Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Horor
  • Krimi

Posledné recenzie (5)

plagát

WandaVision (2021) (seriál) 

Kevin Feige si hned svým prvním marvelovským seriálem vytvořil vlastní Ztracené – se vším všudy. Dráždivě netradiční zápletka WandaVision spolu s dobře zvládnutým seriálovým vyprávěním přímo vybízely k hojnému teoretizování, jímž diváci vyplňovali týdenní čekání na další epizodu. Stejně jako u Ztracených a dalších mysteriózních seriálů však došlo k tomu, že fanouškovské teorie byly divočejší než realita. Nejsem si však jistý, že vina je pouze na straně nesplněných očekávání a že by seriálu nepomohly menší dramaturgické zásahy._____V úvodních třech epizodách výhradně sledujeme Wandinu dokonalou nápodobu sitcomů (utvrzenou stejně dokonalým řemeslným ztvárněním tvůrců), jíž však probleskují až lynchovské podtóny čehosi zlovolného pod fasádou idealizovaného předměstí. Celé je to ve vztahu k MCU správně originální, precizně napsané ve stylu předlohových seriálů a svižné, aby tento koncept zvládal bavit celou první třetinu seriálu, byť každý ví, že sleduje klam. Indicie, že něco nehraje, pak jsou dávkovány tak akorát, aby vydrželi i ti méně trpěliví. Jenže pak přichází čtvrtá epizoda, která odkryje karty snad až příliš – a divák zjistí až na samém konci, že tvůrci žádné eso v rukávu už fakt nemají._____Prostředek série sice přináší plno prvků a překvapivých zvratů, jimiž se příběh rozvíjí naplno, ale samotná podstata sitcomového světa a jemu odpovídající ztvárnění poněkud přestávají dávat smysl, zvlášť když prozřou i protagonisté „seriálu v seriálu“. Skutečnost, že zde není nějaké utajené „proč“, někdo, kdo by tahal za nitky, tak zpětně podkopává důvěru v motivace postav a logiku jejich jednání._____V závěru se pak seriál stává klasickou marvelovskou podívanou, v níž dostáváme několik originů, a to i retrospektivně. Seriál tak spíše vyplňuje slepá místa na Wandině charakterové mapě, než aby těžil mysteriózní potenciál aktuálního dění. Následují sice velkolepé superhrdinské momenty, ale ty příliš nezaujmou, jakkoliv jsou pro další vývoj a směřování MCU zásadní. Plno otázek z vnitřku Westview však zůstává nezodpovězených či ledabyle uzavřených. A prakticky vše mimo Hex pak vyšumí do ztracena a působí skoro až nadbytečně (plány a motivace ředitele Haywarda, postavy ze starých filmů, Monica)._____Jakkoliv jsem lehce zklamán jako fanoušek a v nejistotě jako kritický divák, přes určitou rozháranost WandaVision dospěje do důstojného finále a kompaktního celku. Třebaže mě zásadní události v rámci fikčního světa nechávají v klidu víc, než by jako skalního příznivce MCU měly, seriál mi sedl. Poděkovat za to lze chameleonským výkonům Elizabeth Olsen a Paula Bettanyho a jejich vzájemné chemii, neotřelému (a odvážnému!) konceptu, perfektnímu řemeslu a především scenáristické péči o dosud spíše upozaděné postavy. WandaVision u mě na plné čáře vítězí právě v intimních charakterových momentech a přes hojnost závěrečného CGI řádění pro mě představuje procítěnou studii bolesti, žalu a vyrovnávání se se ztrátou, která se zamýšlí na tím, k čemu je být nejmocnější bytostí široko daleko, která může stvořit, co si zamane, když o vše přišla – a přichází stále dál a dokola. „What is grief, if not love persevering?“ 7/10

plagát

Ženy v behu (2019) 

Ženy v běhu jsou bez přehánění fascinujícím filmem. Při jejich sledování je vnímavému divákovi velmi brzy jasné, že má co do činění s chladným kalkulem, který jde svému publiku s otevřenou náručí naproti a beze zbytku plní jeho očekávání. Narace je učebnicovou ukázkou klasického stylu s jeho tříaktovou strukturou, aristotelovskou výstavbou a body obratu. Vše je skutečně až hollywoodsky propočítané a technicky vypulírované, takže film zvládá patřičně efektivně vyprávět hned několik linií odvislých od trojice hlavních postav, nesportovně založených dcer trénujících na maraton (nechybí dokonce klasická tréninková montáž!). Zároveň stíhá rozvíjet několik dalších podzápletek, které ve své relevanci nejsou dramaturgicky vůbec nutné pro příběh o feministické seberealizaci a plní většinou funkci zdroje primitivnějšího humoru, ovšem v takovémto filmu slouží podstatě. Ale hlavně jsou nějakým způsobem vypointované; loose ends a nedořešená scenáristická vata jsou přitom častým nešvarem i ambicióznější české kinematografie. Zároveň se film hrdě hlásí ke svému geografickému ukotvení, a to nejen nepřenositelným humorem typickým pro současnou tuzemskou komediální tvorbu. Závěr, kdy se všichni dají dohromady a dosáhnou satisfakce či vykoupení prostřednictvím sportovních i osobních vítězství, těhotenství a narovnání partnerských vztahů, totiž připomene českou tradici veselohry. Vše samozřejmě jistí suverénní herecké výkony, které pro mě osobně film drží nad vodou upachtěné trapnosti. Jakkoli jsem proti machistickému humoru a šablonovitým fotrovským postavičkám, Vetchého šovinistický neschopný manžel je zkrátka neodolatelný. V celku jsou tak Ženy v běhu zručně vyrobeným produktem, který si na nic nehraje a plní to, co slíbil, tedy pobavit a snad i motivovat jistý druh publika, u kterého je náběh na druhý díl jen definitivním potvrzením vypočítavosti tvůrců. A já s tím nemám problém a na tu čtvrtou hvězdičku své hodnocení klidně vytáhnu. Dokonalý případ producentského filmu (Tomáš Hoffman je zjevení a já mu ten – další – milion diváků přeji) a ultimátní crowd-pleaser, který dva měsíce po eskapádách Freddieho Mercuryho opět trefil vkus českého diváka, tržebně kalendářním poučkám navzdory. 7/10

plagát

Stranger Things (2016) (seriál) 

Osmdesátá léta dvacátého století jsou jednou z nemnoha dekád, které mají natolik specifickou tvář, že si už žijí vlastním životem. Osmdesátky jsou prostě životním stylem, který vyvolává nostalgii i u těch, kteří je nezažili. A jestli je každé desetiletí nedávné historie definováno hudbou, módou a společenskými a technologickými změnami, v případě 80. let je pak třeba zmínit i film. Nástup videa a obroda žánrů hororu a sci-fi, to jsou klíčové okamžiky kinematografie této doby. Nový mysteriózní seriál z produkce Netflixu (který se pro mě tímto stává jedničkou v seriálové produkci) Stranger Things je mazaně zasazen právě do této doby a veze se na nehynoucí slávě dobových žánrově podobných snímků. Je však třeba říci, že tak dělá s maximální citlivostí a láskou. I když jsou více či méně viditelné aluze, easter eggy i přímé citace takřka všudypřítomné, seriál rozhodně nepůsobí jako zmatený a nucený mix slavnějších motivů. Tady se totiž jede nejvyšší liga. Pořád jde o originální příběh, který hravě obstojí sám o sobě, a stejně tak zasazení děje do úžasných 80. let není jen snahou parazitovat na slavné době; ony „stranger things“ by se prostě nemohly stát jindy než v osmdesátkách – a toto jsou osmdesátky. Stranger Things skutečně působí jako něco, co vzniklo před třiceti lety, ale vy jste to ještě neviděli, tak přesvědčivý seriál je. Ve své fascinaci minulostí připomene jiný letošní hit, kingovskou adaptaci 11.22.63. I zde byla šedesátá léta nádhernou atrakcí nejen pro diváka, ale také a především pro hlavního hrdinu cestujícího časem. Pod půvaby ztraceného Dávnolandu se pak důmyslně schovávaly lidské drama, trocha toho nepojmenovatelného děsu a hlavně láska překonávající i čas. Stranger Things jsou na tom stejně: pod slupkou půvabného retra se skrývá silný příběh zručně míchající velké emoce, napětí, romantiku a to nejlepší z hororového i vědeckofantastického žánru. Zkrátka jako by z minulosti nepocházely nejen postavy, ale i samotný scénář. Srovnání s 11.22.63 se jeví logické i proto, že seriál je silně inspirován poetikou Stephena Kinga. A paradoxně je nejvíce cítit vliv nikoliv Kingových hororů, ale veskrze civilního Stůj při mně. K úžasnému scénáři je třeba přičíst bezchybné řemeslné zpracování, špičkové obsazení dětských i dospělých hrdinů a skvěle padnoucí instrumentální i písničkový soundtrack a rázem máte krále letošní sezóny. Pokud vás někdy zajímalo, jak by to asi vypadalo, kdyby v roce 1983 natočil Spielberg adaptaci Kinga podle Hughesova scénáře s Carpenterovou hudbou, Stranger Things vám přinášejí odpověď. Povědomou a přesto originální, svěží a skrz naskrz fascinující. 10/10

Posledné hodnotenia (1 003)

Dukla 61 (2018) (TV film)

18.03.2024

Hranice lásky (2022)

18.03.2024

Neutečieš (2014)

18.03.2024

Mamacruz (2023)

05.03.2024

Zóna záujmu (2023)

05.03.2024

Smysl pro tumor (2024) (seriál)

05.03.2024

The Suicide Squad: Samovražedná misia (2021)

25.02.2024

Čistá duša (2001)

25.02.2024

Zimné prázdniny (2023)

11.02.2024

Reklama

Posledný denníček (1)

2020

Nový rok je sice již ve dvou třetinách, přesto pořád cítím určitou potřebu se zamyslet a vypořádat s tím předchozím optikou filmového diváka, a stále v tom spatřuji smysl. Na bilancování čehokoliv není, řekl bych, nikdy pozdě. Nyní mám konečně čas sepsat pár poznámek, co mnou loni rezonovalo ve světě pohyblivých obrázků.

Je jisté, že rok 2020 byl krajně neobyčejný a náročný snad pro každého. Svět filmu globální pandemie zasáhla citelně, přesto zde byl určitý rozpor. Na jedné straně ze dne na den zmrazený filmový průmysl a uzavřená kina, na straně druhé skokový nárůst streamů a internetové tvorby, nové distribuční modely a více času na sledování všeho možného. Trudná, přesto nesmírně fascinující zkušenost z pohledu studia tržeb, distribuce a dalších vnitřních mechanik zákulisí filmové výroby, jejíž vývoj a dopady bude velice zajímavé sledovat v dalších měsících a letech.

Pro mě to ale byl rok, kdy jsem pro nadbytek práce viděl nejméně filmů za poslední léta. To sice nezní moc povzbudivě, ale když si uvědomím, že poprvé v životě jsem strávil více času nad vlastní tvorbou než sledováním cizí, nepůsobí to už tak marně.

Karanténní domácí posedávání ale i přes dostatek povinností alespoň přálo sledování seriálů. A snad i zásluhou uzavřených sálů, zrušených festivalů a odložených premiér jsem došel k uvědomení si, že někdy hraje roli i to, s kým se na filmy díváme či kde je vidíme. Neroním teď slzy dojetí nad tím, jakou moc a sílu má kolektivní kinozážitek, o nějž jsme na nějakou dobu přišli (Edgar Wright to v nedávném čísle Empire Magazine popsal lépe a dostatečně výstižně za mě), ale spíše se zamýšlím nad tím, že někdy není filmovým zážitkem jen snímek samotný, ale i příležitost, při níž ho zhlédneme, místo, kde ho vidíme, společnost, v níž jsme.

I přes menší počet přírůstků do mé sbírky viděných titulů i loňský rok přinesl několik takových skutečných filmových zážitků. Nové i starší filmy, někdy silné samy o sobě, jindy přiživené příležitostí a někdy obojí dohromady. Zde jsou.

1) Modrý samet (1986, r. David Lynch)

Překonal jsem poněkud iracionální odpor, který jsem vůči svébytnému režisérskému podivínovi dosud pociťoval, a odměnou mi byl strhující, znepokojivý a přesto krásný a vlastně konvenční romantický příběh obalený do děsivé aureoly šílenství. Báječné zakončení báječného Noir Film Festivalu.

2) Králíček Jojo (2019, r. Taika Waititi)

Ačkoliv si stále myslím, že Waititiho ranější novozélandská tvorba vypovídá více o jeho talentu i našem světě, jeho poslední film je vypravěčským vrcholem jeho dosavadní kariéry a výjimečně zdařilým mixem humoru i dojetí – a nejspíš budoucí diváckou trvalkou. Ani nevím, kdy mi udělení Oscara, zde za adaptovaný scénář, naposledy přineslo takové uspokojení.

3) Kdo by se odvážil zabít dítě? (1976, Narciso Ibáñez Serrador)

Je vždy příjemné, když má člověk od jistého filmu nějaká očekávání a dostane něco víc. Zapadlý španělský klenot je hutným hororem s výbornou atmosférou a zajímavou premisou, jíž bezezbytku vytěžuje a ještě mimoděk zvládá být ironický. Podobně jako Texaský masakr jde o pod maskou „nízkého“ žánru schovaný společensky kousavý film, v němž se snad odráží něco z evropského modernismu sedmdesátých let. Skvělá halloweenská podívaná.

 

A dále, bez pořadí, ale na čestných pozicích:

And Soon the Darkness (1970, r. Robert Fuest)

Ďábel (2020, r. Antonio Campos)

Na nože (2019, r. Rian Johnson)

Neviditelný (2020, r. Leigh Whannell)

Oči bez tváře (1960, r. Georges Franju)

Parazit (2019, r. Pong Džun-Ho)

Yesterday (2019, r. Danny Boyle)

 

Český film roku:

Šarlatán (2020, r. Agniezska Holland)

 

Zklamání roku:

Tenet (2020, r. Christopher Nolan)

 

Jelikož jsem se po nějaké době zase více věnoval i seriálové tvorbě, sluší se vytvořit i malý samostatný žebříček toho, co mě loni nejvíce dostalo na poli televize a streamů.

1) Volejte Saulovi – 5. sezóna (2020, tvůrce Vince Gilligan)

Jsem až zoufalý, jak se mi s každou další sezónou čím dál méně dostává slov, která by adekvátně popsala, jaký diamant se ze stále nedoceněného spin-offu Perníkového táty brousí. Pomalá transformace Jimmyho v Saula (a nenápadně bouřlivé osudy dalších postav) možná nemá takový dramatický spád jako mateřský seriál, i v civilnějších momentech je však naprosto hypnotizující ukázkou dokonalé filmařiny. A jako bonus je každý záběr stále mistrovským výtvarným dílem.

2) Flight of the Conchords – 1. sezóna (2007, tvůrci James Bobin, Jemaine Clement, Bret McKenzie)

Na začátku jsem byl při sledování téměř netečný, doplňoval si filmové vzdělání, nad vtipy se maximálně pousmál a nad absurdními hudebními čísly kroutil hlavou. Na konci (řady i celého seriálu) jsem se za břicho popadal, žasl a přál si, aby to nikdy neskončilo. Neuchopitelně trapný, přesto chytrý humor v precizním timingu jedinečného ústředního dua a obdobně bizarní muzikální vložky, které pod tupými texty skrývají překvapivě mnoho emocí (a někdy jsou jednoduše geniální).

3) Co děláme v temnotách – 2. sezóna (2020, tvůrce Jemaine Clement)

Jemaine Clement podruhé. S koncem první řady byly mé obavy, že seriálové Temnoty budou slabým odvarem původního filmu, zažehnány. Hned s úvodem druhé série jsem se pak musel tvůrci v duchu vyloženě omluvit. Ze seriálových upírů se stala zběsilá komediální jízda, překypující nápady, absurdním, ale chytrým humorem a hláškami, jejíž kulometné tempo vydrželo skoro až do finále série.

4) Agenti S. H. I. E. L. D. – 7. sezóna (2020, tvůrci Maurissa Tancharoen, Jed Whedon, Joss Whedon) 

Agenti statečně přežili všechny otřesy, divácké i strukturální, a za úsvitu nových seriálů filmové divize Marvelu dospěli do finále. Tvůrci dovedli z ignorace širším fikčním světem udělat přednost a vytvořili svébytný produkt, který si hraje na svém vlastním písečku, ale fikaně v pozadí stále funguje jako velký hráč. Pokud byl agent Coulson lepidlem Avengers, Agenti až do konce zůstali lepidlem celého MCU. Poslední sezóna je hravou fanouškovskou záležitostí, která cestuje časem, uzavírá volné konce a ždíme emoce ostošest.

Ovládací panel
1 bod

Fanklub

(1)