Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Horor
  • Dráma
  • Akčný
  • Thriller
  • Sci-Fi

Recenzie (3 593)

plagát

Warning (2021) 

Originální, nekomerční, nepodbízivá, vizuálně pohledná, vtipná a především chytrá sci-fi od sympatické mladé režisérky. Několik vzájemně se v detailech prolínajících, ale na sobě nezávislých příběhů, z nichž ani jeden není podprůměrný a všechny mě zaujaly - kosmonaut letící prostorem, elektronický Bůh, různé virtuální reality, bavil mě dokonce i prvoplánově dojímavý vysloužilý android. Režie taky kašle na zalíbení se obecnému divákovi, a tak se ve filmu z budoucnosti používají s naprostou samozřejmostí staré kabelové telefony s vytáčecím ciferníkem, nebo auta se spalovacími motory. Na druhou stranu příjemně překvapí vkusné futuristické oblečení několika postav (třeba zákaznice v androidím útulku). Od filmu si neslibujte nějakou výraznou existenciální hloubku nebo filosofickou výšku, nicméně je v něm několik vět i okamžiků, které vás možná přimějou k zamyšlení se nad smyslem života, vesmíru a vůbec. A celkové jeho vyznění je takové... skoro se to štítím napsat... takové lehce... humanistické (tfujtajxl!), ale zase ne takovým způsobem, aby vám to obrátilo pajšl. Příjemné překvapení a spokojené čtyři.

plagát

Antidote (2021) 

Nepamatuju si, kdy naposledy jsem viděl film s tak průhlednou pointou, že i mně, ačkoliv často mívám dlouhý vedení, byla jasná už v pátý minutě. Ale to neva, i tak (a nebo právě proto?) jsem si film dobře užil. Je to sice na první i druhej pohled hodně levný televizní béčko, ale má příjemně temnou atmosféru a i jakejs takejs metafyzickej vocas. A navíc se mi hodně líbila Ashlynn ze Stonožky v hlavní roli... ovšem jenom do chvíle, než jsem si vygooglil nějaký její nahatý obrázky a zjistil, že je to jedna z těch pitomejch a nevkusnejch dorot, která si taky nechala udělat silikonový cecky (který ale naštěstí ve filmu neukazuje).

plagát

Posledný súboj (2021) 

Nejsem si u tohohle komentáře jistý, kde může začínat pomyslná hranice spoileru, ale na druhou stranu pokud někdo čte komentáře před tím, než film zkoukne, tak je to jeho blbost. No zkrátka chci v první řadě pochválit skvělý scénáristický trik, kdy jsou stejné události vyprávěny popořadě z pohledu několika zúčastněných osob. Sice už jsem to minimálně v jednom filmu kdysi viděl, ale to je fuk, nečekal jsem to a při přepnutí na úhel pohledu Driverovy postavy jsem byl hodně příjemně překvapený. A téměř stejné překvapení jsem zažil po druhém přepnutí na postavu Lady Damon. Ale nebyl by to film dnešní doby, aby se do něj neimplantovalo aspoň něco ze současných populárních trendů. Tady to naštěstí nejsou ani barevní, ani gejové, ani translidi, ani ekofašismus, ale "pouze" feminismus, respektive kritika nerovnoprávného postavení žen v tehdejších společnostech. Bylo to prý podobné, jako dnes se zvířaty. Týrání (znásilnění) takové ženy prý nebylo odsouzeníhodné ani tak kvůli oné ženě, jako spíš kvůli jejímu manželovi, jehož byla de iure majetkem. Takže pokud jste někomu ojeli starou, poškodili jste vlastně cizí majetek. No dobrá, asi to tak nějak možná i bylo. Ale je taky fakt, že se mi těmihle primitivně polopatickými (a jakoby rafinovanými) moralistickými vsuvkami ve třetím dějství celý film rázem zprotivil. A když ještě přihodím Damonův hillbillyovský sestřih, ze kterého by se smíchy potrhal snad i Jágr, musím bohužel zaokrouhlit dolů, i když výprava byla pěkná a závěrečný souboj příjemně syrový.

plagát

Krváček (1990) 

Pohár fantasmagorie, bizarnosti a teatrální krvavosti naplnilo tohle rázovité francouzské videobéčko vrchovatě. K mojí větší spokojenosti, tedy i k vyššímu hodnocení, mi ale scházela trochu temnější nota, respektive mi přebývalo přehrávání a "komické" šaškování většiny protagonistů. Francouzské ztřeštěné taškařice jsem kdysi dávno míval rád, ale k horrorům mi tenhle cirkusácký styl jaksi neštymuje.

plagát

Sofiina voľba (1982) 

Díky přítelce jsem si právě doplnil jednu z mezer v mém klasickém filmovém vzdělání (kterou jsem pravda plánoval doplnit už dlouho) a jsem tomu rád. I po téměř čtyřiceti letech od svého vzniku je totiž tohle psychologické drama stále zatraceně působivé. Původně jsem měl za to, že film bude pojednávat především o válečných časech a o onom Sofiině děsivém dilematu (kostru Styronova příběhu jsem povrchně znal), ale byl jsem příjemně překvapený jeho dějovou košatostí a dobře propracovanou psychologií hlavních postav. Válečné události pak celý film korunují a na nepřipraveného diváka musí účinkovat jako dost nečekaná a surová ťafka mezi oči, po předchozím sice vypjatém, ale přece jen převážně pouze "vztahovém" ději.

plagát

Titán (2021) 

Nestává se mi často, abych po skončení filmu chvíli pořádně nevěděl, co o něm napsat. Bizarní, dekadentní, fetišistický, zvrácený, nezdravý, nechutný... divný. Je to film protimužský? Nebo protiženský? Nebo celkově protilidský? Je plný skrytých symbolismů a nebo je to jen výron halucinací temné stránky režisérčiny psýchy? Opravdu existují jedinci, které sexuálně vzrušují automobily a kteří zároveň nenávidí lidi? Nebo za všechno může titanová destička v hlavě, nějak sublimující a člověka v jakéhosi mutanta měnící? Koukám na můj komentář k rejžině předchozímu Raw a mohl bych ho opsat. Asi docela zajímavá ženská, ta Julia D. Některé scény z filmu jen tak nezapomenu a za to dávám palec nahoru, jinakosti si cením. A měl-li bych si vybrat mezi nějakým laskavě hřejivým středoproudovým blivajzem, nebo úchylným bizárem, ovšem ne úchylným samoúčelně a zároveň dobře natočeným, volím bez váhání to druhé.

plagát

Maják (1972) (TV film) 

90% filmů, které konzumním stylem sjíždím v posledních letech (= v době internetové), se mi beze stopy vykouří z hlavy do týdne, někdy už do druhého dne. Není to ale (jak doufám) Alzheimerem, ale prachobyčejnou přesyceností vjemy. A pak jsou filmy, které jsem viděl jen jednou v životě, zpravidla už hodně dávno, a které se mi nesmazatelně vryly do dlouhodobé paměti. A to je třeba tenhle případ. Viděl jsem ho černobíle a dabovaný někdy v -nácti ještě v ČST, a natolik mě tenkrát zaujal a oslovil, že jsem si ho detailně pamatoval až dodnes, kdy jsem si dal konečně repete, barevné a v originálním znění. Po prvním zhlédnutí se tehdy "strážce majáku" stal okamžitě mým vysněným ideálním zaměstnáním, tedy ovšemže s bohatými zásobami knih a hudby, a za aspoň trochu pohodlnějších životních podmínek. Na rozdíl od jedinců s poněkud jednodušší strukturou osobnosti (Chmara), by leckterý jedinec spirituální nepovažoval takovou poustevnu za vyhnanství, ale za vytoužený azyl. Až o mnoho let později byl pak "strážce majáku" na žebříčku mých ideálních povolání vystřídán "hlídačem lesních požárů" po Kerouacově vzoru, ale to už je zase jiný příběh.

plagát

Dom pri močiari (2021) 

Slabá třetí za jakous takous dějovou neotřelost, protože terorizování rodiny měšťáků nevyzpytatelnými vidláky probíhá přece jenom v trochu odlišném stylu, než na jaký jsme v podobných filmech zvyklí. Tenhle námět by si ale býval zasloužil kvalitnější filmový štáb, takhle je z toho jenom průměrný televizní nízkorozpočťák. Největší slabinou jsou asi herci, z nichž jediný (Lofland/Isaac) působí víc profesionálně než ochotnicky. Ještě arménská anorektička je aspoň vizuálně zajímavá a dokážu si ji představit v rolích nejrůznějších mimoněk, podivínek a šílenkyň. Zbytek je ovšem nehoden komentáře. Vlastně až na dceru, která je asi jednou z nejošklivějších filmových dcer, jaké jsem zatím viděl. Když na půvab téhle ohavy Isaac opakovaně pronášel chvalozpěvy, nevěděl jsem, jestli mám dřív zvracet nebo se smát, takže jsem vydával jen jakési neartikulované dávivé skřeky. Mně osobně totiž tahle dívčina po celou dobu neodbytně připomínala jistou ekologickou mongoloidku Grétu.

plagát

The Feast (2021) 

Tak takovýhle menšinový pseudoartový psychárny já můžu! Úžasná záležitost - pomalé až meditativní tempo s klidnou pečlivou kamerou, výrazní a zajímaví herci (z toho dvě pěkné herečky), krásná výprava (interiér domu), moje oblíbená Vivaldiho árie (Cum Dederit), podivnosti, tajemnosti, nechutnosti, zlověstnosti, vztahové dramatičnosti, pohanské metafyzičnosti, ke konci něco málo krvavosti a v neposlední řadě libozvučná velština jako třešnička na dortu (můj teprve druhý, maximálně třetí film ve velštině).

plagát

Solncepjok (2021) 

Potěš prso, co mám teď k tomuhle...  No i když ideologicky samozřejmě stojím na stejné straně pomyslné barikády, jako tvůrci téhle retardované ohavnosti, musím objektivně prohlásit, že se jedná o primitivně tendenční paskvil, který je nejenom mizerně natočený a zahraný, ale svým obsahem i nekonečně blbý. Ona se holt propaganda musí umět, protože když se neumí, působí v lepším případě komicky a v horším případě je její účinek úplně jiný, než její strůjci zamýšleli. Takže druhá opravdu jen za tu stejnou stranu barikády, pak myší přetáhnout směr koš a rychle zapomenout.