Tsunami_X

Once Upon a Time in Bulwark.

Čistý devadesátkový dětství přímo do žíly.

Konečně se zas řežou jak za Reagana.

African drug lord TERRIFIES people in Marvel Universe EP 2.

Bystřice pod Hostýnem. Základní škola Bratrství Čechů a Slováků. Druhý stupeň. Béčko.

První půlka výborná, pak to jde dolů. Cením skoro úplnou absenci záporáka, mrzí mě slabší Lando a vlastně se tetelím nad tím, jak moc se tam ocucávají a jak dobře funguje chemie. Škoda, že místo westernového finále se musí spousta postav okatě přečůrávat. Kéž by všechno fungovalo jak přepadení vlaku. V době přehlcení „contentem“ je to ok.

Veselohra. Struktura je polymorfní.

Heroinová špína Baltimoru, černoch z Oaklandu píchající si od sedmdesátých let kokain jako tester pro dealery, mexické „muly“ šlapající treky v padesáti stupňové poušti s deseti kily trávy na zádech, automatické zbraně jako vyvrcholení Dne obětí války v Chicagu. Trochu přehlížím tu hard hudební stylizaci a nadbytek dronů a studuju, jak se gram kokainu dostane z Peru pod nos až týpkovi v Miami.

Před pár lety jsem ve spalujícím létě pospíchal na pivo do lokálu u nás v ulici. Uvnitř, v takové malé zastrčené místnosti, do které se nám nikdy moc nechtělo, seděl hlouček lidí. Dřív, než jsem se tam stačil podívat, jsem od přítomných věděl, kdo tam je. Jágr se Svobodou. V tu chvíli mi to všechno najelo. Život na Moravě, nový elektronický budík značky Philips nařízený každý den na brzké ranní vstávání, osmá třída základky, narvaná učebna chemie s televizí, semifinále s Kanadou u kterého jsme bouchali do stolů a řvali, euforie jako blázen, teletext, BBV, finále a můj brečící otec. Dost se toho od té doby změnilo a možná jsem si to jenom dlouho nepřiznal, ale tohle jsou jedny z nejzásadnějších vzpomínek na mé dětství. A Ondřej Hudeček je dokázal přivolat zpátky. I patos má v životě své místo. A někdy stačí jen patnáct sekund mlčet, přesně jak to říkal Robert Záruba.

Během téhle sondy do života, myšlení a hanspaulské vily jednoho nepřenastavitelného člověka mě přepadla skepse týkající se primárně toho, že lidi z disentu už další generace musí vnímat jen jako společenství bizarních vlasatých figurek a že by bylo možná lepší (v rámci vyrovnání se s minulostí a vzhledem k současným společenským trendům), kdyby Sametová revoluce nebyla tak úplně sametová. A oboje mě dost děsí.