Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Horor
  • Komédia
  • Akčný
  • Mysteriózny

Obľúbené filmy (10)

Turínsky kôň

Turínsky kôň (2011)

Nejsilnější obžaloba lidské existence a bytí vůbec. ___ Je mi hrozně líto, že nemohu slovy popsat dojmy, které ve mně vířily během čtyřhodinové cesty vlakem z berlínského festivalu. Naprosto suverénní a dokonalé dílo, které nesnese srovnání s ničím, a které zároveň obsáhlo veškerou filmovou tvorbu do té doby. Podepisuji se pod Marigoldův komentář, který jako jeden z mála pochopil tvůrčí záměr. Týká se to nás všech - bez ohledu na společenské postavení - odmyslete si všechny pomíjivé radosti a činnosti, které život nabízí, zbyde vám jen syrový koloběh stravování se, spaní, vstávání, a to samé pořád dokola až do konce našich dnů. Skutečně si nelze představit, kam dál by Tarr mohl zajít, musel by se už jen vykrádat či parodovat. Ultimátní autorská výpověď, vztyčený prostředníček hédonistům, snímek, jenž se oprostil od veškerého soudobého balastu, co jen zatemňuje mysl. Ano, časem i nad snímkem tohoto typu nabudeme diváckou převahu, neboť se přeci jen jedná "pouze o film", budeme k němu přistupovat skrze artová měřítka, abychom uplatnili střízlivý kritický odstup, jeho nekompromisní sdělení si však poneseme v podvědomí jako nesmazatelné trauma z dětství, jako nepojmenovanou příčinu našeho neštěstí. Možná nadinterpretuji, ale Turínský kůň mě poznamenal jako máloco. Nerozumím lidem, co jsou schopni i tak naléhavé dílo smést ze stolu, ale co naplat, každý jsme jiní. Pokuste si, byť jen vzdáleně, představit tu bezmoc, to konečné procitnutí po celoživotním intelektuálním úsilí: "Matko, jsem hlupák!" - je to samozřejmě jen naznačené, ale měl jsem pocit, že jsem do té obludné propasti hleděl spolu s Tarrem, Nietzschem a všemi ostatními nešťastlivci své doby. Nějakým způsobem se mě to bytostně dotklo, přestože nemám tolik odžito a zapamatováno, že jsem tu tragikomedii jménem Život procítil a do určité míry pochopil s nimi. Nezbývá než mlčení, pokračování v existenci, vše již bylo řečeno, odvyprávěno, všechny polemiky splývají v jednu. Ocitáme se v bezčasí, čekání na Pravdu, na smrt, snad jakési uspokojivé rozuzlení. Čemu věřit, v co doufat? Kdo mi podá pomocnou ruku, když tápu? Kde berou sílu ateisté, když neví, co si počnout? Je všechno, jak má být? Nevím. Krize naší společnosti, bída třetího světa, relativnost názorů, odcizení, samota, vyčerpání životem, přežívání ze dne na den, neuchopitelnost okamžiku, univerzální lidský úděl - všechno to tam je. ___ S tím souvisí to, že z Turínského koně na mě sálá definitivnost, ve filmu do té doby nepoznaná, že Tarr se jedním opusem vypořádává se všemi názory, postoji a přístupy. Nikoli výsměšně či pohrdavě, ale jen smutným pokynutím hlavou: "Já tam byl, věřte mi." Prostě konečné sdělení, na které nelze už nic namítnout, dál polemizovat a otevírat další (marnou) diskusi. To mě uhranulo snad ze všeho nejvíc. ___ poněkud naivní komentář ze šuplíku někdy z r. 2013 ponechávám beze změn jako vzpomínku, relikt, upamatování; nemám sílu to dál přepisovat a cizelovat --

Osada

Osada (2004)

K Vesnici jsem se od doby vzniku vracel víc než desetkrát. Už to samo o sobě vypovídá, že ji považuji za naprosto mimořádnou záležitost. Vyzařuje z ní jakási ryzost, upřímnost, pokora, bez autorské exhibice a jakékoliv manýry, vše je plně, soustředěně podřízeno zprostředkování ústřední myšlenky - lásky, a zároveň jen tak mimochodem protkáno množstvím dalších zásadních témat a myšlenek (trefný výčet zde). Nevím, zda na mém až nekritickém obdivu Vesnice má zásluhu ten či onen prvek (soundtrack JNH, éterická BDH, Deakins, mizanscéna), nebo všechno dohromady. Podstatné pro mě je, že v dané konstelaci oslovuje spodní proudy mysli a našlapuje kolem toho nejniternějšího, co je člověk schopen pocítit. Nenásilně otevírá veškeré mé komunikační kanály, rozechvívá všechny citlivé struny. Netrpí přílišnou doslovností. Všechno logicky vyplývá z chování a jednání zúčastněných aktérů. Nic nešustí papírem, nemám nejmenší problém uvěřit, že přesně takhle by se daná situace mohla odehrávat. To všechno, aniž bych měl pocit citové manipulace, vydírání. Plyne naprosto přirozeně. Kdybych tomu chtěl něco hrozně vytknout, tak snad jen neexistenci alespoň čtyřhodinového extended cutu, umím si i představit celou plejádu prequelů, sequelů, spin-offů ad. ___ Je to ten případ, kdy se v hodnocení zásadně rozcházím i s lidmi, s kterými jindy souzním nebo alespoň chápu jejich kritický postoj. Když jsem pročítal ohlasy, měl jsem pocit, že výtkám nerozumím, jakoby lidé viděli zcela jiný film, některé reakce pak pro mě byly naprosto nepochopitelné (KevSpa). ___ Lakmusový papírek vkusu a vnímání a můj vůbec nejmilejší film. Zajímalo by mě, jestli bych třeba s někým, kdo tenhle film vyloženě nesnáší, dokázal mezi čtyřma očima nalézt společné slovo. - Do you ever think of the towns, Finton? - What for? They're wicked places where wicked people live, that's all.

Svet, ktorý na nás čaká

Svet, ktorý na nás čaká (2020)

Pure bliss. Měl jsem pocit, že je to natočené přímo pro mě, každý záběr, každý letmý pohled, úryvky deníku čtené hypnotickým hlasem Abigail. Přesně ten snímek, kdy vás od prvních vteřin a minut prostupuje chvění z dokonalé filmařiny a všechny prvky se slévají v harmonii, aniž byste o nich museli přemýšlet. Škoda, že nakonec se o tom bude zástupně mluvit pouze jako o dalším příspěvku do LGBT žánru, protože tahle uhrančivá věc suverénně obstojí i bez toho. Už Ammonite čněl vysoko nad vším, co se loni urodilo, ale tohle je ještě dál. Organický vizuál 16mm materiálu s úžasnou Katherine Waterston (neustále mi evokovala naši Verču Kubařovou), Casey opět se svým nezaměnitelným zádumčivým projevem plným melancholie, což víc než stačí. Rozumíte jeho bolesti a rozumíte bolesti všech ostatních, to je lidský úděl, od nepaměti až navždy lidské bytosti zmítané city a neartikulovatelnými pohnutkami, které dávají smysl, neuchopitelný a nevyzpytatelný, jen vám a nikomu jinému, ta touha po něčem, co by vtisklo smysl všemu vezdejšímu a je jedno, jaká válka se zrovna vede, čím je lidstvo vláčeno, ať už se kolektivní vědomí zaobírá čímkoliv. Bylo by zcestné domnívat se, že v 18., 19. nebo jakémkoliv jiném století měli lidé zásadně jiné tužby, vnímání, prožívání světa než my. Najít spřízněnou duši, navzdory okolnostem, navzdory všem, ten kousek lásky, který si objevíme sami pro sebe a který postavíme nade vše, přes ostrakizaci, nepochopení, strasti. Miluju to civilní, do sebe uzavřené pojetí bez rušivých prvků. Chci to vidět znovu a znovu, nejlépe na velkém plátně. Možná to okouzlení časem vyprchá, ale v tuhle chvíli jeden z největších filmů-zjevení, co jsem kdy viděl. Astonishment and joy.

Reklama

Reklama