Mafian

Téma pornografie a pornoprůmyslu je vděčné a zajímavé. Koneckonců Lid vs. Larry Flint byl nominován na Oskara a je to film, který bych doporučil i své babičce. Stejně tak jsem pro liberalizaci "sex work." Tento dokument však razí narativ hodných podnikatelů v pornoprůmyslu, filantropů a bojovníků proti stigmatizaci a za emancipaci žen, na které se jako zombie vrhly ultra-pravicové, náboženské a konzervativní spolky. Jak říkám, Larryho Flinta si dám rád, ale tohle je levná a ubohá PR exhibice MindGeeku.

Už od počátku je nezbytné oprostit se od jakékoliv knižní předlohy, vždyť ani jeden z předchozích dílů této fantasy trilogie nesahal knižní verzi ani po kotníky. Přesto je nezbytné dívat se na Plavbu Jitřního poutníka jako na završení a závěr fantastické filmové série, provázející Edmunda a Lucinku skrz jejich dětství až do dospělosti. Na první pohled působí trochu levně a nevýrazně, jako bychom po předchozích dvou dílech prošli kastrací látky, a skoro jako by ani vzdáleně nedosahovala úrovně prvního dílu, což je pravděpodobně pravdou. Jelikož film prošel adaptačním procesem, vytrácejí se z něj spojnice, které umožňovaly povětšinou chápat navázání jednotlivých scén a film více než cokoliv připomíná mořské road movie s několika zdánlivě nesouvisejícími zastávkami, tentokrát obohacenými o trochu více akce a viditelného nepřítele, což může naopak působit jako lazy writing. Nehádal bych se, některé pasáže skutečně trochou lenosti tvůrců zavádějí, ale s přibývajícími minutami, kdy se bezprostředně blížíme závěru filmu, na nás dýchne pravá síla téhle filmové trilogie. Ten duch filmu, kdy jsme se v průběhu let sžili s hlavními hrdiny série a společně s nimi se blížíme definitivnímu konci jejich cesty dětstvím, definitivnímu konci naší cesty Narnií. Je to něco opravdového, je to cítit ve výkonech herců, jejichž životní role stvořila právě tato trilogie, je tím protkán celý závěr filmu včetně titulků - je v tom kouzlo, kdy je vidět, že ať to vypadá sebetuctově, někdo té sérii dal lásku. Aby dal Letopisům Narnie, na kterých jedna generace vyrostla, řádný závěr, za který by se nemusela stydět žádná fantasy série. A pro tenhle pocit si ten film zaslouží další hvězdičku navíc.

Ačkoliv jsem se v prvním díle moc nechytal a nedokázal vstřebat veškeré podněty, které nabízel, včetně toho, proč je vlastně tento seriál sakra populární, v druhém díle mi to bylo plně vynahrazeno společně s jasným vysvětlením - Historky ze života rozhodně nejsou pro každého. Více než konzervativní a technické režiséry mi toto dílo připomíná spíše tvorbu Andyho Warhola, Alexandra Jodorovského, Denise Kaufmana nebo Davida Lynche. Scénárista a režisér umně rezignuje na tradiční stavbu příběhu a narativ byť jen trochu blízký všemu, na co jsme v české kotlině zvyklí, čímž vystupuje ze stínu zbytku domácí seriálové tvorby a dalece překračuje hranice. Dokazuje to především dialogy, které jsou velice proměnlivé a plně vyžadují divákovo soustředění, přecházejí z každodennosti a rutiny, na jakou jsme zvyklí například v dialozích velikánů typu Quentina Tarantina nebo v komediální rovině připomínající ranou tvorbu Kevina Smitha, do malých fantaskních příběhů, jenž se odehrávají zcela nepostřehnutelně jako vedlejší linky v životě hrdiny, nebo spíše antihrdiny, Pavla. Sám hlavní (anti)hrdina je nepochybně kontroverzní postavou, přesto bující neuvěřitelnou sebedůvěrou, dávající vzpomenou na staré filmové klasiky, které jako by vycházely z pera Iana Fleminga. Domnívám se, že je příliš snadné toto dílo zatratit, zvlášť po prvním dílu, ve kterém se možná autor hledal (nebo jsem se v něm spíš hledal já jako divák), než pokusit se jej chápat v širších souvislostech a celospolečenském kontextu, ve kterém představují Historky ze života skutečně signifikantní opus magnum nadějného filmového scénáristy, jehož další díla - především podmanivý a temný horor Tenebris nebo experimentální a rozhodně nekonvenční komedie Jsem to já, jsou pro běžného diváka nepochybně velmi složité a téměř nestravitelné, zvlášť pokud uvážíme naprosto kolosální množství motivů, které seriál i filmová tvorba P. Dorotky z obrazovky monitorů na diváka chrlí. Je nepochybně, že jak sám Dorotka v prvním díle předvídá, uvidíme ještě velké věci vytvořené rukou tohoto scénáristy. Musíme ho brát v potaz a dávat na něj pozor, nikoliv ho předem zatracovat.

Patetický odpad, kde lituji účasti několika opravdu kvalitních umělců. Z odpadu by to možná vytáhly party některých z nich (Straka, Dušička a především Svatoš), kteří jsou opravdu dobří. Ale z principu to naopak sráží celkový obsah, falešné poselství (tak je písnička o nehodách nebo o "hejtech" na Bartoška?) a ten voiceover, který je součástí klipu. A to, že výdělky klipu půjdou na charitu, nijak neodpovídá celkové kvalitě a není důvodem ke zvýšení hodnocení.

Smíchejte Ostrov, Světovou válku Z a Já, legendu a vyjde z toho nový Maze Runner. A slovo "runner" je na místě, ve filmu se totiž nedělá nic jinýho než že se pořád utíká a špatně rozhoduje. Hezky na střídačku. Člověk pak v kině upadá do mikrospánku...

Nová série má téměř to samé co její předchůdkyně a snaží se dostat do mnohem zběsilejšího tempa s nástupem dvanáctidílného formátu. To má své pro i proti, především se na tak malé ploše obtížně manévruje s Naritovým rozložitým příběhem, hraničícím až s modernistickým pletencem. Dostávají se tedy e slovu první menší problémy, jelikož druhé série postrádá pospolitost a organizaci první Durarary a nedokáže správně vykreslit celý příběh. Postavy, které nám jednu chvíli připadají důležité, jsou odsunuty do pozadí a s každým novým originem se priority mění. Na druhou stranu zase není z příběhu cítit žádné natahování, jako tomu bývá v případě jiných anime, kde hrají prim monology (SnK), a po nástupu tempa (což Ómorimu vždy chvíli trvá) si člověk prostě musí vychutnávat barevné obrazy z Ikebukura. Otevřený konec může sice zpočátku budit dojem, že autoři svůj seriál nezvládli zakončit, ale při vědomí, že za tři měsíce je tu další série, není na skuhrání čas. Suma sumárum, kvalit první série to nedosahuje, postrádá to její komplexnost a to především kvůli délce a rozdělení jednotlivých příběhů, jež nejsou tak dobře vykreslené. Přesto se jedná o velmi, velmi slušné anime, které rozhodně neurazí.

Možná jsem sledováním umírněných žánrů změkl a příčí se mi sledovat gore horory. Nu což, seriál Blood-C není zdaleka takové fiasko, jak se během velké části své délky tváří. Nahodilá epizodická brutalita, nezvládnuté souboje, nesympatické postavy a vyloženě podivné příšery jsou tím, co seriál sráží do modrých až černých čísel. Jiskra naděje však zbyla - příběh. Samozřejmě, zpočátku se nedá mluvit ani o jeho náznacích, ale jak díly jdou, divák je tlačen dál a dál, dokud nedojde ke zkratu. Odhalení je parádní WTF záležitost, která si v mnohém nezadá ani se svými propracovanějšími kolegy a já nad ním téměř žasl. Jo, a Cukrář je zmrd...

Dámy a pánové, tak máme druhou sérii za sebou a v té jsme svědky dalšího očekávaného kvalitativního propadu, s minimem světlých momentů. Potěší odkazy na první sérii, stejně jako slušné napětí na začátku BoB, které v menší míře dávkují naléhavost původního Sword Art Online. Jenže co nastane pak, když se postavy začnou stále více odhalovat, je naprostý průser. Sympatie opadávají, napětí kolem tajemného Sterbena (mimochodem, dost průhledný nick) mizí rychlostí šusu. Sinon je zpočátku možná zajímavější postava, než byla dvojice Kazuto a Asuna, ale jakmile začne zapadávat do Kazutova harému, je zle. Téměř každý díl se hraje na city. Vždyť ani SnK se nikdy nepokoušelo takhle citově vydírat diváka, nutit ho k pláči, ať už ze smutku či dojetí. Ano, možná to zafunguje na konci, ve chvílích, kdy umírá "nejlepší šermířka", ale i takovéhle scény jsou, bohužel, nezajímavé a vyloženě kýčovité. A najednou všechno končí, znuzený divák se probouzí, zjišťuje, že vlastně nic neviděl (a kromě pěkných openingů ani neslyšel) a možná začíná litovat ztraceného času. Prosím, další sérii ne...

Takže kde začít? Nerovnoměrné rozložení akce a vaty? Příběh, který stojí za hnědou hroudu? Neuvěřitelně rádoby artový opening, který se pokouší napodobit veleúspěšné Lilium a vůbec se mu to nedaří? Nebo snad to, jak si tvůrci dělají, co se jim zlíbí s postavami? Kupříkladu Kaneki je krajně nevyrovnaný psychopat, který se konečně oklepal ze své ufňukanosti a sebelítosti, čemuž museli tvůrci obětovat nějaké nelogické jednání. Bezdůvodné přidání k organizaci, která hlavního hrdinu mučila, je pouze špičkou ledovce sraček, které na nás tvůrci vrství. Následný návrat hlavního hrdiny "ke kořenům" se samozřejmě neobejde bez patřičných emocí, projevujících se v závěru, kde si musí každá postava náležitě pobrečet než konečně chcípne. Vedlejší postavy jsou v tomhle ohledu trochu zajímavější a je téměř radost je sledovat, aspoň v několika světlých chvilkách. Nakonec z toho nejlépe vycházejí "good guys CCG". Samotné sestavení seriálu má masivní mouchy, což mě dokonale v závěru nasralo. Root A je lepší než předchozí série, o tom asi nemusíme diskutovat, vzhledem masivnímu nárustu akce a rychlejšímu střídání scén, které vrší jednu epičnost na druhou (asi jim ale brzo došli prachy, protože animace nějak zaostává), což nám tvůrci hezky vygradují a pak, na rozdíl od Ishidova komiksu, všechno utopí v rozmělněné břečce srdcervoucích rádoby dojáků. Postavy najednou přestávají být zajímavé a tak, po předchozí jasné explixitě nastává chvíle, kdy všichni chcípnou, ale na obrazovce se to skutečně neobjeví. Třeba takový Hide, v manze ho zabil Kaneki, ale tvůrci si zřejmě řekli: "Sice jsme ho už vykreslili jako nemyslící vraždící bestii, ale musíme z něj udělat sympaťáka, kterého budou na obrazovce chtít (dle komentářů se jim tahle část vyvedla, všichni ulítávají na idiotsky napsané postavě Gantaie), takže to bude, přestože zabíjí nevinné, lidumil a hlavně se musí chovat hezky k ostatním postavám. Nezabije Hideho, nezmlátí Ayatu, bude vlastně sluníčkový, až se z toho všichni posereme!" Hřebíček do rakve nečeho, co rozjelo slušné tempo vyprávění, aby ho pak naprosto svinsky utlo, což sice možná fungovalo v cliffhangeru první série, ale zde jsou tvůrci jenom směšní, je opravdu konec, kde se, podle vzoru mangy asi těžko, Kaneki odhalí všem vyšetřovatelům a pak jde do souboje, který nemůže vyhrát. Chcípne, nebojte se. No to mě poser, jak chtějí frajeři na mangu navazovat, když v ní o pravé identitě Kanekiho ví jen jeho "otec" Kishou? Ale jo, Yomova kavárna v samotném závěru domněnku o pokračování potvrzuje. Abych nemluvil jen o konci, musím pochválit některé postavy, které však oproti svým neosekaným manga protějškům (a to ta manga není nic extra) nemají co nabídnout a navíc je potkal stejný osud jako Kanekiho, zmírnění (například Kuzen nezabil svou manželku). Je síla, jak nás autoři Root A víceméně osrávají, ale musím říct, že jsem jim to chvilkama celkem žral. Když přišlo na akci, která teda nebyla nijak suprově vytvořená, ale přesto dokázala zaujmout, odhalilo toto anime všechny své trumfy. Dramatický nádech v souboji je fajn (i když by si tvůrci občas mohli ušetřit ten patos, který však není natolik rušící, jako tomu bylo v přechozí sérii, proto body navíc), stejně tak to, že jsou tyto pasáže docela nepředvídatelné, minimálně v rámci možností. Bez obalu můžu říci, že Root A je pro lidi pod ratingem, pro ty, kteří si pobrečí u každé "dojemné" scény (a že jich tam je kurva dost), nebo aspoň ty, kteří mají podobnou mentalitu. Tihle jsou mi pro smích. Vlastně se nejedná o takové zklamání, jaké představovalo Sword Art Online II, ale průběh je podobný - navození atmosféry a pak strhnutí do hlubin pekelních, kde je Kirito stále dokola zpracováván Satanovým připínákem. Díky bohu, že si Tokyo Ghoul Root A zachovalo aspoň něco pro normálního diváka, který si přijde k anime odpočinout a ne probrečet celou noc nad dojemným AMV videjkem...

Drama bez emocí, zato s celkem slušným a hlavně fungujícím obsazením (Foster, Hirsh, Timberlake, Yelchin a Willis!). Rekonstrukce života Jesseho Hollwooda, nejmladšího světově hledaného zločince je rozhodně cool , drsná a opravdu dost zábavné, především když přijde na Fosterovy "tvrďácké" scény. Závěr dělá ze své předvídatelnosti přednost a musím říct, že se to i poměrně daří, když opět přehlédnu naprostý nedostatek opravdových emocí (vyjma té emoce, že Timberlakeova postava je zmrd s IQ v mínusu, stejně jako většina záporáků filmu). 7/10