v podání Benedicta Wonga sice svádí k zajímavé konfrontaci s nějakými těmi démony, prim tu ovšem hraje celá linka s randěním a tím, že se Jennifer Walters v podání Tatiana Maslany může na svém alter egu trochu svézt. I když je háček v tom, že i když noc strávená se She-Hulk zní jako zajímavá záležitost, problém je poté i v tom, aby někdo zkousnul samotnou Jennifer Walters bez zelené kůže navíc. Tatiana Maslany je pořád castingový úlovek jedna báseň, problém je v tom, že na ty nejzajímavější linky jakoby seriál stále čekal.   Snadno se dá argumentovat, že i když seriál sliboval feministické motivy, Jennifer Walters je prozatím vyobrazovaná jako žena, která ke své existenci očividně potřebuje chození do klubů a konzumaci alkoholu a randění, tyto motivy se ovšem nevylučují. Tato kritika opět vychází z omezeného a krapet sexistického pohledu, kdy do jisté míry nic nebrání tomu, že se silná a nezávislá žena ráda baví a nechce zůstat na ocet. Neuvěřitelná právnička tak i po čtvrté epizodě dokáže silný ženský charakter Jennifer Walters vyobrazit a její snaha žít se svým alter egem pořád funguje jako poměrně zajímavý koncept. Jen škoda, že se z toho zatím tvůrcům dvakrát nic zajímavého vymačkat nepodařilo a velká část epizody se točí kolem seznamky! Alespoň, že Megan Thee Stalion tentokrát chybí.   Zápolení s démony má poměrně hravou akci, Rhys Coiro se jako Danny Blaze dokáže celkem blýsknout a Madisynn v podání Patty Guggenheim nakonec není úplně na zabití. Na celé epizodě je ovšem nakonec přeci jen lákání na další epizodu, která představí poměrně zajímavý soudní spor, který pravděpodobně použije i nějakou tu satiru. Jestli teda měla čtvrtá epizoda nalákat na další epizodu, povedlo se jí to. Jestli měla být dvakrát zajímavá sama o sobě, víceméně selhala.   She-Hulk: Neuvěřitelná právnička má rozhodně nadále solidní potenciál, vypadá to ovšem, že až od druhé poloviny seriálu se výrazněji dokáže projevit. Čtvrtá epizoda měla po třetí epizodě napravit seriálu reputaci, úplně se to ovšem nepodařilo. Tak snad zbylých 5 epizod dojmy napraví....

Chris Columbus i Alfonso Cuarón měli u prvních tří dílů filmové série o Harry Potterovi štěstí v tom, že knižní předlohy byli ještě relativně tenké knihy, kdy průměrný počet stran nepřesáhl číslo 400. Od čtvrtého dílu s názvem Ohnivý pohár se ovšem pohybujeme u počtu stránek mezi 500-800. Od čtvrtého dílu tak byli knihy rázem tlustší a tlustí a spolu s tím bylo jasné, že vše se prostě do filmových adaptacích nebude moci vejít. Drtivá většina fanoušků knižních předloh to pochopitelně nenesla dvakrát s nadšením a vynecháním mnohého většinou platí za největší výtky vůči pozdějším filmovým adaptacím celé ságy. Je ovšem špatná adaptace skutečně synonymem pro špatný film? A zaslouží si Harry Potter a Ohnivý pohár v režii Mikea Newella s odstupem času tolik výtek?   Mike Newell by vedle svého autorského předchůdce Alfonse Cuaróna a výrazného nástupce Davida Yatese mohl působit jako taková zvláštní anomálie, jednu důležitou pozici ovšem v rámci celé filmové série měl - jako první režisér v rámci série se totiž začal k ústředním představitelům chovat jako k dospělým. Herci se ostatně blížili k dosáhnutí plnoletosti, série dospívala s hlavními hrdiny a sama autorka knižních předloh J. K. Rowlingová označila Ohnivý pohár za zásadní bod celé série. Do jisté míry by se dalo říct, že Ohnivý pohár uzavírá jednu kapitolu celého příběhu, kdy zároveň načítá dveře druhé kapitoly.   Jedná se o kontroverzní téma, ale scenárista Steve Kloves se i v případě čtvrtého filmového dílu osvědčil jako tvůrce, který dokáže sepsat scénář na základě do filmové podoby, kdy jde mnoho vaty stranou. Ano, Kloves tak mnoho momentů z knižní předlohy zjednodušil a na prozkoumání některých postav a motivů nezbylo tolik času, to zásadní ovšem zůstalo. Ohnivý pohár se totiž v průběhu projevuje především jako film o někom, kdo by rád prožil normální dospívání plné prvních lásek a volných poklidných chvil s kamarády, minulosti ovšem člověk neuteče. Zvláště v momentě, kdy se stíny minulosti vrací na světlo a kují pikle pro další vlnu nebezpečných situací, kdy jde o život nejen primárnímu terči, ale i lidem, na kterých mu záleží.   Na jednu stranu si tak Harry Potter na prahu puberty konečně začíná všímat něžného pohlaví a začíná doufat alespoň v kratší poklidné období, varování naznačují návrat Voldemorta, náhlé zapojení do Turnaje tří kouzelníků proti vlastní vůli a díky tomu tak i další vlna nebezpečí za každým rohem ovšem známého čaroděje vypustili na další dobrodružství, které neztratilo šarm. Mike Newell měl i díky režii komedie Čtyři svatby a jeden pohřeb výrazné zkušenosti s humorem a Ohnivý pohár se tak rázem mohl stát jedním z nejzábavnějších filmů z celé série. Zároveň se ovšem Newellovi skutečně podařilo natočit dospělejší podívanou, která dokázala představit několik trumfů.   V Newellově podání dokázal Ohnivý pohár působit velkolepě už od Mistrovství světa ve Famfrpálu, o poznání více poté během tří úkolů Turnaje tří kouzelníků. Parádní sekvence s drakem, napínavě budovaná scéna v Černém jezeře i atmosféricky schopně budovaná naháněčka v bludišti, kdy se nesmí zapomenout ani na momenty, kdy se Newellovi daří budovat hororovou atmosféru. Newell dokázal navázat na Cuaróna a učinil filmový svět Harryho Pottera krapet dospělejším.   Oné temnější atmosféře do velké míry dopomáhal i soundtrack Patricka Doylea. Ten musel nahradit Johna Williamse a to není příliš snadná pozice. Doyle ovšem při tvorbě soundtracku do velké míry těžil ze svých kořenů (respektive skotského folkloru) a výsledkem byl soundtrack plný klidnějších, veselejších i temnějších hudebních motivů. Ohnivý pohár je možná jediný film, který v rámci série Doyle skládal a jeho hudební motivy nepatří v rámci celé série mezi ty nejpamátnější, neznamená to ovšem, že by byl Doyle v rámci skladatelů celé série záhadnou anomálií.   Důležitým faktorem v rámci celé série poté bylo nejen to, aby ústřední herci uměli hrát, ale aby mezi nimi fungovala chemie. A po Ohnivém poháru bylo jasné, že to v tomto ohledu šlape na jedničku. Stačí jeden moment, kdy se Hermiona Emmy Watson představí ve zcela novém, Harry Potter se na ní konečně začne dívat jako na ženu a celé to funguje nejen díky faktu, že je divák viděl vyrůstat, ale především proto, že společně ústřední trio Daniel Radcliffe, Rupert Grint a Emma Watson skutečně vyrůstalo. Ty scény by bez těchto faktorů neměli tak silnou emocionální váhu, jde o jednu z nezpochybnitelných stavidel celé filmové série.   Věčně zaškatulkovaný bručoun Brendan Gleeson se i přes specifickou vizáž dokázal v plné formě představit v roli Alastora ,„Pošuka“ Moodyho, na Ohnivý pohár se poté pochopitelně často vzpomíná i Robertu Pattinsonovi. Dávno před ztvárněním Edwarda Cullena a Batmana se Robert Pattinson dokázal v Ohnivém poháru představit jako poměrně sympatický herec, který sice v Ohnivém poháru nedostal dvakrát hereckých příležitostí, dokázal ovšem zanechat dojem a nebýt tohoto faktu by zásadní moment příběhu nedokázal tolik fungovat.   Představa, že by si Voldemorta zahrál John Malkovich či Rowan Atkinson poté zní sice lákavě, Ralph Fiennes ovšem dokázal v roli Voldemorta udělat takový dojem, že by se kdokoliv těžko sháněl po změně. Fiennes už svým nástupem na scénu dokázal, že je v pozici castingové trefy, která dokáže pána zla představit jako toho obávaného černokněžníka, kterého se z pochopitelných důvodů bojí i jeho vlastní spojenci a který si respekt dokáže vyvolat nejen specifickou a mrazivou vizáží. Fiennesově Voldemortovi snad k dokonalosti chyběla už jen ta hadí kůže, i bez ní ovšem Fiennes svým nástupem dokázal rychle vyvolat dojem, že vše, co Harry Potter doposud zažil byla jen rozcvička.   Newell jednoduše definitivně z pohádky udělal velkolepou fantasy, kdy jeho primárním cílem sice bylo pouze připravit šachovou partii na příště, rozdal jí ovšem v tak solidní formě, že se nedalo na osudovější díly Harryho Pottera netěšit. Newell jednu kapitolu celé ságy ukončil bravurně.....

Soutěž primárně určená pro Potterheady je pro ně až příliš triviální. Pro nezasvěcené, kteří by vůbec nechápali pojmy jako famfrpál nebo mozkomorové by šlo naopak o mission: impossible soutěž.  Podivnost existence této reality show nezachrání ani GILF Helen Mirren.

Chris Columbus byl zvolen jako režisér Harryho Pottera a Kamene mudrců i díky faktu, že po prvních dvou dílech Sám doma či Mrs. Doubtfire byl osvědčeným režisérem ohledně práce s dětskými herci, což u adaptování knih o Harry Potterovi byla alespoň zpočátku nutná disciplína. Při nalití čistého vína ovšem nikdo nezpochybnil fakt, že je Columbus přinejlepším velmi schopný rutinér, který sice dokázal v prvních dvou dílech Harryho Pottera svět J. K. Rowlingové přenést do filmové podoby, kdovíjak výrazným rukopisem ovšem ani Kamene mudrců a ani Tajemnou komnatu neobalil. Když tedy po Tajemné komnatě režírování série opustil, přenechal dveře svému nástupci. Režie Vězně z Azkabanu se nakonec chopil Alfonso Cuarón, který už tehdy mohl působit jako velmi zajímavá i trochu zvláštní volba. Pozdější režisér Potomků lidí, Gravitace nebo Romy ovšem udělal minimálně jedno - natočil nejvíce autorský Harry Potter film. Rodák z Mexika byl zvolen samotným Columbusem pro pozici jeho nástupce, i přes neznalost světa Harryho Pottera Cuarón nabídku přijmul a nechal se do světa čar a kouzel okamžitě začlenit. Cuarón poté dostal od samotné autorky Rowlingové povolení k pár změnám, které ovšem nesměli zabít duch původní předlohy. Bradavický hřbitov tak musel do koše, menší poklony Mexiku či sluneční hodiny naopak nebyli problém. Do jisté míry nejspíš i proto, že i když to vlastně během pár prvních minut nemusí být patrné, mezi ústřední témata Vězně z Azkabanu patří i čas. Vězeň z Azkabanu je v kontextu série o Harry Potterovi tím filmem, který začíná budovat most pro temnější a osudovější filmy série. I přes absenci Voldemorta se už zde rozmísťují šachové figurky, především je v kontrastu Kamene mudrců Tajemné komnaty Vězeň z Azkabanu o ždibec dospělejší, než jeho předchůdce. 13-letý Harry Potter ostatně načítá období pubertálního věku, kdy mladistvým cloumá hotový gejzír emocí. Které se ještě hůř snášejí, když je někdo v situaci jako Harry Potter. S absencí Columbuse a nástupem Cuaróna už jasně musela přijít nevyhnutelná změna, Cuarón ovšem již od počátku servíruje jeden audiovizuální nápad za druhým a vyvolává skrze ně dojem, že divák skutečně sleduje dění ve světě čar a kouzel. Ano, úvodní scéna s Lumos Maxima do jisté míry nekoresponduje s základním pravidlem o tom, že nezletilí kouzelníci nesmí mimo Bradavice kouzlit, stačí si ovšem počkat pár minut, sledovat jak Cuarón v jeden moment vytasí ruční kameru (kterou se Cuarón rozhodl aplikovat u většiny svého dalšího filmu Potomci lidí), při nafoukání tety Marge vytasí velmi kreativní sekvencí a po sekvenci se Záchranným autobusem už byla ruka v rukávě, kdy bylo jasné, že se Harryho Pottera chopil někdo s neskutečnou kreativní energií. A tu se pokusil třetímu přírůstku do filmové ságy o Harry Potterovi věnovat. Sice třetí dávka magického světa čar a kouzel, přesto obalena i motivy o pomstě a strachu. V podání Cuaróna sice tento Harry Potter nepřišel o řádku velmi humorných momentů (Vězeň z Azkabanu je paradoxně dost možná jeden z nejhumornějších filmů Harryho Pottera), s tím je ovšem i temnější a Harrymu Potterovi jde více pod kůži. Výhra tedy byla, že se Daniel Radcliffe, Rupert Grint i Emma Watson neprojevili jako castingové omyly století, naopak se ukázalo, že herecky zrají, do jisté míry i díky interakci se svými staršími hereckými kolegy. Potěšilo to především u Daniela Radcliffea, na kterém měla celá sága stát a v těch nejvíce vyhrocených momentech Radcliffe ukázal, že není o budoucnost série dvakrát velmi důvod se bát. V Cuarónově podání rázem i Bradavice působili jako více divočejší místo, John Williams (který se Vězněm z Azkabanu se sérii o Harry Potterovi rozloučil) poté dodal řádku parádních hudebních motivů, které, kdy se u některých těžko dá věřit tomu, že za některými motivy stojí vážně on (například hudební motiv Záchranného autobusu). Tohle pojetí Bradavic možná bylo v jistých drobných případech až příliš drobné, přesto potěší, že Cuarón skutečně zvládl Harryho Pottera pojmout výrazně po svém. I Vězeň z Azkabanu sází do jisté míry na detektivní vyprávění, které je plné několika zvratů, Cuarón navíc zvládl skvěle i hororovou atmosféru, především v momentě, kdy na scénu poprvé přichází Mozkomorové. Design Mozkomorů byl sice možná půvabnější až ve filmech Davida Yatese, Mozkomorové ovšem i díky své tajemné podstatě, připomínání těch nejhorších vzpomínek a touze po vysávání duše představovali hrozbu. Jakmile pak v jedné silné scéně definitivně dojde k vyřízení účtů, funguje v ní nejen husina, ale i emoce. Stejně jako v mnoha momentech tohoto Cuarónova vizuálního mistrovského díla. Michael Gambon přišel, aby v roli Albuse Brumbála nahradil zesnulého Richarda Harrise a rázem bylo snadné mít pocit, že se našla solidní náhrada, která si ovšem zákonitě Brumbála pojme zákonitě po svém. Gary Oldman se tu představil jako Sirius Black a vyvolal stejný dojem jako v případě toho, když se někde objeví Gary Oldman. A David Thewlis (jehož Remuse Lupina Cuarón úsměvně považoval za homosexuála a po Thewlisovi chtěl, aby Lupina zahrál jako homosexuálního tuláka) se projevil nejen jako nejideálnější učitel Obrany proti černé magii, ale i jako jedna z nejtragičtějších postav celého světa Harryho Pottera. Ještě štěstí, že se Thewlis nakonec skutečně v Kameni mudrců nechopil role Quirella, jeho pojetí Lupina (i přes nedostatek prostoru v nadcházejících filmech) bylo fantastické. Největší problém Vězně z Azkabanu tkví už v samotné předloze - hrátky s časem. Ano, to v kontextu filmového vyprávění též slouží k několika velmi kreativním a osvěžujícím vizuálním nápadům, hrátky s časem ostatně slouží i ke katarzi jednoho motivu. Přesto právě představení obraceče času působí jako krapet zbytečná vypravěčská berlička, kterou naštěstí Rowlingová dokázala obhájit natolik, že už se cestováním v čase v rámci budoucích dílů série Harryho Pottera nikdo nezabýval (s výjimkou divadelní hry Prokleté dítě, která ovšem zničila vše, co se o obracečích časů ví). Minimálně v kontextu filmové adaptace ovšem všechno to odkazování k času k tomu nevyhnutelně vede a Cuarón minimálně skutečně cestování v čase (pořád jednu z nejlínějších scenáristických i literárních berliček v historii) dokázal využít k várce kreativity. V kontextu vizuálních efektů je na tom Vězeň z Azkabanu v jistých ohledech nejhůř ze všech dílů, scenárista Steve Kloves se poté sice mohl i tentokrát předvést jako scenárista, který dokáže do filmového scénáře vecpat to nejdůležitější a (nezpochybnitelnou) vatu nechat odkráčet do zapadajícího slunce, do velké míry poté ovšem možná až příliš sází na domýšlení diváků (i když identitu tvůrců Pobertova plánku si nejspíš časem domyslí každý). S odstupem času je ovšem primárně zajímavé zamýšlet se, jak moc by celá filmová sága o Harry Potterovi mohla vypadat, kdyby (alespoň na nějakou dobu) u kormidla zůstal Cuarón. Ten sice odmítl nabídku vrátit se pro další film s podtitulem Ohnivý pohár a místo toho nezanedbat post-produkci Vězně z Azkabanu, v průběhu si ovšem stačí vzpomenout, jak moc působivě dokázal Cuarón natočit famfrpálový zápas, zápolení s Vrbou mlátičkou či konfrontaci vlkodlaka a velkého černého psa. Z vizuálních nápadů poté stojí za zmínku i (v kontextu vyprávění) chytrá práce s měsícem, neskutečně kreativní sekvence pojednávající o návratu v čase, různé kamerové průlety či skvělé závěrečné titulky. Cuarón se možná nechal do světa čar a kouzel zasvětit urychleně před startem natáčení, kouzlo tohoto světa ovšem dokázal prodat i za cenu osobitějšího pojetí. Cuarónovo uchopení minimálně dokázalo v mnoha lidech vyvolat zvědavost na další díly, i přes . Se vší úctou k Mikeovi Newellovi, Turnaj tří kouzelníků v podání Cuaróńa by asi bylo jiným audiovizuálním kafé. Cuarón dokázal v roce 2004 natočit neskutečně audiovizuálně hravou fantasy, kde fungovali i dospělejší (a pro budoucnost série nevyhnutelné) motivy. I kdyby Vězeň z Azkabanu pro někoho nepředstavoval TOP v rámci celé série, jeho důležitost zpochybnit nemůže.....

Z filmového Harry Pottera a Kamene mudrců se stal okamžitě megahit, i kvůli nevyhnutelnému stárnutí dětských herců nebyl čas ztrácet čas a natáčení druhého dílu s podtitulem Tajemná komnata začalo již tři dny po premiéře prvního filmu. Premiéry druhého filmu ze série se již bohužel nestihl dožít Richard Harris, kdy se Tajemná komnata stala posledním filmem s prvním představitelem Albuse Brumbála a především se v jisté formě uzavírala jedna kapitola příběhu Harryho Pottera. A to nejen díky faktu, že jde o druhý a poslední film, jehož se v rámci série režijně chopil Chris Columbus. Zkušený režisér a talent na práci s dětskými herci se ovšem v roce 2002 se sérii rozloučil v solidní formě.   Jedním z často nejvíce ignorovaných faktů zůstává ten, že příběhy s Harrym Potterem do velké míry fungují jako detektivní příběhy. A právě knižní Tajemná komnata má k detektivnímu příběhu nejblíž v rámci celé série. A i díky faktu, že první dvě filmové adaptace Chrise Columbuse jsou s odstupem času největší svým knižním předlohám, i filmová Tajemná komnata platí dost možná za nejvýraznější detektivku v rámci celé série. S odstupem je navíc Tajemná komnata jedním z nejzásadnějších dílů celé série a to i přes fakt, že se dá těžce věřit tomu, že měla J. K. Rowling vše vymyšlené dopředu (nejspíš zhruba tak jako měl George Lucas od počátku v hlavě celý příběh Star Wars). Klíčový poté zůstává i fakt, že právě s filmovým Kamenem mudrců jde filmovou Tajemnou komnatu nejvíce přiřadit k pohádkové atmosféře, už zde se ovšem začalo projevovat, že atmosféra série dospívá stejně jako titulní protagonista.   Tajemná komnata pochopitelně mnoho svých zastánců a fanoušků stejně jako prakticky každý díl Harryho Pottera zachytila v tom správném věku, pro mnohé se i díky tomu jedná o film, na kterém se zub času prakticky nepodepsal. Atmosféra tentokrát byla opravdu temnější, ústřední duo Daniel Radcliffe, Rupert Grint a Emma Watson měli ještě více prostoru na důkaz toho, že rozhodně nebyli castingovým omylem a staré známé jako zmíněného Richarda Harrise, Maggie Smith v roli profesorky McGonaggelové či Alana Rickmana v roli Severuse Snapea doplnili Jason Isaacs jako Lucius Malfoy a především Kenneth Branagh jako Zlatoslav Lockhart. Milovník Shakespeara tehdy nakonec roli získal místo Hugha Granta a nutno dodat, že i když má Branagh možná ve své kariéře větší herecké i tvůrčí zásluhy, prakticky ikonické ztvárnění Zlatoslava Lockharta už mu nejspíš nikdo jen tak neodpáře.   Psal se rok 2002 a vizuální efekty i s počítačovým dopingem se tak vyvíjeli. Už v prvním filmu tak mohli zaujmout diváky tříhlavý pes Chloupek či horský troll, nástup pavouka Aragoga, Baziliška, fénixe Fawkese a především fantastického Dobbyho ukázal, že se hranice možností posouvají. Zrovna v případě Baziliška, Fawkese i Aragoga šlo ovšem spíše o práci s animatroniky, kdy šla věrohodnost odhadnout i díky reakci Richarda Harrise, který při interakci s Fawkesem věřil tomu, že se na place nachází se skutečným ptákem. Hranice praktických a technických efektů se poté odvíjí od faktu, jak moc je sebevětší fantasmagorie v daném prostředí věrohodná a uvěřitelná. V tomto ohledu Tajemná komnata jednoduše nezklamala.   Tajemná komnata by se poté měla docenit především díky faktu, že zde tak trochu začíná cloumání Harryho Pottera s temnou stránkou, které se ovšem zajímavějšího pojetí přeci jen dočkalo až o další tři filmy později. V rámci Tajemné komnaty je na to přeci jen ještě brzo, kdy Harry Potter teprve dovršil 12 let, v příběhu ovšem hraje důležitou roli i fakt, že Harry Potter je v Nebelvíru díky vlastnímu přání, bez svého angažování by ovšem skončil ve Zmijozelu. V Tajemné komnatě tak funguje tápání Harryho Pottera nad tím, kdo skutečně je a především vnímání toho, že Zmijozel v očích mnoha představuje ztělesnění domu zla. V rámci příběhu tak musí mladý čaroděj s jizvou na čele nejen zastavit řádění Zmijozelova dědice, ale zároveň dokázat, že skutečně patří do Nebelvíru.   Chris Columbus byl možná pořád jen velmi schopný rutinér, jehož primární schopnost tkvěla ve velmi schopné práci s dětskými herci, v rámci zadání přenést svět J. K. Rowlingové do filmové podoby ovšem neselhal. Scenárista Steve Kloves se nadále projevil jako člověk, který je schopný ve filmovém scénáři z předlohy využít pouze to nejzásadnější bez (nezpochybnitelné) vaty a především se i tentokrát vrátil John Williams, kdy se sice jeho nástupci mohli od Ohnivého poháru snažit sebevíc, absence Johna Williamse po závěru Vězně z Azkabanu u této série patří mezi největší chyby budoucích filmů. Williamsovy motivy totiž nadále zůstali v kontextu celé série ty nejsilnější a nejvýraznější, kdy z nich navíc čpěla atmosféra onoho fantaskního a někdy velmi temného světa. Patrick Doyle, Nicholas Hooper i Alexandre Desplat se sice snažili sebevíc, John Williams je ovšem pouze jeden.   Se 161 minutami je Tajemná komnata nejdelší díl série, i přes pocit, že by se mohl film obejít s možností, že by pár minut skončilo na podlaze střižny, má Tajemná komnata výhodu, že pořád v rámci zápletky kvapí dopředu. Sága navíc nejen o krapet dospěla, ale navíc představila v jistých momentech solidní hororovou atmosféru, kdy vévodí celá sekvence s obřími akromantulemi v Zapovězeném lese.   Columbus přesto neselhal ani v práci s humorem a s odstupem času navíc dost možná první dva Columbsovi filmy vystihli celou knižní předlohu nejlépe a jsou v rámci série těmi nejlepšími adaptacemi. Ne nutně těmi nejlepšími filmy z celé série (minimálně v rámci Tajemné komnaty) a se směrem, se kterým by mohli fungovat i zbývající adaptace, Columbus ovšem vyhrál minimálně v tom, že má série dospívat spolu s hlavním hrdinou. První dva díly jsou tak zákonitě nejpohádkovější, už v Tajemné komnatě se ovšem dělali základy do budoucna. O krok dál ostatně zašel už ve Vězni z Azkabanu Alfonso Cuáron, který ovšem na rozdíl od Columbuse pojmul dalšího filmového Pottera velmi autorsky. Kdy se dá opět diskutovat nad tím, jak moc Cuáronovo pojetí sedlo k adaptování děl J. K. Rowlingové. To už je ovšem na zcela jinou diskuzi.   Tajemnou komnatu jde do jisté míry vnímat jako konec 1. fáze celé ságy o Harry Potterovi, málokdo tehdy mohl čekat, kterým směrem se další filmové adaptace vydají. Chris Columbus sice tímto dílem ságu opustil, právě on ovšem sehrál velkou roli v tom, že se filmová série o Harry Potterovi stala tak velkým fenoménem.....