Wendy

Dílo, v souvislosti s nímž se nebojím použít slovo genialita. Politika, filosofie, rasa, symbolika, fantasie, realita, nemoc, andělé, náboženství. Poselství. Perfektní herectví všech protagonistů. Vynikající hudba z tvorby Thomase Newmana. To všechno a mnohem víc, aneb takhle má vypadat UMĚNÍ. Můj obdiv má nejen režisér Mike Nichols, ale také scenárista Tony Kushner, Žid, gay a autor původní divadelní hry. Look up!

Jak může mít tenhle naprosto boží britský seriál kromě mého jen jedno jediné hodnocení? Miranda Hart, hlavní představitelka a tvůrkyně seriálu, si jen letos za své dílo uzmula tři ceny, včetně Královny komedie, titul, který ji dokonale vystihuje. I gigy, které by se za běžných okolností daly nazvat klasickými či předvídatelnými, naprosto zachraňuje Mirandino komické načasování a dělá z tohoto malého klenotu (který anglický svět miluje, tak proč ten česko-slovenský tentokrát zaspal? Misfits vidělo přes 2500 lidí) možná nejzábavnější pořad v současné televizi. [If you and English get along, you can watch the whole series here.]

Po svém nadšení z americké verze jsem se rozhodla pustit se i do kratšího, původního a britského Queer as Folk... s nímž jsem po shlédnutí nadmíru spokojená. A jelikož se to nabízí, pustím se do menšího srovnání. "Evropské" QaF má asi osmkrát méně dílů, které jsou navíc o dvacet minut kratší, což s sebou přináší méně prostoru, méně soap-operovosti a méně on-screen sexu. Některé jsou scény jsou stejné, jiné obměněné a některé prvky se Američani očividně rozhodli nepřevzat (např. Nathana-Justina si postaršili z patnácti na sedmnáct... já říkám "hurá" na odvahu Britů). Kromě toho zjistíte, že se seriál soustředí mnohem víc na "vztah" Stuarta (Brian) a Vince (Michael) než-li romanci Stuarta a Nathana. Čímž se dostávám k postavám a jejich představitelům... K hercům/ečkám nemám výhrady (ačkoli Debbie Sharon Gless mám o maličko raději než Hazel). Stuart je zde stejně charismatický jako Brian, i když v konečném důsledku působí jako o něco menší prevít (což neznemená zápor); jen by mohl být vyšší. ;-) Romey "Lindsay" a Lisa "Melanie" dostávají ještě méně času než za oceánem, což podruhé zamrzí, protože queer-kvalitní-lesbické seriály jsou nedostatkové zboží (díky Britům podruhé za Sugar Rush!). Víc místa naopak dostává Donna "Daphne" a je tu z ní naprosto parádní postava ze super hláškami. Škoda že se do kratičké druhé série nedostala. Závěr? Bylo to moc fajn. P.S. A ne-u-stá-lé- narážky na Doctora Who? Jenom plus! Oblíbené postavy: Donna Clark, Stuart Alan Jones, Hazel Tyler

Mezi seriály, které sleduju, jsou ty, co sleduju zejména pro zasmání, pak ty, u nichž mi jde hlavně o děj, a konečně ty, které mají kromě děje i jakési charisma, kromě humoru i vážnou tvář a momenty, co mě buď donutí zamyslet se nad životem nebo aspoň minutu po shlédnutí se zatajeným dechem zůstat sedět před obrazovkou. Seriály z poslední kategorie z výše uvedených důvodů zbožňuju úplně nejvíc, a proto je mojí absolutní jedničkou právě Six Feet Under. Proč? Zkusím to trochu chaoticky zestručnit... Na začátku máme postavy. Pořád si říkám, že jednu, dvě, tři pro mě "nejlepší" vybrat nedokážu. V jednom období se možná dokážu více ztotožnit s tím, jindy zase s tou... ale jinak jsou všichni stejně lidští, tedy milující, chybující, nenávidějící a k tomu s neuvěřitelně barvitou fantasií. A ve výsledku působí neskutečně opravdově. Pohřebácké prostředí pak kromě neobvyklosti nabízí i trochu (více) deprese (ostatně jako každé zaměstnání, kde se pracuje s lidmi), která je pak dovršena celou pátou sérií, kde se můžete dosytosti vybulet, je-li libo. Ale nic není černobílé a tenhle seriál tuplem ne. Protože naděje existuje. Nebo možnost změny. Nebo život, vedle té vší smrti. Ať už si to uvědomí Ruth, která se přihlásí na seminář nebo krade rtěnky s Bettinou, David ve vztahu s Keithem, svou rodinou a sám se sebou i poté, co zažije jeden z nejtraumatičtějších zážitků, co člověka může potkat, Nate, který zjistí, že před řadou věcí neuteče, a který se prostě snaží žít opravdově, ať už to znamená cokoli, Claire, která musí poznat, co znamená Já, i když je o řadu let mladší než její bratři, v šestnácti jí zemře otec a od mala vyrůstá v domě s mrtvolami, či ostatní, neméně důležití, co ovlivňují osudy Fisherovic rodiny; Brenda, Keith, Rico, George, Lisa, Billy, Nathaniel a další... Tak tedy - díky, díky, díky za dokonalost v podobě Six Feet Under.

1. generace (1./2. série): Když začnete sledovat tenhle seriál, tak po pilotu působí hrozně pitomě. Naštěstí se Skins nachází již v druhém díle a v podobně citlivém a zároveň hravém stylu pokračuje nadále. Největším problémem této generace pak je, že některé postavy jsou odsunuty stranou ústředním čtyřúhelníkem, což je škoda, protože mám všechny postavy upřímně ráda. V čele s výborným Tonym Stonemem, kterého jestli máte od začátku skutečně rádi, tak o vás asi začnu pochybovat, ale díky jeho komplexní povaze (a zvrácenosti) a výborné heterosexuální bromanci se Sidem se jedná o moji nejoblíbenější postavu této generace. Druhá série nabírá na obrátkách co se temnosti týče a já této partě jen nerada dávám sbohem. 2. generace (3./4. série): Řeknu to na rovinu - své pětihvězdičkové hodnocení můžu dát jen za předpokladu, že ignoruji dvě série s ~touhle~ partou. Zatímco chlapci a děvčata (plusem Skins je mimochodem to, že šestnáctileté postavy hrajou skutečně šestnáctiletí herci) z první gen byli znatelní přátelé, aspekt přátelství a opravdivosti mi u jejich následovníků chybí. Nenalézám zde jedinou mně vyloženě sympatickou postavu (a to jsem poctivě shlédla obě dvě série, což ani pro pochopení děje není nutné - stačí si počkat na další generaci, a je to) a z dosud perfektních scénářů se stal naprostý mess. Bye bye, and don't come back. 3. generace (5. série): Po zkušenosti z předchozích dvou sérií jsem se bála, ALE ZBYTEČNĚ, protože po první sérii nového obsazení jsem se do Skins opět zamilovala. Ubylo sexu a drog (ale ne úplně, nebojte), přibylo plynulého vývoje postav a přátelství a mou novou královnou se stává bezchybná (a přitom velice nedokonalá) MINI. We are a mess, we are failures, AND WE LOVE IT.