Bretodeau

Sněhová královna je pro mě krásnou vzpomínkou na dětství, kdy jsme si tenhle animovaný film pouštěli každou chvíli. Ladislav Čapek vytvořil na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena skutečný klenot, ať už díky zdařilé animaci, krásné hudbě, kouzelnému příběhu či krásným hlasům Viktora Preisse a Zlaty Adamovské. Ne všechny filmy, které jsem v dětství miloval, mě okouzlily i v dospělosti, ale když jsem nedávno viděl po letech znovu příběh malého Kaie a statečné Gerdy, vše fungovalo tak, jako když mi bylo pět let a film jsem viděl poprvé.

Další kouzelná záležitost z dílny Pixaru. Musím se přiznat, že příběh 78-letého ovdovělého prodavače balónků Carla Fredericksena, který se rozhodl vyřešit své problémy tím, že odletí i se svým domem pomocí heliových balónků na místo, o kterém společně se svou ženou vždy snil, mě nadchl takovým způsobem, že se zpod mých 3-D brýlí linula slza za slzou. A když originální příběh doplní i brilantní animace, jež je u pixarovských filmů již zcela zažitým pravidlem, nemůže vzniknout nic jiného než další filmařský majstrštyk. Můj palec, co se tohoto filmu týče, tedy letí vzhůru do oblak!

Pro filmy z vězeňského prostředí mám slabost a musím se přiznat, že In the Name of the Father patří, z těch které jsem zhlédl, k těm nejlepším. Skutečný příběh čtyř mladých Irů a rodiny jednoho z nich odsouzených v sedmdesátých letech ve Velké Británii ve vykonstruovaném procesu k mnohaletým trestům mě doslova uchvátil. Nevím, co chválit dříve, zda skvělé herecké výkony (zejména Daniel Day-Lewis s úžasným irským přízvukem), kvalitní režii Jima Sheridana nebo velmi povedený soundtrack. Jednotlivé části filmu do sebe zkrátka zapadaly jako dílky puzzle (a nemusely být ani namočeny v LSD). Přes relativně dlouhou stopáž jsem se ani vteřinu nenudil a cloumaly mnou pocity donebevolající nespravedlnosti, které ve mně zůstaly ještě dlouho po závěrečných titulkách a to přesto, že byli hlavní hrdinové po 15 letech osvobozeni, neboť hlavní viníci zůstali nepotrestáni.

Po výtvarné stránce skvěle zvládnutý film. Vzpomenu-li si na zámek uprostřed lesa plný všech těch pohyblivých soch, rukou trčících ze zdi či stolu, pitoreskní kostýmy hlavních protagonistů či samotnou masku Zvířete, musím uznat nesporné výtvarné kvality tohoto díla. Ty vyplývají též ze zajímavé práce se světlem kameramana Henriho Alekana. Co se obsahové stránky týče, je třeba říci, že bude-li někdo od tohoto díla čekat klasickou pohádku, bude velmi překvapen. Děj je rozvláčný, spousta dlouhých detailních záběrů na Krásku či Zvíře převažuje nad většinou krátkými dialogy. Zcela nepohádkový je i konec, v němž proměna Zvířete v prince Krásku zklame. Cocteau tento konec navrhl v předtuše masivních diváckých protestů, které se k jeho pobavení také dostavily. Mě-li bych vše shrnout, je třeba říct, že Kráska a zvíře, přestože u ní podle mého názoru vítězí forma nad obsahem, je film, který stojí za to vidět.

Awakenings je skutečně velmi silný film, který si mě naprosto získal. Čím? Především velmi zajímavým námětem. Probouzení lidí z vegetativního stavu, do něhož většina z nich upadla v důsledku překonané encefalitidy již v dětském věku a strávila v něm několik desítek let, snaha o opětovné začlenění je do lidské společnosti a problémy s tím spojené - to všechno nutí člověka k zamyšlení se nad smyslem vlastního života. Vždyť spousta lidí nemusí být ani v onom o pár řádků výše zmíněném vegetativním stavu, k tomu aby nežila, aby pouze přežívala. Otázky typu: "Žiji vlastně nebo pouze přežívám?" nebo "Neutíká mi část života v otupělém setrvačném stavu a nestane se, že si vše uvědomím za třicet let, kdy už bude pozdě?" se člověku kradou na mysl a přemýšlí o nich nejen během dvou hodin, které tento snímek trvá, ale mnohem, mnohem déle. Dalším výrazným plusem filmu jsou herecké výkony, ať už Robina Williamse v roli progresivního lékaře, který se navzdory všem problémům snaží pomoci lidem, nad nimiž již ostatní dávno zlomili hůl, ale především pak Roberta De Nira jako jednoho z pacientů postižených touto zvláštní chorobou, jehož výkon je učiněným hereckým koncertem a důkazem toho, jak velký charakterní rozsah tento herec má. S obdivem jsem hltal každý jeho pohyb, každou jeho grimasu a každé jeho slovo. Když k tomu všemu připočteme kvalitní režii Penny Marshall a kameru Miroslava Ondříčka, získáme v součtu vynikající snímek, jenž si zaslouží pozornost každého diváka.

Závěrečný díl kmotrovské trilogie již nemá, přestože se na jeho scénáři stejně jako na scénářích předešlých dvou podílel Mario Puzo, s knižní předlohou nic společného. Coppola nám vypráví příběh stárnoucího Michaela Corleoneho, který se ve snaze očistit jméno rodiny vzdal mafiánského způsobu života. Třetí díl v mnohém navazuje na díly předešlé. Nabízí nám opět výborné herecké výkony, ať už Al Pacina v roli Michaela či Andyho Garcii v roli jeho potenciálního nástupce Vincenta. Strhne opět vyníkajíci hudbou. Celkově je důstojnou tečkou za celou ságou. Osobně na mě strašně zapůsobila závěrečná scéna na schodech divadla, při níž jsem stěží popadal dech.

Vzpomínám si, jak jsem byl v okamžiku, kdy jsem dočetl Puzovu knihu přesvědčený, že se naučím italsky a odstěhuji se na Sicílii. Možná, že kdybych viděl film hned potom a ne až mnohem později, mluvil bych dnes skutečně plynně italsky a měl slušně rozjetou kariéru mafiánského bosse. Tím vším chci říct, že na mě film zapůsobil možná ještě více než kniha. Vždy když někdo říká, že knižní předloha je vždycky lepší než film, odpovídám mu, že bych se pod toto tvrzení hned podepsal, ale pod podpis bych připojil malou hvězdičku u které by stálo: "vyjma Kmotra". Tomuto filmu totiž nechybí nic - je věrný předloze (i díky tomu, že se na jeho scénaři Mario Puzo podílell), geniální hudba se vám doslova vtírá pod kůži, Vito Corleone v podání Marlona Branda je snad ještě lepší než ten, kterého jste si při čtení představovali, režie do té doby nepříliš známého Coppoly, který původně neměl tento film vůbec točit, je brilantní a atmosféra tak živá, že chvilkami přemýšlíte, odkud se vynoří Luca Brasi, aby vám podřízl hrdlo. Právě proto je Kmotr jedním z mých nejoblíbenějších filmů a pro filmové odborníky a fanoušky po celém světě jedním z nejvýznamnějších děl světové kinematografie.

Těžko bychom mezi současnými hollywoodskými tvůrci hledali většího odborníka na kouzelné, pohádkové příběhy než je Tim Burton. Z jeho tvorby plné fantastických příběhů, které se jen hemží postavami natolik zvláštními a bizarními (dá-li se těchto přívlastků použít výhradně v kladném slova smyslu), mám film Big Fish právě nejraději. Životní cesta věčného snílka a pohádkáře Edwarda Blooma (kterého výtečně ztvárnil jak Ewan McGregor v mladém věku, tak Albert Finey na sklonku života hlavního hrdiny) je velmi příjemnou exkurzí pryč od reality, exkurzí do světa plného výše zmíněných, pro Burtona tolik typických, podivných postav a situací, do světa, ze kterého se vám po dvou hodinách nebude chtít zpátky. Pomyslnou třešničkou na dortu je pro mě závěrečná scéna, kdy mladý Will Bloom dovypráví otcův příběh. Tato scéna mě umí zcela bezpečně dojmout (přesto, že jsem ji již viděl tolikrát) tak, jako málokteré jiné.

Po prvním shlédnutí pro mnohé nejlepšího filmového pokračování všech dob (a jediného, které dostalo společně s prvním dílem Oscara za nejlepší film) jsem byl poněkud rozpačitý. Na jednu stranu jsem byl nadšený z příběhu mladého Vita Corleoneho, v kterém exceloval Robert De Niro v hlavní roli, na stranu druhou mě trošku mrzel fakt, že příběh jeho syna Michaela již nebyl tak věrný předloze, jak bych si jako neoblomný zastánce a velký milovník knižní předlohy představoval. Vadilo mi například, že Coppola s Puzem nechali rozvést Michaela s Kay, přestože kniha končí tím, že se Kay za Michaela modlí společně s jeho matkou, přestože ví, co její muž dělá. Po hlubším zamyšlení jsem si uvědomil, že téma Puzovy knihy byly prvním dílem (vyjma právě příběhu mladého Vita Corleoneho) vyčerpáno. Proto bylo nutné vymyslet novou zápletku, která by byla silná, přestože by již neměla s knihou nic společného. Po dalších shlédnutích jsem přesvědčen, že se to Coppolovi s Puzem podařilo a mohl tak vzniknout další vyníkající film, který, přestože podle mě není tak silný jako první díl, také patří mezi nejvýznamnější díla světové kinematografie.

Moc dobře si vzpomínám na den, kdy jsem viděl tenhle film poprvé. Bylo mi asi dvanáct a byli jsme s rodiči na návštěvě u strejdy s tetou. Jako bych strejdu dodnes slyšel, jak říká: "Tohle musíš vidět", načež vytáhl starou VHS, na níž měl tenhle skvost a pro mě dodnes nejoblíbenější film nahraný z televize. Ten den navždy změnil mé vnímání filmu. Člověk může těžko napsat o Forrestu Gumpovi něco nového, něco, co nenapsal nikdo před ním. Nad režií Roberta Zemeckise, úžasným soundtrackem, nevídanými triky, díky kterým se mohla hlavní postava objevit na dobových záběrech, hereckým koncertem Toma Hankse v hlavní roli či Garyho Sinise a Robin Wright Penn v rolích vedlejších se již rozplývalo mnoho lidí přede mnou. Přesto bych rád napsal, že postavy jako samotný Forrest, poručík Dan, Bubba nebo Jenny zůstanou navždy zapsány v mém srdci. Že budu vždycky tenhle film obdivovat, protože v sobě nese neuvěřitelnou životní moudrost. Že jsou poslední dvě věty příliš patetické? Možná, leč nadmíru pravdivé.