Dlubal David

Po mnoha, mnoha, mnoha letech jsem se konečně dokopal k tomu, abych sepsal komentář k Denshovi. Impulsem mi byla letošní AF přednáška od Zízy. Právě jsem ten záznam dokoukal a pocit vnitřního přetlaku byl natolik silný, že jsem překonal i svou lenost, se kterou obvykle zápasím, když zhlédnu nějaký krásný film či seriál a bije se to všechno ve mně, zda něco napíšu nebo ne, obvykle však úžas, nadšení a příval energického optimismu s každou další minutou či hodinou, nebo dokonce nedejbože dnem, tak pomíjí a nezbyde nic... než jen další z mnoha chvil, kdy zvítězila únava... ■ Densha otoko byl mým prvním moderním doramatem, i proto zůstává stále v mé mysli, ale také proto, protože se mi tento seriál nesmírně líbil a líbí. Díky němu jsem poznal spoustu nových herců a hereček. ■ Seriál kombinuje komedii, romantiku a drama a to přesně v poměru, který mám tak rád. Servíruje japonskou ztřeštěnost s grácií sobě vlastní, naznačuje odpornost japonské společenské hierarchie a šikanu v práci (a škole) a přitom zůstává hravý až dětinský. Nechybí japonské herecké přehrávání, které spousta lidí nesnáší, ale já ho mám rád, protože v sobě nese pozůstatek divadelního herectví, které je dnes již díky kinematografii a všudypřítomnému šoubyznysu, odsunuto na devátou kolej. Tento seriál v sobě nese jasné poselství: Nesuď druhého podle obalu. O tom se také nejedna divačka přesvědčí, když i zapřísáhlá odpůrkyně Kaho SAWASAKI pochopí, že: "Otaku ja také člověk". Densha otoko v sobě nese velký kus pozitivní energie, která mě opakovaně zasáhla. Od skvělé úvodní znělky, přes výborné herce i neherce, excelentní atmosféru, jednoduchý příběh plný neuvěřitelné uvěřitelnosti, vřelosti, smíchu, každodenních trapasů, zamilovanosti, přátelství, fanouškovství, posedlosti, pracovitosti, pobláznění, plachosti, stydlivosti, pláče a slz, ano slz. Pomineme-li drama Ichi rittoru no namida, tak Densha otoko je seriál, ve kterém jsem viděl plakat nejvíce postav, nejvíckrát, nejčastěji, nejdéle. Je zde pláč radosti, pláč plachosti, pláč nedorozumnění, pláč ostychu, pláč bezmoci, pláč přátelství, pláč zamilovanosti, pláč lásky, pláč vzteku a hněvu, pláč proradnosti a vypočítavosti, pláč úžasu, pláč úlevy, pláč stezku, pláč štěstí. Hlavní hrdina zde natahuje moldánky tak často, že si seriál směle zaslouží podtitul: uplakaný příběh lásky. ■ Tsuyoshiho "Denshu" YAMADU jsem si ihned zamiloval, nejen postavu, ale i herce Atsushiho ITÔA a prostě jsem musel, musel, musel si ho dát tady na CSFD do oblíbených. Misaki ITÔ jako Saori "Erumesu" AOYAMA je prostě k nakousnutí a při MoE je doslova k sežrání. ■ MI jsem znal již z Nenávisti, kde sice hrála jen menší roličku, ale ta stála za to, její "postelová scéna" mi nejednou vytvořila husinu i za ušima. ■ Densha má skvělý soundtrack, který je kombinací doznívajících devadesátých let, retrostylu osmdesátek a OP/ED z anime seriálů. Teď si tak vzpomínám, že mé druhé moderní dorama bylo Hana zakari no kimi tachi e: Ikemen paradaisu, které má s Denshou společného: skvělý soundtrack a atmosféru. ■ Seriál mě potěšil mnoha věcmi, nemá smysl je všechny vypisovat, ale za zmínku stojí to, že krásně vykresluje celou otaku scénu, která je svým způsobem rozlehlou subkulturou, která spojuje zdánlivě neslučitelná individua a individuality. Pro příklad: hikikomori, aidoru otaku, anime otaku, gêmu otaku, hentai otaku, neko otaku, pasokon otaku, gunji otaku, Akiba-kei, Trekkie otaku, tetsudô otaku - respektive Densha/Chikatetsu otaku, protože u nás je nadzemka/podzemka, metro, vlak de facto to samé, my rozlišuje spíše jen: metro - Praha, vlak - celá ČR. ■ Zasmál jsem se od srdce. Za břicho se několikrát popadal, radost od začátku až do konce. ■ Je to přesně 9 let, co jsem Denshu viděl poprvé. Zamiloval jsem se na první pohled. Zde musím podotknout, že nejprve jsem zhlédl předešlý celovečerní film, který je sice dobrý, ale až příliš útržkovitý a tento seriál si jím utřel zadek. Film se mi sice opravdu líbil, ostatně se můžeš podívat na mé hodnocení, které je 5hvězdičkové, ale seriál mi učaroval a to tak, že jsem jej viděl více než 10krát, kdežto film pouze jedinkrát. ■ Densha otoko si získal mé sympatie, ale hlavně mé srdce. Je to jeden z mála seriálů, u kterého mi vadilo, že má pouze 11 základních epizod + 2 speciály. Normálně preferuji 9 až 13 dílů a vše, co je delší mě spíše odrazuje od toho, abych se na to podíval. Jedinou výjimku tvoří hexalogie Star Trek, ale to už je jiné povídání. Opět, jako jsem to učinil již několikrát, musím vážené obecenstvo čtenářské upozornit, že tento seriál není určen pro většinového diváka, respektive pro hlavní proud, i když on vlastně je, ale tak trochu jinak; v mých očích je spíše určen pro diváka znalého Otaku problematiky, i když vlastně ani to není tak jednoznačné. Stejně tak chápu, že někomu se tento seriál nemusí líbit, ba dokonce se mu bude hnusit, i s tím už jsem se setkal, ale co, já zas házím bobek na spoustu amerických srajd a pakáren... ■ Densha otoko má tu krásnou vlastnost, či jak to nazvat, že jsem se s ním dokázal identifikovat a dokonce promítnout sám sebe do tohoto romantického příběhu plného držkopádů, kotrmelců, odboček, slepých uliček a každodenních bolístek života. ■ Vzpomínám, že když jsem někdy v roce 2011 probíral v zaměstnání s kolegyněmi filmy a seriály, na které se díváme a které máme rádi, tak jsem kámošce vyprávěl právě o Denshovi. Velmi stručně jsem rozebral příběh a děj a na žádost: "A co je to ten Otaku?" jsem docela obšírně neuměle definoval a charakterizoval svou poměrně dlouho odpověď. Chvíli bylo ticho, a pak se ozvalo: "No, počkej... tak to seš taky Otaku, ne?" Zarazil jsem se... a s úžasem a mírným šokem jsem polkl, abych nekonečně dlouhou minutu přemýšlel, a pak zaskočen sám sebou vykoktal: "No, no, no, no, no, no, vla-vla-vla-vlas-t-ně j-j-j-j-j-j-jóóó..." Pak jsme na sebe všichni čuměli, jak tele na nový vrata, než se konečně Míša začala smát a moment mé vnitřní trapnosti byl pryč... ■ Vlaky miluju od dětství, rád jsem jezdíval v kupéčkách, klasikách, motoráčkách na Sázavsku, kde jsem měli chalupu. Měl jsem rád to dobrodružství, ale i neopakovatelné rytmické drncání, potkávání jiných výletníků, zejména trampů a kempařů s rodinami, průjezdy tunelem, kdy se nám až zatajil dech strachem, ale zároveň radostí a vzrušením. Učil jsem se nazpamět stanice, jak jdou za sebou, navíc babička a děda pracovali u drah, takže jsem měl přístup do garáží, dílen a jiných míst, která jsou normálně harantům zapovězena. Rád na toto období vzpomínám. A proč to tady píšu? Inu, jedna z těch mnoha mnoha vedlejších postav, která neustále hláškuje stanice mi to vše připomněla: Tsudanuma, Funabashi, Ichikawa, Shinkoiwa, Kinnshichô, Bakurochô, Shinnihonbashi... ■ Je tu spousta, opravdu spousta postav, z nichž každá je něčím zajímavá. Správce fóra, basketbalista, mladý hikikomori brejloun, fotr od rodiny, co se bojí vrátit domů za manželkou, protože přišel o práci, náctiletá idolka, která se bojí vydat vlastní cestou, a takto bychom mohli pokračovat. Všechny postavy z fóra do určité míry formují a pomáhají Denshovi, ale i on změní jejich životy, ovlivňují se navzájem. Podle dostupných pramenů se tento příběh opravdu stal a já tomu věřím, neboť takovýchto příběhů se stalo již několik a hlavně je to, tedy alespoň pro mě, uvěřitelné. Samozřejmě, že kniha, manga, film a dorama se liší od reality, ale to hlavní je myslím ze všech zřejmé. ■ Ještě poznámka na konec. Když jsem se na Denshu díval poprvé, tak jsem ho celého zhltnul na jeden zátah, jak malinu, tak jsem do toho byl zažranej... ◢ ■ ◣ (R) [95/100] ■ (K) [95/100] ■ (V) [90/100] ■ (H) Atsushi ITÔ [95/100] ● Misaki ITÔ [95/100] ■ (♫) [95/100] ■ (E) Densha otoko (2005) ● Densha otoko SP (2006) ● Hana zakari no kimi tachi e: Ikemen paradaisu (2007) ● Sekando Hausu (2006) ● Genshiken (2004) ● Hinokio (2005) ● Hanamizuki (2010) ● N.H.K ni yôkoso! (2006) ● Yamada-kun to Nananin no Majo (2013) ● Kimi no Yubisaki (2007) ● Ju-on: The Grudge (2002) ● Fisshu sûtorî (2009) ● Kimi ni todoke (2010) ● Yama onna Kabe onna (2007) ● Biburia Koshodô no jiken techô (2013) ● Atenshon purîzu (2006) ● Ichi rittoru no namida (2005) ● Highlander: The Search for Vengeance (2007) ● Shimotsuma monogatari (2004) ● Samotáři (2000) ● Insutôru (2004) ● Ashita no watashi no tsukurikata (2007) ● Natsu no Koi wa Nijîro ni Kagayaku (2010) ● Kôkaku kidôtai (1995) ● Sleepless in Seattle (1993) ● Tada, kimi wo aishiteru (2006) ● Přítelkyně pana ministra (1940) ● Puratonikku (2014) ● Jab We Met (2007) ● Byôsoku 5 senchimêtoru (2007) ● The Station Agent (2003) ● Guan yu ai: About Love (2005) ● Život je pes (1933) ● Rocky (1976) ● Ať žije nebožtík (1935) ● La Corrispondenza (2016) ● NaNa (2005) ● Men, Women & Children (2014) ● Mazlíček (1934) ● Hatsuyuki No Koi (Cheot nun) (2007) ● Prvé hlásky lásky (1988) ● Koi kaze (2004) ● Mot naturen (2014) ● Gu Gu Datte Neko de Aru (2014) ● Demo, kekkon shitai! (2017) ● Ringu (1998) ● Atarashî kutsu wo kawanakucha (2012) ● You've Got Mail (1998) ● Jisatsu sâkuru (2001) ● 2046 (2004) ● Ask Me Anything (2014) ● Moratoriamu Tamako (2013) ● The Homesman (2014) ● Kitsutsuki to ame (2011) ● Disconnect (2012) ● Soko nomi nite hikari kagayaku (2014) ● Princess (2014) ● Yôkame no Semi (2011) ● Serial Experiments: LAIN (1998) ● Koko ni Aru Shiawase (2015) ● Kulový blesk (1978) ● Hanayome no Chichi (2011) ● Kazoku no Katachi (2016) ● Ujjobu: Kamisari nânâ nichijô (2014) ● Akihabara@DEEP (2006) ■ (Č) 10+ ■ (P) [Červenec 2009] [SD] ϿϾ [PZ-cz] [95/100] ■ (CSFD) Pirkaf ● Zíza ● ainny ■ (C) [95/100]

Ze všech 6 ST sérií je mi TNG nejbližší. Zachovává si kus naivity původního TOS, přináší však inovace, a i když je na něm znát, že pochází z osmdesátých let, tak přesto má své kouzlo, které jsem například u nejnovější ENTERPRISE nenašel. TNG je protkán mezilidskými vztahy, stejně jako VOYAGER, ale nesklouzává k mýdlové limonádě, jako je tomu u DS9. ■ Ze všech kapitánů je mi právě Jean-Luc PICARD nejsympatičtější. Kdosi jej kdysi popsal: "Je to ten nejneačknější kapitán nejakčnější posádky." To úplně souhlasí... ■ TNG je pro mě srdeční záležitost. Dost možná i proto, protože jsem jej viděl jako první. Dost možná i proto, že se zde víc, než kde jinde, střetávají sourozenci sci-fi a fantasy, ve třech následujích sériích už tomu tak není... ◢ ■ ◣ (R) [95/100] ■ (K) [95/100] ■ (V) [95/100] ■ (H) Patrick Hewes STEWART [95/100] ● Brent Jay SPINER [95/100] ● Jonathan Scott FRAKES [95/100] ● Robert "LeVar" Martyn BURTON, Jr. [95/100] ● Michael DORN [95/100] ● Marina SIRTIS [95/100] ● Cheryl Gates McFADDEN [95/100] ● Richard William "Wil" WHEATON III [85/100] ● Denise Michelle CROSBY [90/100] ● Caryn Elaine "Whoopi GOLDBERG" JOHNSON [95/100] ● Colm J. MEANEY [86/100] ● Majel Leigh BARRETT-RODDENBERRY HUDEC [95/100] ● Jonathan "John" de LANCIE [88/100] ■ (♫) [95/100] ■ (E) Star Trek: The Original Series (1966) ● Star Trek: The Animated Series '1973) ● Star Trek: Deep Space Nine (1993) ● Star Trek: Voyager (1995) ● Star Trek: Enterprise (2001) ● Babylon 5 (1994) ● Stargate SG-1 (1997) ● The Outer Limits (1995) ● The X-Files (1993) ● Red Dwarf (1988) ● RoboCop (1987) ● Kôkaku Kidôtai (1995) ● Total Recall (1990) ● Bicentennial Man (1999) ● Andromeda (2000) ● Artificial Intelligence: AI (2001) ● Animaturikusu (2003) ● Metropolis (1927) ● Tenkû no shiro Rapyuta (1986) ● Ikarie XB 1 (1963) ● Starship Troopers (1997) ● Solyaris (1968) ● D.A.R.Y.L. (1985) ● The Day the Earth Stood Still (1951) ● Contact (1997) ● Event Horizon (1997) ● The Abyss (1989) ● Galaxy Quest (1999) ■ (DAB) [84/100] ■ (Č) 4 ■ (P) [TV] [CZ] [95/100] ■ (N) [SD] ϿϾ [PZ-cz] [95/100] ■ (CSFD) MaedhRos ● Niktorius ● Marigold ■ (C) [95/100]

■ Řeknu Ti to rovnou: pokud nemáš rád silná dramata, pokud je Ti cizí bolest a utrpení cizích, pokud je pro Tebe empatie sprosté slovo a pokud film/seriál, který se Ti snaží vplout do hlavy, aby pak následně explodoval ve Tvém srdci a důsledkem toho Ti z očí tekla slaná kapalina, tak se na to nedívej. ■ Přečti si nejdříve obsah (nejlépe na: wiki.d-addicts.com), teprve až poté započni se sledováním... ■ Pakliže se na to skutečně podívat chceš, tak doporučuji si nejdříve pustit ... ne, plyn opravdu ne..., ale film, který byl natočen přibližně půl roku před tímto dorama. ■ Film se mi moc líbil, a když jsem začal sledovat i tento seriál, musel jsem dojít k tomu, že onen seriál je ještě lepší než samotný film, což je samo sebou trochu logické, když si vypočítáš, že film trvá 98 minut, kdežto seriál se odehrává v čase: 11x47 minut + 1x2 hodiny 27 minut (speciál natočený o rok a půl později). ■ V seriálu se můžeš podívat hlavní hrdince více do jejího nitra. ■ Ačkoliv skutečná Aya žila v letech 1962-1988, tak děj je přenesen do současnosti a namísto skutečného jména Aya KITÔ, bylo použito Aya IKEUCHI; zajisté došlo ve scénáři i k úpravám, které jsou pro filmovou branži zcela typické a do jisté míry jí vlastní, s tím je nutno počítat, ale to nejdůležitější, co se Aya snažila předat ostatním, je zde ponecháno ve své nejkrásnější možné formě... ■ Aya dle všech veřejně dostupných informací byla slečnou velmi silnou, a i když pro její rodinu bylo její onemocnění velkou ránou, tak se nevzdali a Aya bojovala do svých posledních sil a její rodina pro ni udělala úplně vše, co bylo možné... ■ Aya velmi milovala svou rodinu a snažila se přijmout život takový jaký je, i s jeho bolestmi. ■ A právě o tom, jak se z veselé silné mladé Japonky v těch nejkrásnějších -náct letech... stane ještě silnější a se smrtící chorobou ve svém těle, ještě více milující život... je tento seriál ■ Sledujeme momenty prostého štěští obyčejné středoškolačky, která má neobyčejně agresivní onemocnění. Prožíváme s ní chvíle, kdy jde poprvé na rande s klukem, její první a druhé zranění. ■ [SPOILER] A právě k tomu druhému zranění dojde na rande. Scéna, kdy spadne celou svou vahou na hlavu a diváci sledují, jak se pomalu rozlévá kaluž krve. [/SPOILER] ■ Zažíváme úzkost, při zjištění, co je to: "Spinocerebelární degenerativní onemocnění" a hrdla se nám sevřou při informaci, že tato nemoc je nevyléčitelná... ■ V seriálu jsme svědky toho, jak se každý zvlášť a každý svým vlastním způsobem musí vypořádat s tím, že Aya trpí "SDO". Celá její rodina se musí semknout, což samozřejmě nejde učinit jako lusknutí prsty, i zde se v počátcích objevují u členů rodiny rozdílnosti jejich povah a způsob, jakým se s tím chtějí srovnat a vyrovnat... ■ Otce hraje veterán japonských doramat, který si sem tam zarežíruje a občas také zazpívá, Takanori. Matku hraje Hiroko. Obě postavy jsou silní jedinci, ale každý jinak a také každý jinak prožívá zjištění o nemoci jejich dcery. ■ Mladší sestru Ako hraje velmi sympatická Riko, pro kterou bylo toto dorama, i když nehrála hlavní roli, v podstatě první velkou možností, aby ukázala, že není jen hezoučkou slečnou, kterou rádi fotografují, ale že má herecký talent. ■ Když pominu fakt, že všechny postavy se nějak vyvíjí, tak právě u Ako to pro mě bylo nejzřetelnější. Ten její přerod z drzé, večně odmlouvající a uzavřené, nesdílné a malinko sobecké dívky v slečnu, která miluje svou starší sestru, jakož i zbytek rodiny, a už se za nemoc své sestry nebude stydět. ■ ■ ■ Bylo by toho mnohem více, co mám na jazyku, rozumněj na klávesnici, ale daleko lepší než zde psát eseje a sáhodlouhé referáty a vypovídat pocity jednoho ubrečeného diváka, bude snadnější, když se na to podíváš a sám zhodnotíš. ■ Seriál se jmenuje "Litr slz", na to nezapomínej..., takže na narozeninové oslavě pro kamaráda toto nepouštěj, leda bys chtěl vytopit sousedy pod ním. ■ Celý litr slz jsem sice neuronil, ale myslím, že jsem byl velice blízko. ■ [Viděno poprvé: 100/100]

■ Misaki mám moc rád a byl jsem věru zvědav, jak se popere s rolí mladé úspěšné Japonky trpící komplexy kvůli tomu, že má prsa menší než je u Japonek považováno za standard. ■ Této role se zhostila velmi dobře a ukázala, že si sama ze sebe dokáže utahovat. ■ Do obchodního domu nově přichází kolegyně Marie MARIYA, kterou hraje Kyôko. Ta je svým způsobem zcela opačný typ ženy. Marie má lidově řečeno prsa na Japonku gigantická a její časté vystřelování knoflíků, které mají držet její pracovní oděv na svém místě, rozumněj: mají držet prsa schovaná a v důstojné a slušné poloze... ■ ■ ■ Nebudu Ti nic zastírat, seriál není žádná hypermegagigaterazetasupercool záležitost snažící se o filosofické sondy do života či sranda, že by ses trhal v oblasti břišní dutiny vejpůl, ale je spíše určen pro fanoušky ztřeštěných japonských doramat, kde se spolu střetávají komické prvky, denní život, nahlédnutí pod několik ochranných slupek současných mladých Japonek a fanservis... ■ Tam, kde je Megumi uvážlivá a rozvážná, je Marie bezprostřední a unáhlená. Když je Megumi obezřetná, opatrná, rozumná, odpovědná, je Marie lehkomyslná, jednodušší, bezstarostná... ■ Postupně se však ukazuje, že obě mají mnoho společného, a kde jedna udělá chybu, dokáže jí pomoci ta druhá. Jelikož je Megumi formálně nadřízenou Marie, ba co víc, v japonských reáliích tvrdé hierarchie, Megumi může Marii tykat, kdežto Marie Megumi musí vykat a prokazovat jí úctu, tak ani to zde tak nějak neplatí. ■ Obě kolegyně se pomaloučku spřátelí a ukazuje se, že nejen Megumi, v práci věčně vážná a formální, má nějaké osobní problémy, ale že ani velká prsa Marie nemusí být vždy jen plus... (Viz Eiko - Haruka, která v obchodním domě s Megumi pracovala 5 let.) ■ Samozřejmě se zde najdou některá klišé, například ředitel Okuzono (Go), který je v podstatě vždy přemýšlivý a rozvážný a má pokaždé pochopení pro své podřízené pochopení. Nebo Tetsuhito "Ale já jsem šéf" MATSUBARA, který je tak trochu trouba, ale ne ta na pečení... ■ Vtipná byla postava podpantofláče otce Megumi (Takashi), který své dceři v dobrém mínění stále chce pomáhat a podává neotřelé rady (Viz růžové prase). ■ [Viděno poprvé: 95/100]

Už dlouho, opravdu dlouhou, jsem neviděl takovýto druh seriálu, rozuměj: ne příliš dlouhý, bez zbytečného protahovaného nic, které se rozrůstá z jednoho do dalších dílů, bez přebytečných hudebních motivů, které ale po čase již lezou krkem, bez desítek nafintěných skoroherců... ■ Hlavní zápletka je vskutku jednoduchá a ocenil jsem i to, že se zbytečně nenabalovaly další a další zbytečnosti, jak to u seriálů bohužel bývá. ■ Musím zdůraznit, že jsem se na toto dorama díval v citovém rozpoložení, kterému tento jednoduchý snímek sedl jak vyšitý; kdybych jej sledoval s jinou náladou a jiným stupněm únavy, tak by patrně mé hodnocení bylo nižší, ale patrně správná konstelace nebeských těles zapříčinila ukojení mých filmových choutek. ■ Původně jsem chtěl sepsat podrobný text, ale Zíza to sepsala krásně jednoduše a stručně, takže vlastně ani nemám, co bych dodal, snad jen, že mě to zahřálo u srdce... ■ PS: Celé jsem to zhltnul na jeden zátah, což už se mi také hodně dlouho nestalo... ■ (R) [85/100] ▪ (K) [79/100] ▪ (V) [69/100] ▪ (♫) [80/100] ▪ (E) Yama onna Kabe onna (2007) ● AMAchan (2013) ● Gu Gu Datte Neko de Aru (2014) ● Kimi wa petto (2003) ● Natsu no Koi wa Nijiiro ni Kagayaku (2010) ● Densha Otoko (2005) ● Usagi doroppu (2011) ■ (Č) 1 ■ 1) [Úterý, 18-IV-2017] [720p] [ϿϾ] [PZ-cz] [95/100] ■ (CSFD) Zíza ■ (C) [95/100]

Uf. To byla jízda na horské dráze. ■ Tak jak začít? Předně musím zdůraznit, že jsem si o seriálu nic bližšího nezjišťoval, to aby má očekávání nebyla v podstatě žádná a já začínal sledovat s čistým štítem. Uf. Celou první epizodu jsem se tak nebetyčně a nepokrytě nudil, že jsem si myslel, že ani ten první díl nedokoukám a vrchol všeho byl ten ending, u kterého jsem jen nevěřícně zíral; stopnutí bylo jediné možné řešení vyplývající ze zákona akce a reakce, šel jsem se pomazlit se čtyřnohým chlupáčem a následně na krátkou procházku na čerstvý smog. Karutetto nechal kvartetem. Nadlábnul se. Nedalo mi to... Přečet jsem si text od slečny, pardon, už vlastně paní, překladatelky, a přemýšlel nad tím, protože se mi ještě nestalo, že se mi něco z toho, co překládala, tak vyloženě nelíbilo. Nechal jsem to koňovi, sebral odvahu a pokračoval se druhým dílem. A co se stalo? Jemináčku, jemináčku, v devětadvacáté minutě mě to chytlo, a to tak silně, že jsem to prostě chtě nechtě musel za každou cenu dokoukat, a také se tak stalo. ■ Celý třetí díl jsem byl jak na trní a očekával, co dalšího seriál přinese a kam se děj bude ubírat. Musím říci, že děj mě minimálně 4x velice překvapil. Nebudu počítat to, že již od úplného začátku všem všímavým jedincům musí být nutně jasné, že setkání tohoto kvarteta a jeho vytvoření není náhoda a že každý z tělesa má co skrývat a na nás divácích je, abychom v koutku jen nevyčkávali, jak nám to předloží, ale abychom sami přemýšleli a laborovali s tím, kdo, co, kdy, kde, s kým a hlavně proč! ■ Nejvíc mě uchvátila postava Suzume SEBUKI, o které je jasné, že nemá tak úplně čisté svědomí a ani ruce. [SPOILER] To její donášení na Maki, slídění a špehování, to bylo tak trochu na přezdržku... [/SPOILER] Suzume, tím svým lišáckým úsměvem, věčně rozcuchanými vlasy, širokým a roztahaným oblečením, mi prostě a jednoduše byla sympatická a ten její pomalý, ale jistý přerod v opravdovou kamarádku, tak ten byl skvělý. ■ Hodně se mi líbila ta atmosféra: strašně pomalé tempo, malý náznak, pomalé tempo, malý náznak, pomalé tempo, vyber si, kde je pravda, pomalé tempo, náznak, vyber si, kde je pravda, hutné pomalé tempo. Do toho jemná hudba, ale vždy jen na krátký okamžik, a pak opět pomalé tempo. Nádhera. Od konce druhého až do sedmého dílu mi to silně tou svou atmosférou připomínalo vynikající mysteriózní dorama Kôri no sekai, a co víc Takako MATSU, nikde jinde ne, ale tady ano a to po celou dobu, mi silně připadala jako Nanako MATSUSHIMA. ■ Velmi zajímavě zde byly také vykresleny rozdílnosti osobností a charakterů, ale také to, co všichni měli společného. Za všechny uvedu 2 případy: 1)) Citron. (Žlutí vědí.) 2)) Odpadky. ■ Ponechme stranou to, kdo je do koho zamilován a kdo kým okouzlen, vezměme v úvahu pouze jejich jakýsi druh vzájemného přátelství, tímto aspektem jsem si nemohl nevzpomenout na Kazoku no katachi. Celým seriálem se nese, stejně jako v Biburia Koshodô no jiken techô Damoklův meč, který visí všem čtyřem nad hlavou. Pomalu, ale jistě poodkrýváme, stejně jako v Rasuto furenzu, temná zákoutí všech osob, které se před námi producírují. Tu a tam nás zaskočí to, co zjistíme, ale posléze jsme opět ve svých zaběhlých kolejích, když zjistíme, jaké pohnutky k tomu vedly. Každá postava vždy na chvíli vystoupí o krok kupředu, aby byla později upozaděna jinou, která vystoupí o kroky dva. Když už se zdá, že vše začíná běžet tak, jak má a že vše je na správné cestě ke zdárnému konci, tak se v šesté epizodě objeví postava, kterou nikdo nečekal, že se objeví. [SPOILER] Ano. Správně. Jde o manžela Maki. Dojde ke zvratu, a to takovému, že si až člověk říká: "Panečku, kam až tohle dojde..." Z poklidné vztahovky se rázem stává bláznivá roadmovie ve stylu Little Miss Sunshine, aby to pokračovalo jako Kokuhaku. Když se ukáže, že vše je vlastně tak nějak v pořádku, tak příběh opět spořádaně pokračuje ve vyšlapaných stopách ve sněhu... [/SPOILER] ■ V osmé epizodě se však objeví něco, co nás opět nutí přemýšlet nad Maki, a tu se mi vkradla myšlenka na Gone Girl. Tak nějak cítíme, že pravda je tam někde venku, ale je těžké ji uchopit, neboť nejsme agent Fox MULDER. Říkáme si, že to je tak či onak. Pravda ovšem nakonec musí vyjevit své pařáty, a tak se i stane, ovšem tak nějak po skrovnu a bez zbytečné okázalosti, ovšem pachuť hořkosti a pozůstatky bolesti z minulosti se objeví a to ve vší své kráse, ve formě nám známých bulvárních plátků... ■ Konec, kdy dochází k jakémusi vnitřnímu usmíření se se sebou samým, je de facto do velké míry otevřený. ■ (R) [89/100] ■ (K) [89/100] ■ (V) [74/100] ■ (H) Takako MATSU [84/100] ● Hikari MISUSHIMA [95/100] ● Issei TAKAHASHI [70/100] ● Ryûhei MATSUDA [83/100] ● Masako MOTAI [77/100] ● Riho YOSHIOKA [79/100] ● Akiko KIKUCHI [71/100] ● Akiko YAGI [68/100] ● Mearîjun TAKAHASHI [66/100] ■ (♫) [90/100] ■ (E) Kôri no sekai (1999) ● Dia Shisutâ (2014) ● Kokuhaku (2010) ● Shigatsu wa kimi no uso (2014) ● Bîto rokku rabu (2009) ● Little Miss Sunshine (2006) ● Kanojo wa uso wo aishisugiteru (2013) ● Friends (1994) ● Biburia Koshodô no jiken techô (2013) ● NaNa (2005) ● Kazoku no katachi (2016) ● Rasuto furenzu (2008) ● Gone Girl (2014) ● Sekando Hausu (2006) ● Hoteru bînasu (2004) ● Rinda Rinda Rinda (2005) ● Yoake no machi de (2011) ■ (Č) 1 ■ (P) [Neděle, 15-X-2017; 05:18] [480p] [ϿϾ] [PZ-cz] [88/100] ■ (CSFD) Mkqp ● Zíza ■ (C) [88/100]