MickeyStuma

Spíše by se stal ve filmové branži zázrak, kdyby vlivem úspěchu filmového počinu nevzniklo volné pokračování. Ano, i ´Sinister´ (2012) se toho dočkal. Režisérské žezlo po Scottu Derrcksonovi převzal Ciaran Foy a jak už to u pokračování bývá, neměl to vůbec jednoduché. Pod scénářem je však Scott opět podepsaný, takže alespoň v tomto to zůstalo slibné. Statisticky je pokračování horší. Diváci už vědí co očekávat, takže nastolit nějaký šokující okamžik se prostě už povětšinou nedaří opět nastolit, což je na celé práci to nejhorší. Divácká přísnost vždy bere za své. Buď je to plytké a neoriginální nebo původní dějství vykrádající, bez atmosféry, atd. atd. Jak je tedy na tom snímek tento? Ať se to někomu líbí nebo ne, vede si dobře. Máme tu ten samý dům se svou hrůznou pověstí s novou obyvatelkou, která se svými dětmi utíká před svým manželem, který chce i za cenu násilí děti do péče. Jasně, nic jednoduššího snad už vymyslet nešlo, ale proč se nad dějem trápit, když to pro obeznámení s novými postavami bohatě stačí. Trable s manželem už je jen vedlejší dějový doplněk. Pouze se vrací Deputy, nyní už jen coby bývalý policajt, která jako jediná oba filmy spojuje. Do středu zájmu se samozřejmě vrací stará promítačka a filmové kotouče. Filmů je tu však daleko více a tak tu máme také víc nasnímaných skutečně děsivých poprav. A dívají se na to děti, z nichž jednoho to očekávaně hodně ovlivní. Scott Derrickson s C. Robertem Cargillem skromně pokračují v dějové linii zcela organickým a zásadním způsobem, avšak s relativně jinou atmosférou a s pozměněným tempem. Středem zájmu je tedy chlapec Dylen, jehož osud se čím dál více prolíná s Bughuulem a jeho armádou dětí, avšak zajímavější je pokračování Deputyho vyšetřování oněch vražd. Atmosféra opravdu houstne pomalu a dané hrůze dobře vypomáhá naprosto skvělý soundtrack. Snímek je naplněný děsivostí po okraj, ale chybí tomu také růst napětí a hlavně psychologický aspekt. Po herecké stránce by to byl pro dětské představitele nemalý nárok a těžko říct, jestli by to dobře zvládli. No, podle toho jak to vypadá tedy spíše ne. A právě v tom je hlavní negativní zádrhel. Toto pokračování očekávaně není v ničem překvapivější než předchůdce a právě zmíněná absence psychického napětí a důvěryhodnějšího hereckého výkonu ze strany dětí činí tento snímek o něco slabší. Statistika je tedy opět potvrzena, ale na druhou stranu, shlédnout tento snímek osamoceně v naprostém tichu ve tmě a pak se jít v noci podívat do nějakého starého domu určitě nikdo i tak nedokáže. Svůj účel tímto snímek splnil.

Bláznivé cestování v čase jsme si v českém filmu výborně užili už ve snímku ´Zítra vstanu a opařím se čajem´ (1977), ke kterému se diváce dodnes stále vrací. Tři roky poté se k námětu filmaři vrátili a tentokrát příběh pojali v poklidnější atmosféře. To ale film, kromě pošmourného scénáře, pohřbilo a stal se pozapomenutým. A přitom příběh není nijak špatný, jen nebyl využit daný potenciál. Jde o cestě Alice se svým chlapcem do minulosti najít svého ztraceného dědečka, který byl vědcem. Na správný český film je tu spousta hlášek, vtípků a humorných situací, ale přímo o komedii se nejedná. Omšelost a šeď nad celým pojetím vyzrálo, takže je to celé pokryto neochvějností útočící na divácký vkus. Vyniká tu snad jen Petr Nárožný ve své humorné scénce. Scénáři chybí rozumná plynulost ve vývoji děje, takže některé dějové skoky postrádají smysl. Působí to, jako by z toho něco bylo vystřiženo. Na druhou stranu ale lze tvůrce pochválit za to, že se vyhnuli tzv. časovému paradoxu. Alespoň v tomto jsou události ve své smyslnosti pevné už v kramflecích. Jestli diváky zasáhne emoční konec je otázkou. Tvůrčí snaha citelná je. Chválihodný je také samotný konec, který zůstal otevřený. Jde o rozhodnutí, čímž jsou zapojeni samotní diváci, kteří si s pomocí fantazie sobě vlastní mohou domyslet, jaké rozhodnutí padne. Snímek je tedy výrazně odpočinkový bez lecjakých složitostí. Škoda jen, že vypadá, jakoby se tvůrci během natáčení nemohou rozhodnout, jestli bude pojat komediálně, nebo zcela vážně. Výsledkem je něco mezi tím.

Slasti a strasti muže na zahraniční cestě. V tomto případě se jedná o dějovou moralizační agitku poukazující na chování jednotlivce na cestě do Polska a zároveň na chování jeho protějšku doma. Dojde na konci k vzájemným výčitkám? Obrácení se hlavní postavy Tůmy k divákům na úplném konci už hovoří samo za sebe. Příběh vypráví samotný Tůma, v podání Josefa Beka, a jak je poznat už na samém začátku, vypráví to o sobě. Kromě tohoto filmového vyprávění je celý koncept realizován také jako snímek reportážní, takže tu mimo jiné máme také prezentaci letecké scenérie města a pouličních záběrů ulic, což i naznačuje důvod Tůmovi cesty. Dění v Polsku sleduje počínání Tůmy a Polky Ireny. Jsou spolu všude, ale pouze jako přátelé. Současný divák je však celou dobu držen v napětí, jestli to opravdu mezi nimi nakonec zajiskří, ale to by nesměl být československý film, navíc natáčený koncem 50. let. Lehce úsměvný, nikoliv však humorný film, který po zhlédnutí svou bezvýznamností z paměti naprosto vyšumí.

Veselá komedie jakoby svým vyzněním a atmosférou chtěla navázat na starší snímek ´Hudba z Marsu.´ Ohromný orchestr jedoucí na vystoupení do Jugoslávie zažije perné chvilky, když si jejich zpěvačka splete nádraží, čímž nestihne vlak. Veselý film plný humoru a písniček obsahující i skrytou agitku, ale to vlivem doby vzniku nijak nepřekvapí. Příběh zpěvačky snažící se za každou cenu po vlastní ose dostat k hudebníkům připomíná obdobný námět filmu pro mládež ´Tři od moře´ (1979), kde se takto po vlastní ose snažili dostat ke svému oddílu tři pionýři, taktéž po nečekaném odjezdu vlaku. K vidění je plejáda herců své doby, avšak bohužel se stalo, že byl snímek kvůli politicky nepohodlné Jugoslávii zakázán. Není však tak hrozný jak vypadá. Jedná se o zábavný film své doby a i přes své určité nezmary umí i dnes pobavit.

Celovečerní debut režiséra Otakara Fuky a hned v oblasti krimi. Snímek je natočen podle románu Jiřího Brabence a Zdeňka Veselého ´Pozlacené mříže´ a jedná se o vkusný kriminální příběh se všemi svými aspekty daného žánru. Pro film byl samozřejmě mírně upraven, ale na myšlence a vkusu to nijak neubralo. V hlavních rolích Jiří Adamíra, který je ve svém výkonu prostě svůj a Slávka Budínová, která tu naopak předvedla úctyhodný herecký výkon. Černobílý obraz dodává na atmosféře a společně se širokoúhlým formátem vykresluje každičkou situaci ve své plné podstatě. Děj má přirozené tempo, takže vytváří odpočinkovou podívanou zanechávajíc filmový zážitek. Otakar Fuka věděl co dělá a tak se zdařilo se. Česká kriminálka tak, jak má být.

Příběh dospívající dívenky za první republiky plné romantických snů, které však samotný život ukáže, že realita a sen jsou zcela dvě odlišné věci. Dospívání a nacházení svého místa ve společnosti bylo vždy vděčným tématem, hlavně co se týče psychologie osobnosti. Obzvlášť u dívky, která přes svou romantičnost musí dostát odvahy se životu postavit čelem i to za cenu vlastního odříkání a duševní bolesti. Jiřina Stránská se s rolí poprala na svou dobu adekvátně. Rudolf Hrušínský coby přihrávač v charakterním vývoji sice místy krapet budí rozpaky, ale to je asi vlivem spíše divadelního scénáře a viditelně studiovými kulisy. Přesvědčivost a hloubka příběhu se smyslem pro detail plně imponuje k adekvátnímu filmovému zážitku. Snímek sice vlivem zpracování dle možností své doby už vypadá zastarale, ale na druhou stranu, takto už to bohužel nikdo nezopakuje.

Snímek patří do série několika málo tzv. studentských filmů natočených ve třicátých letech, které vkusně a zábavně prezentují školní historky a kriticky upozorňují na určitý problém. V tomto snímku obzvlášť a je to problém platný i v dnešní době. Teorie a praxe. Ano, něco jiného je se o určité věci ve škole ´nabiflovat´ a něco jiného pak na pracovišti konat. Děj shlíží do Obchodní akademie, kde se s takovým problémem perou tři studenti, kdy proti nim vystupuje přísný profesor školy s tváří Františka Smolíka, u něhož se očekávaně jedná o herecký koncert. Hrušínský, Kemr a Salač v rolích studentů, kteří se s neblahou realitou adekvátně poperou. Zajímavostí je, že se tu objevuje i František Filipovský, který si ve stejném roce zahrál ve snímku ´Cesta do hlubin študákovi duše´ populárního studenta Mazánka. V roli prokuristy u firmy Vichr je tentokrát svoji postavou od studentů starší. Při porovnání nelze jinak než smeknout klobouk. Děj filmu je tedy o sporu mezi studenty a profesorem, který moralizačně dospěje k očekávanému konci. Snímek i dnes má své kouzlo a kupodivu neztrácí na své atraktivnosti a zábavě. Studentský film, ke kterému se i dnes dá věrně vracet.

Co s člověkem dokáže udělat psychika v tíživé situaci jsme už mohli vidět například ve snímku 'Katakomby' (2007), ve kterém se jednalo pouze o jednoho člověka. Nyní tu máme stejný námět dějově zpracovaný zase v jiné situaci a tentokrát se jedná o celou partu mladých lidí. Začátek připomene klasickou šablonu teenagerovských slasherů, což znamená, že tu máme nějakou partu jedoucí autem odněkud někam a na určitém místě uvíznou. Jistojistě by následně někdo čekal, že také někde odněkud někdo vyskočí a začne je postupně likvidovat. Bohužel, chyba lávky. Ten někdo je ve své podstatě fyzicky naprosto imaginární. Tentokrát je zabijákem jejich vlastní strach. Strach z neznámého, čili jednoduše řečeno, xenofobie. Mnohý divák se pozastaví nad názvem tohoto příběhu. Proč čarodějnice v lese, když tu žádné nejsou? Odpověď je jednodušší, než by si kdo myslel. O slovním spojení 'hon na čarodějnice', snad alespoň někdo slyšel. Význam této věty je následující. Touto větou se označuje pronásledování nevinných osob a hysterické pronásledování kohokoliv. Tato věta samozřejmě pochází ze středověkého boje katolické církve proti čarodějnictví. A tomto snímku o takový hon na čarodějnice skutečně jde. Důvod je prostý. Mladí lidé uvíznou někde na samotě v zasněženém lese, kde není ani živáčka, a nepřekvapujíc tam není ani signál. Začíná tma, sílí mráz a zvyšuje se také jejich tíživý pocit beznaděje. Ruku na srdce, je někdo, kdo se nikdy neohlédl jdoucí sám v noci ulicí či parkem? Nikdo, že? Stav ostražitosti a strachu pracuje naprosto u každého a nejinak je to ani u hrdinů tohoto snímku. Jejich strach se však vyvine do tak ohromného absurdna, že se skutečně začnou dít věci. Fantazie každého jednotlivce vezme za své, čímž vidí hrozbu naprosto všude a ve všem a tak se podle toho také každý chová. Takže ne, tady rozhodně nejde o čarodějnický film, jak si opravdu může kdekdo myslet. Toto je čistě psychologický thriller přesahující hranici slasheru, ve kterém se každý v rámci svého strachu honí za něčím, co ve skutečnosti neexistuje. Jen tak mimochodem, čarodějnice také neexistují. Nebo snad ano? V rámci žánru tu máme vše podstatné. Pomalu houstnoucí atmosféru naprosté bezmoci, čím dál silnější ovládání sebe samého vlastním psychickým stavem, a tím konání hrůzných věcí. Daná situace je zpracována hodně dobře. Příkladně se ukazuje, čeho je člověk schopen, když ho ovládne panický strach o svůj život. Zbytečná hysterie? Jak pro koho.

Další Michaelova filmová vražedná tůra se objevila až šest let po pátém pokračování, což bylo způsobeno nějakými právními spory mezi produkčními společnostmi. A když už bylo konečně natáčení v plném proudu, stala se k tomu navíc nečekaná věc a to úmrtí Donalda Pleasence ještě před dokončením filmu, který si zahrál Michaelova psychiatra doktora Loomise. Film se měl uložit k ledu, ale nakonec se zachránil vůlí přepsat scénář, ve kterém se stále počítalo s natočenými scénami s Donaldem. Jenže, jak už to v takových situacích bývá, scénář po zásahu značně utrpěl na kvalitě. Tvůrčí vize původní dějové myšlenky byla, ale už nebyla vlivem daných skutečností plně realizována. Režisér Joe Chappelle byl tedy nucen pracovat s tím co měl, což mu vůbec neulehčovalo. A tak to dopadlo jak dopadlo. Snaha o napětí je, Michael je v záběrech častěji než je zdrávo, občas se objeví videoklipové rozhraní, což je posun dopředu pouze tvůrčí, neboť filmu to nic nepřidává, a k tomu všemu tedy předělaný scénář bohužel vedoucí příběh do zmatečnosti, neboť obsahuje jednu nedomyšlenost vedle druhé. Jediné pozitivum je návrat Jamie, kterou si po Danielle Harris střihla JC Brandy. Jamie se ale moc v ději neohřeje, neboť ji osud v Michaelově podobě dostihne dříve, než by kdo čekal, a to symbolicky tam, kde v předchozím snímku skončil Michael. A to je v podstatě vše. Děj se jinak od prvních minut neustále točí kolem novorozence, kterého hned na začátku snímku porodí Jamie. Jsou tu také nové postavy, což není nic proti ničemu, ale proboha, co ten kult? Proč je najednou s něčím takovým Michael spojen? Ono to vypadá, jakoby v tom snad představoval nějaký druh svátosti, či co, ale proč? A co to je vlastně za kult? A to je tady toho daleko více, co postrádá nějaký smysl. Režisér Chapelle sice dělal co mohl, ale bohužel. Prokletí Michaela Myerse? Ne. Tohle je prokletí celého tohoto snímku.

Počáteční šablona teenagerovských slasherů je zachována, takže tu opět máme skupinku mlaďáků jedoucích autem odněkud někam, které někde někdo s plnou krutostí přepadne. Tentokrát se jede na slavný hallovýnský hudební festival, kde návštěvníci samozřejmě chodí v nejrůznějších maskách. A stejně jako kdysi mezi ně  zapadl slavný Michael, s přehledem zapadnou i staří známí zabijáčtí mongoloidi. Ale to v zápletce není všechno. Tuto vražednou zmutovanou skupinku nově vede sériový vrah Maynard, kterého se podaří zatknout šerifce Carter. A tak do jistě očekávaného vražedného rošamba ohledně mladé party ještě zamíchá motiv známý ze snímku ´Přepadení na 13. okrsku´ (1976), od kterého dokonce i v roce 2005 vznikl remake. Mayard v cele a mongoloidi se ho snaží dostat ven, tudíž začnou dobývat policejní stanici . Temná vražedná noc tak na správný slasher  započne v plné krvavé parádě. Snímek jako celek je samozřejmě takový, jaký má být. Obsahuje dobré i špatné prvky slasheru, kdy všudypřítomná hloupost doslova a do písmene krvavý masakr přímo přitahuje. Spousta postav je zapomenutelná, snad kromě Maynarda, který místy připomíná Hannibala Lectera. Atmosféru však snímek má a kdo se tomu poddá, emocionálně ho dostane samotný závěr. Celá dějová linka ale krapet postrádá napětí, což je vcelku škoda, ale brutalita vražedných scénu pro plnohodnotnou hrůzu, zděšení a mrazení v zádech tento neduh vynahradí. Jako u každé slasherové série i zde již divák ví, do čeho jde, takže je hodně složité ho něčím překvapit. Nad očekávání se však tentokrát jedná o zlepšení oproti předchozímu počinu, což je jedině dobře. A nezhatí to ani nepomíjitelná předvídatelnost.