gudaulin

Bezprostředně po zhlédnutí jsem - sice bez nadšení a vlastně i po značném váhání - nadělil snímku ušmudlané čtyři hvězdičky, protože kritiky chamtivosti a bezpáteřnosti nikdy není dost. Jenže komentář píšu s bezpečným odstupem, kdy se naplno odhalily nedostatky scénáře. Ten sice analyzuje příčiny hospodářské krizi památného roku 2008, jenže tak činí způsobem pro běžného diváka poněkud těžkopádným a hůře srozumitelným. Sázka na nejistotu nefunguje jako strhující příběh s charismatickými postavami, jakým byl Vlk z Wall Street, a není ani intimním dramatem, které až na dřeň odhaluje lidské charaktery v mezní situaci, tak jako tomu bylo v Margin Call. V rámci filmů tepajících zlořády finančních institucí a pojednávající o krizi důvěry v moderní západní společnosti titul mezi špičku jednoduše nepatří. Celkový dojem: 60 %.

Inu, zajištění na stáří vypadá všelijak. Někdo investuje do zlata, jiný si platí penzijko a někdo chce ještě vydojit námět, který kdysi slavil svým přímočarým hrubozrnným humorem nečekaný úspěch. Už v prvních Návštěvnících byli hlavní představitelé ve zralém středním věku, Jeanovi Reno bylo, když hledal svou nastávající, 45 a pokračování, které má přímo navazovat na jejich někdejší eskapády, dělí 23 let. Věk ale není rozhodující, i když únava materiálu se nedá zapřít. Pokračování chybí jiskra, nápady a originalita. Jean-Marie Poiré už byl v hlubokém útlumu a komediální hvězda Clavier si nevybral svůj den, když psal scénář. Jean Reno nemá potřebný prostor a komické vstupy Claviera spočívají v primitivním a místy až trapném tělesném "humoru". Spousta postav, včetně těch z reálné historie, které mají neskutečný potenciál, zůstává trestuhodně nevyužitá. Nelze nevzpomenout na Manžele z roku 2 nebo Noc ve Varennes, které dokázaly z atraktivní epochy francouzské revoluce dostat maximum. Jestli něco drží snímek nad vodou, je to přítomnost řady známých francouzských herců - mimo ústřední dvojky je to např. Sylvie Testud v roli Robespierrovy sestry. Ale jinak bída nad bídu. Celkový dojem: 30 %.

O tvorbě Oriola Paula jsem slyšel slova chvály, zatím se mi ale jeho práce z nějakého důvodu vyhýbaly. Dva počáteční díly byly strhující a vyvolaly pocit, že sleduji scénáristický vybroušený klenot spočívající v rukou režiséra, který má cit pro žánr a anatomii moderního thrilleru má perfektně nastudovanou. Z každým dalším dílem se ale postupně začaly vkrádat rozpaky a vystřízlivění. Způsob, jakým Paulo pracuje s postavami, jakými proměnami charakterů je nechává procházet, jakým nástrahám musí čelit a kolika (jak jinak než fatálním) výzvám se musí postavit, nápadně připomíná tvorbu latinoamerických telenovel, pochopitelně na naprosto odlišné produkční a řemeslné úrovni. Stejná emoční manipulace, šokující, za vlasy přitažené zvraty, na efekt vystavěné melodramatické prvky, stejná překombinovanost a v neposlední řadě totožná sázka na atraktivní tváře a vnadná těla herců obou pohlaví. Nutno podotknout, že u nich nezůstává jen u přitažlivého zevnějšku, vybraný ansámbl odvádí i solidní hereckou práci. Pokud vám nevadí celková přepálenost, nadužívání dějových kotrmelců a jste schopni na patřičných místech vypnout mozek, může vám Nevina přinést opojný zážitek. Pro mě jsou tři hvězdičky a 50 % celkového dojmu ušmudlaným kompromisem mezi zjevnou řemeslnou zručností a dryáčnickým obsahem. Paulo mě vyloženě neurazil, ale jedno nahlédnutí do jeho tvůrčí dílny mi bohatě stačilo...

Kdo se těší na analytický dokument o existenci organizace Boko Haram a jejich zločinech, bude mít smůlu. Nic podstatného se o vzniku, rozmachu a podstatě existence této společnosti nedozvíte. Kdo chce slyšet příběhy z úst unesených dívek o jejich strastiplném osudu, bude mít rovněž smůlu. Už proto, že nigerijská vláda se rozhodla uvalit na případ informační embargo a dívky i členové jejich rodiny nesmí pouštět na veřejnost žádné informace. Snímek ukazuje traumatizované oběti a jen z náznaků v jejich řeči můžete odhadovat, co všechno zakusily. Film je ale zajímavý tím, že odhaluje, že medializovaný případ je jen vrcholem ledovce v bezpočtu dalších únosů, které nikdy nebyly řešeny a vyřešeny. Vzpomínám si, jak se po přepadení školy rozhořčovaly světové celebrity a Američané vyslali tým špičkových vyšetřovatelů FBI, aby po pár týdnech zase neslavně odcestoval zpět do vlasti. Po emoční stránce určitě silná záležitost, jen vzhledem k výše uvedenému není možné očekávat nějakou zásadní výpověď o zemi a občanské válce. Celkový dojem: 75 %.

S Nesmrtelnými mám zásadní problém - řekněme etického rázu. Část žánrové kinematografie má tendenci morálně pochybné hrdiny líčit coby bojovníky proti nespravedlivému systému nebo je romantizovat. Když se ohlédnu na tu spoušť, kterou po sobě Isak a Em zanechali, pak musím režisérovu snahu jejich činy bagatelizovat a omlouvat důrazně odmítnout. Dva outsideři, kteří trpí pocitem nepochopení od svého okolí, se rozhodnou vyzkoušet roli desperátů a účet za jejich zábavu má pochopitelně platit někdo jiný, včetně ceny nejvyšší. Jděte do háje s tou falešnou mileneckou romantikou. Isak je nezodpovědný, manipulovatelný slaboch a ublíženecká Em má výrazně sociopatologické deformace charakteru. Dlouhý nos, který závěrečnou scénou scénárista a režisér v jednom vysílá směrem k policii, potažmo celému státnímu aparátu, je už vyloženě nechutný. Pokud by to, co ukazují rádoby psychologizující flashbacky, mělo být spouštěčem činů povedené dvojky, pak by se osady a města na celé planetě proměnily v nekonečná jatka. Celkový dojem: 40 %.

Inu, nelehký je život desperáta. Některé filmy zločince a jejich činy romantizují, Stín kapradiny je ale prost jakéhokoli pozlátka a ukazuje syrovou bezvýchodnou cestu do zatracení, kdy počáteční zkrat a vzpoura proti morálce nevede k větší svobodě a bezstarostnému životu, nýbrž k vysilujícímu útěku před zodpovědností a lidskou spravedlností. Stres a strach (výčitky svědomí?) vedou k obnažování charakterů a krizi osobnosti. Patrně nejtemnější Vláčilův film, beze stopy naděje. Vláčil ho natáčel v období svých alkoholických excesů a i když se režisérovo okolí snažilo Vláčila podržet a zastoupit, na snímku se to přece jen trochu podepsalo. Celkový dojem: 85 %.

"Dokud tady budu já, ven se nedostaneš." - "A dokud tady budu já, nedostaneš se ven ani ty." Daněk aranžuje své komorní drama jako komplikovaný vztah vězně a žalářníka - oba jsou na sobě životně závislí a každý je svým způsobem lapen do pasti. "Na nikoho dnes není spoleh. Sám to víš nejlíp, vždyť jsi taky pán," praví smutně velitel hradní posádky, když se rozhoduje mezi loajalitou k současnému pánovi a nabídkou zrady od šlechtického magnáta, toho času v nemilosti. To vše za situace, kdy netuší, kdo z jeho podřízených stojí na té, či oné straně. Snímek je natočen ve strohých kulisách chátrajícího středověkého hradu, které dodávají filmu punc dobové autenticity a stojí na excelentních výkonech charismatického Macháčka, Munzara v roli znejistělého kněze a především Martina Růžka coby purkrabího zmítaného pochybami a svíraného protichůdnými zájmy a hrozbami. I když historická fakta nemluví ve prospěch cti pána Jindřicha z Lipé, Daňkův smysl pro dialogy, zajímavé charaktery a mravní konflikty dělají ze snímku ne snad lehce stravitelnou, nicméně pro mě hodnotnou a přitažlivou podívanou. Celkový dojem: 90 %.

K natočení dobré parodie žánrového filmu potřebujete nadhled, důkladnou znalost žánru, výborné herce a především schopnost natočit lepší žánrovku, než z jaké si okatě střílíte. První dva předpoklady jsou splněny, další nikoliv. Průměrní herci (z šedi vyčnívá pouze Alan Tudyk) snaživě přehrávají až za hranu absurdity a filmový štáb je přesvědčený, že základním předpokladem úspěšné parodie je vybavit postavy davovou demencí, takže studenti amerických univerzit předvádí IQ houpacího koně. Tucker a Dale sice není (vyloženě) trapný a nevkusný film, ale zároveň ani dobrý - přinejmenším ve srovnání s tím, jak pozitivní ohlasy dokázal svého času u svého publika vyvolat. Kdyby Eli Craig nestavěl na všudypřítomné hlouposti, ale měl odvahu natočit příslušné gagy a ztřeštěné situace "na vážno", ze zábavnosti by to nic neubralo a výsledný dojem by byl daleko lepší. Celkový dojem: 40 %.

Bažina je jednoduchá metafora pro společnost, která prošla ve 20. století několika zásadními otřesy, kdy, jak poznamenává jedna vedlejší postava, jedny kurvy vystřídaly druhé. Svinstva je potřeba utopit v bažině, která je rozlehlá a hodně se tam vejde. Seriál umí dobře pracovat s atmosféru postkomunistické kocoviny a bordelu divokých devadesátek, které ti protřelejší vnímali jako skvělou příležitost ke zbohatnutí a neměli problém likvidovat překážky těmi nejbrutálnějšími prostředky. Bažina je solidní zajímavá kriminálka, kde je třeba vyzdvihnout především scénář, který šikovně proplétá osudy řady postav a nebojí se vymetat kostlivce ze skříně polské minulosti. Celkový dojem: 75 %.

"Kolik vrtů jste otevřeli na Manhattanu nebo ve Philadeplhii?" ptá se znechuceně obyvatel venkovského zapadákova obchodního zástupce těžařské společnosti, který naléhá na odprodej půdy pro kontroverzní způsob těžby plynu frakováním. Problém spočívá v tom, že Země naděje je natočená optikou obyvatel lepších čtvrtí amerických velkoměst, kteří nemusí řešit problémy vlastní méně úspěšným vrstvám americké společnosti, a tím pádem nemusí ani přijímat bolestné kompromisy a kapitulace. Vyznění filmu nepokrytě ovlivňuje aktivitistický způsob myšlení Matta Damona, které poznamenalo především závěr filmu. Odmyslíme-li si snahu o etické poselství, zbyde slušně natočené, lehce nadprůměrné drama s jedním zajímavým scénáristickým trikem, který ale sám o sobě snímku čtvrtou hvězdičku nezajistí. Nechybí slušné řemeslo, co ale trochu schází, je odvaha být vyhrocenější a temnější. Celkový dojem: 60 %.