kareen

Pokud jsem kdy poznala seriál, který by víc klamal tělem, nebo přesněji řečeno první sérií, pak je to právě Supernatural. Počáteční sezona si jede v lehce hororovém duchu a i když je to celkem příjemná oddechovka ,chybí tomu ta originalita a variabilnost, která dělá seriál v dalších sériích tak ÚŽASNÝM. Lepší průměr, u kterého mě udržely hlavní dvě postavy. Jared a Jensen jsou obrovští sympat'áci ( nehledě na Jensenova Deana, to je drsňák a chodící sarkasmus v jednom, s charisma, co by zabilo vola) a díky jejich dokonale fungující přátelské chemii bez problémů uvěříte, že jsou bratry. Navíc mezi vším tím epizodním lovením duchů a jiných potvor už začínají nesměle vystrkovat růžky ( toto přirovnání je myslím vzhledem k novým protivníkům na místě ) první náznaky budoucí ucelenější dějové linky. S objevením se prvních démonů odpadá pouze rutinní ničení jakýchsi odosobNělých přízraků, noví příchozí jsou samostatně myslící, přinejmenším rovnocenní soupeři s vlastní škálou motivací a jednání. To a také rostoucí nápaditost jednotlivých dílů už dělají z druhé série o poznání lepší záležitost. Atmosférické Crossroad blues s muzikou Jacka Johnsona, paranoidní epizoda s croatonským virusem, výborné akční Night shifter, emotivní Heart a hlavně závěrečný dvoudíl, to už mě dokázalo připoutat k obrazovce. Ještě lepší třetí série a s ní také krásná mezinárodní zlodějka Bella nebo sarkastická démonka Ruby, na paty pak našemu duu šlapou umanutý agent FBI Hendrickssen a maniakální lovec upírů Gordon. Poprvé dostávají větší prostor nadsázka a humor, díly jako Bad day at black či Mystery spot s časovou smyčkou mně skutečně pobavily, ale zároveň se začíná i přitvrzovat a takové Fresh blood, mé oblíbené Just in Bello nebo opět finální dvojepizoda už z daleka nejsou žádná selanka. Moje nadšení nadále stoupá a to mám to nejlepší teprve před sebou. Ve čtvrté řadě nastupují andělé a pokud se vám teď vybavily pomáhající laskavé bytosti, tak na to rychle zapomeňte. V drtivé většině jsou to bezcitní parchanti, kteří si nijak nezadají s démony a lidská cháska je jim ukradená. Pravda, někteří z nich mají i poněkud zvrácený smysl pro humor. Pro Winchestery to znamená jen další nepříjemnosti a ne, že by toho měli zrovna málo. Jejich bratrský vztah už zdaleka není tak idylický jak býval, Sam se stále více propadá na temnou stranu, což jen posiluje vzájemnou nedůvěru. Epizody bez vyjímky výborné ( potěšilo mě cestování v čase ), se strhujícím závěrem, který nás nasměroval do nepřekonatelné páté série, kde nejde o nic menšího než o záchranu světa. Tam už je apokalypsa v plném proudu, čtyři temní jezdci táhnou celou zemí a bratři ke své nelibosti zjišt'ují, že v ní hrají klíčovou roli, což je staví do nezáviděníhodné pozice chutného sousta, ze kterého si jak andělé, tak démoni chtějí urvat co největší díl pro své záměry. A tak rodinné dvojce nezbývá nic jiného než zapomenout na své rozbroje a vytvořit si vlastní pravidla hry, ve které by nakopala zadky oběma stranám. Postavy jako démon Crowley, Lucifer, andělé Castiel a Gabriel, mentor Bobby, fantastický smrt'ák a další mi velmi přirostly k srdci, stejně jako Impala 67 nebo popkulturní hlášky všech zúčastněných, proto původní znění nutností. A pokud jsem v první sérii psala cosi o nedostatku originality, tak způsob, jakým si tvůrci později vyhráli s celou křest'anskou mytologií je nevídaný a velmi, velmi zábavný. Další řady už jedou jen tak ze setrvačnosti a i když se sem tam některé díly podaří, zlatou éru už má seriál za sebou. Ještě bych mohla zmínit věci jako třeba absenci nějaké výrazné lovestory nebo zajímavý fakt, že ačkoliv se Dean navenek projevuje jako rebel, tak povahově je vlastně dost konzervativní a u Sama je tomu přesně naopak, ale už jsem se rozepsala až příliš, což jen dokazuje, jak moc jsem si Supernatural oblíbila.

Mám blízko k černému humoru. Není v tom žádná zlomyslnost, radování se z cizího neštěstí, jen neodbytná potřeba vynést všechny bolístky, všechno neštěstí, co život přináší, z tíživé temnoty na denní světlo a třeba si z toho i neuctivě vystřelit. To zlé sice nezmizí, ale náš strach z hrozivého se pak zmírní. Proto jsem ráda, že jsem se pustila do tohoto seriálu, který jsem tak dlouho z nepochopitelných důvodů přehlížela. Six Feet Under se nebojí smrti a co je stejně tak důležité, nebojí se ani života. Na ploše pěti sérií a na osudech jedné pohřebácké rodiny a jejich přátel, se pouští snad do všech problematických či kontroverzních témat, od psychické nemoci, homosexuality, nevěry, kriminality, ztráty blízkých až třeba po incest a spousty ostatních, ať už velkých či malých trápení. Nemoralizuje, nesoudí, neomlouvá, jen nechává své postavy žít a dýchat a to je taky ten důvod proč jsem si je tolik zamilovala. Rusovlasou Claire, která se postupem času mění z nejisté, do sebe zahleděné puberťačky v nádhernou (nejen ve fyzickém slova smyslu) mladou ženu, idealistického Natea, který i přes soucitnou povahu, dokáže někdy až necitelně zraňovat, trochu slabošsky působícího homosexuála Davida, jehož zvláštní zakódovaná slušnost a poctivost, spolu s občasnými úlety, z něj udělala moji asi nejoblíbenější postavu vůbec. A nesmím zapomenout ani na hledající se maminku Ruth s její sbírkou svérázných nápadníků, nekonvenční Brendu a její pošahanou rodinku nebo drsňáka Keitha. Všechny je mám moc ráda (i přes to, že mě často svým chováním štvali), snad až na Lisu, ta mi k srdci nikdy nepřirostla a to je hádám jeden z hlavních důvodů nejslabší třetí série. Zvědavost, jaký způsob smrti se objeví vždy na začátku každého dílu, byl už jen pověstnou třešničkou. Obvykle, když mě nějaký seriál takhle chytne, sjedu ho v co nejkratším časovém úseku, to ale v tomto případě nebylo možné. Na to je příliš tíživý, příliš reálně působící a já potřebovala vždy nějakou dobu na jeho vstřebání. A posledních pár epizod ve mně svou emocionální smrští doznívá ještě teď.

Nejdřív jsem tento britský seriál dlouho přehlížela, vůbec jsem nevěděla co si pod ním mám představit, něco o nějakém chlápkovi co lítá vesmírem či co. Ale mám hodně ráda talk show Craiga Fergusona a ten o něm každou chvilku mluvil, tak jsem si řekla,že to omrknu, abych byla v obraze. No, musím říct, že to byla láska na první pohled. Z toho chlápka se vyklubala naprosto úžasná postava a já si zamilovala nejen jeho, ale i jeho společnici Rose, její matku, Mickiho, kapitána Jacka a taky TARDIS a sonický šroubovák. Když přišel první Dalek, tak mi prvních pět minut přišel trochu legrační, ale skončilo to tak, že z toho byl jeden z nejlepších dílů první série. To se mi na seriálu líbí nejvíc, že tam sice jsou plechoví roboti, tu více či méně dobře udělané triky, ale nakonec stejně to nejlepší jsou postavy a vztahy mezi nimi. Některé díly byly scénáristicky trochu slabší, ale ono jen dívat se na Doctora je velmi příjemné. Je to velký nadšenec s mnoha nápady, plný energie, velmi zábavný, občas tak trochu šašek. Ale přijde nějaká vážná situace a najednou se ukáže jeho další stránka přes 900 let starého zkušeného a trochu vším tím děním unaveného Pána času, který vládne obrovskou autoritou. Musím říci, že Eccleston to hrál parádně a já se velmi obávala, že s jeho výměnou půjde seriál kvalitou dolů. Ale opak byl pravdou. Davida Tennanta jsem si samozřejmě zamilovala a ted' je můj oblíbený Doctor. A epizody byly čím dál lepší. Pak přišel konec druhé série a s odchodem Rose jeden z nejdojemnějších dílů vůbec. Nahradila ji trochu chladnější Martha a po ní zas přišla velmi svérázná Donna. No a pak několik vánočních speciálů a odchod mého Doctora. Matt Smith je zas trochu jiný, ale po pár dílech jsem si na něj zvykla a rozhodně mě baví, což se dá říci i o jeho dvou nových společnících. Od páté série to vzal celé scénáristicky do rukou Steven Moffat a koncepce seriálu se trochu změnila, díly jsou více provázané a také si to více pohrává s časovými paradoxy, což je jedna z věcí co mě na seriálu baví. A také to, že když máte stroj času, nikdy nevíte, kde (nebo spíše kdy) skončíte příště a jaká dobrodružství zažijete, takže se z toho nestane stereotyp. Takže pokud jste jako já dlouho seriál přehlíželi a máte rádi zábavu, dobrodružství, humor, ale i vypjaté dramatické situace a chcete třeba potkat Agátu Christie, Shakespeara nebo se podívat na konec vesmíru, zkuste Doctora Who, možná budete velmi příjemně překvapeni.

Má nepřekonatelná Bible humoru. Mám to tak pod kůží, že už se mi mnohokrát stalo, že mi u nějaké všední situace nebo vyprávěné historky v mysli naprosto bezděčně naskočila asociace na některou jejich scénu. Což je pro mně jen důkazem jejich širokého záběru a geniality.

Když jsem si usmyslela, že si do oblíbených seriálů přidám jednoho zástupce z velké řady mnou milovaných sitkomů, vybrat ten jeden nej bylo docela těžkým oříškem. Jelikož jsem velkou ctitelkou britského humoru, logicky se můj zájem obrátil tímto směrem, jenže pak můj zrak padl na Frasiera a já si uvědomila, že pokud pro mě existuje v tomto směru nějaká srdcovka s velkým S, jsou to právě příhody dvou snobských bratrů psychiatrů, jejich povahově odlišného otce v důchodu, svérázné Angličanky Daphné, chlapy nahánějící produkční Roz, kouzelného psíka Eddyho i nikdy nespatřené Maris. Což je docela paradox, protože já vlastně Frasiera vždycky považovala víc za komedii na pokračování, než za sitkom. Asi je to tím, že tyhle postavy nikdy nebyly jen legračním strojem na hlášky, ale hluboce lidskými charaktery, které se neustále vyvíjely a tomu také odpovídaly herecké výkony všech zúčastněných, žádné významné pohledy do kamery typu "teď jsem nahodil velký vtip", ale skutečné seriozní hraní. A přece to bylo nesmírně zábavné a humorné, to že jsem ještě i v poslední, jedenácté sérii občas dostávala záchvaty smíchu určitě o něčem svědčí, stejně jako to, že se k tomuto seriálu čas od času ráda vracím a dávám si ho se slovenským dabingem, který se neskutečně povedl, na to jak dabing moc nemusím, klobouk dolů. A nejlepší na tom všem je, že ač ne svým vznikem, tak duchem svého zpracování, je vlastně tak trochu i britský.

Bože, jak já miluju tyhle vtipné konverzačky....celé osazenstvo televizní stanice ze sebe sype jednu cynickou hlášku za druhou rychlostí kulového blesku, všechny ty sympatické, charismatické postavy prožívají svá malá dramata i lásky a celá tahle mašinérie zábavního průmyslu se každý týden žene dopředu s horečnatou snahou vyrobit další páteční dokonalou show. A Aaron Sorkin mě jen utvrzuje v přesvědčení, že je jedním z nejlepších scénáristů Hollywoodu vůbec. Skutečně výtečné dílko.

I když mám tento seriál velmi ráda, musím souhlasit, že první sezona tak trochu ve stylu Akt X byla opravdu slabší a nebýt přesvědčování zdejších nadšenců o pozdější vzestupné kvalitě, asi bych to někdy v polovině vzdala. Ne,že by epizodní díly, ve kterých sympatická agentka Olivia vyšetřuje podivné nevysvětlitelné jevy, ze kterých se většinou vyklubou vědecké experimenty byly vysloveně špatné, ale jejich koncept je tak trochu stereotypní a tak mě to začalo brzy nudit. Ale vydržela jsem a s nástupem druhé série jsem za svou trpělivost byla bohatě odměněna výborným příběhem se všemi atributy scifi, které mám ráda - cestování časem, paralelní reality a mnoho dalších. Větší prostor tu dostávají Joshua Jackson a John Noble jako chytrý, ironický Peter a jeho geniální a poněkud excentrický otec Walter. Nejen,že je mezi nimi výborná chemie, která baví, ale i dějová linka kolem nich je celkově zajímavější. Kapitolou samou o sobě jsou Pozorovatelé, kteří jsou velmi originální a později se stanou pro seriál velmi zásadní, at' už v tom kladném či záporném smyslu. Dobrým nápadem bylo také střídání děje ve dvou realitách, kdy v jednom dílu sledujeme jednání postav z našeho vesmíru a v dalším zase z toho paralelního. Poslední pátá řada se už odehrává kompletně v budoucnosti a tentokrát se pro změnu ocitáme v totalitní společnosti, kde se naši hrdinové s plánem na záchranu světa musí skrývat a kde jim jde o život více než kdy jindy. Finále se naštěstí uzavřelo bez nevyřešených otázek jinak tak typických pro J.J.Abramse a já si i přes rozpačitý začátek přidala seriál mezi své nejoblíbenější, kam zcela zaslouženě patří.

Paní Maiselová je moje nová hrdinka. Plná ženskosti, krásy a elegance, přesto nezávislá a emancipovaná až na půdu. Gilmorova děvčata, od stejných tvůrců, jsem nikdy nějak souvisle nesledovala, ale tento seriál mě tedy dostal. Stylové, komediální (i když vtipnější než samotné stand-up vystoupení, jsou spíš hlášky a situace v reálném ději) a plné zábavných, sympatických postav, z nichž u mě s přehledem vede otec hlavní hrdinky, v podání Tonyho Shalhouba.