Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Mysteriózny
  • Horor

Obľúbené filmy (10)

Už zase skáčem cez kaluže

Už zase skáčem cez kaluže (1970)

Začalo to tím, že jednoho dne na naši ohradu přisedl čáp... Velký film z filmů mě nejmilejších. Jednu dobu jsem se na něj dívaval pravidelně těsně před zahájením zkouškového období k danému semestru ve škole. To uvnitř skryté poselství příběhu, ta naděje dosažitelnosti svého cílu nebo touhy i za absurdních podmínek, je ohromně povzbuzující a motivující. Po přečtení knížky, kde se člověk dozví, že je to vlastně všechno dokonce podle skutečných událostí, snad ještě víc. Některá místa mi připomenou nevinné dětské hrátky na ulici, (ne)úspěšné pokusy přeskočit plot i to smutnější – můj víc než týdenný pobyt v nemocnici zhruba ve svých čtyřech nebo pěti letech. Jinak se můj osud s Alanem Marshallem dále zcela odlišný, přesto z toho filmu na mne sálá hluboká filosofie. Častokrát jsem něco tu a tam zbabral nebo prohrál, ale život jde dál, dere se kupředu a my musíme jít s ním, nevzdávat se! ...a tak už zase skáču přes kaluže (jo, někdy snad i přes ty skutečné, když třeba hodně spěchám a venku zrovna byla bouřka :o)). Život je někdy právě takové skákaní přes kaluže (překážky), ale stojí za to!                                         . . .      Stručně k filmu: Karel Kachyňa byl borec! "Kaluže" jsou pouze jednou z mnoha ukázek jeho neobyčejně kouzelné filmařiny s osobitou poetikou. Vyzdvihnout si zaslouží působivá kamera a vizuál využívající hru s barvami. Zajímavé je rovněž zasazení původně austrálského příběhu do domáceho historického prostředí z 19.století, s využitím pěkné kostymní a hudební výpravy (ty střihy s velkým dechovkovým orchestrem jsou velice silné). Velice šikovnému 12ti-letému Vladimíru Dlouhému sekunduje snad v nejlepší filmové roli sympatický Karel Hlušička a správný filmový zážitek tomu opět dodává famózní hudba Zdeňka Lišky. 100%

Doživotní renta

Doživotní renta (1972)

Zpátky v čase díky filmu. Do doby před tím, než padly tisícky výstřelů a s nimi stovky lidských obětí.. než byly spuštěny nebezpečné bomby. Kdesi v malebné chaloupce, v obklopení přírody na pobřeží Saint-Tropez, vás vítá roztomilý dědouš Martinet, se kterým prožijete málem půl minulého století v duchu optimismu a kažodenního užívání si života bez ohledu na situaci kdesi v dáli. Proto se naštěstí Martinet nikdy nedoví, že lidé, které si tolik váží, jsou vlastně jeho nepřátelé. Tuhle komedii jsem si s opakovaným zhlédnutím nesmírně oblíbil, má v sobě skvělý humor i hloubku, příjemnou letní atmosféru i kus historického a kulturního exkursu. Příběh s neškodnými kapkami černého humoru by vydal na kratičkou povídku či anekdotu, tvůrci jí nicméně dokázali prošpikovat osobitými filmařskými nápady. Malý chorálový zpěvokol komentující děj, pohřební průvod zabíraný z pohledu nebožtíka z rakve (kamerou skrze věnec), originální vypravěčské pásmo s hlavním hercem Serraultem v celé řadě malých rolí za krátkou dobu, dokumentární filmové týdenníky či krásná lyrická posmrtná scéna v závěru... to jsou vše jen zlomky z tvůrčí invence Pierra Tcherniy a René Goscinnyho, kteří v Doživotní rentě vytvořili pro mne jeden z vrcholů filmové komedie, nesmírně hravé, důmyslné, nápadité a originální již od úvodních titulků(!) ......a oba herci v charakterním duelu napříč 40ti lety? Michel Serrault úžasným způsobem ztvárňující živelního staříka napříč 40ti lety i Michel Galabru do detailů pohrávající si s jemnou karikaturou vypočítavého doktůrka mi zase jednou ukazují, že i dělat komedii je velký kus umění. Pokaždé se těším i na nezapomenutelné postavy Yvese Roberta (seržant námořní služby) nebo Jeana Carmeta (nejlevnější pařížský advokát). Je pro mě vždy zážitkem, sledovat filmařinu, vyprávění příběhu i herectví odvedené ze strany všech tvůrců před i za kamerou s takovou precizností a invencí, jak to nabízí například právě tento film. Skvostné! 100%                                              (10.9.2021 viděno i v kině – Café Práh, Brno; v rámci mini-festivalu OMRK: Občasný maraton raritního kina . . .     Společně s drahým kolegou bloomem mi bylo velkou ctí, osobně uvést první a dosud jediné oficiální promítání tohoto filmu v česko-slovenském prostředí.)

Solaris

Solaris (1972)

,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018)

Spalovač mrtvol

Spalovač mrtvol (1968)

,,I ten, kdo kouří, musí celý den vydržet. Na věčnosti nebudete pít a kouřit celou věčnost."                                                              Těžko říct, co konkrétně dělá Spalovače mrtvol jedním z nejlepších československých filmů... zda silné téma Fuksovy předlohy otevřeně zpracuvávající hnutí odporného nacismu 30. let, mistrovský herecký výkon Rudolfa Hrušínského, umělecky stylizovaná kamera Stanislava Miloty spojená s velice netradičním a originálním střihem, jedinečná hudba Zdeňka Lišky na světové úrovni nebo snad fakt, že jde možná o výjimečný žánrový kousek v naší tehdejší kinematografii – artový psychologický horror. Je to však pro mě celé ohromně sugestivní podívaná. Po umělecké stránce mě Spalovač mrtvol naprosto fascinuje, takže jsem si zvykl i na strašidelnou atmosféru i celou sérii poměrně brutálních scén tohoto snímku. To neustálé nádherně poklidné Hrušínského vyprávění o hrůzostrašných věcech až úchylních sklonech hlavního protagonisty mě doposud pokaždé dostalo do transu, ať už jsem měl při tom pocity hrůzy, šoku nebo se s hořkou příchutí i smál. Výborné herecký výkony často i málo známých protagonistů (dětští představitelé, kteří stejně jako Vlasta Chramostová nemohli po účasti na tomto snímku rozvíjet dále svůj talent...). Film, který snad ani nepotřebuje dalšího komentáře. Film, který se prostě musí vidět... 100%                                                                                                               ,,Fotografie, věčná to konzerva právě přítomného času..." Vidět Spalovače na velkém plátnu v kině bylo úžasným filmovým zážitkem! [Kino Úsmev, KošiceTrezorové filmy 17.11.2018 ]

Hra bez pravidiel

Hra bez pravidiel (1967)

„Někdy je dobré vědět o sobě i to, co není pravda...“ V tomto napínavém thrilleru jakoby všichni hrají bez jakýchkoliv pravidel, ať už morálních nebo předem dohodnutých, člověk (žádná postava ani divák) si chvílemi opravdu nemůže být ničím jistý. Nikdo nezůstává bez viny, všichni se stávají nejen aktéry, ale současně i oběťmi zamotaného případu, přítomnost ukradeného lupu v osudu nikomu nepřinese štěstí... Když jsem viděl Hru bez pravidel před pár lety poprvé, neznal jsem francouzské a americké kriminálky ze „staré školy“ na čele s tvorbou režiséra J-P Melvilla, jimiž se Jindřich Polák inspiroval. Zůstal jsem přikován strhujícím dějem, nezvykle akčním zpracováním i charakterově rozporuplnou postavou policisty. Tento Polákův neprávem opomíjený film jsem viděl spoustu krát včetně unikátní projekci v kině a s odstupem času mi Hra bez pravidel přijde jako jeden z mála domácích krimi filmů (spíše jediný?), který by dokázal bez problémů obstát i v konkurenci světové žánrové tvorby. Nejen kvalitně natočené dlouhé akční pasáže s minimem slov, ale i po celý čas velmi svižná režie, uvěřitelný scénář, který se nebojí jít i do drsných hlášek, a perfektní herecké výkony Adamíry, Matyáše, Kryzánka a Menšíka (výborných v akci stejně jako v dialozích i minimalistických uhrančivých pohledech) stojí rovněž za zmínku. Po roce a půl od zážitku v kině jsem si pustil HRU znovu a musel jsem jí vrátit do své TOPky nej filmů, odkud jsem jí už před časem kvůli jinému snímku vyhodil, jenomže znovu mě dostala a já u ní znovu téměř u každé jedné scény prožíval napětí i nadšení. Zjišťuji, že po čase už bez problémů akceptuji i všechny ty prvky s dobovými pokusy o humor či drobná odlehčení, zejména kolem Menšíkovy postavy či angažmá F. Šťastného v roli sebe sama. Jeden z mých nejoblíbenějších československých filmů a zároveň asi i můj nejoblíbenější film-noir. 100%                             (10.11.2019 viděno i na velkém plátnu: Kino Úsmev, Košice; mini-cyklus filmu NOIR)

Třináctá komnata

Třináctá komnata (1968)

„Já z ní něco udělám. Ona vidí jen něco. Naučím ji, aby viděla víc, než ostatní.“ Tento film jsem měl hodně rád v době mého vrcholného dospívání, vždy mě fascinoval svou atmosférou a tajuplným dějem, v němž neomezená dětská fantazie ve své zdánlivé nevinnosti přechází až do nebezpečného střetu s temnými sílami... „v tuto chvíli už to nejsem já, už je to OSUD...“ Skoro jsem se bál na tento film po několika letech podívat znovu s tím, že už na mě po v konkurenci světové žánrové tvorby tolik nezapůsobí a půjdu s hodnocením níž, ale vůbec jsem nezůstal zklamán, podíval jsem se s radostí i dvakrát velmi brzy po sobě a já prostě na tom filmu nenacházím chybu! Snad ještě víc, než dřív, teď pro mě vynikl jedinečný styl Otakara Vávry, který zde mysteriózní námět z Neffova románu zpracoval s nebývale precizní psychologií dětských i dospělých postav, nechal v doprovodu drobných surreálních výjevů s pochody fantazirující mysle nahlédnout do světa fantazie bujného Kosti, stejně jako jindy v působivém hrobovém tichu odeznít silné drama tajemné exotické postavy Černého Petra a k tomu až neuvěřitelně detailně vyladil každý jeden záběr po vizuální stránce. Střídá se tu sice hodně filtrů a odstínů, ale všechny mají svůj smysl a každá místnost nebo nálada zde mají svou vlastní barvu. *** Zdaleka ne všechny filmy Otakara Vávry na mě udělaly pozitivní dojem, ale z několika důvodů si ho hodně cením a mj., že obohatil čs. kinematografii o výjimečné filmy v rámci žánrů v tehdejší domácí tvorbě nezvyklých jako horror (Kladivo na čarodějnice), sci-fi (Krakatit) nebo v tomto případě mysteriózní film... s velmi pěknou kulisou prvorepublikové Prahy v nezvykle temnějším hávu i chytlavou ústřední písničkou. Rozumím, že moc divákům asi nesedne, pro dětské publikum je totiž hodně temný a pro dospělého diváka je v něm možná až moc zaostřeno na ty dětské postavy, ale já si podobné filmy vymykající se z běžné tvorby často užívám a tenhle mi i poněkolikáté přinesl zážitek... skoro mám pocit, jakoby Vávra točil tu Třináctou komnatu přímo pro mě... a pokaždé mě těší, když do ní můžu jako vděčný návštěvník opětovně nahlédnout. [100%]

La Grande Frousse

La Grande Frousse (1964)

Velké zděšení (aneb Město nevýslovného strachu, jak zní alternativní název) je pro mě jedinečným spojením mysteriózního a horrorového tajemna spolu s absurdním a černým humorem. Jednou roztomile decentním, jindy za pomocí pana režiséra spouštějícím až nestoudně kruté vtípky, jako třeba hned v úvodu pod gilotinou... zkrátka jeden z originálních, nápaditě vymazlených a zároveň groteskně ujetých výtvorů mistra francouzského nezávislého filmu Jeana-Pierra Mockyho. Prostě, jak by řekl pan doktor, jedna přirozená smrt. Ovšem se silně nepřirozenou emocí... V atmosféře nočního města plného strachu z oživlé bájné příšery, valícího se dýmu, mlhy, deště, meluzíny, podivných stínů a temných zákoutí číhá na návštěvníka tolik svérázných postaviček a zároveň nevídaných událostí, které spustí svým příchodem roztodivný inspektor Bourvil během svého honu... žeby na sluky? :o) Úžasné postavy a herci, stylová kamera a hudba, nezapoměnutelné postavy a dialogy. „Doufám, že se zase znovu setkáme i s mým přítelem, opilým zmrzlivcem.... tedy zmrzlým opilcem.“ Starosta, který zaměstnává skupinku němých a nehybných sluhů, mě baví stejně jako opilý lékář, co považuje každou smrt za přirozenou (přirozeně!). Nebo lékárník s upřeně ledovým pohledem, na kterého neradno mluvit, když prožívá těžký den! Radost mi zpětně přínesl i hromadný stylový šedesátkový „comeback“ tří nestorů staré filmové Francie (Barrault, Francen a Rouleau), ačkoliv nejvíc jsem si tu stejně zamiloval Jeana Poireta v karikatuře mladého policisty. „Pan doktor jezdí nakrivo, zůstává tedy na vás, abyste chodil rovně.“ Pro mě kultovní záležitost! [100%]

Vejce – Příběh natvrdo

Vejce – Příběh natvrdo (1975)

Poprvé jsem z tohoto filmu zůstal v šoku a zároveň oněměl úžasem, opakovaně si ho vychutnávám snad ještě více... Absurdní (tragi)komedie se sci-fi prvkem nabírá největší grády, když se v polovině přesune z moderního světa přímo k oblíbeným kořenům tradiční severské kultury, to jest motiv spjatosti člověka s přírodou. V této části nechybí ani nádherné kamerové záběry v přírodě, pro starší skandinávské filmy typické, ovšem Alfredson nabízí tento motiv v tak originálním a absurdním balení, že by mu mohli závidět i zkušení hastrmani z českých rybníčků. Naprosto neočekávatelný vývoj děje, který spěje k velice trefné kritice konzumní společnosti, si na svých bedrech pevně drží osobitý nadhled, neotřelý absurdní humor, ale také po celý čas skvělý výkon Gösty Ekmana, u nějž místy taky žasnete, co vše byl schopen pro svou roli podstoupit. Navíc mu ještě naplno v netradiční komediální roli konkuruje sám velký Max von Sydow v postavě diktátora rodiny i továrny. Určitě jde o jednu z nejoriginálnějších komedií, jaké jsem kdy viděl, a současně výborně propracovanou, včetně myšlenky a poselství. Myslím, že to naprosto trefně vyjádřil ve svém komentář uživatel Pafl, když napsal: "... zatímco v Americe 70. let se kritici rozplývali nad imaginací Nového Holywoodu, ve Švédsku se točily filmy, jaké si dnes ani nedovedeme představit. Prvotřídní." [100%]

Tanečnica v tme

Tanečnica v tme (2000)

Už jsem si u Larse von Triera zvykl, že při objevování jeho tvorby narážím střídavě na skutečně dobré či zajímavé filmy a pak na naprosté filmové výstřelky a úlety (...a obvykle skoro nic mezi tím), ale tímhle... tímhle mě úplně dostal ! Dokonce mě tu výjimečně neotravovala jeho tradičně rozklepaná kamera a jsem schopen mávnout rukou i nad tím komolením českých jmen. Nikdy bych si nepomyslel, že nějakému filmu od tohoto provokujícího dánského podivína jednou navalím bez zaváhání čistou pětihvězdu, ale Tanec v temnotách byl pro mě zážitkem už od prvních minut a silně na mě působil už během dlouhého abstraktního prologu s hudbou a koláží vizuálně fascinujících maleb či hned první následující scény se zkoušením písně na jevišti. To jsem ještě netušil, kam se děj během 140 minut vyvine, že mi von Trier nabídne ještě takhle silný příběh, s hned několika zajímavými tématy + jaký srdcervoucí nářez se zde zhruba po hodině zde začne vyvíjet a každou další scénou pak sílet... až do pocitově zdrcujícího finále... k tomu pravidelná muzikálová čísla, s vyladěnou choreografií, často neotřelým hudebním stylem a originálním projevem herečky a zpěvačky v hlavní roli, které krásným způsobem dolazují aktuální náladu filmu i hlavní hrdinky. Björk je zde nenápadně krásným stvořením, omezovaným však těžkým zdravotním handicapem, který Selmě nešťastně napomáhá k cestě do záhuby, z její ohromně působivé kreace cítit velké odhodlaní a velkou duši nacházející smysl v umění a zvláště ve zpěvu. Myslím, že jsem Björk slyšel poprvé, ovšem připadá mi obdivuhodné, kolik emocí stačila vyzpívat a vyjádřit leckdy několika tóny... zvláště k závěru skutečně dechberoucí. Catherine Deneuve lze vnímat jako velkou ikonu evropského filmového muzikálu už jen díky Paraplíčkům ze Cherbourgu, ovšem překvapuje mě, že jsem za poslední dobu na ní narazil v tomto žánru již podruhé (vedle Ozonových 8 žen) i ve 21. století... a musím říct, že ta ženská je úplně jako víno, zvláště pokud jde o herectví: čím starší, tím lepší! :-) Zakomponování odkazu prvorepublikové herecké hvězdy Oldřicha Nového do děje (byť trochu nepřesně coby muzikálové hvězdy) je už pro našince jen takovým milým bonusem navrch. Úžasný zážitek! [100%]

Stovky bobrů

Stovky bobrů (2022)

Tak a mnou nejočekávanější letošní film je konečně venku a dopadl výtečně! :) Když jsem viděl loni z dílny stejné tvůrčí dvojice Příšeru z Michiganského jezera, hodně jsem se pobavil a překvapila mě obrovská tvůrčí kreativita, ale zároveň mi cosi scházelo k plnému nadšení a parodie brakových monster horrorů mě tolik za srdce nechytla. Stovky bobrů kráčí často ve stejném vizuálním i humorném stylu, současně však pro mě zmíněnou prvotinu překonaly. Sledovat tento film znamená vstoupit již od úvodních animací s písničkou do nádherně svébytného světa velkolepé severoamerické zimní grotesky, jíž od počátku vévodí úžasný Ryland Brickson Cole Tews coby ústřední dobrodružný hrdina, kde poklidné dění každodenních drobných trablů na horách naruší zasahující zvířátka, kdesi v koutě vylidněného lesa pobývá starý kupec s puškou a nabídkou vzácných předmětů výměnou za kožišiny a vedle něj i jedna krásná ženuška. Že to zní až romanticky pohádkově? Ale pozor, předem říkám, že na pohádku tu bude nečekaný počet mrtvých čtyřnohých obyvatel lesa i jeden drsný soud. Hravost, s jakou ovšem tvůrci zachází při ztvárnění nástrah, akčních scén, využití předmětů, různých místeček, zákoutí světa, okružní stezky lesem, vizuálních nápověd a cenové tabulky, stejně tak roztomilých zvířecích postav v plyšových kostýmech a jejich nečekaných dovedností... je obdivuhodná a také často přináší velice příjemnou náladu a spoustu neutíchajícího vtipu. Přestože stopáž 108 minut na čistou komedii a zvláště tak svérázně stylizovanou (prakticky téměř „němou“) bych za jiných okolností hodnotil jako přepálenou, tady se propracovanost světa, postav, příběhu, vizuálního ztvárnění i hudebního doprovodu mísí s neskutečnou studnicí nápadů, že mě film doslova odbourával po celou dobu, držel si vysoce nasazenou laťku až do konce a párkrát mě vyloženě dojal... Kdepák věčné omílaní zombíků, stejných monster či komiksových superhrdinů a recyklace osvědčených franšíz mainstreamu až do totálního zblbnutí... zkrachovalý prodavač v boji proti stovkám bobřích záškodníků, to je konečně originální zábavný námět pro rok 2023 a Cheslik s Cole Tewsem pro mě už teď jednoznační mistři žánrové komedie / parodie aktuální post-covidové éry. [100%]

Ovládací panel
79. naj používateľ Slovensko
62 bodov