smrt.ka

Tak jsi tady, filme, na úplném vrcholu mých nejoblíbenějších filmů. Viděla jsem tě podruhé a teprve teď jsem schopná k tobě napsat komentář. Tvé postavy jsou blízcí příbuzní postavám z románů Dostojevského. Tvůj příběh je příběh o nás všech. Líčí. Varuje. Směje se. Jsme hlupáci, všichni, víš to sám. Máš v sobě tak málo lásky, jako málo jiných filmů. A přece nám toho o lásce říkáš tolik! Jsi prosycený smrtí a utrpením už od samého začátku do naprostého konce, ale přece dokážeš diváka donutit přemýšlet, místo abys ho jen pořádně zdeptal. Daniel bylo to nejlepší, co tě potkalo; zase jsem neovládala svůj výraz a křenila se a vzdychala a nahlas vše komentovala. Jonny a jeho hudba - to je kapitola sama pro sebe; díky ní je ten film takřka dokonalý. A samozřejmě režie s kamerou. Výborný a tak netradičně pojatý! scénář. Filme, jsi skvělý. Filme, pro mě jsi nejlepším filmem 21. století (kterému, přiznávám se!, nadržuji, protože je to mé "domovské" století. Století zkaženosti, ale ještě ne hniloby).

To nejlepší, co jsem na LFŠ 2012 měla možnost zhlédnout a zároveň jeden z nejlepších filmů, jaké jsem viděla. Ten film má všechno. Je nenucený, je neskonale vtipný, poetický a zároveň (pro Kiarostamího typicky) až dokumentární, autentický. Je hravý (opět narážíme na motiv vztahu reality a fikce), je lidský a velmi chytrý. Dobrý spisovatel se pozná tak, že umí napsat dobře erotickou scénu. Dobrý filmař se pozná tak, že z toho nejjednoduššího příběhu udělá krásný film. A samozřejmě film Pod olivovníky... je film s tím nejkrásnějším posledním záběrem, co znám.

Nová filmová posedlost. Ráda bych něco k tomu filmu napsala, protože si ho vážím. Ale nejde to, mám zatemněno. Jediné co dokážu napsat je snad pouze: ukázka toho, jak jde něžně spojit poetično s nelehkým údělem lehké dívky, co má syfilis a jmenuje se Život.

To byl nádherný film! Osobní jako román. Jemný jako ústřední melodie.

Po Silnici jsem se připravila na film, který mi asi zase dá trochu zabrat, ale těšila jsem se na to. Ten film jsem zatoužila vidět měsíc předtím, než se objevily v ulicích první reklamy na festival Felliniho filmů v Aeru, no, 8 1/2 samozřejmě nemohlo chybět... Zasedla jsem a netrvalo ani pět minut a už jsem se do Guida taky zamilovala. Zároveň mi ten parchant ale lezl na nervy. Občas mi připadal trochu trapnej. V tom je prostě ona magie tohoto režiséra, alespoň jak jí spatřuji já - přes kilogramy představ, fantazií, snů a detailů, přes celuoidy krásného kýče, věcí, které nejednou naruší celé tradiční vypravěčské techniky je to pořád film o životě, ze života, životem prošpikovaný skrz naskrz. Proto může být i Mastroianni (mimochodem i on si zaslouží rozhodně velkou pochvalu) na chvíli nepřitažlivým stárnoucím chudákem, aby se v další scéně mohl zase proměnit v "muže snů". Osm a půl je příjemně lidské drama s milým, ač hořkým humorem, propracovanými detaily, krásnými ženami, zábavnými dialogy a cynickou (i sentimentální!) atmosférou, což je spojení, které jen tak někdo dohromady dát neumí. A ještě to má styl.

Brilantní scénář, brilantní Julia a samozřejmě Meryl (ale všichni, ač Juliette Lewis mi bylo líto za její "prokletí", že musí hrát pořád takovýhle typy). Skvělé hravé dílo, zábavné a hořko-vtipné. I na divadle hra Tracyho Lettse musí být páni zážitek. I když ano - jak zaznělo v jiných komentářích - v podstatě je to celé o hlučných hystrických ženskách a o mužích, kteří je opouštějí. Velmi zjednodušeně a trochu hloupě řečeno.