Tuxedo

Wingard si po prokaučovaném Blair Witch napravuje reputaci. První půlka je zkondenzované anime, ale rychlost nemusí nutně znamenat uspěchanost. V druhé půli přichází americký Death Note s vlastními nápady, a rozhodně ne špatnými (různé podrazy, co vše se dá dělat s deníkem, směřování postavy L), nicméně závratné tempo zůstává a Wingardovým invencím je oproti převzatým motivům spíše na škodu. Hlavně zamrzí, když určité postavy přestanou používat mozek, a vy jim to tak úplně nemůžete věřit. Herci velmi dobří, zvláštní zmínku si zaslouží Dafoe (i když na menším prostoru) a Stanfield jako L.

Tímhle filmem si chtěl Elba definitivně zajistit přísun hlavních rolí v Hollywoodu. Tak doufejme, že se z tohohle průšvihu oklepe podobně jako svého času Gyllenhaal z Prince z Persie. Mytologie z rychlíku, nezajímaví hrdinové, všechno nápadité z akce se ukázalo už v traileru. Pouze McConaughey jako by vypadnul z lepšího filmu.

Co se týče společensko-kritické roviny, je to inteligenčně na úrovni Blomkampa, ve všem ostatním kromě akce bych režisérovi Elysia a Chappieho křivdil. Scénář se po čase vykašle na napětí a dovolí Wirkolovi si trochu zařádit v akčních pasážích. Velmi záhy se přestanete pozastavovat nad tím, jak často film podrývá vlastní logiku (zlá vláda nechce, aby její tajná operace byla odhalena veřejnosti, ale její postup hovoří spíš o opaku; střelné zbraně se spouštějí otisky prstů, což znemožňuje postavám se bránit, ale záporáci klidně nosí rukavice atd.). Dokud je film díky tomu nepředvídatelný, je to příjemně hloupá zábava. Děj je obvykle posouván tím, že se většina postav usnese na tom, že jedna z nich musí sledovat tuhle stopu (jakkoliv se divákovi zdá zbytečná), zatímco zbytek nesmyslně vyčkává na místě a spolu s divákem sleduje tu béčkovou parádu. Problém nastává v poslední třetině, kde všeobjímající hloupost začne nabírat příliš známých podob. Noomi Rapace tak docela nezvládá herecky odlišit jednotlivé sourozence, ale jako akční hrdince bych jí ještě nějaký ten zářez s ohledem na zdejší výkon přál, třeba v režii Davida Leitche.

Začátek poněkud dlouhý a scenáristova ruka, která pomalu směřuje hlavní postavy na společnou lokaci, bohužel příliš viditelná. Po toužebně očekáváném seskupení to naopak chtělo pár epizod přidat, aby vynikly veškeré motivace. Navzdory tomu, že se o všem sáhodlouze diskutuje, děj působí občas uspěchaně. Akce jaksi z povinnosti, lepší než v Iron Fistovi, k Daredevilovým parádičkám v chodbách to však má daleko. Sigourney nemá co hrát, ale pere se s tím statečně. Interakce mezi čtyřmi ústředními hrdiny naštěstí funguje, takže navzdory rozpakům doufám v druhou sérii, která by napravila dojem z téhle demoverze.

Nejznuděnější herci, jaké pamatuju. Klasický případ filmu, který v traileru oslní milionovým nápadem, ale s celovečerní stopáží si tvůrci nevědí rady. Hlavní je se kreativně odvázat a každému momentu dát jiný nádech, než bychom čekali, ale tady je to i na těch slabých 80 minut sakra málo. Filmu zoufale chybí téma, ten vztah ústřední dvojice a nenaplněné ambice ztroskotaného třicátníka jsou tam vlastně z povinnosti (a navenek odvázaný film se tady sám velmi svazuje klišé).

S Harley v ústřední roli by mělo být jasné, že příběh a postavy půjdou stranou. Píšu „mělo být“, protože scénáři to vždy tak jasné není. Našim oblíbeným superhrdinům a superpadouchům jsou cíleně „strhávány masky“ (prdí, souloží, tancují, dělají si srandu z kolegů atd.), ale snaha o komediální znesvěcení je neustále narušována buď vážným osnováním zlovolných plánů, nebo oplakáváním vedlejších ztrát. Humorné odbočky z hlavní, nudné, stokrát viděné story nejsou úplně promyšlené, ale je to aspoň pokus o jiný typ nadhledu (šedesátkové retro Caped Crusaders to příliš nepřipomíná, spíše Kick-Ass či Super v animované podobě). Nicméně zůstalo jen u toho pokusu. Nový hlas Harley (Bernadette z Big Bang Theory) je moc fajn.

Coeni na speedu. Velmi povedené, ale hlavně nutno říct, že soudržné, scenáristické cvičení na téma „jak moc se může jednoduchý plán zvrtnout“. Skvělý Pattinson hraje ukázkového šarmantního zmrda, který vidí příležitost na každém rohu, a tak posouvá děj nečekanými směry. Až úplně na podlahu sešlapuje pomyslný pedál divoký vizuál a přeřvaný synťákový podkres.

Není to čistokrevné found footage, zpočátku se to spíš tváří jako mockumentary, kvůli čemuž ten film má asi tři začátky a dva dějové rámce, které diváckou snahu uvěřit, že jde o záznam, nemile narušují. Hlavní podíl na tom má ale ta trojice nesympatických, bezpáteřních a slabomyslných wannabe adrenalinových šílenců. Bohužel tyhle filmy o ničem jiném než o postavách nejsou, na útoky žraloků se opravdu zlákat nenechte. Většinou už nad tím u found footage nepřemýšlím, ale tady mě opět zaráží, proč tu kameru prostě neodloží. Nemluvě o tom, že jim jednou uplave a v další scéně už je zas poslušně zpátky. Pěkný nápad používat podvodní kameru, aby postavy měli přehled o situaci pod nimi, ale nechápu, jak přesně to má fungovat (takový The Reef s brýlemi byl v tomhle mnohem uvěřitelnější a efektivnější).

Moonlight smíchaný s Ať vejde ten pravý? Přeměna není ani jedno z toho. V prvním případě je to dobře, hrdina nemusí být podroben nějakému šílenému teroru, abychom pochopili, že je jeho život v prdeli. V druhém případě film klame tělem možná až příliš. "Realističtěji" (slovo, které od hlavní postavy uslyšíte mnohokrát) už horor o upírech natočit nelze. Takový "Found" je civilní dost, a nemusel se přitom zpronevěřit žánru, který k filmu přiláká nejvíce diváků. Ale při druhém zhlédnutí možná bude ta metafora patrná už od začátku, zatím však na mě film působí v tomto směru dost nerozhodně. Hlavní hrdina toho příliš nenamluví, skvělý Eric Ruffin toho hodně zahraje pohledem, přesto by u některých jeho činů neškodilo objasnění motivace.

Po prvním V zajetí démonů nejlepší film z této "série", který s originálem sdílí jeho největší přednosti: sympatické dívčí postavy, mistrovská kamera a pomalé nabírání na intenzitě duchařských projevů. Je až s podivem, že to pravidelné střídání scén klidný den/strašidelná noc není po čase repetitivní, každá noční procházka je vždy něčím trochu jiná a nezapomíná se ani na vedlejší figury, které tak za těmi hlavními nepokulhávají tolik, co obvykle. Rovněž lekaček není tolik (a většina je jich působivá), z úliteb žánru zde najdeme snad jen retardovanější chování postav, které ne a ne si přiznat, že je něco v nepořádku, a slabší úplný závěr. Strašidelné finále funguje, ale ve snaze co nejvíce přitápět pod kotlem se kašle na dříve nastolená pravidla.