Douglas

Když jsem se svým zahraničním studentům rozhodl pustit MLČENÍ JEHŇÁTEK, nenapadly mě hned dvě věci. Zaprvé to, že někteří se budou z projekce třiatřicet let starého snímku vzpamatovávat ještě desítky minut po závěrečných titulcích. A zadruhé, jak moc po těch letech svou promyšlenou strukturou překvapí mě samotného.  ___  V mých vzpomínkách byl totiž psychotický Buffalo Bill významnější postavou, zatímco nyní jsem jej vnímal především jako dynamický funkční prvek, který uvádí do pohybu tři klíčové příběhy, na jejichž průsečíku je film vystavěn: aspirantky FBI Clarice Starlingové, uvězněného psychiatra Hannibala Lectera a unesené dívky Catherine Martinové.  ___  Každá z těchto postav přitom vyjednává s problémem, který je soustředěn do jiného časového pásma: Claricin příběh je zakotvený v hluboké minulosti, Lecterův příběh směřuje k vidíně budoucnosti - a oba jsou úzce propojení s příběhem Catherine, která v psychotikově jámě řeší zatraceně současný problém a zbývající čas jí dochází (tik-tak-tik-tak). ___  První půlhodina filmu je přitom vystavěna na intelektuálním oťukávání se Clarice a Lectera: oba objevují svoje schopnosti i svoje metody, učí se vzájemně respektovat, je to souboj myslí. Clarice vyřeší první hádanku, ale zároveň je nám skrze ní naznačeno trauma minulosti spojené se ztrátou otce. Lecter pro změnu nabídne pomoc při vyšetřování, dostane-li příslib budoucnosti. ___  Teprve nyní do vyprávění vstoupí Catherine, jejíž únos z vyšetřování případů někdy dříve činí případ vysoce aktuální a do dialogu Clarice s Lecterem vnáší novou dynamiku, protože Catherinina matka je mocná žena. Intelektuální souboj se stává vyrovnaným - a Clarice z něj vychází vítězně: Lectera obelstí a získá klíčové vodítko. ___  Stane se nicméně ještě něco jiného: vzájemně na sebe začnou působit, protože (a) Clarice je jediný člověk, v němž Lecter nevidí nástroj svých her, nýbrž ji začne respektovat a jednat víceméně nezištně, ač to tak nevypadá, (b) Lecter se vlastně stává Clariciným terapeutem a učitelem, motivuje ji pojmenovat trauma, překonat je - a trénuje ji v kriminalistických taktikách.  ___  Oba se objeví v jednom rámu - a následně se film přesně v polovině změní, a to ve vyprávění s třemi protagonisty. Lecterova linie se odděluje a vrcholí šokující demonstrací jeho schopností, Catherine začne bojovat o život a Clarice s nepřízní nadřízených. Lecter do vyšetřování vstoupí už jen nepřímo, čímž se symbolicky ukončuje Claricin výcvik. Stejně jako Catherine je na to sama. ___  Do fikčního světa jsme vstupovali dlouhým nájezdem na přibíhající Clarice a opouštíme jej dlouhým odjezdem od odcházejícího Lectera, přičemž prvním slovem filmu bylo její jméno, zatímco jejím posledním slovem je ve filmu Lecterovo jméno (načež zazní už jen v druhém plánu krátký dialog muže s neradostnou budoucností). ___  MLČENÍ JEHŇÁTEK je konstručně fascinující dílo, symetricky scelené začátkem a koncem, a přesto rozdělené na dvě odlišné části: (a) intelektuální hru protagonistky s antagonistou, (b) trojici protagonistů v boji o svobodu... v různých slova smyslech, přičemž nejdrásavější scéna těží z ustavených vodítek (můra, výcvik a noční vidění) a jsme hned dvakrát podvedeni křížovými sekvencemi. ___  Excelentní film.

Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie.  ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa.  ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů.

Dneska jsem se o tomto Jarmuschově filmu bavil s kolegyní antropoložkou, která se na něj (brzy po)dívá ze své odborné perspektivy, neboť jej bude uvádět i při veřejné projekci našich studentů. A když jsem následně nakoukl sem - veden zvědavostí, kterak si stojí u současného publika -, lehce mě překvapilo, že jsem před sedmi lety nenasdílel svůj svůj video-úvod k MRTVÉMU MUŽI. Chci věřit, že je v něm dodnes několik fajn nápadů, pročež tak i s oním časovým odstupem činím. :)

Jeden z těch filmů, které mám čím dál raději. S nenápadnou precizností v delších, tematicky i rytmicky oddělených blocích (dějstvích), stejně jako v delších, průměrně desetivteřinových záběrech vyprávěný film o dvou lidech, kteří spolu před devíti lety cobi naivní dvacátníci strávili intenzivní noc na toulkách Vídní. On o tom napsal knihu, ona se přišla podívat na besedu a... Snímek PŘED SOUMRAKEM pro mě nicméně není důležitý jen esteticky, protože mimořádně silně rezonuje s mou vlastní představou o ideální partnerské chemii. Fyzická přitažlivost Jesseho a Celine totiž primárně vyvěrá až z intelektuálního napojení se na sebe, ze zdánlivě prostého rozhovoru dvou lidí, kteří si zkrátka nemohou pomoct a musí pro všechno najít ta správná slova... V tomto případě ovšem i rozhovoru hluboce spojeného s různorodou interpretací právě oné společné minulosti, s komplexní rétorickou hrou mezi oběma, se sdíleným cílem zjistit, kdo vlastně ten druhý v současnosti je a není. Jinak řečeno, oba se snaží odhalit, nakolik ještě je a není ten druhý tím oním, kdo se stal tak silnou součástí osobní minulosti - a nakolik je to jen do něj či do ní projektovaná vzpomínka. Rozhovor plyne, z fetišizujících připomínek minulosti se stává odhalovaná přítomnost, nenápadné machrování spořádaným a úspěšným životem se mění v čím dál důvěrnější sdílení životních trablů a zklamání... a během neustále prodlužované cesty Paříží se tak současně znovuutváří silné pouto, které si tentokrát možná už nebudou chtít vzít, i když jeho odlet se neúprosně blíží. Konec z nejsilnějších... respektive podobně silný (byť možné méně pravděpodobný) jako ten z ANNIE HALLOVÉ.

Mistrovské dílo, které se nebojí vypadat jako selhání. Michael Mann je režisér, jenž napříč desetiletími soustavně natáčel výtvarně provokativní, akcentovanými povrchovými vlastnostmi své textury zneklidňující snímky, které na jedné straně fungovaly jako modernistická dramata o vnitřních dilematech postav na pomezí různých světů a na druhé straně úspěšně budovaly dojem populárních, hollywoodské žánrové konvence následujících bijáků. Tentokrát nicméně druhý rys potlačil na úkor prvního, a tak natočil svůj nejpodvratnější, nejprovokativnější a dost možná nejodvážnější film. Film, k němuž na svém blogu po prvním zhlédnutí předkládám soubor dílem analytických, dílem interpretačních cinefilních postřehů... určených těm, kdo už jej viděli.

Brrr, v kontextu diskusí o umělé inteligenci jsou letos čtyřicetileté VÁLEČNÉ HRY ještě mrazivější dílo než kdy dřív - a zároveň pořád stejně skvěle vyprávěný film. ___ Na rozdíl od trochu učelově negativistického TERMINÁTORA totiž do popředí nestaví (čapkovskou) otazku, zda si umělá inteligence uvědomí sama sebe - a v důsledku toho logicky zničí lidstvo, ale zda umělá inteligence vůbec kdy pochopí rozdíl mezi důsledky svých rozhodnutí v rámci simulace a v reálném světě. ___  Je to zatraceně nepříjemné sledovat, což je samozřejmě dáno hlavně hrozně chytrým vyprávěním na třech doplňujících se osách: podmínky (příběh o ztrátě víry systému v lidská rozhodnutí), příčiny (příběh nadšené technofilie bez vědomí rámců), rámce (příběh o technofilovi, který si ty rámce již uvědomil, ale ztratil víru v systém). ___  První příběh o konfliktu vojáků a ajťáků vytváří podmínky pro příběh druhý (který začíná až v patnácté minutě). Druhý příběh mladičkého hackera pak ústí v příběh třetí (začíná v sedmdesáté páté minutě). Všechny tři příběhy se pak potkávají v extrémně chytře vystavěném finále, které začíná přesně v devadesáté minutě a má navzdory smrtícímu deadlinu podobu překvapivě seriózní intelektuální, psychologické a etické disputace. ___  Filmaři přišli s nečekane komplexní soustavou pozoruhodně načrtnutých postav, ze které jako omezení fach/idioti vycházejí jen agenti FBI, kteří nicméně plní čistě funkční roli dostat hrdinu k důležité postavě a pak ji od ní zase oddělit. Na tom všem je skvělé, že jakkoli šílená se zápletka o počítači, který (bezmála) rozpoutá třetí světovou válku, může zdát, všichni jeho protagonisté jsou nebanální, a přitom lidsky uvěřitelné postavy.  ___ Díky tomu VÁLEČNÉ HRY podle mě dodnes fungují pro běžné dospělé publikum, pro mladé publikum i jako mrazivý myšlenkový experiment. Parádní film. Ba ještě paradnější, než se zdá!

Na Paramount Network právě skončila Carpenterova CHRISTINE (1983). Překvapilo mě, že jsem ji navzdory sérii nekonečných reklamních vstupů nedokázal vypnout, ačkoli ji docela znám.  ___ Carpenter totiž z Kingovy duchařiny udělal nepříjemné drama o dospívání, ve kterém obrátil narativní schémata naruby - a dominantní rodiče, fotbalový kamarád a nejkrásnější holka na škole jsou využiti v rozporu s konvencemi, přičemž největší monstrum se stává ze šikanovaného, zakomplexovaného nerda Arnieho, který nabývá sebevědomí. Pozoruhodné je, že Carpenter tak učinil před největší vlnou osmdesátkových středoškolských filmů. Jejich ikonického sedmdesátkového představitele navíc využil jako model, jehož hrdiny bere coby předobraz největších sígrů a otevřeně cituje i jednu z nejslavnějších scén. Jenže zatímco v POMÁDĚ během ní parta frajírků auto staví, v CHRISTINE ho roztřískají na hadry.  ___ Současně je to pochopitelně technohoror, kde jako by prokleté auto četlo hrdinovo podvědomí a vyřizovalo si za něj účty se všemi, co mu činí příkoří. Arnie se pohybuje mezi vědomím a nevědomím, uvědomuje si i neuvědomuje moc i činy svého vlastního auta - stejně jako odpovědnost sebe samotného. V některých okamžicích film ještě nechá zablesknout jeho předchozí osobnost, ale on není schopen vládnout jí na déle než pár vteřin. V tomto ohledu je Carpenterův film vlastně velmi blízký tradičním hororovým motivům, kdy se pod rouškou technohororu nakonec skrývá spíše stevensonovský či dokonce faustovský než kingovský příběh. Iniciátorem své vlastní zkázy je totiž sám Arnie se svými mindráky, zatímco vůz nabývá na moci teprve s tím, jak on sám ji nad sebou ztrácí. ___ Někdy si říkám, že bych si mohl znovu - po více než pětadvaceti letech - přečíst Kingův román, ale vlastně se mi do něj moc nechce. Snad abych si nezkazil Carpenterův nenápadný, ale působivý film.

Z Rosselliniho po/válečné trilogie je NĚMECKO V ROCE NULA filmařsky nejradikálnějším, nejnelítostnějším a divácky nejobtížněji uchopitelným filmem, současně cynickým i jímavým, realistickým i symbolickým. Dílem, které zůstává dodnes vzrušující (mimo jiné) právě pro svou vnitřní rozporuplnost. ___  Na nejzákladnější úrovni můžeme v NĚMECKU V ROCE NULA pozorovat zvláštní nesoulad už ve střetu vysoce úzkostné vizuální zkušenosti s rozbombardovanými berlínskými ulicemi a ateliérové povahy interiérových scén natočených v Itálii. To má i svůj anekdotický rozměr, když původně podvyživení němečtí herci museli po měsících italského pobytu pro interiérové natáčení opět zhubnout. Mnohem podstatnější je ale rétorický princip v pozadí NĚMECKA V ROCE NULA, jenž vznáší otázky na naše samotné chápání neorealismu jakožto formy realismu v idealistickém smyslu objektivního vyjádření skutečnosti. ___    Na první pohled se totiž zdá, že film nabízí nezúčastněný observační přístup reprezentující stav světa a společnosti právě v konkrétní historické situaci, což ještě umocňují ony skličující berlínské záběry. Při bližším pohledu jde ale o dílo spíše introspektivní a subjektivizující, když do centra vyprávění staví chlapce Edmunda, skrze nějž svůj svět interpretuje. Působivé prostředí ruin tak lze najednou chápat coby expresionistické, a tedy vysoce stylizované zprostředkování vnímání Edmunda, vyrostlého v hodnotách nacistické ideologie, jenž náhle musel dospět a který je jako jediný ve své rodině ochotný i schopný převzít odpovědnost – i za čin, který se mu zdá logický, ale… ___    Edmund prochází ulicemi, domy a chodbami, občas jen pozoruje a občas se zapojuje, občas je dítětem a občas dospělým, občas aktivně vyjednává s pedofilními nacisty či pašuje pro samozvané vůdce komunit. Film nám přitom současně odepírá možnost vstoupit do jeho mysli a explicitně pojmenovat jeho dilemata, čímž ještě více koketuje spíše se symbolismem než s realismem. To ostatně vrcholí působivou závěrečnou scénou coby zneklidňujícím spojením lhostejnosti a osudovosti, explicitní věcnosti a implicitní melodramatičnosti, čímž už pětasedmdesát let provokuje k interpretacím. ___   Snímek navíc dráždí i tím, že si s výše popsaným principem hned dvěma způsoby pohrává: zaprvé Edmundovo hledisko nečekaně opouští a soustřeďuje se na jeho sestru, zadruhé často nechává kameru toulat se prostorem nezávisle na chlapci, čímž jejich vztah ještě více problematizuje. NĚMECKO V ROCE NULA dodnes zůstává obtížně zařaditelným, otevřeným dílem… které je navíc v zobrazení berlínské poválečné společnosti velmi kruté a není divu, že se širší německé distribuce dočkalo až po třiceti letech. A právě tento vpravdě nelítostný pohled na poraženého nepřítele je volbou chlapce coby jeho zprostředkovatele ještě umocněn. [Napsáno pro LFŠ 2023]

Jakkoli se „kanonickým“ dílem stal ŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO, byl to spíše snímek PAISA, jenž svým přístupem k reprezentaci historického traumatu, k vnitřní výstavbě vyprávění či kaleidoskopickým pojetím válečné zkušenosti na mezinárodní úrovni otevřel diskusi o nové, neorealistické estetice. ___ Jestliže v ŘÍMĚ, OTEVŘENÉM MĚSTĚ Rossellini ukázal italskou válečnou zkušenost z perspektivy města, v případě snímku PAISA perspektivu rozšířil na celou zemi. Na zkušenost nazřenou v šesti povídkách volně spojených časoprostorovou trajektorií spojeneckého postupu při osvobozování Itálie po roce 1943: Sicílie, Neapol, Řím, Florencie, Romagna, Pádská nížina. S výjimkou poslední je každá uvedena dokumentárními záběry s týdeníkovým komentářem, které jako by následující příběh plynule rozvíjel. ___  Tento model umožnil nabídnout kaleidoskopický obraz mnohosti traumat, zkušeností a variant porážek či hořkých zjištění. Paisa totiž není oslavou vítězství, osvobození či velkých hrdinských činů – a pokud se s hrdinstvím setkáváme, jde o akty osobní, palčivě nepochopené či bez naděje něco změnit. Ačkoli byl přitom snímek původně napsán Klausem Mannem z americké perspektivy, postupně byl složitě přepsán do perspektivy italské – byť americký motiv zůstal přítomen a natolik problematizován, až se dobová kritika neshodla, do jaké míry je film pro-, či protiamerický. ___  Spojujícím motivem je přitom vedle silných point právě (neschopnost) komunikace mezi „osvoboditeli“ a „domorodci“: formy nedorozumění a proces vyjednávání mezi perspektivami, zpočátku na úrovni jazyka, postupně na složitější kulturní bázi. Vzdor mýtům o bezprostřednosti, průběžnosti a náhodnosti vzniku filmu v souladu s neorealistickými tezemi je jeho tvar výsledkem pečlivých příprav, šesti měsíců přepisování scénáře, natáčení v ateliérech i postsynchronů, kdy se ostatně varianta americko-italského vyjednávání mezi pohledy promítala i do samotné tvorby. ___  Sám oceňuji i zpravidla nezmiňovanou kompoziční kvalitu snímku, pyramidální konstrukci. První a šestý příběh jsou si paralelní zobrazením množství pohledů, přítomností osobního gesta a reprezentací posunu v ne/porozumění. Druhý a pátý příběh jsou vlastně etnografické miniatury, v nichž představitel jedné kultury vstupuje do prostředí jiné a dospívá ke znejasnění svého výkladu věcí. Třetí a čtvrtá povídka jsou melodramata: milostným příběhem s „labyrintizací“ zápletky flashbackem a akčně-válečným příběhem s „labyrintizací“ prostoru. ___ Rosselliniho žel ve fázi dokončování snímku postihla rodinná tragédie a byl s to jej do zamýšlené (dnešní) podoby dopracovat až k uvedení v Paříži, kde se mu nicméně dostalo vřelého přijetí od francouzských kritiků v čele s Andrém Bazinem, což Rosselliniho i jeho přístup definitivně umělecky etablovalo. [Napsáno pro LFŠ 2023]

ZÁZRAK V MILÁNĚ představuje nejen v kontextu neorealistické spolupráce De Sicy a Zavattiniho, nýbrž i v širších souvislostech celého neorealistického hnutí možná nejobtížněji uchopitelné, leč o to více fascinující filmové dílo. ___ V tomto snímku z roku 1951 na jedné straně sledujeme příběh lidí bez domova v (opět) nezastavěné lokalitě ve vybombardovaném poválečném Miláně, kteří si zde vytvoří chudinskou kolonii – a dostanou se do střetu se ziskuchtivými boháči, co tamtéž plánují podnikat. Na druhé straně je vyprávění o komunitě propojeno příběhem prostého, leč skrz naskrz dobrosrdečného mládence Tota. Totò prochází krutým světem s nezdolným optimismem, vstřícností a ochotou kdykoli se s kýmkoli podělit – a je v beznadějném okamžiku obdařen nadpřirozenou mocí, která ho na rozdíl od jiných není s to zkazit. ___  Dobová italská kritika tento umělecky odvážný koncept odmítla zleva i zprava: Z levicového hlediska byla pohádkovým rámcem a fantastickými motivy oslabena síla žádoucí kritiky kapitalismu, hamižnosti a soukromého vlastnictví. Z pravicového hlediska šlo o příliš přímočarou, ba nespravedlivou karikaturu představitelů elit, systému i kapitalistického snu o osobním úspěchu. Jak ale vůbec mohl podobně hořkosladký, politicko-nepolitický snímek jako ZÁZRAK V MILÁNĚ vzniknout, notabene mezi vpravdě neradostnými, otevřeně angažovanými díly ZLODĚJI KOL a UMBERTO D.? ___  Inu, zvláštní shodou okolností, protože šlo o adaptaci Zavattiniho historicky mnohem méně zakotveného dětského příběhu ještě z třicátých let, napsaného nejdříve jako námět, vydaného jako povídka a nakonec v raných čtyřicátých letech publikovaného jako román Dobrák Totò (Totò il buono). Když se Zavattini a De Sica k Totòvi po válce vrátili s tím, že jej přepracují do filmu, nabyly motivy chudoby a bezdomovectví na palčivé aktuálnosti – a výsledný snímek se stal zvláštní neorealistickou interpretací pohádkového námětu, v níž se kritické pojí s idealistickým, naturalistické s poetickým, přirozené s nadpřirozeným. ___  Zatímco tak ve ZLODĚJÍCH KOL sledujeme hrdiny v krizi členitost světa odhalovat a v UMBERTOVI D svět hrdinu v krizi opouštět, v ZÁZRAKU V MILÁNĚ hrdina před našima očima svět tvoří – a přetváří. Jde stále o neorealismus, leč nikoli růžový, nýbrž magický. [Napsáno pro LFŠ 2023]