Douglas

Podmanivé pojetí nejednoznačné charismatické hrdinky v podobně nejednoznačné Tygřici výmluvně demonstruje, proč bývá Pina Menichelliová považována za jednu z nejvýznamnějších italských hereček němé éry, ačkoli se z mnoha desítek jejích filmů napříč žánry dochovalo jen málo. ___ Ačkoli je hraběnka Natka podobně jako jiné italské divy desátých let zmítána svými vášněmi, její úděl se nejeví odvíjet od nepřízně osudu a krutosti světa řízeného silnými muži, nýbrž naopak od způsobů, jimiž s muži jedná. Ve strhujícím podání Piny Menichelliové jde o osudovou ženu, které tím víc mužů padá k nohám, s čím větším pohrdáním s nimi zachází a ponižuje je. Na úrovni jednání tak Natka představuje obecnější typ hrdinky evropského němého filmu než jiné italské divy. Tygřice je nicméně zvláštní v tom, že na této úrovni nezůstává a její vyprávění se více a více soustřeďuje na vnitřní život hrdinky, jejíž zdánlivá bezcitnost vůči ostatním je postupně odhalována jako příznak nenaplňované touhy po upřímném citu v pokryteckém světě. Právě této perspektivě je podřízená i členitá vyprávěcí konstrukce, která nesleduje chronologický sled příčinně propojených událostí, nýbrž ze střípků minulosti i odhalované přítomnosti skládá obraz mnohem komplikovanější a zranitelnější ženy, než se zprvu zdá. ___  Tygřice je druhou výraznou spoluprací Menichelliové v hlavní roli a režiséra Giovanniho Pastroneho, přičemž hrdinku jejich prvního společného filmu Oheň (Il Fuoco, 1915) lze mnohem spíše považovat za onu typickou vamp, chladnokrevnou a agresivní. Tygřice je proto pozoruhodnější, stojíc na průsečíku evropských pojetí ženských filmových melodramat desátých let, a to včetně předrevolučních ruských, podobně zaměřených na reprezentaci komplikovaného vnitřního života postav. Může jít i o důsledek románové předlohy Giovanniho Vergy, kterého výlet do světa aristokratických vztahů stál mimo jeho hlavní doménu, veristické romány z prostředí sicilských sedláckých rodin. Ačkoli tedy Tygřice zůstává přepjatým melodramatem o řadě osudových okamžiků a šokujících zvratů, současně nese stopy autorovy schopnosti pozorovat sociální každodennost. Existují ostatně i její dva dost odlišné konce: jeden melodramatický, jenž se zachoval, a druhý sociálně kritický, který žel známe jen z fotografií.

Opravdu utratil Netflix 200 milionů dolarů za film, ve kterém kdyby dokonale netečný hrdina předal padouchovi "MacGuffin" poslušně hned na začátku, pomohl by fikčnímu světu a spoustě jeho obyvatel výrazně víc než tím, že to neudělal?

ASSUNTA SPINOVÁ je nejen jedním z nejrespektovanějších děl italské němé kinematografie, ale i mimořádným příkladem vyjednávání mezi různými jejími dějinnými trendy, stejně jako pozoruhodnou alternativou k jinak dominující podobě filmů o divách. ___  V tomto neapolském melodramatu sledujeme neradostný příběh nevzdělané, leč svérázné a inteligentní dívky Assunty, jež se neváhá i k těžkým životním zkouškám stavět čelem. Film je oceňován pro nečekaný naturalismus, když zobrazuje špinavou každodennost v neapolských ulicích a problémy běžných lidí. Těží totiž z tradice veristické literatury a dramatu spíše než z d’annunziovské dekadence o životě vyšších tříd, a bývá tak historiky považován za předchůdce neorealismu, někdy dokonce za opozici snímků o divách. Takové chápání je ovšem zkreslující, protože ASSUNTA SPINOVÁ je esteticky vzrušující zejména v odvaze a vynalézavosti, s níž je její námět interpretován právě jako film o divě a zároveň podvrací nastolená očekávání. ___  Francesca Bertiniová k ASSUNTĚ přistupovala už jako filmová hvězda, když se o rok dříve proslavila právě snímkem o divě: MODRÁ KREV (Sangue bleu, 1914). Hrála v něm trpící matku, nespravedlivě vypuzenou z aristokratického prostředí. V ASUNTĚ SPINOVÉ ovšem přišla hned s dvěma nečekanými kroky. Zaprvé, Assunta aktivně jedná a bojuje, což ještě umocňuje její finální gesto, provedené z rozhodnutí, nikoli z nevyhnutí. Zadruhé, excesivně gestické herectví Bertiniová proměnila v herectví s rekvizitou, konkrétně s šálem, který v původní divadelní hře není a jenž hrdinku ukazuje v mnoha různých polohách. Svého druhu taneční stylizace herectví tak nabývá nečekané podoby, stejně jako zasazení divy do veristického prostředí a její inscenování do vyprazdňujících se a zaplňujících se velkých celků, v nichž je neustále konfrontována s mužskými autoritami. ___ Ano, ačkoli bývá jako režisér uváděn výhradně Gustavo Serena, který si zahrál i druhou hlavní roli, ve skutečnosti šlo hlavně o projekt samotné Bertiniové. Jak sám Serena později připomínal, právě ona se ujala adaptace stejnojmenné divadelní hry svého mentora Salvatora Di Giacoma a většinu scén i sama režírovala, přičemž dohlížela na jejich výtvarné i inscenační aspekty.

Jakkoli film Však láska moje nezemře reagoval na mezinárodní popularitu snímků Asty Nielsenové, osobitostí přístupu k celovečernímu vyprávění a zejména k možnostem herectví založil jejich alternativu, filmy o divách. ___ Opakováním významu a vlivu tohoto díla se každopádně nikterak neumenšuje skutečnost, že pro současného diváka může být jeho sledování prapodivnou zkušeností. Sestává z řady dlouhých a hlubokých záběrů, v nichž se děje hned několik věcí současně. Prudce mění náladu, když nečekaně přechází mezi společenským dramatem, špionážním filmem, snímkem o divadle a melodramatem. Příběh je rozetnutý na několik odlišných částí, které sledují nečekanou životní cestu umělecky nadané dcery plukovníka, který je zhanoben podlou krádeží důležitých utajovaných materiálů. Stín jeho selhání ji dožene ke změně země, jména i kariéry, leč minulosti neuteče… Ke všemu se značná část konfliktů odehrává takříkajíc v nitru hlavní hrdinky, ztvárněné nejlepší italskou divadelní herečkou své doby. ___  Byla jí Lyda Borelliová, která se rozhodla přijmout kinematografii jako uměleckou výzvu a přijít s radikálním pojetím herectví, jež je podobně jako příběh okázale nepravděpodobné, exaltované, sebeuvědomělé, vynalézavé a hravé. Nevyužívá němé kinematografie jako nástroje k napodobení reality, nýbrž jako východiska k experimentu s performativností a s vyprávěním. Reaguje-li snímek na jevištní normy, pak na rozdíl od jiných národních kinematografií nikoli na činoherní, nýbrž na ty stylizovanější operní. V rovině tématu ostatně variuje Verdiho La Traviatu a Pucciniho Manon Lescaut, jejíž poslední replika tvoří i jeho název. Důležitější je ale sama reprezentace, kdy Borelliové interpretace podobně jako operní herectví odkazuje zároveň k příběhu, k vnitřnímu rozpoložení postavy i k uměleckému výkonu jako zcela samostatné kvalitě. ___  Přetvořila rejstříky hereckých tradic do novátorské, bezmála taneční choreografie plynulého sledu pohledů, výrazů, gest a pozic, které pokrývají širokou škálu emocí a nálad. Oscilují mezi přirozeností a expresivitou, mezi elegancí a erotickou agresivitou. Vytvořila tak základ oné vzrušující větvě italské němé kinematografie desátých let, již pokrývá letošní sekce Němého filmu s živou hudbou a jež nabízí estetickou zkušenost fascinující ve své cizorodosti – i v oné prapodivnosti.

Vidět ten film po letech je pozoruhodné už proto, že dneska podobné nevznikají. Ten příběh se sopkou ve velkoměstě je samozřejmě z hlediska jakékoli pravděpodobnosti přitažený za vlasy, ale o to působivější je hravost při nakládání s klasickými žánrovými motivy na jedné straně a funkčním rozvrhování postav na narativní mapě na straně druhé. ___ Zajímavé je už to, jak se pracuje se zdvojováním center: dva klíčové parky v první části, lávový proud a nemocnice coby dvě centra dění v druhé části - z nichž každé navíc dostane svoje vyvrcholení ve třetí části. Každá jedna důležitější postava z první části navíc dostane svůj malý příběh: nejen oba hrdinové, ale i hrdinova dcera, šéf správy metra, doktorka a její přítel, rasistický policista a černý mladík či výraznější záchranáři.  ___  Je to tak pečlivé následování osvědčených hollywoodských tradic, až to mlátí dveřmi, ale jak můžeme vidět zejména v posledních letech, tento typ řemeslné důslednosti zdaleka není samozřejmý. Je za ním spousta poctivé scenáristické, režijní i střihačské práce, která se na bezprostřední úrovni projevuje zejména ve schopnosti dlouze v dynamickém rytmu gradovat jednotlivé scény i sekvence v členitém prostoru.  ___  Bavila mě v tomto ohledu pečlivě budovaná expozice s dvěma parky, scéna s autobusem, lávou a žebříkem... či finální sbíhavá montážní sekvence hledání dcery, dceřina hledání, přípravy výbuchu, evakuace... i hrdinského mikrodramatu dvou záchranářů v podzemí, o němž se nikdo kromě nás ve fikčním světě nikdy nedozví. Současně mě zaujalo i to, jak moc film z poloviny devadesátých let napříč vyprávěním v různých podobách akcentuje protirasistické téma či pracuje se silnými ženskými hrdinkami.  ___  Vždycky jsem měl raději ROZPOUTANÉ PEKLO, ale zpětně myslím, že se SOPKOU ani tak nesoupeří, jako se coby komentáře k jedné spíše pozapomenuté, byť opakovaně znovuobjevované žánrové tradici filmů o obyčejných lidech na pozadí neobyčejných katastrof pěkně doplňují. Ano, jak jsem říkal, ten příběh je jistě praštěný, ale film samotný ne... byť mu tak půl hvězdičky přidávám s ohledem na to, jak nelítostně je odmítán spíše kvůli svému námětu a schematickým prvkům, aniž se bralo v potaz, jak s nimi naložil.

PREDÁTOR: KOŘIST (2022) je nebývale opojný akční film i western zároveň. Skvěle budovaný sourozenecký vztah, hrdinka hledající vlastní přístup k lovu a hned dva padouši - predátor i vetřelci (bílí lovci). Každý další hrdinčin fyzický, taktický i psychologický krok je precizně motivován nějakým předchozím. Dravou energií i přímočarostí mi to připomnělo Friedkinova ŠTVANCE (2003). Radost a nadšení!

Zatímco velké události film umožňuje předvídat, svoje vyprávění a svět tvaruje nepředvídatelností až nenápadností drobných odhalení či dějových posunů, stejně jako pečlivě nainscenovanou neokázalostí široké škály monologů, z nichž ten poslední je němý. DRAJV MAJ KÁR nabízí každodennost v osudovosti a strohost v melodramatu. I přes neradostné motivy to byly radostné tři hodiny v kině.

Typická regionální netflixovka. Byl to první celovečerní hraný film pro produkční společnost, režiséra a scenáristu - a budí dojem, že vznikl podle první verze scénáře vystavěné kolem nápadu "co kdyby parta ztroskotanců musela bruslit sto mil napříč nepřátelským územím, aby doručila nejvíc nejdůležitější... MacGuffin," a napsané během víkendové pařby na základě vzpomínek na jiné filmy, navíc dost různé a ne nutně dobré. Natáčení nemohlo trvat o moc déle. Je úplně jedno, jak dobří jsou a nejsou herci, protože nemají co hrát, každá postava je notně omšelým schématem z úplně jiného válečného filmu a inscenování střídá dlouhé velké celky bruslících v protisvětlu s mechanickými záběry/protizáběry. Kdykoli je třeba posunout se v čase, přijde flashback, který stále dokola odhaluje, co bylo zjevné už z první minuty. Že já se občas nechám napálit a s těmi jejich direct-to-video béčky zabiji čas, kdy jsem se mohl podívat na skutečný film. (Hvězdičku navíc dávám za ten bruslící nápad, škoda všeho kolem něj.) Zabít Netflix.

U BATMANA jsem se zase jednou musel celý film bránit otázce, co hrdinové dělají, když zrovna nedělají, co vidíme, že dělají, protože ten svět ve své fatálnosti postrádá každodennost. Je to působivá kriminálka, ale docela rád bych ji viděl... inu... bez Batmana a hlavně bez Bruce Wayna. To je samozřejmě nesmysl, ale právě obě identity hlavního hrdiny představují vedle sebe i společně nejslabší článek filmu, který jinak shledávám v řadě ohledů pozoruhodným; byť budu vždycky preferovat prvního Burtonova i především prvního Nolanova Batmana. Podrobněji o tom píši v poznámkách k filmu.

Předně musím zdůraznit radost, že jsem zase po nějaké době viděl film, který je nejen důmyslně, ale hlavně překvapivě vystavěný i natočený - a zároveň umí naštvat. Jestli je přitom jedním z důležitých cílů umění ozvláštňovat naši zkušenost se světem i s uměním a je-li původní MATRIX důležitou součástí našeho světa i dějin filmu jako umělecké formy, pak podobně hravé rozvinutí, přepracování, variaci i komentář původního filmu, původní trilogie i samotného matrixovského kulturního odkazu považuji za vysoce ozvláštňující příspěvek, protože nás nutí uvědomit si vlastní očekávání a pře/formulovat svoje postoje. Některé filmy nás prostě nechtějí rozhodit a naštvat svým tématem, ale jak jsou a nejsou – a díky za ně. Konkrétnější a soudržnější postřehy a nápady k filmu jsem po prvním zhlédnutí sepsal na Poznámkách - a ještě jednou tamtéž, tentokrát ve vztahu k otázce, jaký příběh podle mě MATRIX RESURRECTIONS vlastně vypráví a proč je jiný, než se mi jeví, že v něm většina kritických diváků nachází.