filmfanouch

Každý z nás má svůj celkově nejoblíbenější film a někdy není dost možná ani přesně schopen vysvětlit, proč je zrovna tento film ze všech těch stovek ostatních filmů tak výjimečný. Kdyby se to bralo ze stránky největší výjimečnosti tak by první místo jasně uzmuli už kraťasy bratrů Lumiérů, ze stránky celkově největší přelomovosti a následného vlivu zas pravděpodobně původní Star Wars. Já mám ale svou jedničku jistou, i přesto, že se v pár okruzích většinou jedná o názor kontroverzní, za který ale bojuji už hodně dlouho a vzhledem k tomu, že už dekádu po nekonečném množství zhlédnutí a čím dál tím větším počtu nakoukaných filmů je pro mně pořád jasnou jedničkou Avatar ani neočekávám, že by se na tom mělo v dohledné době něco měnit. Avatar je pro mně ztělesněním toho směru, kterým se kinematografie od nástupu George Méliese stala- Avatar je ukázkou toho, co vrcholná vizuální stránka spojená se silným příběhem a rozpracováním nejmenších detailů (ať už příběhových či dekorativních) dokáže a to představit zcela fiktivní ohromují svět, který zároveň servíruje obrovský epos o bývalém ochrnulém mariňákovi, který nově nalezené štěstí života paradoxně najde v nové tělesné stránce, která má především připomínat záhadné mimozemšťany, mezi které se má hlavní hrdina Jake Sully dostat a mírovou cestou je přinutit aby opustili svůj rodný domov a návštěvníci z planety Země měli přístup pro kolonizování vzácného nerostu. Železnému Jamesi Cameronovi, který si klasicky vzal krom režie na starost i scénář je dodnes vyčítáno vykrádání námětu Pocahontas či Tance s vlky, což je prostě a jednoduše nesmysl a pro mně stejně hloupý argument jako, že je Star Wars: Síla se probouzí jenom remake Star Wars: Nové naděje. Celkově James Cameron v roce 2009 definitivně vypustil do světa obrovský snímek vedle kterého budou všechny blockbustery, které vznikli předtím a poté vypadat jako práce školáků z horní dolní. Námět, který byl Cameron kvůli příliš vysokým nákladům v 90. letech a dostatečně nevyvinuté technologii donucen zavřen do šuplíku a následně se k němu vrátil začátkem 21. století dokázal během jediného filmu představit nový vesmírný svět Pandora, který se svou faunou, Na´vi či vyloženou krásou úplně v pořádku vyrovná světu ze světa Star Wars a to na rozdíl od Star Wars musí Cameron pracovat pouze s jednou planetou. Zároveň ale Cameron neservíruje jenom supermega obří drahý opulentní blockbuster, ale zároveň též zážitek s obrovskou hloubkou, která zrcadlí to, když kdysi dávno Američané začali vyvražďovat indiány a dobíjet jejich území a v jednom z mála případů je většina zlých lidí vykreslená z té horší stránky. Avatar má úžasné akční scény, vrcholné ukázky trikových efektů, které dodnes nezestárli (člověk, který tvrdí, že ano by si měl jít dát ledovou sprchu : ) a osobně označuji Avatara za vizuálně nejkrásnější film všech dob. Bez pardonu! Cameron hned ze začátku nakopne diváka k cestě za dramaturgicky perfektně šlapajícím a emocionálně silným příběhem, kde snadno uvěříte přerod hlavního hrdiny z víceméně omezence na vůdce vzpoury proti své rase, který oficiálně přijme rasu Na´vi jako svou novou rodnou rasu. Funguje to i díky bravurně budované romanci mezi Jakem Sullym a princeznou Neytiri a především geniálním vykreslením toho, že většina lidstva definitivně v 22. století dosáhla úrovně lidského odpadu, kterému zánik jejich rodného světa vlastně přejete. Všichni lidé krom Jakea (Sam Worthington je pro mně typově výborná castingová volba) ovšem nejsou bezcharakterní svině, což dokazuje postava vědkyně Grace Augustine (skvělá Sigourney Weaver), pilotky Trudy v podání velmi fajn Michelle Rodriguez nebo sympaťaka Norma v podání Joela Davida Morea. Stephen Lang je úžasný záporák, který nepotřebuje žádnou motivaci a přesto funguje jako ideální protivník, který působí jako fyzická hrozba a cílevědomý vůdce, který dokazuje, že to Na´vi nebudou mít jednoduché. Ale právě Na´vi jsou ve finále zajímavější. Už Andy Serkis ztvárněním Gluma či King Konga dokázal, že herci mají v motion capture oblecích šanci se herecky předvést, takové Zoe Saldaně se to poté právě jako Neytiri daří a vzniká jedná z nejlepších ženských postav stříbrného plátna. Není malých rolí, jen malých herců a na ty Avatar skutečně netrpí. Cameronovi se ve scénáři skutečně podaří Jakea Sullyho vystavit z nenáviděného cizince na oblíbence celého kmene, který si i získá srdce princezny. Dodá hrdinovi morální dilema, podaří se mu prodat zásadní momenty a ve finále skutečně připraví půdu pro nejepičtější bitvu v dějinách kinematografie, která vám dokáže, že pokud vám do doby Avatara něco v akčních bojových scénách chybělo tak je to jedině Na´vi se samopalem. Každý záběr je vypilován do nejmenšího detailu, Cameron klasicky přináší revoluci ve vizuálním či filmařském podání a Avatar je skutečně svižný epický megafilm, který opět nejde v rámci Cameronovy předchozí tvorby vyloženě srovnávat. Každý ze 1700 trikových záběrů je vypracován do nejmenšího detailu, Mauro Fiore skutečně předvádí jeden výborný záběr a kamerovou svižnost za sebou. James Horner vytvořil naprosto překrásný soundtrack a vzhledem k Hornerově předčasné smrti je smutné, že právě on hudbu k plánovaným pokračováním nesloží. Díky voiceoverům (které jsou vlastně přiznáním do videokamery) se velmi snadno dostaneme do kůže hlavního hrdiny, který nám řekne jak slovo mariňák už neznamená to co dřív, jak život na invalidním křesle opravdu není ideální a jak si čím dál tím více zamilovaná Pandoru, která se stává jeho novým domovem, kde by skutečně mohl začít od znova. Už moment kdy Jake poprvé přenese svou mysl do Avatara a poprvé po dlouhé době může chodit, skákat a běhat je prodán takovou emocionální uvěřitelností, že je jednoduše radost pohledět na to jak Cameron pořád při realizaci velkolepých blockbusterů nezapomněl na ty menší a přece jen důležitější momenty. I v tomhle ohledu je Avatar Jamese Camerona velmi komplexní a těžce rozebíratelné dílo, které lze brát z různých směrů, žánrů a emocionálních dopadů. U snad žádného filmu to ale není tak zajímavé jako právě u Avatara. Avatar byl definitivním startem nové digitální kinematografie a byl tehdy úkazem toho, že pokud bude vypadat přesně takto tak se nemá čeho bát. Je to tak vypiplané, že by vás ani nenapadlo, že se koukáte na planetu, živočichy a obrovské modré mimozemšťany vytvořené zcela jen prostřednictvím počítače. James Cameron prostě opět (a očekávám, že ne naposled i když po Avatarovi 1 těžko uvěřit tomu, že by něco takového šlo ještě překonat) udělal velký filmařský krok dopředu a přinesl něco dosud neviděného. Byl to film na jehož realizaci se čekalo několik let a to čekání skutečně stálo za to. A především měl 3D, které nejenom, že bylo snesitelné, ale mělo též smysl. Kouzlo Avatara je ale v tom, že na svém kouzlu nic neztratí ani v klasickém formátu 2D a na výrazně menší obrazovce než je velké kinoplátno. Z osobní zkušenosti vím, že jsem Avatara miloval už od roku 2009. Když jsem měl ale možnost v roce 2013 film vidět na velkém plátně...... Bylo to ještě něco většího! Geniální hloubka, geniálně vybudovaný svět, skvělý scénář, bravurně napsané a uvěřitelné charaktery a geniální využití toho co může filmové plátno snést (téměř prakticky cokoliv) dala dohromady jeden ze zásadních milníků stříbrného plátna, který pro mně pravděpodobně skutečně bude pořád jeho vrcholem. Avatar byl pro mně osobně něčím, na co jsem čekal několik let (tedy film, který potenciál toho co může filmař vytvořit vykluše na maximum). A nyní několik let čekám na všechny 4 pokračování. Avatar 1 tak sice končí jako perfektní uzamčená story, zároveň jde ale o potencionální start obří sci-fi kroniky, která snad svými dalšími snímky neztratí svůj šarm a Cameron opět dokáže, že dalších (tentokrát dokonce více než) 12 let čekání na jeho nový film stáli za to. Další Avatary Železný Jim určitě nezkazí a i když čím dál tím více lidí začíná pochybovat o tom, jestli skutečně Avatary někdy uvidíme, já v tomhle ohledu zůstávám optimistou. A teď mě omluvte.... Jdu si Avatara pustit po 32x! Viděno v kině: 2x

Titanic Jamese Camerona zůstává událostí i po 25 letech. Málokdy se najde film, který by tak výrazně vystihoval atributy dokonalé filmařiny, opětovnými zhlédnutími navíc se může jednat o jasný důkaz. Cameronův perfekcionismus dal za zrod jeho magnum opusu, které nejen představuje obří loď, ale samo má obří srdce..... Více zde (Viděno v kině: 2x)

Kdyby vše bylo fér, finančním propadákem stanou jen velmi podprůměrné až příšerné filmy a výborné až dokonalé filmy se všechny automaticky stanou finančními trháky. Jenže život není fér a tohle pravidlo bohužel neplatí. Jedním z těch slavných filmových projektů, který v kinech pohořel i přes to jak je geniální je právě Tenkrát v Americe. Na vině je potom jasně studio Warner Bros., které režisérovi Sergio Leonovi, který tvorbou filmu strávil 12 let a přihodil si při ní srdeční zástavu sestříhalo původní verzi na 139 minut a byl to důvod proč byla kritika v době uvedení velmi negativní, protože kvůli vystřiženým pasážím nemohli fanoušci film ocenit tak jak by si zasloužil. Film navíc šel do kina jen týden po uvedení Indiana Jonese a Chrámu zkázy a při rozpočtu 30 milionů dolarů si v kinech došel jen 5 milionů dolarů. Těch pořádně zasloužených ohlasů a statusu kultovní klasiky se film dočkal až poté co se na DVD objevila původní verze dlouhá 229 minut. V roce 2012 poté byla pod dohledem Leonových dětí sestříhala původní 251-minutová verze dle Leonovy vize, která čítala původně vystřižené scény sice v nepříliš valné kvalitě, právě až ona verze z roku 2012 je ale tou pravou Leonovou vizí, která stala na samotném počátku kdy chtěl Leone adaptovat román Ernesta Gastaldiho. A ve finále má Leone na krku jednu z nejlepších gangsterek všech dob a je tou nejlepší možnou tečkou za Leoneho tvorbou. Tenkrát v Americe má přesně to pomalé tempo jako slavné Leonovy westerny, konkrétně třeba Hodný, zlý a ošklivý či Tenkrát na Západě. Pokud tak čekáte živelnou gangsterku jako filmy Martina Scorseseho (Mafiáni, Casino....) nebo ryze gangsterkou záležitost jako Kmotr tak budete u Tenkrát v Americe trochu překvapeni. Tenkrát v Americe je sice film s velmi pomalým tempem, na druhou stranu ale dodá tu nejlepší možnou práci s postavami, perfektní vykreslení emocí a vývoje postav a navíc předvede krásu filmového řemesla v každé kategorii. Tenkrát v Americe je krásný, emocionálně silný a především fascinující mistrovské dílo, které právem patří mezi nejlegendárnější filmy všech dob. Tenkrát v Americe je parádním rozmáchlým gangsterským eposem, které se skládá napříč třemi různými generacemi a předvádí sílu přátelství, mezilidských vztahů a především změnu postoje. Sledováním té nejlepší možné verze (přesněji řečeno Director´s Cutu) sice strávíte 4 a 1/4 času, rozhodně ale každá minuta stojí za to. Jak už bylo řečeno tak budou lidé zvyklí na živelné hyperaktivní vyprávění nebo akčnější gangsterky mít možná trochu problém, Tenkrát v Americe ale přijde člověku na chuť velmi snadno a právem si ten film vyslouží známku mistrovského díla. Ona původně sestříhaná verze pro kina v roce 1984 sázela na to, že porušila vizi scénáře a celý film vyprávěla chronologicky. A i proto se dá pochopit, že právě kinoverze z roku 1984 sklidila takovou nenávist, protože přístup na který sází původní verze i Director´s Cut je výrazně lepší. Příběh je vyprávěn skrz vzpomínání hlavního hrdiny Noodlese, který postupně vzpomíná nejdříve na dětská léta a následně na léta 20. a 30. 20. století a oficiálně start mafiánské kariéry. Tenhle přístup z lineárního scénáře má mnohem větší smysl a je emocionálně silnější i díky tomu, že mistr herec De Niro dokáže ty pravé emoce uhrát pouhým pohledem. Kapitola z dětství nás s našimi hlavními hrdiny seznámí a setkáváme se s nimi v době kdy už sice jsou začínajícími kriminálníci, jsou to ale pořád jen amatéři a na ty pravé gangstery si vlastně jenom hrají. Mají ale odvahu a kuráž a i když jsou z chudých poměrů tak sní o velké budoucnosti. Mezi našimi protagonisty je silné přátelské pouto a dětští herci jsou v těchto pasážích parádní, především dětské verze De Nira (Scott Tiller) a Jamese Woodse (Rusty Jacobs) dostali skutečnou příležitost se tu vyřádit. Druhá a třetí třetina ale s tou první rozhodně neztrácejí a díky tomu, že je každá část jiná navzájem tvoří parádní celek, který utváří skutečně silný příběh se silným vývojem protagonistů. Sergio Leone byl filmový perfekcionista a na Tenkrát v Americe je jeho precizní schopnost s vyprávěním a vizuální vizí vidět do nejhlubších detailů. Film ho sice stál 12 let příprav, rozhodně ale těch 12 let stálo za to a o to více se Leoneho poslední film musí cenit. Nerad se na tomhle místě dopouštím srovnávání, přece mi to ale nedá- Tenkrát v Americe je vším co Irčan chtěl být a není. Tohle je ta silná americká gangsterka vyprávěná napříč dekádami a Leone v letech 1982-1983 na rozdíl od Scorseseho v letech 2018/2019 musel obejít jen s maskami na rozdíl od CGI a se zhruba o 129-220 milionů nižším rozpočtem. Myšlenka Tenkrát v Americe a myšlenka Irčana je sice zcela jinde a jak už bylo zmíněno platí tak je Scorsese výrazně jiný vypravěč než Leone, jisté srovnání jsem si ale zde nemohl odpustit a chtěl jsem říct, že jestli někdo chce opravdu vidět parádní gangsterku vyprávěnou napříč dekádami tak by měl volit právě spíše Tenkrát v Americe. Už jen proto, že De Niro maskou upraven na důchodce je stravitelnější než digitálně omlazený/zestaršený De Niro s digitálně mrtvýma očima Tenkrát v Americe by se dalo rozebírat ještě hodně dlouho- Záběr po záběr, stylizace, herecké výkony (De Niro a James Woods jsou zde dva herecké živly, jejichž živelný vztah měnící se mezi kamarádkou láskou a nenávistí je naprosto silný), boží kamera Tonina Delliho Colliho a především naprosto parádní hudba Ennia Morriconeho, která je v jeho kariéře dle mého skromného názoru nejlepší. Takhle to ale myslím bohatě stačí. Pozici mistrovské klasiky ale tomuto filmu nic nesebere a především jde asi o film u kterého je přece jen ta nejdelší verze tou nejlepší (i když jsem zkrácené verze neviděl). Leone na vrcholu kariéry natočil svůj nejlepší film, který se právem zapsal do dějin a jen tak se z nich nevymaže......

Alfred Hitchcock právem bývá označován za jednoho z největších filmařů všech dob. Jeho mistrovská práce s napětím a bouráním očekávaného, přelomové filmařské postupy, neskutečně schopné a očividné režijní vedení a vrcholová umělecká hodnota jeho filmů udělala z Hitchcocka dodnes jedním z největších filmařů historie a i přes fakt, že jeho život nebyl bez poskvrnky (viz celá kauza ohledně vztahu s herečkou Tippi Hedren), přesah a obrovské kvality Hitchcockových filmů to prostě a jednoduše nesmaže. Většině jeho filmů se poté nedá nadávat jiným způsobem než ´´ mistrovská díla!´´, které inspirovala mnoho talentovaných filmařů a většina z nich se dodnes umísťuje na seznamech nejlepších filmů všech dob. Je přitom jednoduše náročné vybrat Hitchcockův nejlepší film- Provaz, Okno do dvora, Na sever Severozápadní linkou nebo Psycho jsou mistrovskými díly a zbytek Hitchcockových filmů na tom není o moc hůř. Osobně mám ovšem favorita v jednom Hitchcockově filmu, který v jeho kariéře shledávám jako nejlepší- Vertigo! Vertigo je v mých očích nejlepší Hitchcockův film z několika důvodů- Přijde mi filmařsky nejuhlazenější a nejvyspělejší. Je nejvíce unikátní a nejvíce pamětihodný. Hitchcockova hra s napětím je v rámci Vertiga posunuta ještě o úroveň výš a veškeré postupné budování tempa v rámci Vertiga funguje neskutečně. Vertigo je dost možná nejkomplexnější Vertigův film, který pojednává o posedlosti, je skutečně vychytán do nejmenších detailů a je dost možná i Hitchcockovým filmem nejnáročnějším. V kompletní podobě je Vertigo nicméně jednoduše mistrovské dílo, jenž je jedním z mála filmů, které k dokonalosti jakoby snad skutečně nechybělo nic. I když by se při debatě do morku kostí možná přece jen pár aspektů našlo. Adaptace románu D'entre les morts dvojice Pierrea Boileaua a Thomase Narcejaca si diváka získá už úvodními hypnotickými titulky, které doprovází mistrovský soundtrack Bernarda Hermanna. Hitchcockův častý skladatel vždy při kooperaci s Hitchcockem dokázal naprosto vystihnout mrazivou atmosféru příběhů krále thrillerů a celé to tak už tak mistrovsky nastavenou atmosféru prodává ještě přímějším způsobem. A úvodní titulky jsou jednoduše dokonalost sama, které jsou předehrou mistrovského díla, které diváka čeká. Papírový scénář dvojice Aleca Coppela a Samuela L. Taylora Hitchcock přeměnil ve vrcholnou audiovizuální hru, která se může pochlubit geniální obrazovou kompozicí, výbornými kamerovými hrátky (vůbec poprvé se zde použil Dolly Zoom, které je též znám jako Hitchcock shot nebo Vertigo shot), výbornými hereckými výkony a především tou očividnou silnou režijní rukou za kamerou. Kombinací toho všeho vzniká jednoduše jeden úžasný filmový balíček, jehož kvalitám se následně málokterý film dokázal byť jen přiblížit. Už úvodní expozicí do děje se filmu podaří osvětlit trauma hlavního hrdiny, vystavět jeho charakter a pak už to jenom chce chvíli čekat na roztočení všech dějových motorů. U Vertiga je ale obzvláště důležité vnímat veškeré jednotlivé detaily, které genialitu téhle vrcholné práce krále thrillerů posouvají ještě o kus dál. A pak je tu ta navíc ta neskutečná výborná gradace v samotném finále. Jedno z nejmrazivějších, ale především nejlepších filmových finále všech dob. A právě v závěru divákovi musí dojít jediné- Tady prostě vzniklo něco jedinečného. Dolly Zoom- Jeden z nejpůsobivějších praktických filmových efektů všech dob. Právě Vertigo se může pochlubit prvenstvím a jako vůbec první film v historii tenhle efekt představilo. K filmů v němž jeho hlavní hrdina trpí závratěmi (a tento fakt v ději pochopitelně sehrává zásadní úlohu) se tenhle efekt jednoduše hodí, stal se ovšem tak efektivním a působivým, že se pochopitelně stal používaný i v jiných produkcích a došlo tak na něj i v Spielbergových Čelistech, Scorseseho Mafiánech nebo původním animovaném Lvím královi. Jde jednoduše o úžasný efekt , překvapivě ovšem za ní ale nestojí hlavní kameraman Robert Burks. Strůjcem je totiž Irmin Roberts, který u natáčení Vertiga plnil pozici kameramana druhého štábu. Což jednoduše dokazuje to, že by se ´´ podřadní pracovníci´´ neměli podceňovat a i oni můžou přijít s velkými nápady a postupně se tím vypracovat. Takový Kevin Feige by ostatně mohl vyprávět. Hitchcock u Vertiga dokazuje své mistrovské vedení herců- Výborný James Stewart, vynikající Kim Novak nebo též parádní Barbara Bel Geddes. Vertigo svým způsobem bere ze všech Hitchcockových filmů největší důraz na postavy a tím pádem se od samotných hereckých výkonů více očekává. O to více je ale potěšující, že i v tomhle ohledu nemá Hitchcockova labutí píseň chybu. Vertigo je totiž po všech stránkách jednoduše dokonalým dílem- Vizuálně půvabné, vypravěčsky silné a osobité a herecky neskutečně přesvědčivé. To vše s výborným soundtrackem, nečekanými dějovými obraty a vrcholnou ukázkou toho co dělalo Alfreda Hitchcocka králem napětí. Všichni automaticky nemusí sdílet názor, že jde o nejlepší Hitchovo dílo...... ale zároveň se musí uznat, že jde o jeden z jeho nejvymazlenějších filmů. Což už vzhledem k jeho počtu vynikajících snímků jednoduše něco znamená.......

Bude to asi právě Schindlerův seznam, který se většině lidí vybaví když se řekne jméno Steven Spielberg- Někoho napadne Jurský park, Indiana Jones, E. T. nebo Čelisti, pak je tu ale většina, které jako první napadne právě Schindlerův seznam. Pro Stevena Spielberga se přitom jedná o osobní téma, jelikož on sám je židovského původu a právě kniha Thomase Keneallyho, který sepsal vzpomínky přeživších pamětníků ho inspirovala k natočení filmu. Schindlerův seznam si rozhodně nehraje dokument a tudíž je výsledku spoustu pasáží oproti reálné historii překrouceno. Přesto ovšem tento uměleckou kvalitu a výsledný dojem z filmu vůbec nesnižuje. Až teprve po osmém shlédnutí zvedám na plný počet, upřímně jsem si ale dávno říkal, že je 4 z 5 příliš málo, až na ta kino projekce mě ale definitivně přesvědčila. Je Schindlerův seznam film bez jediné vady? To ne. Je to kvalitní film? Rozhodně!. Je to naprostá pecka? Sakra rozhodně.! Právě Steven Spielberg stojí za tím jaký Schindlerův seznam je. Díky němu jde ve výsledku o filmový monument, který už navždy každého zamrazí a nenechá nikoho v klidu. Schindlerův seznam je do velké míry jeden z nejvíce fyzicky nepříjemných filmů v dějinách, ale to především proto, že ukazuje odporné věci, které byli opravdu spáchány. Schindlerův seznam má parádní vyprávění a především obrovskou výpovědní hodnotu. Až takovou, že bude těžké aby byl ve svém žánru někdy překonán. Spielberg pochopitelně dává ze sebe jakožto režisér co nejvíc to jde a především právě kvůli tomu, že jde o jeho příběh, o příběh jeho předků, jeho lidu..... právě Schindlerův seznam byl film, který dal tomuto parádnímu režisérovi Oscara. A ten pravý důvod je právě ten, že pro Spielberga nejde o film, ale o život. 7 vyhraných Oscarů: Nejlepší film, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší kamera, nejlepší stříh, nejlepší hudba (John Williams zase jede!) a nejlepší výprava. Dalších 5 nominací: Nejlepší herec v hlavní roli- Liam Neeson jako Oscar Schindler, Nejlepší herec ve vedlejší roli- Ralph Fiennes jako důstojník SS Amon Göth, nejlepší kostýmy, nejlepší make-up a nejlepší mix zvuku. A stojí za to zamyslet se... je nějaký vyhraný Oscar nebo alespoň ta nominace úplně mimo? Ne! Film je to perfektní především se Spielbergovou bravurní režií, scénář nádherně plynoucí a nenudící ani po 195 minutách, kamera Januscze Kaminskiho je prostě nádherná, střih je také velice povedená záležitost, hudba Johna Williamse samosebou parádní a výprava bezpochyby odvedená dobře. Kostýmy, make-up a mix zvuku taky parádní věci... A pak tu ještě máme toho Neesona s Fiennesem! Ne, Liam Neeson pro mně vždycky bude spíš Qui-Gon Jinn a a Ralph Fiennes pro mně vždycky bude spíš Voldemort. I tak se ale v obou případech pravděpodobně jedná o 2. nejikoničtější role v jejich kariéře a především jsou role v Schindlerově seznamu asi pro oba pány životní.. Liam Neeson je jako hlavní hrdina parádní a zvládá podat Schindlera jako rozporuplnou osobu. Fiennes poté tenkrát v roce 1993 ještě nehrál nejtemnějšího černokněžníka všech dob, ztvárnil tu ale brutálního důstojníka SS. Jeho Göth je sadistický, nemilosrdný a šílený.Vidí Židy jako havěť, bytosti nehodné vlastnit základní lidská práva. Göth je ale stejně tak složitý a konfliktní člověk a i když by bylo snadné ho nenávidět, ve výsledku se jedná o jeden z nejlépe napsaných záporných charakterů v dějinách kinematografie. Filmu také do jisté míry prospívá fakt, že je téměř celý černobílý a občas si parádně hraje s barvami- kultovní holčička s červenými šaty, lesky očí, svíčky..... ta audiovizuální forma je prostě parádní. Mohl jsem jich zachránit víc..... Kdo zachrání jeden lidský život, zachrání celý svět. Bravurně natočený film, jehož zrod uskutečnil sám život.Dodnes parádní řemeslo, s parádní finální sekvenci, která je velice skvělým nápadem. Spielberg i tady dokázal ukotvit svojí skvělou fantazii a vyprávěcí schopnosti a opět si tak zasloužil titul jednoho z nejlepších filmových vypravěčů v dějinách. Schindlerův seznam je prostě parádní práce u které je vidět, že se každý člen štábu snažil a dřel na plnou obrátku. ,, Amerika, Rusko i Anglie věděli všechno o holokaustu a co se tam děje, přesto neudělali nic. Neudělali jsme nic, abychom zabránili proti pochodům smrti, neúprosným pochodům, které vedly pouze ke smrti. Byla to velká krvavá skvrna, červená skvrna, ale každý o tom mlčel. A to je to, proč jsem tam chtěl přidat červenou barvu´´ - Steven Spielberg

Temný rytíř měl premiéru 7. 8. 2008. Za těch 12 let už o tomhle filmu bylo napsáno hodně. Je to ale tak výjimečný film, který ukazuje, že i obří blockbuster za obří peníze může mít uměleckou vizi a jedná se se rozpočtem 185 milionů dolarů pravděpodobně o nejdražší artový film všech dob. Téměř všude různě se můžete dočíst, že je Temný rytíř jeden z nejlepších komiksových filmů všech dob. S tím musí souhlasit každý i když to má háček. Temný rytíř totiž ale není klasický komiksový film. S klidným srdcem by vlastně mohlo jít o obyčejnou kriminálku ze které byste mohli vystřihnout Batmana, Jokera a město Gotham a nahradit je náhodným drsným detektivem, náhodným šíleným psychopatem a třeba městem New York. Už proto se do dnešní doby řeší spory jestli se dá vůbec řadit Temný rytíř mezi komiksové filmy jednoduše proto, že se od své konkurence minimálně z toho období diametrálně liší. Pořád jde ale o film, který čerpá z postavy vymyšlené Bobem Kanem a proto ho mezi komiksové filmy řadit musíte i kdyby se vám to nelíbilo. Hlavní myšlenkou Temného rytíře je- Můžu umřít jako hrdina nebo žít s tím, že se ze mně jednou stane padouch. Bruce Wayne, který je po událostech Batman začíná už rok v akci jako ochránce pořádku města Gotham Batman se opravdu snaží bránit Gotham před vším možným zlem. Joker, nová hrozba pro Batmana ale chce Batmanovy ukázat, že Gotham nejde spasit. Každá interakce Batmana a Jokera by si zasloužila být v muzeu nejmrazivějších scén v dějinách kinematografie. Joker Healtha Ledgera je jedním z nejlepších filmových antagonistů všech dob, Ledger je nejlepší castingová volba která mohla být a je opravdu smůla, že se uznání za role Jokera dočkal až po smrti. Člověk, jehož casting se stal součástí obrovského internetového hateu se totiž zhruba půl roku před premiérou předávkoval na svém hotelovém pokoji prášky na spaní, které byli podle všeho způsobeny psychickými problémy spojenými s rozchodem a zároveň silnou přípravou na roli. Ledger se sám zavřel na hotelovém pokoji, s nikým nekomunikoval, jídlo si nechával posílat psími dveřmi a měsíc komunikoval jenom sám se sebou prostřednictvím diáře. Chtěl prostě podat co nejlepší výkon, bohužel na to též hodně doplatil. Krom Batmana a Jokera je dalším důležitým hráčem hlavního příběhu Harvey Dent v podání Aaarona Eckharta. Echartův DEnt je další skvělý hráč na šachovnici jehož přerod v padoucha Dvě tváře je jedním z nejlepších přerodů všech dob a dokáže zastínit dokonce i přerod Anakina Skywalkera na Dartha Vadera ze Star Wars: Epizody III… což je víceméně smutný fakt. Režisér a scénárista Christopher Nolan zvládl jeho přerod dokonale v jednom jediném film, který je navíc už tak naplněn postavami, akci a dějem a dokazuje to, že Nolan společně se svým bratrem Jonathanem za psacím stolem umějí napsat neskutečně divadlo.. Dialogy Brucea a jeho komorníka Alfreda Pennywortha v podání Michaela Caina jsou neuvěřitelně vydařené, funguje mezi nimi ta chemie mezi pořád tak trochu mladým a nevycválaným Brucem a jeho v podstatě mentorem Alfredem je prostě skvělá. Lucius Fox v podání Morgana Freemana je jinak oficiálně lepší než jakýkoliv Q z Bonda, protože krom jeho talentu ve zbrojení Batmana má také jako charakter neskutečné charizma. Vše jinak postupně bouchá dle Jokerova plánu i když to vypadá, že ho Batman a policie přece jen jednou srazili. Akční scéna ve které Batman vletí do budovy a zjistí, že klauni jsou rukojmí a snaží se aby zůstali nezranění při čemž musí porazit i zásáhovku SWAT má neuvěřitelný spád a funguje jako skvělá ukázka Jokerova talentu měnit pravidla a hrát si s nevědomostí ostatních. Finální scéna ve které Bataman na sebe hodí vraždy Harveyho Denta aby naplnil myšlenku přerodu hrdiny v údajného padoucha je následně další neuvěřitelnou mrazivou scénu. Gordon prohlásí Denta za hrdinu poté co svolí s Batmanovým plánem aby na sebe Batman vzal všechny vraždy, které Dent spáchal a zanechal tak jeho odkaz jako čistý a zmařil tak přece jen nakonec Jokerův hlavní plán. Ničí batmanovský maják a dává zatykáč na Batmana. Batman to poté unese, protože on není hrdina ale jen obránce práva, temný rytíř. Batman odjíždí do světla a tak film končí. Jeden z nejsilnějších filmových závěrů, který opravdu nabídl něco co se v komiksovém žánru jen tak nevidělo. Geniální hudba Hanse Zimmera (a Jamese Newtona Howarda) po závěrečných titulkách utichne, Health Ledger je opět mrtvý a všem pak jenom zbývá pustit si Temný rytíř povstal který je dle mě ještě víc dynamičtější než Temný rytíř a skvěle zacykluje veškeré motivy, které Christopher Nolan načal v Batman začíná a právě zde v Temném rytíři. Temný rytíř je oficiálně nejenom jeden z nejlepších komiksových filmů všech dob ale celkově nejlepších filmů všech dob. Nejlepší film roku 2008, nejlepší film Christophera Nolana a pomalu rozjíždějící se univerzum DC bude mít problém se Temnému rytíři někdy přiblížit. A Nolan mezitím nepřestává točit jednu pecku za druhou a stává se už teď jedním z nejpamětihodnějších režisérů historie….

Sedět 26. 7. 2012 v kině bylo pro mnohé zásadním znovushledáním a především dojemným loučením. Navazovat na Temného rytíře přitom nebyla lehká povinnost. Na Temného rytíře se v roce 2008 valila jedná nadšená chvála za druhou, Samotného režiséra a scenáristu Christophera Nolana od vášně k dokončení své Batman trilogie částečně vzala už smrt Heatha Ledgera, který už jen svým geniálním ztvárněním Jokera nastavil laťku do astronomických výšin. Nešlo ovšem jen o odchod Ledgera a tím pádem i škrtání plánů pro Jokerova v Nolanově třetím Batmanovi. Nolan byl obeznámen s faktem, že se málokterá trojka nějaké zajeté série dokáže vyrovnat kvalitám předchozích dílů, obával se ztráty vášně i emocionální investice a především vyčerpání materiálů. Jenže Nolan nakonec skutečně svou trilogii dokončil. A v červenci 2012 dohnal nejednoho diváka k slzám a dodal ten nejlepší odchod Batmana v podání Christiana Balea. I přes fakt, že by s ním drtivá většina nesouhlasila a spoustu lidí po Temném rytíři čekalo po zhlédnutí Temného rytíře povstal nemilé zklamání. Přesto Nolan nechal svého Batmana odejít na vrcholu.   Bruce Wayne v podání Batmana se na počátku své cesty v Batman začíná musel vypořádat se strachem, v Temném rytíři poté s chaosem, na konci jeho pouti ho poté už jen čekala konfrontace s bolestí. Temný rytíř povstal ovšem rázem funguje jako to správné vyvrcholení trilogie, protože v něm nejde jen o bolest, ale Nolan se vrací právě i k motivům strachu a chaosu, hněvu i spravedlnosti, korupce i symbolu, který Batman pro Gotham představuje. I díky Nolanově schopností zacyklit všechny motivy, vrátit se částečně ke kořenům a přitom i třetí díl vypustit svou vlastní cestou, Temný rytíř povstal nepůsobí jako zbytečnost a ideální podívaná k nastavované kaši. Sám Christopher Nolan před premiérou řekl, že byl Temný rytíř povstal doposud největší filmem, který kdy natočil a nebyl tehdy daleko od pravdy. Koncem července 2012 skutečně do kin dorazila epická a velkolepá podívaná, Nolan ovšem scénář nepodcenil a pod vrstvou megalomanské akce a války o osud jednoho města se především skrývá skutečně ideální osobní zakončení jednoho symbolu.   Při aktuálním pohledu na to, jak například takový Netflix utrácí nesmyslné částky za svoje největší projekty a na výsledných produktech je to málokdy skutečně poznat, si divák ještě více musí cenit lidí jako Christopher Nolan. Studio Warner Bros. mu po miliardovém úspěchu Temného rytíře s radostí svěřili 250 milionů dolarů a Nolan dokázal rozpočet naplno vytěžit způsobem, který je na výsledném produktu vidět. Tvůrce, který upřednostňuje praktické digitální efekty a především případy, kdy jsou akční sekvence adekvátně opulentní a přitom jdou ruku v ruce s příběhem. Temný rytíř povstal je i díky tomu módní přehlídkou fenomenálních výjevů, které diváka nedokázali nasadit na prdel poprvé, kdy nastoupí větší letadlo. Dokáže diváka posadit na prdel i po dvacáté. Nolan rázem působil jako člověk, který každým filmem zraje v točení akčních sekvencí, kdy především fyzická akce byla rázem o poznání lepší. Což bylo klíčové i díky volbě hlavního záporáka.   Heath Ledger umřel a Christopher Nolan se chytře rozhodl agenta chaosu nepřeobsadit (i když oznámení Josepha Gordona-Levitta a jeho výrazná podoba Ledgerovi tehdy byla klíčem k fanouškovským teoriím). Nolan mohl klidně Jokera nahradit Tučňákem či splnit přání studiu Warner Bros. a dodat Hádankáře. V Nolanových očích ovšem spadali do prakticky stejné škatulky záporáků a rozhodl se, že by nový záporák měl být tak trochu jiný. Bane byl ideální volba, protože na rozdíl od Ra´s al Ghula a Jokera více působil jako fyzická hrozba a hodil se především k faktu, že je Bruce Wayne na počátku svého třetího dobrodružství zlomený. Nolan poté tehdy zvolil Toma Hardyho, kterému ani fakt, že měl obličej zakrytý maskou, nezabránil v tom, aby si své momenty kradl pro sebe.   Z Beanea šel už při jeho nástupu respekt, který byl podpořen jeho hlasem, prezentací své hrubé síly a především ukázkou toho, že jde o člověka, který si jde tvrdě za svým. Banea jde přitom částečně vnímat jako zlou variaci Batmana, i díky pojítkům k Batmanově původu dokáže Bane rázem působit jako člověk, kterým se mohl Bruce stát, kdyby se v jeden klíčový moment svého života rozhodl tak trochu jinak. Bane tak nepůsobil jako fyzická hrozba, ale i klíč k tomu, aby se mohl Bruce Wayne konečně pokusit vyrovnat s minulostí i srovnat staré účty a předvést, že se právě v onen osudový moment rozhodl pro tu správnou cestu.   Temný rytíř povstal se ostatně mohl opřít o skvělé nové spoluhráče, krom zmíněného Josepha Gordona-Levitta v nesmírně sympatické úloze Johna Blakea se jde bavit například o Anne Hathaway a jejím skvělém podání Catwoman, kdy by člověk okamžitě mohl žadonit po spin-ofu (a žádala po něm i Hathaway, její podmínkou byl ovšem nesplnitelný návrat Nolana). Temný rytíř povstal ovšem především dodává stěžejní úlohy klíčovým postavám celé trilogie, kdy každá z nich dostává svůj výrazný prostor a smysl. A i když to jde říci i o Luciusi Foxovi v podání Morgana Freemana či Jamesi Gordonovi v podání Garyho Oldmana, především jde o Alfreda Pennywortha v podání Michaela Caina a Bruce Waynea v podání Christiana Balea.   Vztah Bruce a Alfreda je jedním ze stěžejních motorů celé trilogie. A zde dochází k tomu nejlepší možnému vyvrcholení, které ovšem nutně nemusí uspokojit každého. Stačí ovšem jeden stěžejní moment, vyzrazení klíčových informací, nádech zrady i zklamání v oblasti svého poslání a rázem se o poznání silněji vzpomíná i na vztah Bruce a Alfreda v předchozích filmech. Právě vzpomínání na to, jak byl jejich vztah v rámci celé trilogie prezentován přidává neskutečnou sílu vyvrcholení jejich vztahu, které funguje především díky hereckému podání Michaela Cainea, který klíčovému momentu dodává ty správné emoce a člověk mu rázem odpustí i ty Čelisti IV.   Nolan v roce 2012 dokázal dosáhnout vrcholu svého osobitého a v rámci tehdejší superhdinské konkurence neobvyklého pojetí, které by klidně mohlo fungovat jako film, kde by se žádný superhrdina v kostýmu s pláštěnkou neobjevoval. Na pozadí atomové hrozby a diktátorského režimu se pořád totiž řeší osobní lidská traumata, konfrontace chudé a bohaté třídy, korupce a víceméně i lidské existence.   Temný rytíř povstal nevyhnutelně směřuje k tomu, aby se ukázalo známé ,,lež má krátké nohy´´ a že známé ,,za každou cenu´´ by se nemělo brát na lehkou váhu. Co se stane když se lidé dozví, že několik let žijí ve lži? Že dlouhou dobu bezdůvodně močili na status svého hrdiny a několikanásobného záchrance? Proč vlastně padáme? Kdyby se Nolan na režii svého třetího Batmana a studio Warner Bros. tehdy svěřilo závěr trilogie nějakému zcela jinému tvůrci, kdekdo by vsadil jen na dvojitou dávku téhož, záporáka, který by se svou šíleností a nevypočitatelností vyrovnal Jokerovi a nejspíš by se moc dvakrát nezajímal o hlubší myšlenky a pocity. Jenže Nolan nakonec navzdory svým postavám během realizace nepřišel o vášeň a emocionální investici a na samotném filmu je to vidět především v dodržení sofistikovanosti a potřebné hloubky. Temný rytíř povstal díky tomu nepůsobí jako znouzectnostná činnost, kterou někdo vytvořil pouze proto, aby sis svůj vlastní odkaz mohl pomočit osobně. Svůj odkaz naopak dokázal vyšperkovat do čistě krystalové podoby, která nepolevila ani po dekádě.   Nolan totiž za 160 minut servíruje nádherně napsané repliky, sekvence, které dokazují, že by jeho bondovka mohla patřit mezi ty nejlepší, další dávku mistrovského soundtracku Hanse Zimmera (Baneův ústřední hudební motiv je fenomenální), brilantní vizuál pramenící z kamery Wallyho Pfistera a především právě onu kombinaci nejlepšího možného blockbusteru, který ovšem ve svém jádru člověku dodává i něco navíc. Christopher Nolan je i proto v očích mnoha už téměř 20 let zařazen mezi ty nejlepší blockbusterové režiséry současnosti. Především je obdivuhodné, že je i Temný rytíř povstal výrazně jiný film než dva předchozí části, přesto celá trilogie dohromady skvěle funguje a proto je právem označovaná za jednu z nejlepších trilogií všech dob.   Háček pro mnohé je pochopitelně ten, že pro ně Nolanův Batman není ten nejlepší Batman vycházející z komiksového Batmana. I proto je v očích komiksových fandů více vyzdvihovaný Batman v podání Michaela Keatona, Bena Afflecka či Roberta Pattinsona. Nolan osobně si ovšem na samotném počátku Batmana zvolil právě proto, že ho lákalo přízemnější a do reality zapadlejší pojetí. Spíše než o ryzí komiksovou adaptaci jde tedy spíše celou trilogii vnímat jako trojici filmů, která sice vychází ze základů, vydala se ovšem velmi volným směrem, zhruba podobným způsobem jako následně Joker Todda Phillipse. A i když Baleův Batman možná není tím komiksově nejvěrnějším Batmanem, dohnat kvalitou trojici Nolanových filmů bude minimálně pro celý DC Extended Universe ještě hodně obtížná disciplína.   26. 7. 2012 byl velký den. Den, kdy mistrovský tvůrce uzavřel společně s Pánem prstenů dosavadní nejlepší trilogii 21. století, uzavřel cestu hrdiny, který se stal symbolem a postaral se o svou nesmrtelnost. Nejen v rámci svého fiktivního světa, ale především v rámci filmového média. Christopher Nolan nejspíš natočí ještě několik mistrovských děl, na konci jeho osobního symbolu se na něj ovšem nejspíš pravděpodobně bude vzpomínat především jako na tvůrce Trilogie o Temném rytíři. Až ovšem ty nemilé dny nastanou, pro jeho památku to bude ta nejlepší možná reklama. A spousty lidí mu ani po letech nepřestanou děkovat za to, že to v roce 2012 dokázal. Dokázal svého Batmana odejít na vrcholu.....

Svět Pána prstenů, tedy Středozemě je velmi pravděpodobně skutečně nejpropracovanějším fantasy světem všech dob. Vše přitom tehdy odstartovalo jenom snaha autora Johna Ronalda Reula Tolkiena o to představit jeho nově unikátně vytvořené jazyky, které se rozhodl propagovat v rámci svých knih. Už kniha Hobit zažila v roce 1937 takový úspěch, že nakladatel od Tolkiena ihned vyžadoval pokračování, na to si ale musel následně počkat 17 let než v roce 1954-1955 postupně vyšel fantasy epos Pán prstenů. Tato trilogie se stala knižním fenoménem, jednou z nejúspěšnějších knih všech dob a dostala se i do seznamu povinných četeb. Pochopitelně se tak chystala i dlouhou dobu filmová verze a i když už třeba v roce 1978 došlo na animované zpracování prvních dvou filmů, na hranou adaptaci se čekalo hodně dlouho. Původně se kolem ní dokonce motala hudební skupina Beatles, která adaptaci plánovala (John Lennon si měl zahrát Gluma, George Harrison zase Gandalfa!), kvůli rozpadu skupiny ale na film nikdy nedošlo. Na realizaci filmové hrané adaptace poté až počátkem 21. století a i když se kolem projektu dříve motali režiséři jako Steven Spielberg nebo Ridley Scott, hlavou projektu se stal nakonec Peter Jackson. Tento rodák z Nového Zélandu startoval u nezávislých hororů, svým výrazným režijním rukopisem a především láskou ke světu, který J. R. R. Tolkien vytvořil se nakonec právě on stal režisérem celé odklepnuté trilogie a na celé trilogii, která se následně točila celá dohromady pracoval už od roku 1997. A dost možná i díky dlouhému času na realizaci veškerých nákresů, soundtracku na kterém skladatel Howard Shore pracoval přesně rok (žádný soundtrack nikdy předtím a pravděpodobně ani poté nedal takovou realizační práci) a především naprostému filmařskému jistému uchopení je z celé trilogie nejenom nejlepší knižní adaptace všech dob ale pro mně osobně je trilogie Pán prstenů i skutečně nejlepší filmovou trilogií všech dob. Už první díl Pán prstenů: Společenstvo Prstenu je naprostým filmařským vrcholem, který naprosto bravurně ukázal jak adaptovat knižní předlohu a potěšit jak fanoušky knižní předlohy tak i lidé, kteří případně před premiérou filmů neměli o Pánovi prstenů ani tušení. Nejpropracovanější fiktivní svět Peter Jackson do filmové podoby přepracoval v nejmenším detailu a i když musel jít směrem kompromisů a do filmu se tak nedostali všechny knižní pasáže (Tom Bombadil!), těžko si skutečně představit lepší zpracování, které by bylo tak jednoduše epické, stylové a především filmařsky dokonalé. Společenstvo Prstenu představuje naprosto bravurní úvod do světa Středozemě, kde se Peteru Jacksonovi podaří už v prologu ukázat, že nás skutečně čeká něco ohromného. Celkově poté Jackson ve filmovém Společenstvu Prstenu naprosto bravurně představuje svět Středozemě a zvládá to i přesto, že nemá šanci vše tak dokonale vysvětlit a rozebírat do nejmenších detailů jako si to může dovolit kniha. Vysvětlování historie, památných momentů či legend Středozemě nebo různých míst tohoto světa je tak vysvětlováno za pochodu a přesto i v tomhle ohledu se Jacksonovi a spol. vše daří dělat naprosto dokonale. Zásadní prolog, který funguje jako přivítání do celé trilogie nahradí funkčně přehozená lehká atmosféra odehrávající se v Kraji, domovině hobitů. Narozeniny Bilba Pytlíka mají neskutečný náboj, mezi Ianem McKellenem v roli Gandalfa a Ianem Holmem v roli Bilba Pytlíka vzniká skutečný dojem, že jsou tito dva staří přátelé, kteří se vidí po velmi dlouhé době a Jackson zároveň funkčně ovládá zábavné momenty a nakonec i atmosféru při zásadním zvratu, který následně přehodí nastavenou pohodovou atmosféru do osudové. Společenstvo Prstenu tak už v téhle době nemá dramaturgicky slabá místa a plyne velmi svižně i v rozšířené verzi (ta existuje v rámci celé trilogie, tohle je ale definitivně ten příklad kdy kinoverzi nic nechybí). Jackson zde má šanci pracovat s klasickým kouzlem atmosféry, které si osvojil už u svých hororů, akčními scénami, které jsou choreograficky jednoduchá dokonalost a především už z předlohy zajímavými charaktery a především mytologií. Nazgûlové, Aragorn nebo Saruman v neskutečně cool chladném podání Christophera Leeho se dočkají stylových představovaček (především ta s Nazgûly je naprostá dokonalost), kameraman Andrew Lesnie přitom všem hází jeden úžasně stylový záběr za druhým a vše to následně vede k osudovému setkání Elrondovy rady při kterém se definitivně položí základy Společenstvu Prstenu a dochází k druhé polovině, která už tak vrcholnému filmu přihazuje ještě pár polen navíc. Společenstvo Prstenu je blockbuster, je to ale jasný typ blockbusteru s vrcholnou uměleckou stránkou a především se zde pracuje s postavami. At´ už mluvíme o Aragornovi, Boromirovi nebo Legolasovi a Gimlim, které pojí vzájemná nenávist mezi elfy a trpaslíky a tudíž si tahle dvojice logicky nemůže přijít na jméno, tak se vždy podaří s jednotlivým charakterem pracovat co nejlíp to jde. Je tu i povedená romantická linka mezi Aragornem a Arwen, bravurně se tu předvádí fakt, že se Frodovi a jeho hobitím přátelům otočil život o 180% a především přitom všem funguje napětí. Pasáž v Morii je předčasným vrcholem filmu, při kterém dochází k souboji se skřety, horským trollem a v závěru dojde i na Balroga. I díky sázce na praktické efekty (skřeti jsou výtvory maskérů) a už tehdy velmi dobrým vizuálním efektům se na to vše kouká narámně a jakmile dojde k osudové konfrontaci na můstku Khazad-dûm tak se Jacksonovi podaří prodat zásadní moment, kdy je Společenstvo naposledy pohromadě a dojde na bezvýchodné lámání chleba. Dá se lehce polemizovat nad tím jestli Dvě věže emocionální dopad tohoto momentu trochu nesráží, za mně ale prostě a jednoduše rozhodně ne! A pak je tu závěr, kde už si člověk řekne, že už tak vrcholnou akci a zároveň vrcholnou práci s emocemi nejde dát ještě více na vrchol. Ale daří se to! Zde na onen pověstný zlomový moment definitivně dochází a ve finále tak dochází k jednoduše strašně silnému finále, který možná sází na to, že nás po jeho konci čekají ještě dva filmy, o celé trilogii Pán prstenů ale rozhodně platí, že fungují sami o sobě a člověk si tak může kdykoliv pustit libovolný díl. A i toto vypovídá o tom jak moc úžasné filmy to jsou. Pán prstenů: Společenstvo Prstenu je po vizuální stránce naprosto vypiplané dílo na kterém je vidět jediný libovolný dolar a po stránce obrazu nebo naprosto skvělého soundtracku, který pracuje s Tolkienem vytvořený jazyky se už v tomhle ohledu jedná o vrcholné dílo. Jacksonova láska k Tolkienově světu ale zároveň vytvořila též mistrovské zpracování první třetiny jeho příběhu kde skutečně fungují vážné i odlehčené momenty, práce s charaktery i světem, momenty epické i atmosférické a především jde bezpochyby o zásadní filmový milník, který odstartoval pro někoho jednu z nejlepších a pro někoho vyloženě nejlepší filmovou trilogii. Bez prvního dílu není zbytek a i když mám následně Dvě věže a Návrat krále ještě o ždibec radši, Společenstvo Prstenu je díky tomu v zásadě nejdůležitější......

Tvůrci měli štěstí v tom, že se stal Pán prstenů: Společenstvo Prstenu megahitem, protože se celá trilogie natočila dohromady a v případě neúspěchu prvního dílu by vydání nadcházejících filmů byla velmi komplikovaná. Díky tomuto faktu nicméně mohli Dvě věže, druhý díl trilogie do kin dorazit už rok po Společenstvu Prstenu a definitivně tak díky tomu tehdy potvrdit, že se skutečně dohromady skládá jedna z nejlepších filmových trilogií všech dob! Už ve Společenstvu Prstenu byli položeny válečné základy, teprve až Dvě věže jsou ale definitivně válečným filmem, který je ještě výpravnější, akčnější a v rámci možností ještě větší než předchozí díl. Co se týče veškerého audiovizuálního zázemí ale vše zůstává vrcholné jako u předchozího dílu a i díky tomu se vlastně celkově těžko srovnává, který díl Pána Prstenů je ve finále nejlepší a který nejslabší. Za mně ale zůstávám u scénáře, že se jde každým dílem přece jen ještě o ždibec výš a Dvě věže jsou tedy z trilogie Pána Prstenů druhé nejlepší. Zatímco Společenstvo Prstenu víceméně muselo diváka nejdřív do celého dění zasvětit, Dvě věže už jedou dramaturgicky a tempově na plné obrátky. Zároveň jsou Dvě věže výrazně vážnější a temnější a obchází se bez podobných pasáží jako hobití oslava v prvním filmu. Ano, dochází tu k odlehčenějším (a opět funkčním) momentům, definitivně se ale hraje o hodně a na nějaké to vtipkování tu opravdu není čas. Peter Jackson a jeho tým opět dávají knižní předloze Pána prstenů tu nejlepší možnou podobu a i když si jí výrazně více začínají upravovat obrazu svému a přidává některé zásadní prvky (v knize byste například kromě Legolase v Bitvě o Helmův žleb těžko hledali ještě nějakého elfa navíc a více prostoru tu opět dostává love story mezi Aragornem a Arwen), nejde o změny, které by nefungovali a kvůli kterým by měli fanoušci knih automaticky právo prskat. Naopak právě takovým zasazením armády elfů do Bitvy o Helmův žleb se tak podaří ukázat, že se v aktuálním dění Středozemě hraje opravdu o všechno a některé staré konflikty a sváry prostě musí jít v rámci dobra stranou. Každá trilogie potřebuje začátek a konec, stejně tak ale potřebuje pochopitelně svůj prostředek. Dvě věže perfektně navazují na Společenstvo Prstenu a dělají vše co by správné pokračování dělat mělo- Ještě dále rozvíjí své charaktery, snaží se zvýšit laťku a zároveň i přes jasný neuzavřený konec lákající na závěrečnou část musí Dvě věže fungovat sami o sobě a daří se jim to. Společenstvo Prstenu se ve filmu rozdělilo a scénář tak skáče mezi Froda a Sama s jejich novým kamarádem Glumem, Aragorna, Legolase a Gimliho, kteří narazí na nečekaného starého přítele a dostanou nový úkol v podobě spasení lidského království Rohan a Smíška a Pippina, kteří se setkají s novými potencionálními spojenci. Těžko se přitom všem vybírá s kým chcete aktuálně trávit čas a to jen důkaz toho, že žádná z těchto linek není slabší. Frodo a Sam narazí na legendami proslulého Gluma a Frodo, kterému je stvoření líto mu nabídne spolupráci v podobě bezpečného doprovodu do Mordoru. Už zde vzniká rozkol mezi Frodem a Samem, protože Sam je zcela opačného názoru a kreatuře na rozdíl od Froda zdaleka nevěří. Už zde tedy vzniká zajímavý konflikt, protože mezi Frodem a Samem doteď fungovalo zcela bezkonfliktní přátelství, které ještě utvrdil emocionální závěr Společenstva Prstenu. Tento nečekaný konflikt je poté ještě zcela zásadněji využit v Návratu krále, zde má ale své pevně stanovené základy a připravuje pro to velmi elegantním způsobem půdu. Andy Serkis se zde jinak představil jako legendární Glum a definitivně zde dokázal, že je herec schopný předvádět výkon hodný Oscara i kdyby jen v pouhé motion-capture podobě. Ať už je to Serkisova řeč (v reálu má Serkis tak drsný hlas, že je až neuvěřitelné, že je Glumův hlas opradu jeho), jeho kreace či grimasy tak jde o vskutku fenomenální výkon, který položil základy pro to aby se stal Serkis legendou motion-capture výkonů a dokonce se tehdy hodně bojovalo o to aby nominaci na Oscarech opravdu dočkal. Nestalo se tak, dodnes je ale jeho Glum legendární a to bohatě stačí. Mezi Legolasem a Gimlim definitivně vzniká přátelské pouto, které je protkané vzájemným rýpáním a poznámkami, už jen když se ale Legolas Gimliho zastane dokazuje, že si tahle dvojka na sebe zvykla a jsou schopni staré spory ras elfů a trpaslíků hodit za hlavu. Aragorn se jinak později stane v Bitvě o Helmově žlebu víceméně velitelem armády, což je jen náznak toho, že je pořád dědicem Gondorského trůnu a mohl by se stát vládcem trůnu o který vlastně pořád víceméně nestojí. Pořád je ale především klíčová jeho láska k Arwen, kterou ale ničí fakt, že by měla Arwen v nejbližší době odjet do Země neumírajících. S postavou Aragorna se v rámci celé trilogie pracuje dost možná nejlépe a Dvě věže to jen dokazují. Smíšek a Pippin se poté definitivně z dříve pořád rozjívených a tak trochu neschopných hobitů mění v muže, kteří si uvědomují, že může dojít ke konci světa a pro to aby o své přátelé a svůj svět nepřišli se i oni snaží co to jde. Jak už jde poznat z předloh J. R. R. Tolkiena tak se Tolkien inspiroval právě svými zážitky z 1. světové války a faktem, že válečný konflikt lidi mění. Jde to poznat na všech hlavních hobitech, především na právě Frodovi, který nese nejtěžší břemeno a uvědomuje si, že se dost možná ze své cesty do Mordoru nevrátí živý. Dvě věže jsou definitivně válečným filmem, kdy definitivně začínají vojska Saurona spojeného s čarodějem Sarumanem plenit Středozem a dochází tak k skutečné válečné atmosféře, která vrcholí v podobě Bitvě o Helmově žlebu, která je naprosto úžasně zpracovaná a jde o další posunutí už tak vysoké laťky v rámci celé trilogie. Jacksonovi se daří předvést přehlednou a úžasnou akci ze které jsou cítit opravdová jatka, zoufalost a beznaděj. Dodnes je Bitva o Helmův žleb jednom z nejlepších filmových bitev, která by neměla v rámci trilogie konkurenci, kdyby o rok následně nedorazil Návrat krále a neposunul laťku ještě více na totální vrchol. Opět se Jacksonovi daří předvádět epické momenty jako je další konfrontace s Nazgûly, zcela pro film vytvořená konfrontace s vrrky nebo právě celá zmíněná Bitva o Helmův žleb. Opět přitom všem naprosto bravurně fungují i konverzační scény, opět tu každá zásadní postava dostává svůj moment slávy a zároveň se Jacksonovi stylově podaří představit postavy nové jako Théoden, Éowyn, Éomér nebo Faramir. Opět se tu bravurně vysvětlují zákonitosti a mytologie Středozemě za pochodu, opět jsou tu momenty při kterých mrazí a zároveň tu jsou momenty zcela emocionální. Kameraman Andrew Lesnie a skladatel Howard Shore u Dvou věží neklesli na mysli a díky tomu jsou Dvě věže také obrazově nádherné a zároveň mají též Dvě věže naprosto bravurní soundtrack. Dvě věže jsou jednoduše stejné geniální jako Společenstvo Prstenu a pak už jen záleží na tom, který díl je přece jen o ždibec lepší. Dvě věže jsou nejlepším možným prostředkem trilogie, který funguje jako úžasný přechodník mezi startem a finále a má na rozdíl od svého předchůdce štěstí v tom, že funguje už v představeném světě a místo zasvěcování do světa Středozemě tak může jet zběsilým tempem. Celé to ale ve finále s jednotlivými díly filmové trilogie Pán prstenů opravdu je jako srovnávat rubín, smaragd a diamant.....

Každá trilogie má svůj start. Každá trilogie má svůj prostředek. A každá trilogie má svůj konec. Po startu v podobě Společenstva Prstenu a prostředku v podobě Dvou věží konec v rámci filmové trilogie Pán prstenů symbolizuje Návrat krále, který je do dnešního dne společně s Ben-Hurem a Titanicem jediným filmem, který si došel pro celkem 11 Oscarů (v případě Návratu krále šlo dokonce o výsledek 11 výher z jedenácti). A nutno dodat, že naprostým právem, protože je Návrat krále prostě a jednoduše jedním z vrcholů filmografie, který zvládl celou filmovou trilogii zdárně dotáhnout do konce, ale navíc dokázal laťku nastavit ještě výš v rámci toho jak to vůbec jde! Jestli se na Společenstvo Prstenu a Dvě věže dá mluvit jenom v samých superlativech, o Návratu krále to platí ještě více. Návrat krále je ještě emocionálnější, výpravnější, epičtější, napínavější a filmařsky přece jen ještě více vypiplaný oproti předchozím dvěma předchůdcům. Zároveň trvá 201 minut (ve speciální edici dokonce 263 minut, jako u zbytku trilogie ale platí, že divákovi normální verze nic zásadního chybět nebude) a přesto se jí ještě lépe daří nemít žádné dramaturgické nedostatky a být tempově naprosto strhující podívanou, které jednoduše dech nedochází a především od ní nejde odtrhnout oči. Každá ze zásadních postav se dočká správného vygradování své linky- Aragorn definitivně přijme svůj status dědice trůnu a stane se tak definitivně jednou z nejdůležitějších figur Války o prsten, Legolas a Gimli se definitivně navzájem označí jako přátelé, ze Smíška a Pippina se definitivně stanou chrabrý válečníci a oba z nich se přitom vystaví vysokému riziku v rámci vyššího dobra. Zároveň Jackson pracuje se vztahem Faramira a jeho otce Denethora II., s Éowyn, která se chce nadále stát válečníkem, Théodenem, který si uvědomuje, že Válku o Prsten pravděpodobně nepřežije a i Gandalf zde dodržuje svůj titul pravděpodobně nejlepšího filmového mentora všech dob. Mezi Frodem a Samem díky Glumově taktice vzniká ještě větší roztrž, která je ještě utvrzena čím dál tím větším psychickým a fyzickým Frodovým vysílením způsobené vlivem Jednoho Prstenu. Přitom všem přitom Jackson ještě více zvládá servírovat naprosto brutální emoce a utvrzuje, že je trilogie Pán prstenů v rámci filmových blockbusterů něco velmi neobvyklého. Opět se tvůrci snaží držet předlohy J. R. R. Tolkiena a zároveň se nebojí pojmout filmovou Středozem trochu po svém. Na úkor toho dochází k spoustu dalším epickým momentům jako je konfrontace s Odulou v průsmyku Cirith Ungol, útok na Osgilliath a především Bitvě na Pellenorských polích, která je minimálně jednou z nejlepších filmových bitev v historii. Ať už je to husinu nahánějící Theodénův proslov, první narázy, konfrontace s Černokněžným králem Angmaru či nájezd Mûmakilů je Bitva na Pellenorských polích a s ní spojené dobývání Minas Tirith naprosto bravurně přehledná a může tu dojít k bravurním akčním momentům s naprosto bravurními kombinací praktických a digitálních efektů a zároveň je tu prostor i pro osobnější momenty. Momenty jako Gandalfův proslov nebo vyvrcholení vztahu Faramira a Denethora jednoduše fungují a Bitva na Pelennorských polích je tak víceméně předčasným vyvrcholením filmu, který by vlastně jako finále jednoho epického velkofilmu stačil. Jenomže je to pořád závěr trilogie a tak se pořád ještě musí dojít do Mordoru. A ani v téhle fázi vysoce nastavená laťka dolů nespadne a opět dochází k dalším dokonalým momentům při kterém má Samvěd Křepelka šanci dokázat, že je pravděpodobně nejvíce nenápadným hrdinou Středozemě a následně dojde k onomu osudovému finále při kterém funguje bravurně nastavená atmosféra a jde opravdu o všechno. Především ale v rámci Návratu krále opravdu dojde k uzavření všech hlavních i vedlejších zápletek, charakterních vývojů, vzájemných vztahů či přijmutí odpovědností. Herecké výkony jsou úžasné, emoce jednoduše srší všude kolem a závěr je jedním z nejvíce emocionálních konců všech dob. Nesouhlasím s tím, že by bylo zakončení Návratu krále zdlouhavé jednoduše proto, že je naprosto uspokojivé. Cesta Froda Pytlíka a jeho přátel jednoduše stála totálně za to a její konec je naprosto emocionální brutální tečkou, která uzavírá nejepičtější a nejlepší filmovou trilogii všech dob, která byla vizuálně vypiplaná do nejmenších detailů, obsahuje překrásné záběry kameramana Andrewa Lesnieho, úžasný soundtrack Howarda Shorea a především bravurně ukázala jak adaptovat knižní předlohu a zároveň mít svůj vlastní ksicht. Takhle se to dělá! Pán prstenů: Návrat krále má neskutečné filmařské srdíčko a jde skutečně o jeden z vrcholů kinematografie, který se právem dočkal uznání i nejprestižnějších filmových ocenění a celá trilogie bude právem společně s původními Star Wars brána jako nejzásadnější blockbustery historie. Celá trilogie je jednoduchá dokonalost, Návrat krále ale už tak vrcholnou dokonalost přesáhl ve všech ohledech ještě trochu dál a proto jde o film, který má umístění v mé TOP 10 a půjde o jeden z těch filmů, který dle mně snad skutečně nepůjde v rámci svého žánru překonat. Mám velmi rád i Jacksonovy Hobbity, trilogie Pán prstenů je ale přece jen pořád trochu jiný kafe. A především právě její závěr, jenž si diváka získá už prologem s mladým Glumem a neurazí ani faktem, že vyvrcholení se Sarumanem šlo do rozšířené verze. Především už i kvůli zpěvu Billyho Boyda (scéna Home is Behind je jedna z nesilnějších scén v rámci celé trilogie) a závěrečného songu Into the West s naprosto překrásnými závěrečnými titulky. Jedna filmová trilogie vládne všem, jedna jim všem káže, jedna všechny přivede, vrcholem svého žánru zůstane!