JASON_X

No páni, čekal jsem nějaké slaboduché sci-fi béčko a těšil se jen na Lucy Liu, a nečekaně dostanu velezábavnou špionážní orwellovštinu s luxusně paranoidní atmoškou a überromantickým hepáčem. Co na tom, že zápletku jsem uhádl už něco po poločase, požitek z filmu mi to nezkazilo, spíš naopak. A mám snad dát čtyři hvězdy jen proto, že to není tak výpravné a vymazlené jako třeba Gilliamův Brazil? Houby s octem, skvěle mě to pobavilo a to se počítá nejvíc. 91%.

Šmarjá mě tak vyděsily ty spousty zdejších infarktových a svěračově povolených komentů, že jsem se na to leknutí asi příliš důkladně teoreticky připravil a vůbec se neleknul, nýbrž naopak jsem se zasmál. A jsem docela rád, strašně nerad se totiž lekám. Výborný nápad, hustá atmosféra a i pro mou bídnou angličtinu lehce stravitelné dialogy (tedy titulky).

Tahle maškaráda samozřejmě není žádný faktografický hraný dokument o mýty opředené konferenci ve Wannsee, nýbrž britsko-americká filmová představa o konferenci ve Wannsee. A to z toho prostého důvodu, že jediný dochovaný protokol z celé schůze je příliš stručný, heslovitý a nekonkrétní => o tom, o čem se tam konkrétně mluvilo, se lze jen dohadovat => všechny dialogy ve filmu jsou výplody scénáristů. Německý Die Wannseekonferenz z roku 1984 jsem jen proklikal na YouTube, ale na první pohled dopadl mnohem lépe, už třeba jen proto, že se v něm mluví německy a ne anglicky (což mě u Conspiracy celou dobu silně rušilo). A mimochodem Branaghova žoviální kreace Heydricha je naprosto nechutná urážka dobrého vkusu i divákovy inteligence. Seriózním zájemcům o historii doporučuju radši věnovat deset minut četbě Lutherova záznamu, než ztrácet čas tímhle dílem. Ovšem není to zase tak nebetyčný průser, jako třeba dementně tendenční paskvil Hitler: The Rise of Evil s Carlylem, takže jednou, při deštivém večeru, se to dá jakž takž vydržet.

Čekáte-li klasický sovětský válečný film, zanechte marných nadějí. Ano, Idi i smotri je válečný film, ale je to zároveň i ukázkový exemplář z oné hrůzu vzbuzující kategorie "filmy pro náročného diváka". Kdysi dávno v Ponrepu jsem měl tu čest poprvé a byl to pro mě nevšední a silný zážitek, takže jsem byl zvědavý na repete po téměř 20 letech. Vot tak - první dvě třetiny válečná verze Markety Lazarové, poslední třetina, která se asi taky divákovi nejvíc vryje do paměti, stylizovaně zobrazuje vyhlazování jedné běloruské vesnice ožralým a zdivočelým Einsatzkommandem SS a následnou partyzánskou odvetu. Celým filmem nás provází postava dospívajícího Fljory, který se postupně mění z ošklivého a směšného žabáka na dítě s výrazem a očima starce (fantastický herecký výkon). A hodně silně na mě opět zapůsobil závěr - fotografie Frau Hitlerové s malým Dolfim v náručí, Fljorovo dilema a k tomu Mozartovo Requiem. Působivé.

Nejdřív jsem si nadával, jakou pitomost jsem si to zase pustil, ale nakonec jsem se docela slušně pobavil; takovouhle monstrózní šílenost totiž člověk nevidí často. Co začíná jako nejapný céčkový videopokus o nízkorozpočtový horror, přeroste postupně v ryze béčkovou halucinační jízdu, jejíž příběh, děj i jednání postav jsou tak neskutečně slabomyslné, že se muselo jednat o záměr. A jestli ne, tak mě to stejně pobavilo, i když třeba nechtěně. Film je zároveň varováním i poučením pro všechny černé kluky - nemyslete si motherfuckers, že když si narazíte bílou buchtu a odstěhujete se s ní do čistě bílé díry typu Assborough, máte vyhráno. Kdepak, máte spíš zaděláno na pořádný malér. Takže radši zůstaňte doma v Harlemu, dealujte, hulte crack, přepadávejte večerky, prostě dělejte to co většina vašich bratrů a mezi bílý se nemíchejte, jsou totiž všichni do jednoho cáklý.

Dlouho jsem si pochvaloval, že třetí díl Jurského parku je konečně takový, jaký má být - dobrodružná komedie zbavená odporně páchnoucího špílbergovského pižma, přímočaře akční, nečekaně nemilosrdná a krvavá, bez slizkých patetických žvástů a se svěžím, nesenilním, tedy nešpílbergovským humorem. Ale bohužel se v poločase na scéně objeví jeden přechytralý náctiletý retard a atmoška jde rázem do kopru. Prostě další film pro děti (i když tentokrát aspoň pro starší děti). Nenechal jsem se však odradit a po chvíli se přistihl, že i tak se mi film díky své nadsázce vlastně docela dost líbí, určitě víc než třeba díl první.

Dvojka mi leze na nervy méně než jednička, i když (anebo spíš protože) je jednodušší, hloupější a její scénář béčkovější (mamí a dédy Tyranosaurovi, scéna na laně a další a další). Ale praskání skla pod Juliánou je rozkošné a grimasy Stormarea a Goldbluma mě spolehlivě rozesmívají. Ovšem na druhou stranu "špílbergovština" dosáhla ve druhém dílu nového, ještě vyššího stupně uslintané demence tím, že Goldbluma v rámci pozitivní diskriminace obdařila negerskou dcerkou (žádnou mulatkou, ale čistokrevnou Ašantkou s vlasy jako koudel), čímž se prasopes Špílberg stal bezděčným parodikem sebe sama. // Opět po letech musím podstatně poopravit moje dřívější nakvašené hodnocení. Skvělá oddechovka s džunglí, dinosaury a hezkým závěrem s naštvaným tyranosaurem v ulicích San Diega.

Nemusím snad číst všech zdejších 1056 komentářů k tvrzení, že určitě nejsem první (a asi ani poslední) kdo prohlásí, že Zemanova Cesta do pravěku je mu stokrát milejší, než tenhle Špílbergův laskavě hřejivý a bezduchý paskvil podle celkem dobré Crichtonovy knihy. Potupně přiznávám, že v době premiéry, v časech svého blbého mládí, jsem na tenhle filmový cajdák šel dokonce do kina. Ach ano, v životě jsem se natropil spousty pitomostí. Jo, dinosauři jsou udělaní hezky a jako kluk bych z nich byl perplex. A dál? Nesnáším ten špílbergovský mix akce, rodinného filmu a nesnesitelně hnusné vlezlé hudby, nesnáším jeho filmové děti i jeho ostatní ploché filmové postavy, nesnáším debilní pathos a senilní "humor" jeho dialogů. Navíc bytostně nesnáším Neila a nemám rád ani divnou Dernovou (i když role v Blue Velvet jí sedla), no a Goldblum s Jacksonem to fakt nezachrání. // Po letech už se směju tomuhle mému žlučovitému výronu. Ano, je to špílbergovština se vším všudy. Ale pro děti. A hezky udělaná.

Americký venkov je jak známo zabydlený většinou jen zdegenerovanými mutanty, kanibaly, v lepším případě vyšinutými sadisty. Ale stejně se vždycky najde nějaký hejl, který si v nějakém bezejmenném prdelákově sedne k někomu cizímu do auta a tím má zaděláno na pořádný průser. Ale průser je to bohužel tak trochu i filmový. Ne že by mě tahle zápletka už nebavila, naopak, to se neokouká, ale když je scénárista vemeno bez fantazie, dokáže i pouze hoďku čtvrt trvající film nehezky nudit. Páreček pošahanců je docela fajn, ale to je tak všechno. Zbytek je bolestná scénáristická bezradnost a tvůrčí impotence. Troufám si říct, že já sám bych po celodenní šichtě s motorovkou nebo křoviňákem dokázal hodit na papír záživnější scénář. No ale furt lepší než nějaký dementní romanťáky, že jo.

Každá povídka z haličského štetlu o dybukovi od I. B. Singera je poetičtější i informačně hodnotnější, než tahle rodinná židovská duchařina naroubovaná na stereotypní hollywoodské schéma. Ale to není nijak zásadní výtka, protože Possession je přece oddechová zábava, a ne nějaká učebnice chasidského folklóru. Po řemeslné stránce je film hodně povedený, po vizuální jakbysmet a pro nezasvěceného diváka je určitě i zajímavý. Mně osobně se nejvíc líbil židovský exorcismus, škoda že tahle scéna nebyla delší a propracovanější. Kapitola sama pro sebe je pak jedovatá anorektická hydra Kyra Sedgwick - pořád se nemůžu rozhodnout, jestli se mi vlastně tahle ženská hrozně líbí, nebo hrozně nelíbí.