Doldus

Seriál vytahují z průměru dvě věci. Zaprvé tu máme kvalitní ústřední herecké duo - Wesley Snipes je tu boží a Kevin Hart přinejmenším dobrý. A zadruhé (pro mě nesmírně sympatické) není seriál zbytečně natahovaný výplňkovým obsahem, vše se krásně vešlo do sedmi dílů, a tak lze tento napínavý, leč dějem těžce neoriginalní, seriál s radostí slupnout za dvě odpoledne. A to je na Netflix nebývale osvěžující...

V podstatě doslovná adaptace olbřímí, a neméně geniální hry Tonyho Kushnera (není divu, napsal si i scénář), které samo filmové médium propůjčuje výhody v podobě skvělého střihu v "paralelních scénách" a také větších produkčních hodnot v čele s hudbou. I přesto však vizuál nenadchne tak, jak by potenciálně mohl, což je škoda. Všechno tak leží na bedrech úžasných hereckých výkonů, z nichž musím vypíchnout Pacina či Jeffreyho Wrighta. Vsadím se taky, že Emma Thompson si svoji roli anděla musela užívat, stejně tak Meryl Streep v roli židovského rabína mě už nenávratně utvrdila, že zahraje prostě všechno. Co se týče adaptace divadelních her, se Mike Nichols dle mého blýsknul ještě více v Kdo se bojí Virginie Woolfové?, kde se režisér nebál být více "filmový".

Nemůžu popřít, že film si předsevzal trochu víc, než mohl kompletně ukočírovat, nebo že tam byla semtam zbytečná výplň. Ani to, že humor se tam zdál trochu uměle naroubován, nebo že jedna akce byla opravdu špatně nasvícena (ta v lese). Jenže mi osobně neskonale imponoval ústřední motiv nesmrtelných bytostí, které existovali v přítmí naší historie, v mnoha ohledech ovlivňovali či posouvali vývoj lidstva, a vstoupili tak nenápadně do sféry nejznámějších lidských mýtů. Onen přidaný (monstrózní, dovolím-li si podotknout) rámec kosmických mocností mě ohromil, když ne svojí propracovaností, tak svým provedením. Nakonec je pro mě největší škoda, že je to všechno součástí již přesaturovaného Marvel univerza. Vezmeme-li v potaz původní film o hrdinném inženýrovi/playboyovi, kde jsme ještě byli součástí jakž takž konzistentního a nám známého světa, přidáváním dalších a dalších sfér (kouzelnictví, sci-fi, vesmírné opery, alternativní historie) pomalu toto univerzum nepříjemně nabobtnává, ztrácí koherenci a interní logiku, a nakonec se tak rozmělňuje do podivného paskvilu. Čtvrtou hvězdu nakonec udělím, protože mám obecně rád mytologie, a také se mi líbily výkony všech představitelů (Richard Madden má talent!).

Téměř dokonalá vize středověku, ve které kralují herecké výkony všech představitelů (ano, i Afflecka). Tedy v tom všem kralování ještě o trochu více exceluje Adam Driver, kterého jsem jaktěživ neviděl hrát jinak, než výborně. Mimoto se tu rašomónovský námět perfektně hodil, krásně zkoumal skrz osobní perspektivy velice zajímavá témata, primárně roli a úděl ženy ve středověku, sekundárně pak pýchu, bezpráví, či nebezpečí hierarchizované společnosti. Hlavně ale po celou svoji dobu bavil výbornými dialogy, občasnou syrovou akcí, a skvělou atmosférou špinavého a temného období stoleté války. Jestli by starouš Ridley natočil s podobnou vervou akci i u vymodleného Gladiátora 2, dostanu se do stavu blaženého.

Na doporučení, že je film fakt nadprůměrná záležitost, jsem se do něj s chutí pustil, a bohužel ve mně zanechal spíše negativní pocity. Nevím jestli je to prostředím školních lavic, sterilní režií, či nenápaditou zápletkou (cestování časem fajn, ale je použito prachobyčejně), ale téměř vůbec mě to nebavilo. Mádl to trochu zvedal, to se mu musí nechat, ale valná většina vtipů se u mě minula účinkem. Nakonec jsem se nejvíc smál brutálnímu product-placementu, který působil absurdně, až paranoidně.

Kde šel Ritchie směrem modernizování a zábavy, jde Lowery směrem atmosféry a hloubání. Jeho Gawain je ale i tak aktualizovaný, co se psychologické stránky protagonisty týče, což je dle mého navýsost důležité, protože přesně rozpor zbabělosti a ctnosti, ideálů a reality byl jádrem původní lyricko-epické skladby. Je tedy až neuvěřitelně paradoxní, jak principiálně věrný je film předloze, když už ne formou a někdy i obsahem. Kdo čeká jakoukoliv akci či rytířské skutky, bude zklamán. Zelený rytíř je fakt pomalá atmosférická pikareskní chuťovka, ačkoliv přiznávám, že několik pasáží je i se skvělým vizuálem opravdu jen glorifikovanou nudou. Ovšem ten konec se mi neuvěřitelně líbil, a nakonec mě i přesvědčil o těsných čtyřech hvězdách.

Záživnost či vtip těchto povětšinou statických, nehorázně ukecaných scének je tak na 30% (epizody ultrazvuku či pohřbu byly opravdu dobré, to přiznám), plus mi to často zavánělo snobstvím, popřípadě plytkou intelektuálností (existuje to slovo vůbec?). A teď jsem se sám nachytal, poněvadž ty dvě věci tady teď provozuji.

Cesta do hlubin Gopnikovy duše mě osobně bavila víc než to dnes stále omílané "hledání se" random studentky.

I když to na několika místech odsýpá pomaleji a herecké výkony jsou trochu zvláštní (skoro jako v duchu expresionismu, který vládl ve 20. letech evropského filmu a dal nám první horory), mistrné budování atmosféry a kvalitní gradace snímku mě překvapila, to ani nemluvím o mém oblíbeném prostředí jakožto horlivého fanouška Jména růže. Snímek jsem si užil navzdory jeho stáří: Dnešní filmoví "originální" tvůrci se mermomocí snaží vymýšlet jakékoliv novoty už jen z principu, zatímco opomíjejí úplné základy (v hororu třeba ono budování atmosféry a gradaci), a ony "novoty" beztak jsou spíše nervózní pokusy, často formální prvky, zakrývající prostý fakt, že filmař už dnes doopravdy Ameriku znovu neobjeví. Určité postupy se prostě nezměnily ani po 90 letech, protože jednoduše nebylo potřeba, naopak jejich absence mnohdy bolí. Jéžiš, to jsem si zase vylil srdíčko.

Ačkoliv je tam nezanedbatelná řada nelogičností a předimenzované akce (zaklínači jsou nadlidi, ale proboha ne polobozi), přeci jen jsem ocenil, že tvůrci zachovali ducha Sapkowskyho knížek, toť morální šeď a důraz na postavy. Vesemir dostal dnes oblíbený treatment žoviálního oportunisty, ale tady mi to kupodivu nevadilo a postava byla komplexnější než jsem čekal. I když jsem si z knížek a her (pravda, tam je to jen zmíněno) tento kritický moment zaklínačské historie představoval prozaičtější a bez intrik, dokážu si tuto verzi bez obav užít a brát ji kanonicky.