Douglas

Rockový muzikál (či spíše opera), který možná hrál ve své době důležitou roli pro (sub)kulturní identifikaci určitého segmentu publika, ale v porovnání s Jesus Christ Superstar nebo Tyranovým srdcem působí jeho křečovitá stylizace ve spojení s jednoduchým příběhem jako nijak zvlášť invenční už v době vzniku. Možná jsem se však prostě jen nenaladil na vlnu maďarské rockové hudby, která mi stejně jako film připadala dost nerytmická. Objevil jsem nicméně, že maďarština je ještě nezpěvnější jazyk než čeština a občas mi snaha vyzpívat slova, která se z fonetického hlediska pro zpěv zoufale nehodí, skutečně imponovala.

Snadno čitelná společensko-politická alegorie o klášteře, který při symptomatickém čtení představuje jen jiný typ zřízení, ve které se urputně dodržovaná zkostnatělá pravidla staré generace setkávají s moderními reinterpretujícími přístupy generace následující. V klášteře jen celý systém působí o to křiklavěji, oč méně světský by se měl tento systém zdát. Paradoxně je tady ale dogmatizmus a rigidita v nepřístupnosti k čemukoliv novému mnohem méně překvapivá než v kterémkoli jiném systému. Církev (a kláštery obzvláště) nikdy nepatřila mezi příliš flexibilní organizace.

Pálfiho filmový debut je v lecčem ještě mnohem odvážnější než pozdější Taxidermia, protože ještě nepracuje s tak explicitními extrémy a monstrozitami. Ačkoli se ve filmu objevují náznaky nějakého vyšetřování, je šestasedmdesátiminutový film víceméně parametrickou narací. Celý na různých rovinách aplikuje model permanentní metonymické návaznosti, kaskádovitě seskládané od největšího detailu k největšímu celku, přičemž primární rovinou není lidská společnost, ale „mikrokosmický“ život zvířat a rostlin, od kterého se vždy přes řadu dalších metonymií dopracuje k makrocelku, ve kterém je člověk postaven do pozice jen jednu součásti systému. Například: zajíc - zajíc v poli - kombajn sklízející obilí - kombajn zpracovávající obilí - obilí v továrně - výroba mouky - nasypávání mouky stroji do prodejních pytlíků - převoz pytlíků do obchodů - nákup pytlíku s moukou - využití při pečení moučníku - upečený moučník. Film rytmizuje vyprávění opakovaným zařazováním škytajícího staříka před domem, který vytváří ale jen velmi zdánlivou a de facto klamavou představu o časové ose, protože v průběhu filmu sledujeme bezpočet časosběrných sekvencí zachycujících mnohem rozsáhlejší časová období (např. růst rostlin). Metonymické série zachycující rozsáhlé procesy tak postupně beze slov a bez důrazu na konkrétní postavy odhalují fungování života v maďarské vesnici, přičemž ve své stylizovanosti (důraz na zvukovou rovinu, absence nediegetické hudby) dokonale využívají co nejhladších přechodů mezi sekvencemi. Čím dál vynalézavější „graphic match“ předěly, časosběrné natáčení nebo rentgenové záběry dělají z Pálfiho filmu neotřelou parametrickou podívanou, ve které čas funguje tak specifickým způsobem, že když do extrémně zpomalené vesnice vletí stíhačka, je „donucena“ se časovým nárokům přizpůsobit. Rámování filmu do náznaku kriminálního příběhu o podivných úmrtích, které na konci vyústí do čiré absurdity, nakonec jen potvrzuje výjimečnost Pálfiho debutu.

Film, který jsem viděl před několika lety na projekci v kině Art, ale jakkoliv jsem se snažil zpětně rekonstruovat fabuli, dostal jsem se nakonec vždycky jen k tomu, jak hlavní hrdina začne na základě „Mefistových pobídek“ (budeme-li tak nabízení břitvy nazývat) vraždit lidi. Pamatuji si, že mě snímek svou narativní i stylistickou repetitivností (z dalších scén, kde pořád dokola někoho vraždil, si výrazněji vybavuji jen scénu s kopáním hrobu) otravoval a co zpočátku vypadalo jako neotřelý experiment, zlomilo se do únavné manýry. I přes to ale Zulawski do výčtu zajímavých polských filmařů patří a už jen na základě jedné z finálních scén Šamanky od něj chci vidět v budoucnosti co nejvíc filmů. A stejně by mě hrozně zajímalo, co se dělo v těch zapomenutých nemálo minutách Ďábla. :)

Ukázkový příklad polského pastiše amerických žánrových syžetů, které u Poláků s větším či menším úspěchem vznikají (populární dvojici gangsterek Psi a Psi II jsem bohužel neviděl). Film operující s hloupými gangsterskými poskoky a komickými záměnami ale bohužel nenabízí sofistikovanou ironizaci populárního amerického žánrového schématu, jaký jsme mohli vidět u zmíněné Machulského Sexmise. Ve výsledku se tedy s kopírovanými americkými originály, jež podobné narativní vzorce ovládají mnohem sebejistěji, nemůže rovnat. O druhém dílu Kiler a ten druhý to platí dvojnásob...

Jakkoli jde u Nože ve vodě o jediný Polanského čistě polský film, Pianista je jediný jeho film o Polsku. Jakkoli se mi příčí aplikace auteurského konceptu a čtení snímku jako projekce osobního života historického autora (samozřejmě prizmatem implikovaného autora), u Pianisty jde velmi okázalé a velmi intenzivní Polanského vypořádání se s traumatizující holocaustovou zkušeností. Film je nejvíce působivý ve chvíli, kdy opustí většinu postav a začne vyprávět o hlubokém symbiotickém odlidštění města a člověka. Čím zničenější a zpustošenější Varšava ve filmu je, tím „méně“ musí být Szpilman člověkem, aby přežil.

Filmový debut Romana Polanského inscenuje zvláštní střetnutí dvou mužských postav, dokazujících si svou maskulinitu před jedinou přítomnou ženskou postavou. Důmyslně vystavěný film situovaný na omezený prostor nejdříve automobilu a posléze lodi postupně odhaluje, jak jsou oba mužští hrdinové ve výsledku stejně pokrytečtí a křečovitě se stavějící do konkrétní pózy, která ale v napjatých situacích selhává a jedinou racionální postavou na lodi zůstane dívka, jež ale nemůže zabránit nesmyslnému konfliktu, jehož katalyzátorem se nevědomky stala.

Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci.

Drama o dvou vědcích, kteří si vybrali dvě různé „poststudijní“ kariéry a vzájemně se snaží druhého přesvědčit o správnosti svého rozhodnutí, nedává jasnou odpověď na otázku, která z nich je tou „ideální“, ačkoli lehce inklinuje k rodinnému životu na samotě. Oba hrdinové jsou konstruování jako nijak zvlášť výjimeční. Akademicky úspěšný hrdina svého úspěchu nedosáhl zcela poctivou (etickou) cestou. Neakademický hrdina žijící na samotě nepůsobí přesvědčeně ve svém eskapickém kroku a jeho odsun mimo univerzitní svět spíš vypadá jako zbabělý únik, o jehož smysluplnosti ale není zcela přesvědčen. Jeho život přes všechna tvrzení není o nic plnější než na kariéru orientovaný život kolegy.

Film přesouvající formální motiv snímku Okno do dvora z klasické narace do art cinema narace tematizuje samotné voyeuristické sledování na několika rovinách - vizuální, audiální a bezprostřední, přičemž nezůstává jen u žánrového využití, ale po důkladné ritualizaci celého mladíkova sledování celý koncept komplikuje jeho prozrazením druhé straně. Z jednostranného Hitchcockova konceptu „pozorovat a nebýt pozorován“ tak postupně přechází do mnohem problematičtější formy „pozorovat; být pozorován; toužit být pozorován“, kdy se komunikační model s mluvčím, který oslovuje hypotetického adresáta, jenž na druhé straně vůbec nemusí být (snaha ženy kontaktovat chlapce prostřednictvím dosavadních „kanálů“). Formální systém navíc celý model ještě komplikuje postavou chlapcovy bytné, která poté, co se pasivní „jen pozorující“ hrdina stane „aktivním pozorovaným“, přejímá roli voyeura - pasivního pozorovatele, který je ve struktuře nezbytný, protože konvenuje s pozicí nás jako diváků filmu.