Doldus

Zachycení kouzla noci bylo obstojné a závěrečná píseň byla hezkou tečkou.

Nekoherentní změť. Bylo to jako odškrtávat bucket list, aniž bychom si jediný z úkonů skutečně užili. Nevím, jestli by film nějakých 30 minut navíc nějak notně pozvedlo, ale možná by se pak z filmu dala vyextrahovat nějaká nosnější myšlenka. Jo a kdokoliv, kdo se těší na "první Marvel horor", solidně utře. Občasné hororové prvky jsou tu jako glitr, sotva dokáží okořenit jinak tuze šablonovitou zápletku, jíž podobné Marvel nyní chrlí jak na pásu, a navíc horor jako žánr by naprosto nemohl fungovat v takto nastaveném (multi)vesmíru (žádný strach o postavy, držení se jasně daných morálních mezí, všudypřítomná odlehčenost). Raimiho tu z toho cítím jenom v jednotlivostech, jinak je film v rukou Imperátora Feigeho. A silně mě už přešly mohutné CGI taškařice, kde má každý svůj laserový výboj, a skutečná vynalézavost s magií je tatam (výjimkou budiž bitka s muzikou). Kéž bych z toho cítil ten okultismus a enigmatično, které by přeci měly komiksy se Strangem evokovat. Možná příště.

Letmé záblesky geniality v čele s moto-fetišem a výstředními charaktery (na obou stranách barikády) bohužel nespasí jinak docela nezáživný film, který je prapodivně dávkovaný, tedy vyloženě disproporční. Ztotožňuji se se zdejší kritikou v tom, že v podstatě skoro celou stopáž sledujeme okolnosti, které teprve vedou k ústřední cestě za pomstou, ačkoli to měl být výchozí bod snímku. Kult bombastické postapo jízdy nastolí až druhý díl, který těží z většího rozpočtu, a nabízí tak dotaženou a neředěnou tvůrčí vizi.

Propracovaná, myšlenkově celkem komplexní a scénaristicky vytříbená záležitost, které trochu ubližuje jistá statičnost a absence akčnějšího vývoje postav (všichni jen říkají, jací jsou, nenechají za sebe moc mluvit činy). Nadále pak trochu mrzí, že někdy postavy ani nevedou dialogy, nýbrž na sebe pouze každý monologuje, zatímco ten druhý jen trpělivě a úpěnlivě čumí. Tématický okruh, který se točí hlavně okolo náboženství, demagogie či manipulace skrz víru, je díky mistrnému scénáři důkladně vystavěn a prozkoumán a vše výborně kulminuje v závěrečném Zjevení Janovu. Mnohé odradí pomalejší vývoj či trochu sušší podání, ale jako "konverzačka" s myšlenkovým přesahem mi to sedlo, a vyloženě hororové aspekty pro mě byly více než příjemným bonusem.

Jsem tuze rád, že Eggers prokázal schopnost natočit i víceméně výpravný příběh s jasným směřováním a myšlenkou, ačkoliv bych od něj jako správný simpík bral snad cokoliv. Vsadím se ale, že autorská vize musela mnohdy ustoupit v prospěch pohodlnému diváckému zážitku, a v tomto případě je dobře, že nebyl film utopen v záplavě rituální mystiky a hořečnatých vizí plných trollí magie. Ne, tady se mimoto i kudlí, sportuje, miluje, zrazuje apod. Nabušený hudební doprovod, brutální akce, i živočišné projevy herců mě dokázaly svou až animální silou naprosto pohltit a pekelné bombasticko-absurdní finále už mě jen vyplivlo úplně vyčerpaného. Barbar Conan z toho byl cítit na sto honů, jen škoda, že na rozdíl od útrap napuchlého Cimmeřana se tady pramálo putovalo (a že se hrdina Amleth naprostou většinu filmu honosí strašlivým, štefanovským účesem). Příběh a rozpětí filmu je tak spíše komorní, a tím byl podle mě potenciál výpravné vikinské řeže naplněn tak napůl, nehledě na původní legendární pramen. Suma sumárum, Seveřan je řemeslně dokonale natočený prostinký příběh o pomstě a nezdravém fatalismu, který nejednomu divákovi rozpumpuje krev v žilách. Mise splněna, Eggersi.

David Simon spolu s ostatními zabodoval. Možná, že to nebylo tak komplexní či záživné jako The Wire či Generation Kill, ale pořád tam neuvěřitelně dobře fungovala realističnost s dramatičností, a ona tragédie, která byla již v názvu slibována, v posledním díle mocně dolehla. Líbí se mi, jak seriál pracuje s komplexními tématy z více perspektiv, jak kontrastuje a leckdy i spojuje osudy svých postav a hlavně jak umně dokáže přiblížit i takovému paku, jako jsem já, politiku a americkou společnost lidsky bez přehnané zaujatosti.

Obyčejné až to bolelo. Jestli to měl zachraňovat onen "originální" koncept s tím, že McAvoy neměl scénář, tak to úplně nevyšlo. Herec sám samozřejmě prokázal schopnost improvizace a byl jako vždy výjimečný, ale beztak tento zdánlivě zajímavý nápad jinak prachsprostě obyčejnou látku nedokázal spasit, konání jeho postavy bylo beztak nalajnované. Filmy jako např. 96 hodin ozvláštnily dějovou strukturu zásadněji a spíše budu, vzhledem k tématu, preferovat je. Pravda, scenérie skotské vysočiny jsou pořád naprosto sublimní a propůjčily filmu patřičnou atmosféru.

Po polodepkách přichází PTA s něčím odlehčenějším, nicméně stále působivým. Herecké výkony ústřední dvojice byly duší filmu, ale přeci jen jsem si nejvíce užíval Bradleyho Coopera v intezivní a zábavné miniroličce. Neuvěřitelně mě pobavily scény s provozovateli japonského restaurantu, (ne nepodobnou scénou vévodil Inherent Vice), které zajímavě balancují na hraně absurdity/sociálního komentáře. Ze řemeslného hlediska je to nadprůměr, dobový soundtrack potěší výběrem, ale přeci jen je těch ód na sedmdesátky už trochu moc.

Myšlenkově bohaté, ale není tam dle mého nic, co by obhájilo tříhodinovou stopáž. Některé životní postřehy, introspekce, či terapeutické vylévání srdíčka (v tom dobrém smyslu) mě upřímně zaujaly a dost možná si někdy v budoucnu Murakamiho poctivě načtu, ale ty stoicky strnulé herecké projevy (dost možná je to vysloveně japonská metoda herectví, tudíž ne chyba herců, nýbrž propast mezi mnou a jinou kulturou) a nedivácky dlouhé artové záběry opravdu pokoušely moji trpělivost, potažmo diváckou výdrž. Využití Čechova jako tématické pojidlo ve stylu "art imitates life" bylo dobré, stejně tak vhled do dramatické tvůrčí činnosti, ale snímek by si vystačil bohatě se dvěma hodinami. Je možné, že se mi film netrefil do nálady, ale nebyl jsem s to naladit se na něj.

Možná se vyplatilo mít nulové očekávání, jelikož mě celé to tragikomické production hell tohoto snímku sotva štrejchlo. Vychutnal jsem tak dosyta audiovizuál, svěží nápady i dobré herecké výkony (Adam Driver je už téměř definitivně můj nejoblíbenější herec třicátník), aniž bych čekal magnum opus. Zároveň ale někdy  vládla snímku i jistá rozháranost, nekonzistence, neučesanost, nedejbože jakási tvůrčí bezradnost o směřování snímku, což si lze zpětně vzhledem k produkci vysvětlit. To vše se však v unikátním závěru povedlo dle mého zažehnat. Pro režiséra to musel být svým způsobem, tedy rozhodně ne doslova, hluboce osobní příběh a stejně tak chápu fascinaci Don Quijotem jako archetypem blázna, kterého však jaksi vykupují jeho nezlomné a v podstatě dobromyslné ideály.