Rimsy

Číselné hodnocení u tohoto angažovaného dokumentu velkou roli nehraje, spíše záleží na přístupu každého jednotlivého diváka či divačky k tématu. Filmařským stylem totiž Hranice Evropy rozhodně nezaujmou a zároveň nelze úplně říct, že by samotný snímek nabídl nějaká nečekaná východiska. Jde však o adekvátně zpracovanou novinářskou práci, která je z humanistického hlediska důležitá a sympatická. Více zde.

Na to, v jakých polních (doslova) podmínkách dokument zřejmě vznikal, vypadá hezky. Hlavně je vidět cit pro hezké záběry a střídání detailů s celky. Problémem je, že výsledek působí jako dva filmy v jednom: Na jedné straně meditace nad spojením člověka s přírodou, zvelebením místa k životu či snahou zanechat odkaz a zároveň rýpnutí do církevních restitucí či obecně fungování církve prostřednictvím investigativy jednoho případu. Kombinace obojího vede k nabobtnání stopáže a oslabení síly jednotlivých témat. Důslednější prostříhání a třeba i vyřazení některých z 11 kapitol by údernosti výsledku prospělo, přesto tomuto počinu začínajícího filmaře nelze nefandit. Touha dát do jednoho filmu všechno, co na tom tvůrcům přišlo zajímavé a významné, je pochopitelná, ale dramaturgicky by lépe fungovalo zaměření na buď zenový existencialismus, nebo až kriminální vypíchnutí justičních podivností. Já si užil hlavně tu první zmíněnou linku, především naznačené zamyšlení nad tím, co po sobě zanecháme a o co má cenu se snažit, i když to třeba nepřetrvá.

Namísto policistů a zločinců vykresluje Ladj Ly sociální nespravedlnost prostřednictvím politiků a aktivistů, což je jednak méně divácky atraktivní, jednak i méně úderné ve vyznění. Stále však dokáže zaujmout působivými scénami a hrozivou osudovostí společenského soukolí, v němž jsou jeho barvité figury chycené. Více zde.

První znamení: Přichází satan! dopadlo rozhodně o poznání lépe, než muselo. Vylámalo si však zuby na snaze udělat až moc věcí naráz – tedy dostatečně uctít slavný původní film, vytvořit důstojný i překvapivý prequelový příběh a v neposlední řadě i působivě děsit současné okoralé diváctvo. Výsledkem je nesourodý slepenec vlivů, v leckterých scénách zajímavý a podnětný, jako celek však ryze průměrný. Více zde.

Tenhle hořkosladký mix Kaurismäkiho a Felliniho artovou scénou neotřese, ale příjemnou, nápaditou i promyšlenou podívanou v příběhu o jednom nešťastném mamánkovi nabídnout dokáže. I díky nekontrastní černobílé kameře a jímavé, leč nepatetické hudbě se na film hezky dívá, i když se přece jen vkrádá myšlenka, že by z námětu šlo vytěžit trochu víc. Více zde.

„Zničit rodinu pravdou je to nejjednodušší,“ zní jedna z mnoha hezky znějících vět v této kompetentně zrealizované, místy i zábavné, většinu stopáže však jen kolem důležitých věcí nejistě našlapující konverzační dramedii. Oproti mnoha vyloženě komerčním česko-slovenským kouskům je aktuální film bezesporu důstojnější, sám se sebou však zápasí až příliš na to, aby si z něj šlo něco smysluplného odnést. Více zde.

„Co pro nás Římani kdy udělali?“ praví se v jedné slavné scéně a následuje výčet pokrokových opatření, jež okupanti na území Judeje zavedli. Z dnešního pohledu je až úsměvné, jak na konci 70. let mohlo dílo vzbudit až takový rozruch, že jej John Cleese a Michael Palin museli jít obhajovat před zástupci církve v rámci debaty na BBC. Život Briana totiž nelze obvinit z antisemitismu, nevysmívá se Bohu ani Ježíšovi a jeho učení. Monty Pythoni si „jen“ vystřelili ze zaslepeného dogmatismu a víry organizované tak, až se ztrácí její podstata. A to je bezesporu relevantní poselství i v dnešní době, ačkoli tradiční náboženství už nehrají ve společnosti tak výraznou roli jako dříve. Více zde.

Cíl v podobě moralistické feel-good komedie o proměně jednoho hajzlíka a nalezení pravé lásky se v mezích oddychové zábavy a nulového očekávání snad i daří naplnit. Pomáhá tomu i profesionální vizuální stránka zdůrazňující fotogenické pražské lokace a patrná je i schopnost působivě nasnímat jednotlivou scénu. Celkový příběh však osciluje mezi banalitou a bizarností a divácký zážitek shazuje do tuzemského žánrového průměru. Vrcholem zmaru je pak nepochopitelně vložená montáž záběrů z filmu, zatímco na podkresu hrají Chinaski. Cesta vstříc divákovi nekončí vždycky dobře. Více zde.

Forman se složité a ryze americké látky chopil se ctí a ačkoli se výsledek nemůže rovnat s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Amadeem z hlediska ucelené, systematické realizace tvůrčích záměrů, stále jde o atraktivně natočené dílo, v jehož společnosti dvě a půl hodiny stopáže utečou velmi příjemně a poutavě. Kéž by všechny problematičtější a nepřehlednější produkce slavných režisérů dopadaly právě takhle… Více zde.

Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit. Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.