L_O_U_S

Seriál jsem si od prvních chvil užíval a ačkoliv jsem se obával přepáleného finále, byl jsem nakonec nadmíru spokojen. Pokud bych měl srovnat s podobně zaměřeným Rédlem, alespoň u mě tentokrát daleko více převažovalo napětí nad nějakou tíživostí. Bez vědomí je sice seriál o lidech, kteří jsou více či méně v hajzlu, ale především je to hrozně zajímavá špionážní podívaná, u které se divák rychle naučí nevěřit nikomu a ničemu. Snad poprvé jsem měl možnost vidět trojrozměrně vykreslené, zranitelné a uvěřitelné estébáky. Ono se o tom moc nemluví, ale i tohle byli lidi, kteří řešili své osobní problémy a chodili z práce domů za nemocnými manželkami. Takže i přes odpor k jejich práci jsem za tohle rád, protože děsivých figur v černých tatraplanech je plná Zdivočelá země, nemluvě z druhé strany o panákovi Žitném z 30 případů majora Zemana, který snad ani žádný osobní život nemá. Závěr je dost mrazivý, zejména rozhovor Vlacha s Marií nad fotkou ze spisu a úplně poslední scéna, ale o to lepší pocit z tohohle seriálu mám, a to i přesto, že hry tajných služeb jsou především hrozné svinstvo. (1 307.)

Hodnotím po čtyřech epizodách. Jsem spokojen. Vypadá to, že se v Česku začaly po dvaceti letech konečně znovu natáčet dobré seriály. Zatím nevím, jak se to bude vyvíjet, podle mě je ale linie z minulosti jen Filipovou fabulací, která mu před smrtí má pomoct nalézt nějakou obhajobu vlastních skutků. Z toho důvodu taky není úplně fér vytýkat seriálu všechny ty anachronismy, protože než o realitu může jít jen o abstrakci osmdesátkové atmosféry. Všechna ta heslovitost a přepolitizovanost by tomu nasvědčovala. Nějak se mi ale nezdá, že by tvůrci zábavného seriálu uvažovali až tak hluboce. Dále se mi líbí obrazové pojetí, odehrává se to v létě, takže tomu ty pseudoosmdesátkové vyblité tóny sedí jako Julie v metru. Přesně tohle vyobrazení reality (nebo spíš její nadsazené abstrakce) mě svádí k nostalgii po době, kterou jsem vlastně nezažil. Líbilo by se mi projít se po šedivém sídlišti, zajít na pivo do místní putyky a večer si jít poslechnout Michala Davida, jakkoliv nechutné se to může zdát. Jenže lidé tehdy svou dobu tak nevnímali a nostalgie se vytváří až při ohlédnutí se. ||| Po zhlédnutí zbytku seriálu a vyjasnění všech linek musím přidat ještě jednu hvězdu. Seriál je na současné české poměry opravdu výjimečný, z vážně-nevážné polohy se v druhé půli láme v psychologické drama o soudružských sviních, až to s tou výše zmíněnou nostalgií není tak horké. Vyústění hodnotím kladně. Pokud má někdo potřebu hořekovat tady nad tím, že se ve scénáři vyskytují kiksy typu klíče od chaty, měl by si ujasnit, jestli zná význam pojmu mysteriózní sci-fi. Všechny polohy seriálu fungují bezvadně, u komediálních scén jsem občas šel do kolen (Sloky, rekonstrukce koupelny a soudruh, který je bohatý, protože pracuje na tom, aby se všichni měli stejně), u dramatických pasáží jsem se cítil stísněně, hrátky s časem mě bavily. Jen tak dál, Česká televize. (1 174.)

První dvě řady super – správně namíchané dobrodružství, horor a napětí, to vše pod pláštěm nostalgie po období, kdy se Hollywood nesnažil napravovat křivdy, ale především bavit – a to mu zatraceně šlo. Třetí série už znatelně slabší, vůbec mě nelákalo pustit si další díl. Nikdo z ústředních postav není po celou dobu v nebezpečí, navíc i v rámci žánru zacházejí tvůrci až příliš volně s tím, co je uvěřitelné a co ne (obří ruská základna uprostřed amerického kontinentu, navíc s nádherně čistými a plně zařízenými chodbami – to jako fakt?). A proměna traumatizovaného šerifa v retardovaného fotříka je prostě na facku. (1 274.)

Rád bych věřil, že se seriály jako Pustina přichází na českou scénu trend, který odmává konec telenovelám z lékařského prostředí a podobným zhůvěřilostem. Konečně je tu něco, u čeho se nemusím stydět za tvůrce a co mě baví svým syrovým zpracováním. (1 155.)

„Sám jste slabý!“ Líbilo se. Nutno říct, že projektu typu Českého století se tuzemský divák opravdu načekal – zdá se, že se po letech konečně objevil seriál, kde si zahrála česká herecká elita a který se zároveň snaží něco sdělit. Zároveň je třeba ocenit, že se tvůrci pokusili pojmout zásadní momenty naší historie nepříliš obvyklým způsobem, totiž jako zákulisní konverzačku a neustálé střetávání protichůdných myšlenek, přičemž Sedláček a spol. nikoho nesoudí, ale veškeré soudy ponechávají na divákovi – zvlášť vydařená je v tomto směru postava Edvarda Beneše. „Jasně, že chci tu moc!“ (846.)

Znáte ten pocit, kdy zhlédnete něco, co vám utkví v paměti, ale zároveň nevíte, co si o tom máte myslet? Kdy se přistihnete, že ačkoliv se o tom snažíte zjistit co nejvíc, váháte s kladným hodnocením? Mně se to stalo dvakrát. Poprvé u Pulp Fiction a teď u Hry o trůny. Musel jsem ji po pěti dílech vypnout a přečíst si knihu, protože jsem se začal ztrácet v postavách. Od té doby nevím, jestli je lepší nejprve číst knihu a pak sledovat seriál ochuzen o všechna překvapení, nebo naopak. Každopádně jsem rád, že něco takového vzniklo. Jo a ta znělka mi zní v hlavě den co den. (1 082.)

"Sovy nejsou, čím se zdají být." Tenhle kultovní skvost z 90. let si není možno nezamilovat. Je romantický, krutý, zasněný, tajuplný, vtipný, morbidní, psychotický. Teprve po dokoukání jsem si uvědomil, jak byl můj dosavadní život chudý. Městečko Twin Peaks má vše, čím by měl poctivý seriál disponovat - sympatické postavy, skvělou hudbu, úžasnou atmosféru, slušný dabing a rozumný počet epizod. Co se týče poslední položky z uvedeného výčtu, je mi jasné, že seriál byl zastaven pro upadající zájem diváků, ale i zde platí, že méně je více. Hodil by se nějaký film, který by uzavřel linky nakousnuté v poslední epizodě (Twin Peaks: Ohni, se mnou pojď z roku 1992 tuto funkci bohužel jako prequel nesplňuje), ale další řada by byla zbytečná - jsem jedním z těch, kterým se protiví produkování dalších a dalších sérií ukončených cliffhangery tak, jak je běžná seriálová praxe. Navíc - jak tu někdo trefně zmínil - kdo ví, jak moc by další řady byly přitažené za vlasy. Z ostatních prvků, které činí Městečko Twin Peaks tak nezapomenutelným, je to především Badalamentiho úžasné ústřední téma a nádherné kataraktické Laura's Theme. Postavy jsou naprosto úžasné a mému žebříčku vévodí nádherná Audrey, lidsky přitažlivá Annie, sympatická Maddie, ultrahajzl Ben, láskou rozervaný James, arogantní Albert a nezapomenutelný zvláštní agent Dale Cooper, jehož jsem si oblíbil i přesto, že kávu nepiju a na sladké vážně nejsem. (775.)

Seriál, který vystihuje jedno slovo: epochální. Takhle nějak si představuji zábavnou, dojemnou a umělecky zpracovanou několikagenerační ságu. Skvělá hudba Karla Svobody (hlavně "šumavské" téma). K čertu s krystalicky čistým širokoúhlým obrazem, k čertu s detailními titulky a do pekel se všemi Křehkými vztahy... CIRKUS HUMBERTO, seriál mistra Františka Filipa, je pro mě nejlepším televizním počinem všech dob. Nejlepší scéna: Bartoškova recitace Máchova Máje. "Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! (45.)

Skvělý komediální seriál, u kterého vůbec nevadí, že se gagy opakují – právě naopak. „Ty ženská jedna hloupá...“ (18.)

Na příbězích Toma a Jerryho jsem vyrůstal. Vždycky jsem fandil Tomovi, ale dokážete si představit, jak by vypadalo, kdyby v dětském seriálu, i když místy velmi brutálním, silnější utloukl slabšího? Díl "Číča na pláži" jsem viděl snad stokrát. (341.)