Jizi

Nezajímavé, nudné a informačně strašně chudé. Ok, chápu, že skládání puzzle není pro většinu lidí o moc zábavnější než sledování jedoucích vlaků, pro nás, které to opravdu baví, to ale napínavé je. Tím méně je pochopitelné, proč tvůrci dokumentu přistoupili k jeho zpracování tímto způsobem. Dokument řeší mezistátní americkou soutěž až čtyřčlenných týmů - a vy se nedozvíte nic o tom, jak často a do jaké míry ty lidé trénují, jaké jsou jejich rekordní časy, na jaký čas cílí a dokonce ani výsledné časy druhého a třetího týmu! (Pak, že ve čtyřech skládají 500kusový 42 minut vám napoví dost o jejich kvalitě.) Je to jako kdybyste se rozhodli natočit sportovní dokument, ale vynechali osobní informace o sportovních, přeskočili přípravu, sestříhali závod a vykašlali se na výsledkovou listinu.  Škoda.

On a Ona fungují jako zrcadlová kniha, čtete stejný příběh, ale pokaždé v jiném jazyce. Zatímco on je laděný do modrých tónů a poměrně rychle vám odkryje schéma událostí (velká láska, obrovská ztráta a snaha se s ní vypořádat, jak jen to jde), ona v teplých barev by bez předem shlédnutého Něho by naopak asi nedávala moc smysl, protože její příběh je roztříštěný jako ona sama. Ale copak by mohla matka, která ztratila tak brzy dítě, být jiná? On jde dál, jak umí - snaží se žít a pokračovat, ona zjišťuje, že vlastně neví, jak by ten krok měla udělat... Je to velice silné vyprávění se skvělými hereckými výkony, ze kterého mrazí (protože co by asi zbylo z vašich manželství, kdybyste si museli vypořádat s tím samým? Já nevím...).

Úžasný dokument o neskutečném závodu. Ultramaraton o pěti okruzích, který se koná v americkém Tennessee je parametry pravděpodobně nejtěžší na světě.Je to hardcorový trail bez značení, občerstvovacích stanic a vlastně jakéhokoliv zajištění, jehož se každý rok může zúčastnit pouhých 40 vyvolených. Dokument je suverénně to nejlepší, co o běhání zatím vzniklo. Jestli máte v sobě jen špetku (běžeckého) šílence, tohle prostě musíte vidět!

Před úsvitem jsem toužila být mladší a svobodná a bezdětná a moct znovu potkat ve vlaku toho svého Jesseho a něco podobného prožít. Před soumrakem mě zarazilo, jak je čas nemilosrdný a jak byl na obou hlavních hrdinech poznat (až jsem z toho šla prohlížet naše staré rodinné fotky...). Tam kde první dva díly byly jako z jiného světa, do kterého bych chtěla patřit nebo alespoň nakouknout (protože kdo by nechtěl prožít osudovou lásku, která nakonec dojde naplnění?), Před půlnocí bylo jako nastavené zrcadlo. Měla jsem neodbytný pocit, že s námi scénarista asi potají žije, u spousty scén, obzvlášť u těch, které směšné být nemají, jsme se smáli s mužem oba, protože ten scénář je skutečně ze života a podobné scény jsme si přehráli v našem vztahu nespočtukrát. A stejně jako život si i celá trilogie zaslouží, navzdory všem (karam)bolům, nejvyšší možné hodnocení.

Film může bezdětným připadat nudný, prázdný, neobjevný. Ti ostatní budou, pokud mají neskutečné štěstí, nevěřícně vrtět hlavou. Nám zbývajícím občas zatrnou zuby, když se v té či oné scéně poznáme. Ale komedie, tak to teda vážně není (usmála jsem se jednou, když těhotné hrdince školitel říkal, že by mě dizertaci dokončit do devíti měsíců a ona mu to přesvědčeně odkývala... ach má ty naivito!). Mínus jednu hvězdičku za závěr, který měl vyznít optimisticky, ale vzhledem k těm sračkám, do kterých zvládla ústřední dvojice zabřednout s jedním dítětem, nechci vidět ten septik, v němž skončí se dvěma.

Absolutní pocta žánrovému klišé. Už hodně dlouho jsem se takhle nepobavila. Doufám, že bude trojka a v ní dorazí Michael Dudikoff!

Sonda do vývoje a současného stavu amerického porodnictví. Pokud se vám při představě domácího porodu otvírá kudla v kapse a všechny ženy, které rodí doma, máte za blázny a hazardéry, raději tento dokument vynechejte. Pokud jste ale byť jen trošičku otevření myšlence, že to, co v současné době v porodnicích probíhá (medikace, nástřihy, možnost rodit jen vleže atp.) není úplně v pořádku, případně si myslíte, že porod je hnusná, krvavá záležitost, na níž je jediné hezké to zdravé miminko na konci, dokument Abby Epsteinové zkouknetě. Jeho vyznění je podobné jako dokumentu Orgasmic Birth, ačkoliv v tomhle případě se tvůrci soustředí výhradně na téma přirozeného porodu a nakolik je možné jej v (ne)prožít v americké nemocnici.

Ne zrovna povedená adaptace příjemného románu Blandine Le Callet Věnečky (česky Host, Brno, 2010) - knížka je to útlá, tak si ji radši místo filmu přečtěte, zabere vám to zhruba stejně času a výsledný dojem bude určitě mnohem lepší.

Pokud pro vás porod znamená automaticky porodnice-medikace-nástřih-poloha vležmo a ne jinak, pak vás bude tenhle dokument nejspíš "trochu" rozčilovat... Pokud jste muž, kterého v dohledné době nečeká v pozici doprovodu cesta na porodní sál, budete se nejspíš hodně nudit (v opačném případě se bude možná taky nudit anebo se začnete bát ještě o něco víc, než se bojíte teď)... Jestli jste žena, která na břiše už nějaký ten pátek tahá ruksak s vetřelcem a čeká vás operace Vylodění a při souslovích typu "porodní plán", "ambulantní porod", "domácí porod" se vám neotvírá kudla v kapse, Orgasmický porod si užijete a nejspíš vás i pozitivně nabudí v tom směru, že to přece zvládnete, že nebude tak zle... (alespoň u mě se tak stalo) Domácí porody mají u nás neprávem nasazenou obrovskou psí hlavu. Platí o nich to samé, jako ostatně o jakékoliv problemtice - čím míň vím, tím snáz si na to udělám radikální názor a stejně jako všechno ostatní, ani domácí porody nejsou černobílé... Každá žena (samozřejmě v případě, že není riziková rodička) by měla mít možnost přivést své dítě na svět takovým způsobem a v takovém prostředí, v němž se bude cítit dobře a v bezpečí - to je hlavní poselství dokumentu, ne roďte doma v bazénku, jak z některých komentářů vyplývá. Dokument klade důraz na fakt, že porod by měl být intimní událost, silný pozitivní prožitek, začátek nové životní role ženy a jejího vztahu s dítětem - pokud možno ne za účasti anonymní plejády lékařů a sester, pod vlivem medikamentů nepřirozeně urychlujcích porodní proces v prostředí, kam se chodí léčit lidé nemocní.

Až do odjezdu na úžasné místo, kde vedle sebe stojí pyramidy v Gíze s Káhirou v pozadí, Klášter v Petře a Karnak, to vše v záplavě bělostného písku omývané blankytným mořem, jsem nechápala, proč to má takhle slabé hodnocení - vždyť je to akčňák nadupaný efekty, sem tam nějakou hláškou, který nejenže se netváří jako něco jiného, ale je na to dokonce hrdý... Jenže - jak mě bavila první polovina, tak mě ta druhá nudila. Ve finále to krásně vystihl můj muž: Transforměři II jsou prostě Rambo III jenom s robotama.