filmfanouch

Ricky Stanicky je projekt, který se v Hollywoodu chystal už počátkem uplynulé dekády, za tu dobu se kolem titulní role motali James Franco, Joaquin Phoenix nebo Jim Carrey. Film zdánlivě uvězněn ve vývojovém limbu ovšem přeci jen nakonec vznikl. Jen si nakonec hlavní roli zahrál John Cena. Po oscarové Zelené knize se režisér Peter Farrelly vrátil ke komediálnímu žánru, kterým si Farrelly ve spolupráci s bratrem Bobbym skrze filmy Blbý a blbější nebo Něco na té Mary je udělal výrazné jméno. Po vzoru jeho Na pivo do první linie je u toho i tentokrát Zac Efron a celé by to mohlo vlastně sympaticky připomenout kořeny Farrellyho tvorby. Dostavilo se něco takového? Už na papíře celá zápletka nezní nejnosněji, přeci jen ovšem jistě skrývá nějaký ten komediální potenciál. Pokud se tedy člověk nutně nezamyslí nad logikou toho, jak se skutečně může ústřednímu triu 20 let držet v lidech přesvědčení o existenci někoho, kdo neexistuje. Komedie bratrů Farrellyových byly vždy tak trochu přitažené za vlasy a často sázely na „buranský humor“, chvílemi má ovšem vkusností Ricky Stanicky spíše blíže k Návratu blbého a blbějšího nežli původnímu Blbý a blbější. Ricky Stavinsky dokáže potvrdit, že má John Cena neskutečný komediální talent a dokáže tuto komedii do velké míry držet na svých bedrech. Jermaine Flower a Andrew Satino jsou fajn, Zac Efron poté sice hraje v komedii, jeden emocionální moment ovšem po filmech Zlo s lidskou tváří, Zlato, Farrellyho Na pivo do první linie a Železní bratři dokáže, že je nutné ho brát jako skutečně schopného a seriózního herce, který se snadněji a snadněji vzdává statusu hvězdičky z Disney Channel. Navíc vždy potěší nějaká ta výraznější role pro Williama H. Macyho. Jde sice o mládeži nepřístupnou komedii, nejde zní ovšem cítit ta pravá drzost, která přímo i po letech trčí z Blbého a blbějšího, Něco na té Mary je nebo Já, mé druhá já a Irena. Ono se hlavně skutečně ukáže, že jak zápletka zní zajímavě, rychle se ukáže, že vlastně žádný větší potenciál neskrývá. Za pochodu se to snaží předávat nějaké myšlenky, kdy by nejvíce měla především nejspíš trčet ta o přebírání zodpovědnosti za své činy a především o tom skutečně dospět, všechno je to ovšem tak nějak ploché. Těžko říct, jak moc si prvotní nápad na film prošel velkými změnami a jak se to na scénáři, na kterém se mělo celkem podílet šest lidí, podepsalo. Náznak Farrellyho tam pořád jsou, protože fajn idiotského humoru je tam pořád dost. Ale nestačí to. Onen ten koncept nakonec působí jako snaživá práce nějakého ucházejícího studenta kreativního psaní, který dostane za úkol vymyslet na sebetěžší námět nosnější zápletku. „Tři kluci si vymyslí kamaráda, na kterého následně hází všechny problémy až do dospělosti a teď musí najít herce, který ho bude hrát.... a piš vole!“ Lépe by si s tím nejspíš neporadil ani Charlie Kaufman v nejlepší fázi, Quentin Tarantino v nejlepším rozpoložení, či Zdeněk Svěrák v nejprogresivnějším období. Chvílemi to vlastně nepůsobí jako film, který vznikal už před nějakými 14 lety, ale film, který vznikl už v 90. letech. Ano, je tam TikTok, moderní technologie a zpívá se tam o masturbaci (Big Mountain jistě budou pyšnější než v případě Jumanji: Vítejte v džungli!), přesto to celé působí, že se Farrelly chce v nějaké formě vracet ke kořenům. A zakopaný pes nejspíš netkví v tom, že by u toho tentokrát nebyl s bratrem. Spíše v tom, že si na návrat ke kořenům skutečně nevybral nejsilnější materiál. Poštěstí se alespoň u chystaného Dear Santa, který bude po scenáristické stránce prvním společným filmem bratrů Farrellyových od Návratu blbého a blbějšího? Ví vil sí. Ricky Stanicky se nejspíš v development hellu zasekl právě kvůli faktu, že nikdo pořádně nevěděl, co s ním, člověk by automaticky chtěl vidět tu verzi scénáře, která se svého času objevila na Black Listu nejlepších nerealizovaných scénářů. Těžko totiž věřit tomu, že by se na něm mohl objevit právě výsledný paskvil. John Cena to svou neskutečnou energií tahá nahoru, Zac Efron opět dokazuje, že umí skvěle hrát a celé to má vlastně sympaticky hřejivé vyústění zápletky. Ale to nějak nezakryje fakt, že je cesta k uspokojivému závěru celkem trnitá. Ve výsledku někde kolem 50%....

Kvalitních fantasy je v posledních letech jako šafránu, přesně proto jsou také na nové zástupce tohoto žánru často kladené vysoké nároky. Jistě, nástupci Souboje titánů, Barbara Conana, Nekonečného příběhu, Pána prstenů, Hvězdného prachu se nemohou rodit každý den, realizovat fantasy žánr ovšem není jednoduché. Své o tom ví Netflix, který se tam na fantasy vsadí a většinou to nedopadá moc dobře (zdravíme filmy jako Škola dobra a zla nebo Snivokraj). Mladá dáma přislíbila film o silné ženské hrdince s nádechem emancipace, Millie Bobby Brown už je díky Stranger Things a Enole Holmes delší dobu jednou z hlavních tváří Netflixu, Juan Carlos Fresnadillo poté sice není režisér, který by točil pecku za peckou, alespoň je ovšem většinou záruka, že se na jeho film bude dát dobře koukat (úvod jeho 28 týdnů poté). Dokázal Dan Mazau, scenárista zodpovědný za Hněv Titánů a Rychle a zběsile 10, dodat dostačující příběh, kterým zvládá Millie Bobby Brown projít v rámci jistého testu ohledně toho, zda jí po Stranger Things vlastně může v Hollywoodu čekat nějaká zářná herecká budoucnost? Pokud má být Mladá žena rozjezdem nějaké nové potencionální franšízy (náznaky už pochopitelně existují), rozhodně jde o lepší expoziční start nežli tomu bylo v případě první Enoly Holmes. Fresnadillo plní své povinnosti a díky tomu jeho film skutečně vypadá hezky. Film se snaží evokovat krapet drsnější pohádku, která má své výrazné hororové momenty, poprvé od Hry o trůny (a oukey.... Rodu Draka) se tu představuje drak, ze kterého jde snadno respekt. Rychle zamrzí, že Disney dle Fresnadilla zrušil výrobu jeho hraného Meče v kameni, protože by v podobném podání mohl příběh Artuše a Merlina fungovat super. Pro Millie Bobby Brown jde v jisté formě o takový herecký zátěžák a dokáže jím projít. Jenže zde se projevuje především to, že Brown těží z možností, který jí scénář nabízí. A ty v průběhu nejsou dvakrát nejpříznivější. Už samotný trailer naznačuje, že se tu krapet ohýbá klasické pohádkové klišé o šťastném konci v podobě prince na bílém koni, jenže zde se projevuje jeden neduh - možná mě něco do sebe, že by příběh o silné ženské hrdince měla psát především žena. Je naprosto v pořádku, že vznikají filmy o emancipaci a silných ženských hrdinkách a každý takový film nebude být holt tak univerzální příručkou feminismu pro začátečníky jako Barbie. Ale ne, silná ženská hrdinka se skutečně netvoří tím způsobem, že jsou všechny mužské postavy do jednoho vykreslené jako slabochové a hlupáci! Výrazné obsazení vedlejších rolí přitom Malá žena má, máme tu Angelu Bassett, Robin Wright nebo Raye Winstonea. Všichni z nich poté mají přeci jen šanci se trošku předvést, ale to čistě kvůli faktu, že jsou dobří herci. Ne kvůli faktu, že by se opírali o extra dobrý scénář. Příběh holt není nejsilnější, drak je poté sice cool, přesto se za pochodu projeví jasné neduhy digitálních efektů. A zamrzí to především v moment, kdy by si Elodie mohla rázem v klidu zajít na kávu s Daenerys Targaryen. Jestli ten film táhne, je to paradoxně Millie Bobby Brown, která zvládá působit přesvědčivě i v momentech, kdy máchá mečem. Film nejspíš úmyslně dorazil na Mezinárodní den žen a skutečně zvládá představit uvěřitelnou ženskou hrdinku. Jen ta linka ženské emancipace a girl power není tak nosná, jak se nejspíš leckdo z dramaturgů mohl dušovat. Ti dramaturgové, kteří způsobují, že se film často táhne a pokud se vlastně v traileru slibuje nějaká velkolepá fantasy řezba, diváka čeká velké vystřízlivění. Na to je tam až příliš mnoho krčení za kameny. Zmínky o inspiraci Vetřelcem Ridleyho Scotta přeci jen za pochodu působí směšně a to i přes fakt, že tam jsou jistě nosné paralely. Má to jistě nosné produkční hodnoty, které jsou poznat na výpravě i kostýmu, hudba Davida Fleminga (produkovaná Hansem Zimmerem) poté má své silné chvíle. Nějaký výraznější feministický přesah sice chybí (i přes fakt, že se každý mužský postavě snadno přeje nějaký utrpení) a celé to prostě zůstane ve finále prázdné. Jako potencionální ,,pilot´´ potencionálně fantasy série to jistě obstojí. Jen se to v průběhu čím dál tím víc projevuje jako takové navoněné nic. Bude to mít velká čísla, Netflix rychle oznámí plány na pokračování, které buďto vznikne a nebo ne (vzpomeňme na zrušené plány na pokračování filmů Bright nebo 6 Underground). Když už ovšem pokračování dostala už Enola Holmes (a dopadlo líp než předchůdce), i Elodie by si jistě nějakou další šanci zasloužila. A Brown se snad po konci Stranger Things a rozloučení s Eleven chopí i nějaké postavy, jejíž jméno nezačíná na E. Zázrak se nekoná, Netflix to přesto umí mnohem, mnohem, mnohem hůř. Mladá dáma neurazí, naopak je chvílemi vlastně docela fajn, protože Brown prochází zátěžovým testem hereckých schopností a Fresnadillo umí točit. Pokud bylo ovšem cílem realizovat feministickou temnější fantasy pohádku se silnou ženskou postavou, výsledek se i přes očividné snahy míjí účinkem. Neurazí to. Ale v katalogu Netflixu se to stejně jako většina jeho originální filmové tvorby ztratí příliš snadno....

Seriáloví Gentlemani jsou úkazem toho, jak má fungovat seriál, který vychází z filmové předlohy. Guy Ritchie a jeho tým nenadělil pouze rozředěnou variaci na jeho filmové Gentlemany,  naopak dodal pozoruhodný seriálový tvar, který sleduje přežívání protagonisty ve světě plném nebezpečných postav, intrik a násilí. A tohle přežívání člověka prostě občas semele. Theo James po herecké stránce mile překvapil, Daniel Ings si poté nejeden moment krade pro sebe. Zdánlivě epizodické vyprávění poté vede k výtečně vybudovanému finále. Člověk chce po konci snadno více a to i přes  fakt, že tu tentokrát není Mickey Pearson nebo Coach. Tak třeba příště. Málokterý seriál si za poslední dobu tak moc říkal o 2. sérii....

Filmový průmysl zdánlivě aktuálně trpí superhrdinským fetišem - nedostatek zájmu o aktuální komiksové filmy. Po Hollywood nejde o moc dobrou zprávu, protože byly superhrdinské filmy ještě pár let nazpátek nejúspěšnějšími v Hollywoodu a nějaký úspěch Jokera, Spider-Mana, Batmana, Strážců Galaxie nebo Deadpoola nespasí spousty komiksových propadáků z posledních let. V čem tkví zakopaný pes? Komiksovým filmům do jisté míry jistě chybí svěžest, která tak jistě bude popohánět tvůrce k tomu, aby byly superhrdinské filmy více svěží. Stačí si vzpomenout, jak svěžím větrem byl v roce 2010 Kick-Ass. Matthew Vaughn podobně jako pozdější Kingsmany vzal v případě Kick-Asse komiksovou předlohu Marka Millara a i když natočil filmovou adaptaci plnou nejedné menší či větší změny, zachoval ducha komiksu. Odsoudit Kick-Asse jako pouhopouhou parodii by bylo příliš úzkoprsé, jakkoliv je Kick-Ass do jisté míry satirou, která si pokládá otázku, jak by to vlastně vypadalo, kdyby si někdo skutečně řekl, že je na čase být hrdinou v „reálném světě.“ Marvel Cinematic Universe tehdy bylo ještě v plenkách a Matthew Vaughn zvládl Po krk v extázi a Hvězdném prachu předvést další audiovizuální nářez, který opět dokázal, že je nutno tohoto filmaře držet pod radarem.  Kick-Ass měl tehdy velké štěstí na obsazení. Aaron Johnson (dávno předtím, než se stal Taylor-Johnson) se na první pohled mohl jevit jako ideální kandidát na Spider-Mana, v roli naivního chlapce, který rychle vystřízliví z pocitu, že musí být strašně super být hrdinou, zvládá být přesvědčivý, tehdy 19-letý herec projevil výrazný talent, který sváděl k touhám k tomu, aby se nestal hercem jedné role, zaplať pánbůh se tomu tak nestalo. Chloë Grace Moretz se rázem stala dětským objevem roku a těžko se dá věřit tomu, že někdy dostane lepší roli, role Big Daddyho byla delší dobu vnímaná jako poslední dobrá role Nicolase Cage před nástupem všech těch béček, které musel točit kvůli všem těm neplaceným daním a dinosauřích kostech. Mark Strong poté dokázal, že zvládá dát duši přesvědčivým záporákům, Christopher Mintz-Please se poté po roli Fogella v Superbad zvládl představit v tak trochu jiném světle. Silný casting poté doplňuje také tehdy mladý Evan Peters, přitažlivá Lyndsy Fonseca a nebo tehdy u Vaughna typické minirole Dextera Fletchera a Jasona Flemynga. Vaughn měl na casting většinou ten správný čuch. Kick-Ass od počátku působí jako nesourodá směs, která by nemělo mít právo sama o sobě fungovat. Za pochodu se to chvílemi jeví jako satira komiksových superhrdinů, chvílemi poměrně zlé drama, chvílemi sází na humor, chvílemi na vážnější momenty, chvílemi je to přepálené a rozhodně to nepůsobí jako superhrdinský film, který by se mohl skutečně odehrávat v našem světě. Přesto to celé dohromady funguje. V režii Vaughna má totiž Kick-Ass vše důležité - tempo, rytmus, styl, výraznou osobitost. Scénář Vaughna a Jane Goldman zvládá být správně drzý a provokativní, těžko se ostatně vzpomíná na film, ve kterém by malá holčička zvládla brutálním způsobem v několika scénách vyrubat skupinu ostřílených mafiánů.  Právě setkání s Hit-Girl bylo pro fanoušky až příliš kontroverzní a vedlo mnohé k úvahám nad tím, zda Kick-Ass náhodou není tak trošku nemorální film. Stačí se ostatně podívat na tragický příběh Big Daddyho. Vaughn sice ubral od ještě mnohem tragičtějšího příběhu v původní komiksové předloze, přesto je představení původu Damona a jeho dcery Mindy depresivní, kdy by sice Mindy nesouhlasila, Damon si nicméně rozhodně ani na moment nezaslouží nominaci na otce roku. O to tragičtější nádech má rázem jejich vzájemné pouto a vrhá temný stín na charakter Mindy, který už tehdy skrýval potenciál pro další vyprávění (jenže to by Kick-Ass 2 neměl točit a psát packal Jeff Wadlow, který ukázal, jak pomočit něco, co na počátku fungovalo tak skvěle!).  Kick-Ass v tomto ohledu skutečně působí jako něco, co zvládá skloubit mnoho prvků do sebe a přitom pořád riskuje, že se to celé za pochodu rozpadne. Začneme tak příběhem obyčejného chlapce, který si občas vyleští bambus nad pohlednou učitelkou, má partu více či méně úchylných kamarádů, touží po osobní dívce svých snů. Dave Lizewski si poté díky své nové identitě v podstatě (velmi zrychleně) projde všemi fázemi závislosti: experimentální, fáze sociálního užívání, fáze ztráty kontroly a fáze dosažení k normálu. Stačí ostatně scéna, ve které Kick-Ass přecení své síly a nebýt záchraně v podoby Hit-Girl, skončil by snadno naporcovaný. Vždyť i jeho pozice virálního superhrdiny vzniká v podstatě souhrou náhod a Kick-Ass rozhodně rázem nezíská status obávaného motherfuckera (postava Kick-Asse proto výtečně funguje v kontrastu s dvojicí Hit-Girl a Big Daddy). I on přesto v přepáleném finále dostává svou šanci zazářit. A dokonce se i doslova proletět. Humor je součástí filmu v podstatě už od představení „magora z Arménie“, kdy je už tehdy rázem jasné, že Kick-Ass více nežli očividně koketuje s černým humorem. Mark Strong zvládá jako Frank D´Amico skvěle zahrát na jednu stranu obávaného mafiána, který se nějak snaží skloubit zaměstnání a výchovu syna. Když se rázem začnou jevit zprávy o tom, že mu jakýsi Batman vykrádá zásoby, Frank D´Amico reflektuje tuctového gangstera z přízemního světa, který je konfrontován se skutečným zlem. D´Amico je pořád záporák, ze kterého jde respekt a v drobných neancích je zároveň budované komplikované pouto mezi otcem a synem, Kick-Ass je ovšem zároveň film, který definitivně předvedl talent Stronga pro komedii. Jak je to pod jeho drsným zevnějškem zdánlivě nemožné. Soundtrack je poté do velké míry poskládán z existující hudby, hudební dramaturgie je ovšem dalším světlým bodem filmu. Všechny ty písně od Sparks, Hit Girls a Elvise Presleyho, hudební motivy od Ennieho Morriconeho z Pro pár dolarů navíc nebo elektronická hudba od Prodigy totiž ve filmu fungují. Hudba ve dvou akčních scénách variuje existující motivy Johna Murphyho (28 týdnů poté/Sunshine), nikdy ovšem nenastane pocit, že by byla daná muzika nepatřičná a nějakou formou shazovala atmosféru.  Stačí si projít jenom pár detailů z předlohy Millara a nutno uznat, že Vaughn v nejednom ohledu ustoupil od knižní předlohy tím správným směrem. Díky tomu více funguje vnitřní motivace Davea Lizewskiho k tomu stát se hrdinou, komplexnější a méně sadistický charakter Red Mista, láska Davea ke Kate, výsledná je poté rozhodně více přepálená. Ovšem v dobrém slova smyslu. Jde o neskutečně brutální film, kdy i při samotné brutalitě filmu nechybí kreativita, lidem pobouřených na malou zabijáckou holčičkou přitom utíká pointa, především ovšem Kick-Ass nepřichází o brutálně lidský nádech. Jde o film, který i po letech zvládá nejednoho překvapit svou drzostí, v tomto případu ovšem je nutné nebrat drzost jako nějakou nehoráznost. Spíše jako svěží unikátní komiksový film, který dorazil dávno před počátkem té nejvýraznější komiksové horečky. A takový film, který i po 14 letech funguje jako instantní nářez, který definitivně utvrdil, že má Vaughnovo tvůrčí uchopení šmrnc a především nestoudnou hravost. Může návrat do světa Kick-Asse po letech fungovat i pod dohledem samotného Vaughna? Pochopitelně se opakovaně vrací nemilé vzpomínání na druhého Kick-Asse, které v podstatě ztroskotalo na všech úrovních, kde tolik riskovala jednička. Vaughn slibuje, že si reboot (poskládaný z propojené trilogie a s plány na propojený svět svět) bude uvědomovat vývoj komiksového žánru, bude do jisté míry meta záležitostí a bude reflektovat, jak Kick-Ass změnil komiksový žánr. Víra tedy na světě pořád je. Kick-Ass přeci jen nevyhnutelně žánr komiksových adaptací změnil (a není přitom nutné vědět, že jde o adaptaci komiksu), protože svou drzostí a nestoudnou brutalitou nejspíš přeci jen vyšlapal cestu všem Deadpoolům a především Vaughnovým Kingsmanům, kdy i tentokrát Vaughn krapet ustoupil od Millerovy předlohy a dodal další audiovizuální nářez. Ale to už je jiný příběh....

Je 20 let od původního filmu příliš brzo a potřebuje tiktokovská generace vůbec své vlastní Mean Girls? Těžká otázka. Nové Mean Girls sice skáčou do doby TikToku a instragamových filtrů, přechod muzikálové předlohy zvládá pracovat s filmovými prvky a herečtí nástupci jsou víceméně fajn (jen nástupkyně Amandy Seyfried v podobě Avantiky je na pováženou....), původní Protivný sprostý holky ovšem měly snadno v jistých ohledech blíž k tomu stát se kultovní záležitostí. Režijní debut dua Samantha Jayne a Arturo Perez Jr. to bude mít nejen u náročné tiktokovské generace těžší. Především proto, že v jednotlivých složkách nefunguje tak kompatibilně. Vzniklo už mnoho horších muzikálových adaptací i zbytečnějších předělávek původních filmů. Už by se to ovšem pomalu mělo přestát brát jako nějaká forma chvály....

Navazovat na tak kvalitní animovanou trilogii jako je Kung Fu Panda není procházka růžovým sadem, Mike Mitchell a spol. to přesto zvládají. Čtvrtá Kung fu Panda díky tomu svým předchůdcům nedělá ostudu, nový záporák vedle svých předchůdců prohrává se ctí a především se tu představuje jeden z potencionálních tahounů budoucnosti série, který zvládá bez problémů obstát. Především tu ovšem dochází opět k nějakému charakternímu vývoji titulního hrdiny, devízou celé série nadále zůstává fakt, že je vždy zápletka filmu pro hlavního hrdinu nějak osobní a více a více vyvíjí jeho osobnost. Po nejspíš nadále zůstane neohrabanou pandou, přesto v téhle formě nezvládne ani jeho čtvrté celovečerní dobrodružství nikterak urazit, především proto, že je tu po vzoru původní trilogie dost vyspělejších motivů, které sledování pro dospělejšího diváka dělají dost možná zajímavější, než pro dětskou cílovku. Na několik zábavných momentů se ostatně snadno vzpomíná i pár hodin po projekci. V kontextu kvalit předchozí trilogie je to pořád tak trochu pohra, nicméně pořád v mnoha ohledech více nežli důstojná…

V roce 2010 měly premiéru hned dva animované filmy, jehož hlavními postavami byli záporáci, kteří ovšem náhle zdánlivě mají naději přejít na dobrou stranu - Já, padouch a Megamysl. První z nich byl startem velmi úspěšné franšízy, která v kinech utržila již 3,6 miliardy dolarů, kromě dvojice prequelových filmů se ještě letos dočká čtvrtého filmu hlavní série. A druhý z nich.... dostal o rok později kraťas Megamind: The Button of Doom, kdy se Megamysl stával populárnějším až napříč léty. První Megamysl sice v době svého uvedení nebyl největším megahitem a zabránil tomu, aby v DreamWorks Animation vznikalo více žánrových parodií, přeci jen se ovšem Megamysl měl po letech dočkat návratu. Před jeho vlastním seriálem Megamind Rules! ovšem došlo na celovečerní pilot s názvem Megamind vs. the Doom Syndicate. Jedná se o podobný případ, kdy i seriál Star Wars: Klonové války začal celovečerním filmem. Celovečerní Klonové války poté sice tehdy nebyly dokonalé, jednalo se ovšem o fajn příslib do budoucna. Co poté může nabídnout právě Megamind vs. Doom Syndicate? Někteří už dost možná prozřeli - Megamind vs. Doom Syndicate není plnohodnotným pokračováním původního filmu. Nejen, že se nešlo do kin a animace oproti původnímu filmu působí až céčkovým dojmem, nevrací se ani dabéři ústředních postav. Sbohem Wille Farrelle, sbohem Tino Fey, sbohem Davide Crossi, „vítejte“ Keithe Fergusone, Lauro Post a Joshi Brenere. Ano, dabing přeci nutně nemusí dělat film. V případě Hotel Transylvánie 4: Transformánie též Adama Sandlera nahradil imitátor Bryan Hull. Jenže tehdy se Hullovi dalo nadávat do důstojné náhrady. V tomto případě se slovo tragédie rýsuje i při dojmech z hlasových výkonů, protože se nové ústřední trojici nedaří své předchůdce ani nějak ucházejícím způsobem imitovat. Především Ferguson je na pěst! Je až k nevíře, že se něco takového může v rámci DreamWorks Animation realizovat v době, kdy Kocour v botách: Poslední přání zvládl na Vánoce 2022 oživit brand Shreka a Kung Fu Panda 4 zvládla po letech důstojně navázat na své předchůdce. V režii Erika Fogela za pochodu rozhodně nevzniká skvělá reklama na seriál, protože se prakticky nedaří budovat pocit, že i když to v tomto případě stálo za nic, seriál by mohl dopadnout o trochu lépe. Optimismus může mít snadno jen někdo, kdo má úchylku na postavy, které jsou žijícím mozkem. Už úvodní logo DreamWorks Animation sprostě ignoruje ikonického měsíčního rybáře a evokuje dojem, že se snad nikdo nesnažil ani tady. Sázka na flashbacky z prvního Megamysla dvakrát neprospívá, protože je animace původního Megamysla pořád parádní a od roku 2010 prakticky nezvládla zestárnout. Jakmile dojde na přechod do lacinější a odpudivější animace, rázem nestačí ani ta nejsilnější várka nejlepších vzpomínek na titulního hrdinu.    Už informace o tom, že by v chystaném seriálu Megamind Rules! měl být Megamysl rázem hvězdou sociálních sítí, zněla děsivě. Jenomže on s ní přichází už samotný film. A v akci je to celé ještě děsivější. Nevadilo by ani tak prvoplánovost daného konceptu a že se Megamysl dle očekávání bude tak trochu chovat jako průměrný boomer, problém spočívá v tom, že koketování se sociální sítěmi a influencingem v sobě nemá žádný humor a ani to nepůsobí, že mělo svádět k nějaké pointě, byť až v rámci seriálu. Znovushledání s Megamyslem mohlo být pro mnohé sen, už v zárodku se jedná o noční můru. A když už dorazí zdánlivě jeden použitelný mechanický pták, dorazí nejotravnější dětská postava v rámci animovaného filmu za hodně dlouhou dobu. Náznak toho, že tato hrdinka Keiko sehraje výraznou roli v budoucím seriálu, jen nahání husinu.  Poskok si změnil jméno na Ol' Chum (cancel culture nám už holt straší i u odpudivých animáků), Roxanne Ritchi prakticky nejde nějak identifikovat se starou Roxanne Ritchi, jediný Megamysl působí, že si nějak zachová svůj charakter a chvílemi to celé snad zvládá budovat i naději v nějaký povedený humor. Ale někdy i drobná očekávání mohou předcházet velká zklamání. Infantilní humor přeci jen za pochodu bolí, scenáristé Alan Schoolcraft a Brent Simons se alespoň občas nebojí byť laciné, tak alespoň nějaké formy utahování si ze superhrdinských filmů. Jen je pořád škoda, že se na to za pochodu jednoduše velmi těžce kouká, kdy to jde snadno říci i o hlavnímu zlu. K nějaké invenci skutečně nedochází ani u titulního Doom Syndicatu, většina z nich působí nevábně, za světlou výjimku možná chvílemi platí ohnivý Behemoth. Jedná se ovšem o neskutečně prázdné záporáky, které čerpají ze všech možných koutů (Pierre Pressure jasně evokuje jakýsi pokus o variaci Bomb Voyage z Úžasňákových... a Doctora Strange?!) a jejich hlavní motivací je to, že Megamysl zradil zlo! Tohle dost všeho nespasí ani živý mozek Machiavillain namluvený Adamem Lambertem. Paradoxem je, že jak se Lambert ujmul jako důstojná náhrada Freddieho Mercuryho ve skupině Queen, nepůsobí to, že by jeho hlasová investice měla nějak z téhle laciné napodobeniny čehosi, co vzdáleně připomíná původní film, přidat chystanému seriálu přidanou hodnotu.  Animátoři navíc za pochodu dělají prakticky až školácké chyby (a k jejich prokouknutí nemusí člověk hned mít vystudovanou animaci), kdy postavy na sebe nereagují přirozeně, zdánlivě neviditelné ruce někdy za postavy dělají divy, postavy v pozadí se teleportují z místa na místo, předměty se vynořují zčistajasna... je to k zblití a člověk si skoro začne vážit i těch Kozích příběhů a svatořečit Jana Tománka. A to už je na Chocholouška! Celé už se to až příliš pohybuje na hranici odpadu, kdy to jen přeci pár světlých chvilek nějak vydrápe na nějakých těch 5-10% s odřenýma ušima. Jestli tohle ovšem má být nějaká velkolepá reklama na chystaný seriál, v tomhle případě rozhodně neplatí ani staré známé pořekadlo o tom, že je i špatná reklama reklamou. Původnímu Megamyslovi by člověk přál podobně úspěšnou franšízu jako Já, padouchovi, tohle ovšem není ten Megamysl. Chybí už jen Vito Corleone, aby se zhrozil z toho, jak zmasakrovali jeho chlapce. Megamind vs. Doom Syndicate je pohroma, kdy nemůže platit ani nějaký ten soucit s tvůrci. Málokdy se totiž při sledování filmu jeví ten vyložený pocit, že na něj při jeho realizaci prakticky všichni do jednoho srali....

Johan Renck je šikovný filmař, Adam Sandler je dobrý herec.... a to přece věděli všichni ještě před uvedením Kosmonauta z Čech! Co jiného tedy světu dává adaptace románu Jaroslava Kalfaře? V podstatě nic.  Jak je vesmírný pavouk Hanuš v podání Paula Dana působivý a Paul Dano svádí k úvahám nad tím, zda si dabéři už též nezaslouží své uznání v podobě oscarových nominací, veškeré jeho diskuze s Jakubem Procházkou s existenciálním přesahem nemají navzdory snahám žádnou hloubku a vedou do jisté míry k jednomu velkému nic. Hezky se na to kouká, Česko alespoň na Netflixu dočasně dostává svůj spotlight a to je tak všechno. Všechny ty sexy vesmírné mlhoviny a barevné palety ke spáse nestačí....

S každým animačním studiem jsou spojené především dlouho přetrvávající franšízy. Pixar má Toy Story, DreamWorks Animation poté zase Shreka. A Madagascar. A Jak vycvičit draka. A.... Kung Fu Pandu. Franšíza, která má již jednu trilogii filmů za sebou, k tomu několik seriálů, jeden povedený sváteční speciál a čtvrtý film by měl být již opravdu brzy startem nové filmové trilogie. Na samém počátku přitom byl původní film. I když se mohl kung-fu film zasazen do pradávné Číny obývané antropomorfickými zvířaty snadno stát pouhou parodií, nakonec vznikla komedie, která ovšem nepostrádá promyšlené a svižné akční sekvence, hned několik zábavných a nosných postav, zároveň jeden stěžejní motiv, kdy se skrze něj dávkuje mnoho emocí. A poté pochopitelně i nějaký ten humor. Režijní duo John Stevenson a Mark Osborne několik let sbíralo inspiraci z filmů jako Tygr a drak, v rámci produkčního týmu se také zkoumala architektura a umění pradávné Číny. Cílem bylo vytvořit vizuálně nejpůsobivější film studia DreamWorks Animation, tuto výzvu ostatně Kung Fu Panda bere vážně už v momentu snového prologu, který se snaží imitovat proslulé čínské stínové divadlo. Už tento úvod začne nalákat díky působivému soundtracku dua Hans Zimmer a John Powell těžící pochopitelně z čínského folkloru (na filmu se podílel i čínský národní symfonický orchestr), zároveň představuje mazáckého a fešáckého pandího bojovníka, který si respekt sjedná i u legendárních pět postrachů.... oukey, rychle zpátky nohama na zem! Po už má na startu své původní trilogie před sebou zajímavou hrdinskou cestu, protože se jeví jako poslední kandidát, kterému by člověk věštil status vyvoleného Dračího bojovníka. Jeho osudem je zdánlivě převzít restauraci po svém otci houserovi panu Pingovi. Jenže otec má sice zdánlivě v hlavě pouze nudle a polívky, Po má ovšem mnohem blíže ke kung-fu a bojovým uměním. Už na samém startu je schopně budován vztah mezi Poem a jeho otcem, který je výtečně gradován v dalších částech. Dohru má ovšem výrazná chemie jejich otcovsko-synovského vztahu až později. A už jenom těchto prvních pár minut značí, že je Kung Fu Panda v rámci narativu dost možná nejlépe vybudovaným startem budoucí trilogie. I když je do této rovnice pořád nutno zařadit existenci dalších dvou pokračování. Cílem sice nebylo realizovat parodii na filmy s bojovými uměními, neznamená to ovšem, že by humor byl pro tvůrce filmu tabu, právě naopak. Humor těží z posedlosti hlavního hrdiny bojovým uměním, maximálně se snaží stranit infantilitě, zábavný dokáže být ve velmi specifických tréninkových montážích, pracovat s vášní hlavního hrdiny pro jídlo, jde o film, který předvádí humor snadno za pochodu, jde navíc o bohužel čím dál tím více méně unikátní případ, kdy sázka na humor nějakým způsobem ať v drobnostech či větší formě pohání když už ne příběh, tak alespoň pouto mezi postavami kupředu. Zároveň se jedná o palbu vtípků, které neshazují vážnost daných charakterů, naopak často vypovídají o jejich osobnostech. Ať už se bavíme o Poeovi, mistru Shifuovi nebo mistru Oogwayovi. Rešerše v rámci sledování filmů o bojových uměních se tvůrcům jistě vyplatila. A nejednu akční scénu by hraní filmaři mohli tvůrcům první Kung Fu Pandy snadno závidět. Stačí se už jen zahledět do choreografie jednotlivých akčních scén, ohromující sekvence jako je útěk Tai Lunga z vězení, konfrontace na mostě, především poté osudová konfrontace Shifua s Taiem Lungem, kterého bral jako vlastního syna. Ne nadarmo vzniklo několik videí, které zobrazují vizuální nádheru celé původní trilogie. Už první film šikovně pracuje s osvětlením daných scén, působivě vtahuje do bojových sekvencí, které pracují s daným prostředím. Kung Fu Panda dokazuje, jak se buduje záporák. Tai Lung je budován jako hrozba, která je nám poprvé představena v prostředí, které ho má zdánlivě ponechat na uzdě. Jenže pak dojde k sofistikovanému úkazu, že ani 1000 nosorožců nedokáže uhlídat jednoho sněžného levharta poháněného touhou po pomstě a moci. Jakmile je Tai Lung osvobozen, divák je svědkem jedné působivé akční sekvence, která představuje rychlého, hravého a především brutálního Tai Lunga. Tato parádnní akční sekvence s ohromnou choreografií zvládá Tai Lungovi dopřát titul hrozby, kdy se rázem jeví ještě méně pravděpodobněji, že by ho měla porazit obézní a nemotorná panda. Stejně výtečně je ostatně budovaná scéna na visutém mostě. Už lokace této akční scény svádí k obří kreativitě, hrozbou není jen protivník, ale také výška a rozpadávající se most. Na jednoho mocného protivníka navíc nutně nemusí stačit ani Pět postrachů. Jména Pěti postrachů odpovídající jejich druhu, odpovídají poté typům kung-fu technik. Tygřice bojuje jako tygr, Kudlanka jako Kudlanka, Opičák (dabovaný Jackie Chanem) jako Opičák. Prospívá to tomu, že je každý bojový styl jedinečný, sám o sobě výrazný a předvádí různorodé techniky. Po je specifická osoba, přesně proto si musí Shifu uvědomit, že na něj musí jinak - přes jídlo. Nekonvenční techniky poté spějí k tomu, že by se právě Po mohl stát tím vyvoleným a porazit zřejmě nejmocnějšího protivníka široko daleko. Finální akční konfrontace ostatně nejvíc ze všech pracuje s prostředím, ve kterém se odehrává, i přes větší nádech humoru a přepálenost poté nepřichází o působivost. Hero´s Jouney Poea je radost sledovat. Ať už pouze v kontextu prvního filmu. Jeho optimizmus a zájem o bojová umění ho pohání kupředu i v moment, kdy by to po mnohonásobném nakopání zadku kdekdo jiný vzdal. Mezi svými vzory a svým mistrem se Po stává outsiderem, přesto se mezi nimi pomalu nachází cestu. Velkou výhrou je fakt, že je každý z Pětice postrachů napsán tak trochu jinak, kdy se nejvýrazněji jasně jeví chladná Tygřice, která zášť vůči Poeovi skrývá nejméně. Jenže.... ,,včerejšek je historie, zítřek záhada, dnešek dar.´´ Charakter Shifua stojí na tom, že si po zklamání z Tai Lunga nehodlá své žáky příliš přijít k tělu. Paradoxem je, že je sám pandou červenou, která je proti možnosti, že by se panda velká měla stát legendárním kung-fu bojovníkem, na jeho obranu není panda jako panda. Přesto se mezi nimi schopně buduje pouto, poslední minuta filmu spolu s po-titulkovou scénou je radostí, která ukazuje další způsob, jak se v Kung Fu Pandě nosně pracuje s postavami a že se postavám skutečně daří dát antropomorfické vlastnosti. Stačí pár slov - ,,už nemám hlad, mistře´´, ,,už je z tebe mazák´´, ,,přinesl jsi mír nejen údolí, ale také mě, díky. ´´ I když se to nezdá, mistr Shifu si v první Kung Fu Pandě projde jednou z nejsilnějších redemption cest za 21. století. Vztah Shifua a Tai Lunga je budován na chyb obou z nich - Tai Lung zašel příliš daleko, byla to ovšem výchova Shifua, která Tai Lunga vypustila na jeho cestu. I proto jejich konfrontace po letech v sobě má neskutečnou sílu, dělá z Tai Lunga mnohem komplexnějšího záporáka (Kung Fu Panda 4 ho nesmí podělat!), zároveň dodává jejich vztahu uspokojivý závěr, kdy je na Tai Lungovi vidět i menší zaváhání. Jenže na nějaké to obracení stran je příliš pozdě, kdy může dojít na Tai Lungovu honbu za dračím svitkem, který je speciální.... ničím?! ,,Žádná tajná přísada není. Vše je již v nás.´´ Motiv, který načrtne už úvodní konfrontace titulního hrdiny se svým otcem. To, co nás dělá speciální je zakořeněno hluboko v nás. Každý z nás skrývá své trumfy, každý z nás může zvítězit něčím zcela jiným. I proto existuje nějaká pravděpodobnost, že by mohla naivní dobrosrdečná panda porazit chladnokrevného sněžného levharta. Broskev zůstane broskví, panda zůstane pandou. Ale to je právě to, co je dělá tím, čím jsou. Nejlepší učitelé dělají pro své žáky individuální plány a přistupují k nim odlišnými způsoby. Jakmile Shifu objeví trumfy svého nového žáka (které obnáší to, že by ho jídlo nejspíš dostalo i do stratosféry), ukáže se, že jeho odlišnosti jsou vlastně jeho trumfy. Není přitom v Kung Fu Pandě hned hledat alegorii na autismus nebo něco podobného. Stěžejní je poselství filmu o tom, že každý z nás v sobě má něco speciálního, každý je nadaný v něčem zcela odlišném. Právě naše přednosti nás mohou pohánět dopředu. A není k tomu nutná nadpřirozená sila dána nějakým svitkem a nebo fyzické přednosti. Někdy stačí jen věřit, naděje je silný a někdy příliš podceňovaný nástroj. I po 16 letech jde o myšlenku, která první Kung Fu Panda předává skvěle. Kung Fu Panda i po letech zanechává obří stín (hihi), který je doplněn dvěma pokračováními, které dohromady tvoří jednu z nejlepších animovaných trilogií všech dob. Má Kung Fu Panda 4 vůbec šanci na své předchůdce navázat? Jisté je, že to nebude lehký úkol a i kvůli návratu Tai Lunga Kung Fu Panda 4 riskuje krapet poničit vše, na čem první mistrovské dílo stálo. Stačí si ovšem vzpomenout na to poselství, co nám i po letech předává jednička - stačí jen věřit....

Denis Villeneuve dodal druhou půlku adaptace komplexní předlohy, ve které si zároveň ponechává otevřená vrátka pro adaptaci Spasitele Duny. Villeneuve ctí Herbertovu předlohu a především jeho vizi, servíruje příběh tragického antihrdiny, která má blíže nežli k Luku Skywalkerovi spíše k Michaelu Corleonovi, na cestě pomsty poté jasně poukazuje na nebezpečí, které může přinášet osoba se statusem mesiáše a nevyzpytatelnost náboženství. I druhá Duna Denise Villeneuvea je audiovizuálním skvostem, Denis Villeneuve skrze ní utvrzuje status vizionáře. Villeneuve už je za půlkou a do pár let by skutečně mohl dodat závěr jedné z nejlepších filmových trilogií všech dob. Málokdy se přeci jen po výstupu z kina v hlavě splývají slova jako dokonalost a jeho synonyma. Už na samém startu roku Villeneuve nadělil kandidáta na filmovou událost roku....