Atrekan

Ne nadarmo se říká, že film je tak dobrý, jak dobrý je jeho záporák. Tady jsme měli tu čest s maximálně generickým no name mimozemšťanem, o kterým víme to, že má zničit svět, že má armádu no name generických skřetů a že si rád hraje s kostkami. Tým klaďasů potom sestává z borce, co má doslova ve jméně „voda“, ale kterého nutně musíme najmout pro vykonání výhradně suchozemské mise, random generického kyborga obdařeného počtem svítících diod, se kterými by mohl konkurovat leckteré přistávací dráze, zakopávajícího chlapce, sirotka s bolavým ramenem a dívky, kvůli které se na to i přese všechno dodíváme. Hvězdná pěchota brzy zjišťuje, že aby na film někdo přišel, musí vytáhnout z hrobu jediného schopného bojovníka na světě, který je záhy všechny nezabije, protože se objeví Mart... teda Lois, která má ze setkání se svým donedávna zesnulým přítelem přibližně takovou radost, jako dítě, které dostane pod stromek nový pár termo ponožek. Nakonec se jim podaří zachránit svět tím, že roztáhnou tři kostky od sebe

Nikdy jsem nebyl největší Indyho fanda, tady jsem měl navíc standarní obavy z výsledku digitálního omlazování. Ten ale nebyl vůbec špatnej, iluzi kazila jen mimika, kterou má sedmdesátník zkrátka jinou než třicátník. Naštěstí jsme se ale celkem rychle dostali zpátky do současnosti a Ford mohl vesele další dvě hodiny trestat nácky francouzskou holí. Tím se dostáváme ke druhé výtce, kterou jsem ale vždy měl k Indyho filmům, a tou je stopáž. Už u Chrámu zkázy jsem měl při scéně s krádeží letadla pocit, že film končí. Netřeba zdůrazňovat moje překvapení při zjištění, že film nebyl snad ani v polovině. Stejnej pocit jsem měl i tady. Dobrodružnej akčňák, kterýmu vždycky nejvíc sedí 100minutovej formát, byl nataženej na 150 minut, což fakt žádná dávka nostalgie, stejně jako argument „poslední jízdy“, nemůže ospravedlnit. Phoebe Waller-Bridge a Mads Mikkelsen zazářili, takže kromě stopáže šlo o fajn podívanou. Divná byla akorát pasáž v Syrakusech

Z první projekce (15/70) jsem odcházel lehce zklamaný. Dva dějové oblouky jsou sice u tříhodinových filmů standardem, tady to ale nezafungovalo. První dva akty – úvod, sestrojení a test bomby – byly dobré. Závěrečná hodina hašteření pro mne ale byla jednou velkou palbou neznámých jmen, přičemž jsem se v jejich záplavě ztrácel nejen poprvé, ale i během druhé projekce. Zároveň jsem čekal míň psychologie, víc Černobylu. Druhá výtka je k formátu. Nemůžu se zbavit pocitu, že se zde Nolan rozhodl pro IMAX jenom proto, že prostě může. Jednak nevidím přínos větší obrazové kvality u psychologického biopicu, a jednak vidím spíš jeho nevýhody – kolikrát neostrý obraz, technické potíže při promítání. Za mě bylo ale v IMAXu největší bolestí neustálé střídání poměru stran obrazu, což mi dost bořilo imerzi. Právě proto jsem se těšil na projekci z digitálu v letňáku, a upřímně, film jsem si tu užil víc jak v IMAXu. Díky bohu byl fixní rám. Po zkušenostech s Tenetem musím velice pochválit zvukový mix – i v hledišti letňáku bylo bez problému rozumět dialogům

Část s přepadením vlaku vypadala jako typická zápletka jako vystřižená z Mandaloriana nebo Sola. Ve druhé polovině se však epizoda přetvořila v asi nejoriginálnější část všech SW seriálů, jakou jsme zatím měli možnost vidět. Pobavilo mě okénko, kde Boba získává vlastní gaffi. Čekal jsem, že mu ho vyrobí ňákej místní mistr zbrojíř, co vyrábí všem zdejším kmenům tradiční tuskenské zbraně po tisíce let. Ale vyrob si sám workshop bych si taky rád vyzkoušel :)

Hodně se tam postává okolo

It's coarse and rough and irritating and it gets everywhere. Tenhle citát už nikdy nebudu vnímat jako dřív. Rating 0/10 Anakinů

Kuře à la bábovka. Pecka

Leč obsahoval snad nejbizarnější betl mezi chodícím tankem určeným pro pohyb v afghánských vrchovinách a superžralokem z dob pravěkých, nebyl tenhle film překvapivě až tak špatnej. Z půlky parodie na Čelisti, z půlky uvařeno podle neorayovského receptu na instantní úspěch a ve výsledku snad nejdůstojnější podívaná své kategorie. Shane Van Dyke samozřejmě nesmí chybět. Sarah Lieving zaznamenala od dob Megažraloka vsersus cracosaura překvapivej hereckej posun a po téhle stránce táhne film nahoru

Ten film je prostě fascinující. Musím říct, že jsem se doposud nikdy nesetkal se snímkem, ve kterým by se vyskytoval flashback, odkazující na události z doslova předcházející scény. Chris mi znova dokázal rozšířit obzory a za to má můj obdiv. Pokud bych měl toto velkolepé dílo zasadit do autorovy filmografie, pojmenoval bych jej jako jeho iluzivní psychologické drama, kdy si režisér výjimečně zahrává se zákony nejen prostorovými, ale i časovými. Divák tak na prostoru několika mála sekund může prostoupit i čtveřicí nesouvisejících lokací a časových konfigurací, aniž by během toho ve výsledku opustil prostor dané scény. Jediný nedostatek tohoto raného Chrisova masterpiecu spatřuji v nedostatku spoře oděných protagonistek. Avšak je třeba přihlédnout k faktu, že se jedná o jedno z prvních autorových děl, jinými slovy - žádný učený z nebe nespad. Za tento do nebe volající nedostatek však musím chtě nechtě strnout celé čtyři hvězdy z výsledného hodnocení a udělit tak verdikt, rovnající se hodnocení jednoho Útoku trojhlavého žraloka :(

Vypadá to, že se Shane Van Dyke zapíše do dějin kinematografické historie jako Lidl Christopher Ray. Kvalitní Rayovka ale potřebuje dvě věci: Zaprvé dostatečně špatný obsah. Zadruhé obsah dostatečně bizarní a absurdní. Zatímco to první Van Dyke zvládá s přehledem, to druhé přece jenom chce ještě trochu vypilovat (i když „KREDITKU, RYCHLE KREDITKU!!!“ předčí leckterou Rayovu hlášku, až Chrisova ruka začíná být celkem nápadná). Fakt, že Chris Ray je doopravdy uveden jako line producer nakonec všechno vysvětluje a, bohužel pro Van Dykea, odebírá i všechen zbývající Shaneův kredit z kategorie „bizarní a absurdní“. Šanci ode mě ještě dostane, ale přece jenom - proč se dívat na špatnou sračku a nepustit si místo ní masterpiece sračkového boha a obecně grandmastera nízkohodnotové poetiky?