RockStar01

PARODIE - Ze začátku pro mě bylo relativně dost těžké vůbec zvolit dílo k rozebrání. Bylo sice asi celkem jasné, že se bude jednat o film, výběr byl však velice těžký. Volbou číslo jdena byly Žhavé výstřely. Znám je dostatečně dobře, mám je rád a skýtají dostatek obsahu k analýze. Pak jsem si ale řekl, že největšího amerického hrdinu Toppera Harleye asi neobdivuji sám, a proto bude tento snímek rozebírat poměrně dost lidí. Jako vhodná alternativa se nabízel Život Briana. Ten jsem si ale dost nevybavoval a navíc jsem se asi nechtěl moc pouštět do úvah nad náboženskými hodnotami, církví a zesměšňování těchto věcí britskými komiky z uskupení Monty Python. Letošní hit Kung Fury, který je vlastně svým způsobem poctou béčkových filmů z osmdesátých let, se mi také nejevil jako vhodné téma mé seminární práce. Limonádového Joeho jsem si tedy vybral, protože jej mám rád, dopředu jsem věděl, o čem všem můžu psát a nepředpokládal jsem, že si jej vybere mnoho dalších lidí. Na chvíli jsem se ale zarazil. Jedná se vůbec o parodii? Po krátkém zamyšlení jsem došel k závěru, že ano. Nebere si ale na paškál konkrétní dílo, nýbrž celý žánr – koňskou operu. Proto je nasnadě ujasnit si, co to vlastně koňská opera je a jaké jsou její typické znaky, které Oldřich Lipský ve svém filmu perzifluje. Filmy typu horse opera byly velice populární především v USA v rozmezí čtyřicátých a šedesátých let dvacátého století. Mezi její hlavní znaky patří velice silná idealisace hlavního hrdiny. Většinou se jedná o pohledného, šlechetného a spravedlivého pistolníka, oděného do perfektně nažehlených šatů světlých barev, který má sloužit za vzor mladým chlapcům (na ČSFD jsem četl komentář, ve kterém hrdinu klasického westernu označil autor za Mirka Dušína divokého západu; myslím, že je to celkem výstižné). Kontrastuje s ním hlavní antagonista – zlý, odpudivý, zvrácený a zpravidla nosící černou. Dobro je stoprocentně dobré a zlo je tak zlé, jak to jde. Černobílé pojetí světa je pro koňské opery zásadní, ať působí jakkoliv dětinsky a nevěrohodně. O posun westernu trochu dál se postaral vlastně až italský režisér Sergio Leone se svým realističtějším vykreslením hlavních postav a zaměřením na starší obecenstvo. Hrdinové jeho filmů jsou zlí vlastně všichni, nosí špinavé oblečení a cynismus z nich přímo srší. Tím, že jeho práci v USA nějak zvlášť neuznávají, se zde ale zaobírat nebudu, není to náplní mé seminární práce. Klasický americký western si tedy o parodii přímo říká. A kde jinde by se takový film měl natočit (respektive kde jinde by měla být knižní předloha napsána) než v Československu šedesátých let. Na první pohled se to sice může jevit jako nepravděpodobné prostředí pro vznik snímku s touto tématikou, pravdou ale je, že pokud by Limonádového Joeho natočili v USA, tak by autora veřejnost buď zlynčovala, nebo hůř, by film brala seriózně jako regulérní koňskou operu. Teď jsem možná trochu nadsadil, ale myslím si, že netypičnost koňských oper a všeobecná chuť se ze všeho utahovat poskytla ideální podhoubí pro film jakým Limonádový Joe je. Československý snímek fakticky přebírá všechny prvky žánru, ale dává jim nový rozměr. Všechno, co bylo už původně přehnané, je zde ještě přehnanější. Padouši jsou ještě horší a Joe je kolekcí všech lidských ctností zabalených do těla upraveného, leč svým způsobem mužného, pistolníka/propagátora nealkoholických nápojů. Je zde použita také typická hudba. Buď hraje typický westernový klimpr, nebo zpívají přímo postavy. Zpěv hlavních protagonistů se objevil i v předlohách, příkladem může být notorický známá skladba Love me tender od Elvise Prestleyho ze stejnojmenného westernu. Kostýmy také víceméně korespondují s tím, co nosí typický hrdina amerického západu, byla by tedy škoda jich nepoužít k nějakému vtipu. To se stalo ve scéně, ve které se Joe vydává na pouť za pomstou. Svůj světlý oděv vymění za černý, což odůvodní tak, že tato barva je příhodnější pro mstitele. Kromě toho všeho musíme přiznat, že filmaři měli bezesporu notnou dávku důvtipu, odhodlaní a talentu. Je třeba zmínit kaskadérské výkony, které byly ve své době na světové úrovni. Je tedy trochu škoda, že ve výsledku moc nevynikají, především kvůli inklinaci filmu ke komičnosti a s tím spojenou kamerou a zrychlováním záběrů, které bylo sice tou dobou příznačné i pro vážněji laděné velkorozpočtové filmy, zde však působí jako prostředek pro navození divoké atmosféry barové rvačky. Celé to pak působí dynamicky, komicky, ale divák si při tom neuvědomí náročnost prováděných kousků. Pozornost také zaslouží důmyslné užití virážování, které scénám dodává patřičnou atmosféru. Velice výrazné barevné tónování se totiž s jednotlivými střihy mění v závislosti na událostech filmu a náladách, které mají v divákovi vzbuzovat. To se mi zdá jako překvapivě málo používaná filmařská technika a bývá většinou spojována právě s tímto filmem. Jako zajímavost bych zmínil použití anamorfického formátu Cinemascope s poměrem stran 2,35:1. Jedná se tedy o tradiční velice širokoúhlý formát typický právě pro westerny. Byla ale také třeba schopnost improvizace. Například použití kulis z koprodukčního západoněmeckého filmu Zlatokopové z Arkansasau, čímž došlo k výraznému snížení rozpočtu (pokud by nebylo těchto kulis, nebylo by nižšího rozpočtu a tím pádem by Limonádový Joe asi ani nevznikl). Rád bych se ještě vrátil k hudební stránce filmu, konkrétně k pasážím vyplněným pěveckými výstupy jednotlivých postav. Tyto písně totiž slouží různým účelům a musím uznat, že se jim to poměrně daří. Buď nastiňují okolnosti příběhu a pozice, které v něm postavy zaujímají, nebo slouží k navození patřičné atmosféry. Tyto dvě úlohy se obvykle navzájem prolínají. Například Tornádo Lou nám v písni Když v baru houstne dým nám sděluje své pocity. Hledá lásku, ale nemůže ji najít. Je obklopena samými podvodníky a jinými opovrženíhodnými individui, ona sama se cítí být opovrženíhodná. Právě proto sní, že přijde on, jejího srdce šampion. Zároveň ale podtrhává atmosféru saloonu, což činí spolu s rudým tónováním scény. Osobně se mi ale asi nejvíc líbilo Horácovo pohřební blues. Povedená skladba podána Milošem Kopeckým navíc slouží i jako část příběhu. Díky svému převleku slepého ladiče pian (ale spíš pijana než ladiče) totiž Horác Badman v průběhu písně získá příležitost k únosu sličné Winnifred. Hudední vložka tedy není do filmu umístěna zcela samoúčelně, jak bývá zvykem, ale slouží zápletce. Karel Gott a jeho Goodbye (nebo možná spíš Gúdbáj) je pak kapitola sama o sobě. Jsou písně, jejichž text toho moc neříká. Text Goodbye nám ale neříká vůbec nic. Fakticky se jedná jen o náhodná anglická slova, která dohromady nedávají absolutně žádný smysl, jen spolu zní celkem dobře. Určitě se jedná o nestandardní postup a zajímalo by mě, jak na tuto skladbu reagovali v anglofonních zemích, především v USA. Co se příběhu tohoto westernu týče, je plný klišé a nepravděpodobných situací; a právě tak to má být. Humor je totiž vystaven z velké části právě na utahování si z archetypů amerického západu. Zápletka tedy slouží spíše jako zprostředkovatel jednotlivých vtipů. Myslím si, že autoři udělali dobře, že se nepokoušeli o nic komplikovaného a naopak vsadili na jednoduchost, čímž získali velkou variabilitu a spoustu možností pro uplatnění komických pasáží. Když je totiž scéna prostá, mohou ji filmaři bez velké námahy nasytit humorem, a přesto zůstane film srozumitelný a stopáž neporoste k několika hodinám. Komičnost je vystavena z části velké části na jazyku. Ne však ve smyslu slovních hříček, text je vtipný spíše pro svou přehnanou šroubovitost, kvůli které působí ta nějak uměle. Replika: „Stane se obětí mých nejnižších pudů,“ přece jenom nezní jako něco, co by z úst běžně vypustil psychopatický vrah se zálibou ve znásilňování. Tím totiž Hogo Fogo ve skvělém podání Miloše Kopeckého je, nepůsobí tak ale na diváka kvůli karikaturizaci, která je pro celý film a všechny postavy v něm příznačná. Celkově by se humor dal označit za velice absurdní. Nesmyslnost totiž nekončí u postav a jejich verbálního projevu, ale přesahuje až do dějové linky a aspektů filmu, jako jsou například názvy nápojů, podniků nebo jména postav. Myslím, že příklad bratrů Badmanových a pana Goodmana mohu nechat jako dostatečný příklad bez dalšího komentáře. Kapitolou samou o sobě je pak lítý boj konkurenčních podniků se zcela odlišnými business plány. Zatímco jeden sází na osvědčenou kvalitu v podobě Trigger Whiskey, druhý se snaží prosadit na trhu s Kolalokovou limonádou (myslím, že na podobnost názvů s americkou Coca-Colou asi není třeba upozorňovat). Válka o Stetson City (stetson – typický americký klobouk) naplno propuká v momentě příjezdu mstitele bezpráví Limonádového Joeho a jeho úhlavního nepřítele Horáce Badmana. Abstinent versus kořalečník, hrdina versus zloduch. Zde je jasně viditelná paralela s původními koňskými operami. Zajímavý je postup konkurentů při propagaci svého zboží. Pokrytí televizním signálem v Americe devatenáctého století totiž nebylo ani zdaleka dostatečné pro obeznámení obyvatelstva s artikly nabízenými na trhu. Reklama tehdy zkrátka nebyla tak všudypřítomná jako dnes. Proto bylo třeba jít přímo do ulic mezi lidi a jak jinak na divokém západu upoutat pozornost, než pár mrtvolami. Reklamní slogany typu jako například: „Když střílí konzument Kolalokovi limonády, netřeba volat lékaře,“ nebo „Chceš-li pistolníkem býti, musíš kolaloku píti,“ navíc působí mnohem věrohodněji, pokud zákazník vidí výsledek naživo (respektive namrtvo). S rostoucím počtem umrlců boj graduje, až skončí tím nejabsurdnějším možným způsobem. Tradičně se kladným postavám nedaří, už se zdá, že zlo ve finále zvítězí a veškeré abstinentské hodnoty budou pošlapány. I Joe už je považován za mrtvého. To by však na několikanásobný průstřel několika orgánů nesmělo stačit jen pár kapek Kolaloky. Náš limonádu srkající osamělý vlk se vrací, aby zachránil situaci. Dobro zvítězilo a všichni jsou živí a zdraví. A aby ten šťastný konec byl ještě šťastnější, všichni zjistí, že jsou vlastně sourozenci (tedy až na Winnifred, protože co by to bylo za film, kdyby nekončil svatbou krásné dívky s hlavním hrdinou). Po takovém zjištění je samozřejmě třeba už jen najít zlato, ropu a vyhrát na burze. Finálním poselstvím pak je, že i ten největší zlosyn může být užitečným je totiž třeba talentů všech typů, „Padouch nebo hrdina my jsme jedna rodina.“ Myslím, že kdokoliv byl svědkem tohoto zakončení, musí uznat, že takový happyend neumí ani v Hollywoodu. Ještě bych rád vybral pár detailů, které snímku „dodávají říz.“ Předně Josefa Hlinomaze v roli Grimpa, špinavého a opilého pistolníka, který krásně doplňuje ostatní čistotné postavy ve vyžehlených oblecích. Scény, ve kterých je obrostlý pavučinami, rozkousává housle nebo velice svérázným způsobem mučí Joeho sice nejsou důležité a film by se bez nich obešel, svým způsobem by ale jistě velice chyběly. Dnes už jsou minimálně stejně ikonické jako celý zbytek filmu. Pozoruhodná je také postava hrobníka, který samotný souboj Kolaloky a Trigger Whiskey moc neprožívá, rozhodně jej ale těší, že díky němu má dostatek práce. Celkově musím dílo hodnotit kladně. Líbil se mi, už když jsem byl malý, a můj vztah k němu se v průběhu let formoval a zrál. Je pravda, že se z něj už nejsem tak nadšený, asi se mi ani tolik nesměji, na druhou stranu jej ale možná oceňuji jiným způsobem. V oblibě mám rád vlastně československé absurdní komedie obecně. Adéla ještě nevečeřela nebo Tajemství hradu v Karpatech nezklamou asi nikdy. Celkově tento žánr stavím možná o něco výše než zbytek české respektive československé kinematografie. Dle mého názoru se zkrátka jedná o filmy, které se vybočují z řady a odlišují se od zbytku světové tvory. Je však velice těžké definovat, jakým způsobem tak činí. Pokud tedy chce člověk zkusit něco trochu jiného, měl by sáhnout po jednom z těchto filmů, například po Joem. Je dost možné, že se mu to nebude líbit, jedná se přece jen o dost svérázné dílo. Rozhodně se ale bude jednat o netradiční zážitek, ze kterého si při nejmenším odnese nějaké moudro. Slova Horáce Badmana: „Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství!“ jsou zářným příkladem rady do života.

„Cigarettes and coffee, man, that's a combination“ -Iggy Pop Na úvod bych rád řekl, že jsem film viděl již podruhé, proto jsem věděl co očekávat. Asi hodinu a půl zhruba pětiminutových černobílých filmů zobrazujících lidi jak jen tak vysedávají nad kávou, dopřávají si cigaretu a rozebírají velice různorodá témata, od Elvisova dvojčete po Teslovu cívku. Ta se navíc občas ve filmu opakují, ale jen náznakem, třeba pouze jednou replikou. Toto snímek příjemným způsobem propojuje. Jakkoliv se tento námět může zdát prostým, je to, co se kinematografie týče, počin nejspíše unikátní. Jim Jarmusch byl zkrátka asi první, který s podobnou ideou přišel. A pokud ne, byl minimálně první, kterému se povedlo takovýto film učinit populárním. Jak film postupně plyne, jedna scéna střídá druhou. To se děje v příjemném tempu a každá skončí dřív, než začne nudit. Co se kvality filmů týče, žádný mi nepřišel vyloženě podprůměrný. Některé ale vyčnívaly z průměru a byly zkrátka zdařilejší. Za zmínku stojí například film Renée, příběh o krásné ženě, čtoucí magazín o palných zbraních, která se evidentně líbí tamnímu číšníkovi. Ten ovšem nemá nejmenší tušení, jak dát svou náklonost nějak vhodně najevo. Velice zřetelná je zde trapnost, která je příznačná pro mnoho ostatních krátkometrážních filmů. Většinou se v nich totiž nejedná o nějak zvlášť příjemná setkání a velice často převládá spíše napětí, nervozita a trapné ticho. Ve filmech se velice často objevují známé tváře, a přestože jich určitě mnoho stojí za zmínku, nelze asi zmínit všechny, protože by to zabralo celý další odstavec. Namátkou však mohu zmínit například Roberta Benigniho, Iggyho Popa, Kate Blanchett, Billa Murrayho nebo Jacka a Meg Whiteovy (jejichž pasáž mě mimochodem obzvlášť potěšila, neboť se Jack řadí mezi mé nejoblíbenější muzikanty). Když má režisér takový výběr různorodých herců a muzikantů, naskýtá se nepřeberné množství možností. Pan Jarmusch se chopil příležitosti a opravdu udělal každou sekvenci snímku jedinečnou, což je ještě obdivuhodnější, uvědomíme-li si, že se vlastně v žádné z nich skoro nic nestane. To všechno podtrženo skvělým hudebním doprovodem a poutavou kamerou (zajímavé byly občasné záběry z nadhledu na kavárenský stolek) tvoří komplexní celek, který potěší svou atmosférou. Nejedná se o film s nějak propracovaným dějem nebo velkým poselstvím. Kafe a Cigára jsou snímkem tak nějak stylovým. Hudba, káva, cigarety, Teslovy cívky, krásné ženy, drsní rappeři, to vše zabaleno do efektního černobílého hávu. Těžko se to popisuje, ale věřím, že kdo film viděl, ví, co myslím.

Film je inspirován německou středověkou povídkou o krysaři, na toto téma napsal povídku i český anarchista Viktor Dyk. Expresionismus je zde tak výrazný, že film dá označit jako umělecký. Nejsou dodržovány poměry velikostí, takže krysy jsou často stejně velké jako Hammelnší. Deformace lidských rysů loutek je zřejmá, jsou velmi disproporční a nemají přirozenou barvu. Jedinou výjimkou je Ágnes, která svými přirozeně ženskými rysy, kulatými dočervena zbarvenými tvářemi a lidským vzezřením vybočuje z řady. Svým andělským vzhledem až vyvolává dojem, že so zkaženého města plného podvodníků ani nepatří. Tento kontrast je velmi výrazný. Způsob vyjadřování loutek je zvláště zajímavý, není totiž použito žádných skutečných slov. Postavy se domlouvají jakousi zvláštní kakofonickou směsicí zvuků a skřeků. Celkově vzhled obyvatel města spolu s jejich způsobem vyjadřování vyvolává v divákovi nepříjemné pocity a velmi dobře se v jejich pokřivených tvářích odráží jejich špatné vlastnosti. Jejich ošklivost je tedy zcela záměrná a účelná. Toto všechno je zpracováno skvělou animací, která je spíše minimalistická, přesto však má všechno potřebné. Nic zbytečného, ani nic, co by překáželo nebo by bylo navíc. Velmi chytře si pohrává s trojrozměrným prostředím a jeho přechodem do dvou rozměrů nebo do jakéhosi reliéfu, který působí poměrně zvláštně, ale velmi efektně. Ve snímku se ale objevují i neanimované sekvence opravdových krys, ty jsou zde s mírou a citem vloženy napříč celým filmem. Jako pouhá demonstrace animátorského umu tvůrců se dá označit úvodní scéna, která zabírá asi snad polovinu stopáže, a přesto se v ní nic moc nestane, pouze v ní vidíme několik Hammelnských jak buď šidí ostatní, nebo jsou napadeni krysami, případně se chvílemi soustředí na mechanismus hodin obsahující spoustu pohyblivých figur. Přes svou nespornou kvalitu a nápaditost se časem začala táhnout a působit samoúčelně. Až na prvotní vleklost je příběh rozložen poměrně dobře, i když by si možná vztah Ágnes a krysaře zasloužil více pozornosti stejně tak jako postava Seppa. Ta se na scéně téměř neobjevila, pouze si občas sedí ve své lodi. Konec je poté vyjádřen pomocí několika metafor, jako je přeměna na krysy nebo letící plášť. Převyprávění příběhu je spíše stručné, autoři se nepokouší o nějaké nadstandartní rozvíjení děje a komplexní psychologii postav, naopak se za doprovodu skvěle pasující hudby soustředí především na vizuální efektnost a umělecký dojem. I tak se ale vzhledem k délce nepresující hodinu nejedná o nějak náročný snímek, ba naopak je to spíš „expresionistická jednohubka“, která sice asi nenadchne každého, ale určitě patří do zlatého fondu českého animovaného filmu.