animaxis

Na Stranger Things je zajímavé už jen to, že se odehrávají v 80. letech 20. století a všechno tu tak taky vypadá, včetně soundtracku, atmosféry, atd. Mysteriózní zápletka je dost zajímavá a po 8 dílů vás nenechá vydechnout. Za těch 8 epizod se tu odehraje spoustu věcí, některé dost napínavé až děsivé, jiné zase dost vtipné. Humor tu zajišťují hlavně dětské postavy a i když tu jsou herecké výkony celkově dobré, tak děcka tu hrají naprosto dokonale ať už jde o zábavné nebo vážné scény. Povedená je i už zmiňované hudba a za zmínku taky stojí dobře natočené napínavé scény. Osm dílů je pro první sérii podle mě akorát a i když podle mě funguje i samostatně, jsem dost zvědavý na zápletku 2. série.

Death Note je skvěle napsané krimi, které zároveň funguje jako temný thriller a místy v sobě má i menší prvky humoru. Už od začátku dokáže spolehlivě zaujmout a dá se říct, že ani nemá slabší rozjezd, prostě nasadí vysokou laťku už od začátku a jen málokdy povolí. Postavy jsou zde většinou sympatické a hlavně působí jako naprosto reální lidé (navíc musím pochválit i dabéry, kteří do toho dali opravdu hodně). Za dva titány tu ovšem považuji Lighta a Ryuzakiho (L-a), kteří tu mezi sebou rozehrají naprosto skvělou skládačkovou detektivní hru a sledovat je jak vzájemně rychle přichází na tahy toho druhého je místy vážně dokonalé. To vše navíc doplňuje kombinace post-rockové, klavírní nebo chorálové hudby, která se k tomuto seriálu opravdu hodí. Po několika dílech přijde okamžik, který ty zbylé díly dost změní. Prvních pár takových dílů považuji za slabší (ale stále dobré), ale poté nastala další zápletka, která mi opět přišla dost propracovaná a s novými zajímavými postavamy. Samotný konec ve mně opravdu vyvolal velkou smršť pocitů a úvah. Po detektivní stránce a jako vyvrcholení byl naprosto skvělý, ale spíš po něm vyvstala úvaha k zamyšlení. Dělal Light celou dobu špatnou věc? Nebo snad dobrou? A udělal bych na jeho místě to samé? A co když ano? Rozhodně jeden z nejlepších seriálů, které jsem kdy viděl.

Dalo by se říct, že Narutovi jsem vděčný opravdu za hodně. Díval jsem se na něj už od sedmi let a nepřestal mě bavit až do konce. Příběh je neskutečně rozsáhlý a v Naruto: Shippuden se posouvá na úplně jinou úroveň. Vše tu působí dospěleji, přibývá zajímavých postav a dokonce i hudba mi tu o stupeň lepší. Občas zde sice byla slabší zápletka, ale nic, co by kazilo celkový zážitek. Co ovšem celkový zážitek může zkazit jsou dlouhé fillery, ale těm se dá vyhnout už jen proto, že na internetu existují jejich seznamy. Většina postav během děje prodělá velký vývoj a v příběhu je několik zvratů, opravdu velmi emočních momentů a zárooveň je tu spousta akce a někdy i humoru. S koncem jsem taky spokojený a podle mě mohl dopadnout i mnohem hůř (koncem myslím finální souboj Naruta a Sasukeho, dále jsem se už nedíval a ani to nedoporučuji, stejně je to filler). Takhle nakonec dopadl víceméně tak, jak jsem si to už asi od devíti let představoval. Takže nakonec mohu jen poděkovat za roky dobré zábavy!

Už jen myšlenka úmístit do viktoriánského Londýna všechny postavy tehdejších knižních hororů a nějak k nim vytvořit smysluplný děj mi přišla skvělá. Dokonce jsem si před zhlédnutím pilotního dílu myslel, že něco tak dobře znějícího snad ani nemůže vyjít, že mě to prostě zklame. O to jsem byl nadšenější, když se seriál hned v pilotu rozjede a je z něj jasně cítil tma, špína, mystika... a vůbec viktoriánské horory. Hned zezačátku jsem si zamiloval postavu Vanessy Ives (podle mě zatím nejlepší a nejprocítenější role Evy Green!), která zaujme už jen tím, že je na všechny hodná a přitom tu ve všech sériích trpí jako největší mučednice. Ostatní postavy jsou tu vymyšleny skvěle, ať už právě ty knižní (Dorian Gray, Frankenstein a jeho výtvor, Wolfman), tak i ty napsané čistě pro tento seriál. Herecké výkony tu jsou ucházející a v některých případech si dovoluji říct výtečné. Prostředí tu u mě fungovalo všemi deseti a opravdu děkuji tvůrcům, že tu nic nepokazili a očividně si na tom dali záležet. Docela se mi i líbilo, že když už dojde na krev, tak se jí tu rozhodně nešetří (hlavně ve 3. sérii). U hororových příběhů tohoto typu je krev prostě nutností, nebudeme si nic nalhávat. Také se mi dost líbilo, že s každou novou sérií jdeme více do hloubky většiny (ne-li všech) místních postav. To mi akorát připomíná, že hned po Vanesse jsem měl nejraději Johna Clara, jehož osudy mi také přišly velmi dojemné. Ještě bych asi měl napsat o mojí nadšenosti, když jsem se v prvním díle 3. série dozvěděl, kdo bude jejím záporákem. Popravdě zrovna na něj jsem netrpělivě čekal už od pilotního dílu a nakonec musím říct, že mě nezklamal, i když jsem čekal něco úplně jiného. Navíc myšlenka, že zrovna on je bratrem Lucifera... Prostě mi to k němu sedlo, když nad tím tak přemýšlím. Co se týče samotného konce seriálu, tak mi přišel velmi povedený a myslím, že přišel ve správnou chvíli. Ani moc brzy, ani přehnaně pozdě. V posledním záběru mi navíc ukápla slza, což se mi myslím u žádného hraného seriálu snad ještě v životě nestalo. Jelikož tento seriál komentuji už dva týdny poté, co jsem ho zhlédl, musím říct, že postavy z něj mi už teď chybí, ale to byla asi i myšlenka toho konce. Popravdě se asi cítím podobně jako jistých pár postav na konci onoho posledního dílu a takový dojem ze seriálu mi přijde až fascinující. Takže nakonec bych řekl, že za samotný vznik Penny Dreadful (a že je ta myšlenka už hodně stará) jsem velmi rád, že se mi celý seriál hodně líbil a něco ve mě zanechal.

Soul Eater řadím do skupinky mých nejoblíbenější anime a zároveň je to jedno z mých prvních "dospělejších" anime. Čím jen začít? První díly mě rozhodně zaujaly svým potrhlým humorem, smyslem pro detaily (které jsou takové pološílené) a akcí. První tří díly vlastně fungují jako takový úvod a poté teprve začíná hlavní děj. Ten se rozjíždí rychle, ale zároveň nikam přehnaně nespěchá. Všechno tu ubíhalo jak mělo, já se každým dílem bavil ať už byl vtipný nebo vážnější a vůbec se mi líbilo postupné prozkoumávání podivného světa Soul Eater, který zajímavě kombinuje reálný svět s tím svým vlastním. Za vyloženě skvělou a možná nejlepší část děje považuji díly, který se odehrávají ve sklepení Shibusenu. Přestože jich není moc, jsou dost temné, akční a dochází tu i některým vývojům postav. Na tuhle část vzpomínám už dlouho a z paměti mi jen tak nezmizí. Už jen to je dobrý důvod, proč se k tomuto anime vracet. Poté mi děj pořád přišel dobrý a i když se možná do konce objevilo pár dílů, které bych označil za méně zajímavé, rozhodně jich bylo pomálu a hlavní děj mě vlastně bavil pořád. Ještě musím říct, že mě vyloženě rozesmála část odehrávající se v Čechách. Jsem téměř poctěn, že tam si autoři snad nejvíce pohráli právě s onou kombinací reálného světa s tím svým pološíleným (je ironické, že hlavním záporákem je tu někdo, kdo rozšiřuje právě své šílenství). Závěr mi možná přišel trochu slabší a úplně v závěru maličko uspěchaný, ale aspoň si můžu některé věci domyslet. Nejvíce mě asi bavilo sledovat podivný vztah mezi Steinem a Medusou, (SPOILER!!!) postupný vývoj postavy Crony a její vztah k Mace a vlastně i pár dalších postav, které mě tu zaujaly a že jich nebylo zrovna málo (třeba Death the Kid, Shinigami, Death Scythe, Mifune, vlastně i Marie...). Nakonec bych tedy řekl, že Soul Eater je dobře vymyšlené jak v humorných (některé hlášky si rozhodně budu pamatovat) tak vážných. Hudba tu funguje jako skvělý doprovod a dost se mi tu líbily i všechny openingy a endingy (hlavně oba op a poslední en). Pokud tedy strávíte onu dávku šílenství, toto anime se vám nejspíše zalíbí!

Od začátku do konce seriálu mi přišlo, že Californication vezme nějakou situaci, která by mohla v reálném životě dopadnout skoro až katastrofálně, a potom jí přepracuje tak, aby to bylo podané co nejvtipnější formou. Už to si zaslouží můj obdiv, protože to vydrželo celých sedm sérií. Už od prvního dílu první série mě seriál zaujal, ale to nebylo nic v porovnání s mým nadšením z nadcházejících sérií. Původně jsem tu chtěl okomentovat každou sérii zvlášt', ale radši nějak shrnu moje hodnocení všech sérií. První série je skvělá a dobře nastíny vlastnosti všech postav, které se v ní objeví. Humor v ní mi okamžitě sedl a to platí i o dalších sériích. To, že se v seriálu všechny těžké životní situace řeší "vtipně" vlastně v pár případech není tak úplně pravda. Nějaké díly jsou i dost vážné, ale seriálu to nijak neublížilo a mě se tak seriál nakonec líbil ještě víc. Všechny postavy v seriálu mi přišly sympatické kromě těch, které by mi neměly připadat sympatické. Skvělé je ale to, že každá postava má svoje kouzlo a do děje nějakým způsobem zasáhne a nezáleží na tom, jestli je v seriálu jen pár dílu nebo po většinu sérií. Rád bych tu napsal, co se mi na jaké postavě líbilo a co ne, ale to už bych o tom rovnou mohl napsat spíš esej než komentář. Hudba tu má říz a jak by ne, když je jejím tvůrcem kytarista a skladatel Tyler Bates. Nakonec takový obsáhlejší verdikt. Na Californication se mi asi nejvíc líbí to, že to není jen pitomá sexystická komedie, ale že má i svoje kouzlo a že tu občas dojde i na rodinné drama. David Duchovny tu podle mě zahrál svojí NEJLEPŠÍ roli, protože po tomhle seriálu už se na něj nejspíš nikdy nebudu dívat jako na Davida Duchovnyho jako spíš na Hanka Moodyho. Jeho humor je tady prostě skvělý. Moje oblíbená postava je určitě Becca a každý kdo mě zná se mi určitě divit nebude. Kdybych si měl vybrat nějakou oblíbenou sérii, tak by to byla šestá. Připadalo mi, že každou sérii je seriál lepší, ale šestá nastavila lat'ku moc vysoko a sedmá jí pro mě nedokázala překonat. U šesté a tak trochu i "přemansonované" série jsem se nejvíc bavil a její každá chvíle v ní mi přišla skvělá, prostě dokonalost (a v žádném případě za to nemůže jen Manson, zase tak často tu nebyl ani náhodou). Pět hvězdiček seriálu dávám rád, ale klidně bych mu jich dal víc, kdybych mohl.

Žánry na ČSFD mohou někdy opravdu klamat. Na Bojacka jsem se začal dívat jako na nenáročnou komedii. Neříkám, že komediálních prvků tu není dost, ale seriál se postupně víc a víc propadá do hlubokého, místy až velmi temného dramatu, které diváka neváhá polapit do mysli rozvráceného koňského protagonisty. Postavy tu jsou skvěle napsané a je velmi zajímavé je sledovat od začátku do konce. U samotného Bojacka Horsemana je to sledování někdy až bolestné, ale právě to tomuto seriálu přidává hodnotu, kterou mnoho jiných (především animovaných určených pro starší publikum). Nemohu se ubránit jistému srovnání s Californication, Bojack se ale překvapivě nebojí ve spoustě směrech zajít ještě mnohem dál. Za zmínku také stojí, že spousta dílů je vyprávěna skutečně nápaditými způsoby (podvodní svět, Carolyn ve stresu, Bojack v limbu,...) a i díky tomu je tento seriál tak jedinečný. A to jsem samozřejmě ještě vůbec nezmínil, že děj se odehrává ve světě, kde jsou všechna zvířata stejně inteligentní jako lidi. Tolik emocí a nápadů jsem od tohoto seriálu skutečně nečekal! Snad jen ten úplně poslední díl nebyl vyloženě nutný, byť nebyl ani na škodu.