Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Dokumentárny
  • Krátkometrážny

Obľúbené seriály (10)

Šílenci z Manhattanu

Šílenci z Manhattanu (2007)

Mohu zamilovaně stvrdit, že dílo má smysl jako celek, je to sedm let pečlivě a chytře broušený mnohokarátový diamant: krásný, smyslný a smyslupný ve všech řezech i spojnicích, na něž dopadne a jimiž projde světlo zraku a mysli diváka. Jediná ploška nezůstala neopracovaná, pominutá či nedotažená do finální podoby jak sama o sobě, tak i vzhledem ke všem ostatním. Ambice mohly být těžko větší a naplněny byly beze zbytku. S výjimkou komplexu Dextera, který v celku osmi sérií také obsáhl přesně vymezený a krok za krokem budovaný a završovaný dramatický i estetický tvar, už mě nenapadá žádný další projekt, jemuž by se to stoprocentně podařilo. (Patří se tu povzdechnout za Twin Peaks, kde to Lynchovi v půlce zkazili.) *** Fascinuje mě to ve všech ohledech, včetně těch úplně nejdlouhodobějších zúročení a plynulých proměn a prohlubování rozumění postavám v čase a rozumění času samotnému skrze rozmanité kvality jasně vymezeného údobí. Právě ČAS je zde předveden a prožíván: onen magický, nezadržitelný sekvencovaný proud, vlna i sled částic-etap, ve všech ohledech stejně bravurně jako nemilosrdně zachycený fenomén - čas jako klíč k dílu, a možná i něco víc, dílo jako klíč k času - nakonec je to totiž právě prožitek času samotný, jeho zakoušení, čeho se tu na dlouhé ploše těm, kterří u seriálu vytrvají, dostane - prožitek, jaký připravuje třeba Proustovo Hledání ztraceného času, pokud je přečtete úplně celé, nebo v úplně jiné podobě třeba Vévodkyně a kuchařka. Ale o mnoho víc tak dokonalých děl, které do hloubky zreflektovaly čas (respektive ne jen tak ledajaký čas, ale konkrétně vymezenou společenskou etapu včetně jejích charakteristických rysů a vnitřních přerodů) tak, že to v inscenovaném díle zakoušíte myslí i srdcem, doslova hapticky, nenajdete. Tady to tak je. *** V seriálu se povedlo zachytit ono sedimentační vrstvení a zároveň proměňování významu a smyslu všeho v plynoucím čase, a zároveň je dílo dost zahuštěné, dost detailně subatomárně vystavěné, že divákovi umožňuje funkčně používat dynamiku soustředěného pohledu stejně dobře jako v realitě - dokud na nějaké místo v čase seriálu upíráte zrak a zájem, nepřestane k vám proudit tok dat, jen se příslušně zpomalí, zatímco vy se budete dozvídat pořád víc, víc do hloubky, o zvoleném okamžiku. Ten zdroj nevyschne tak dlouho, aby to dostatečně věrně simulovalo realitu času. A když následně popojedete, akcelerace vám při těch během zpomalení nově nabytých vědomostech pokaždé vyrazí dech. A stejná dynamika platí nejen pro diváky, ale i pro postavy. Postavy, které se o sebe v některou chvíli zajímají, se nutně dozvídají víc, i z minulosti, o sobě navzájem i o sobě samých, zatímco postavy, které se vzdalují, se zplošťují, a naopak: a není to umělé, v seriálu jako by nebyly trhliny, ta dynamika pořád funguje, jako by ani nebyla konstruovaná, simulovaná, jako by skutečně měla všechny rozměry a bylo jedno, kam se oko kamery, vypravěče nebo postavy právě upře, ta hmota tam je připravená, zaostřená část se pružně přiblíží, přeskládají se koordináty a perspektivy a vyplynou příslušné informace včetně nových důsledků v životě všech. Nelineární dynamika komplexní, turbulentně proudící reality, zobrazovaná na intimních životech intelingentních, odvážných, schopných a mocných lidí ve velké době doslova napěchované kulturotvornými ikonami Západu. Kdykoli si jako bohové či šamani zastavíte či přibrzdíte tok děje, abyste se na něco podívali hlouběji (našli si na internetu jistou reklamu, společnost, značku a její tehdejší vliv, dobovou politiku a problémy, na pohoršlivý film, který šel do kin a na dopad, jaký tehdy měl, na atentát na Kennedyho, na střih šatů, poznámku o Lindbergově dítěti, změnu morálky v pohledu na manželství, postavení ženy, barevných, nebo třeba na radikální změny ve firemním účetnictví), můžete čerpat do sytosti, seriál vás nezradí, funguje v dlouhodobém uchopení a předvedení každého rysu a jeho nedopočitatelných, ale nutných důsledků málem stejně jemně propracovaně jako realita sama - zpomalíte a můžete čerpat do hloubky, informačně těžit a následně i poučeněji uvažovat o postavách a jejich příštích osudech ve všech potřebných ohledech, jako by stavba jejich životů v seriálu ani neměla tvrdé dno, jako by to byla dokumentovaná tehdejší skutečnost. A přece víte přesně a s hlubokým uspokojením, že se jedná o uzavřený a ke svému završení logicky neúprosně dospělý tvar, cosi, co je právě možné podrobit přezkoumávání a promýšlení, cosi, co je v jednom určitém smyslu hotové. *** **** Já jsem mimochodem právě v čase sledování Mad Men téměř neuvěřitelnou shodou okolností překládala jednu ďábelsky chytrou povídku na stejné téma (vliv reklamních agentur na společnost) přesně z té doby a prostředí (agentury na Madison Avenue v roce šedesát jedna): Prameny Nilu od Avrama Davidsona, poťouchle sžíravého žongléra se sociokulturními referencemi, který o tom psal v době, kdy to zároveň žil. Takže jsem se do té problematiky nořila z více stran, a neustále se mi potvrzovalo a dourčovalo i skrze onu povídku, že reálie, narážky a veškeré detaily jsou v seriálu dechberoucně chytře a přirozeně distribuované a správně vyhmátnuté. Ať už jde o značku whisky, zadavatele reklamních zakázek, slavné slogany, politické aféry, ohlasy hospodářské krize, způsoby bydlení, rodinného i pracovního života, spektra mužského i ženského přátelství i soupeření, recepty na koláče, stolování, účesy, výchovu dětí, sžívání černých a bílých v různých společenských vrstvách, pohled na škodlivost alkoholu a cigaret, moderní výtvarné umění či staromilské estetické libůstky starší generace, otázku nástupnictví a předávání moci... nebo dokonce o konkrétní počasí v určitých zobrazovaných dnech, všechno sedí, extrapolujte si směle dál a šířeji. (Hned na začátku mezi řečí u rodinného stolu zmíněné Lindbergovo - unesené - dítě budiž nápovědou, jak se tam pracuje s historickými milníky, včetně těch, které se jimi teprve stanou. Smrt Marilyn Monroe. Doporučuju googlit každé známé i neznámé jméno (s výjimkou Dr. Lyle Evanse:), název, událost, nejasnost, nic tam není jen do počtu, žádná vata ani hlušina. A pak také ty songy na závěr, ty jsou štědrým zdrojem inormací, stejně jako identifikátorem dějů a kolorovačem atmosféry, pracujícím s předtuchami a nostalgiemi, s emocemi a tužbami, samy o sobě, změkčovatelé tvrdých dat. Kamera, střih, design, propracovaný background, herectví (stárnutí a zrání herců v čase - například co dokázali zprostředkovat v čase s těmi dvěma dětskými herci: zblízka se Sally a zdálky s jejím kamarádem Glenem, o odrůstání dětí a jejich proměně v samostatné dospělé jedince, o té nemožnosti zpětně říct, kdy sse to vlastně stalo..., nad tím zůstává rozum stát a srdce plesá) - všechno jsou to jen dílčí sady precizností a geniálních nápadů o sobě. Vlastně jsem ještě pořád ani zpětně nepřipadla na jedinou slabinu, poklesek, nebo nepatřičnost - veškeré pochybnosti, které mě zřídkavě přepadly, o správném utváření, se v čase (sic!) vyvrátily, vše bylo přesně tak, jak mělo být - pocit následného uvědomování a zpětných korekcí, který zažíváte neustále v realitě samotné a tak málo v jejích umělých nápodobách - tady je předestřen k intenzivnímu prožití a nahlédnutí. A to je doopravdy co říct. Tohle je tresť samotné reality v čase z jednoho z nejvíce fascinujících období západní kultury v naprosto dostatečné šíři a hloubce k jejímu plnému prožití. A přitom vás to ani na okamžik nenechá na pochybách, že sledujete konkrétní příběh, jste v něm, prožíváte propojené osudy jedné skupiny nezaměnitelných jedinců, kteří se vám dostali pod kůži. Chcete vědět, jak to s nimi bude dál, jak v té době zůstanou sami sebou a zdali, a co to bude znamenat. Ta encyklopedie za tím, to je Orbis Pictus, a kdo nechce, nemusí se při sledování, prožívání rušit vzděláváním. Jako v životě. *****

Sherlock

Sherlock (2010)

*První dvě řady mohly uspokojit každého, na jemné škále od průměrně chytrých a středně odvážných produktů doby, jež stačí nakrmit detektivkou a kros-žánrovým humorem, až po ty neijnteligentnější, tzv. sociopatické jednotlivce (ač se právě tak dá uvažovat o individuofóbii společnosti, která panikaří z vyspělých jedinců), kteří v seriálu spatřovali naději na zbrusu nové a nově přitažlivé (new sexy), tercimileniální pojetí základních životních hodnot jako je hra, partnerství, přátelství či nepřátelství (jak už se dnes běžně zaměňují podle Nolana - viz trilogii Temného rytíře), identita, síť vztahů čili společnost a svoboda či zajetí v ní, z toho postulovaná logika konání i nahlížení a z ní vyplývající cena určitého života vs. specifická informace atd. atd. *** První dva díly třetí série sice vtipně pohřbily laciná očekávání většinové masy diváků, jež to kvitovala vděčně a s oddaným potleskem, aniž by byla s to rozeznat, že jinak jsou neústrojné, vyprázdněné a laciné jako televizní přestávka s koťátky v košíku, že se tu bez náhrady pohřbívají i mnohem závažnější přísliby a vyhlídky a že se navíc jedná o velice nedůstojný ceremoniál. Závěrečný díl třetí řady pak přirozeně nemohl být dostačující náplastí na způsobenou bolest, takže se o to sebekriticky (tolik uznání tvůrcům patří) ani nepokoušel, ale navíc se v něm mezi řádky strategicky přiznává, že celá třetí série byla vlastně jen omezenou kratochvílí, interludiem, jež tvůrcům možná získává čas a oddaluje skutečné rozřešení všech zauzleností, jimiž se s námi seriál na konci druhé řady rozloučil, na příště. Tím si seriál zachovává jak přízeň mas, tak si i dopředu zajišťuje pozornost oněch několika (snad alespoň desítek mezi milióny) z dobrého důvodu zklamaných ostražitých diváků, kteří nyní nemohou jinak, než ještě dát tvůrcům šanci a zjistit, zda čtvrtá série do té středověké společenské etiky (-- neboť s letopočtem se posouvá i měřítko a rozlišování dobra a zla, jak se jím vládlo lidským životům ve druhém miléniu, už i dvacáté století s jeho jezovity, trpiteli i kacíři zahrnuje do éry středověku --) řízne alespoň tentokrát tak odvážně, jak seriál sliboval, a připraví nám skutečný new sexy spirited mind blower. *** Přes evidentní otravnost, nedůstojnost a přebytečnost třetí série nemůžu snížit hodnocení ani o cípek hvězdičky za to, co bylo tak jako tak v prvních dvou brilantně zaseto, navíc s mžikající částečkou naděje, že tvůrci jenom přirozeně oddrenážovali nahromaděný masmediální tlak a čtvrtá série v klidu naváže na podstatu a existenciální jízda bude pokračovat dál.

Rozvedený se závazky

Rozvedený se závazky (2010)

Na úvod je dobré shlédnout záznam stand-upu, doporučuju Louis C. K.: Shameless, k seznámení se s C. K. Louisem ve formě tresti, k ochutnání výtažku z jeho nejbřitčích charakteristických smečů, k pochopení úhlů, z nichž míří a zasahuje do citlivých, prohnilých míst západoevropskou pakulturu, kterou si bere na paškál v jejích nejbizarnějších, všednodenních a ve své absurditě všeobecně souhlasně přehlížených projevech, za jeden z nichž považuje i sám sebe, svoji roli v životě (rozevedený se závazky, stárnoucí rozbolavělý chlap, který kolem sebe pod povrch pronikajícím zrakem vidí samé rozumné důvody, proč se cítit bídně), svoje maligní slabosti i to, jak zdrchaně, rozbolavěle a nemohoucně se po většinu bdělého času cítí a vypadá. Nemilosrdný, logický, analytický, důsledný, bleskurychlý satirik, který se provrtává prohnilými slabinami naší upadající civilizační etapy s pronikavostí červotoče na speedu. ***** Ovšem o mnoho raději mám právě jeho seriál Rozvedený se závazky, kde se C. K. Louis představuje jako postava v toku svého vlastního, "reálného" života, kde jeho vývody spolu s ním zažíváte v jeho každodenních situacích - a nemyslete si, není to o nic pomalejší ani nemilosrdnější než ta tresť na podiu, jen o nekonečný rozměr hlubší a důvěrnější - on, jeho dvě holčičky, když je má o víkendu v péči, jeho opuštěnost, když je nemá, jeho triky, jak se sebou, svojí línou povahou, nezměrnou vnímavostí i opotřebovaným zjevem vydržet v proudu dní, jeho zoufalství z absence logiky všude kolem a v mezilidské komunikaci zvlášť, a pak všechny ty průkazdé detaily, postřehy, jež v toku bdění reflektuje, cítí a precizně vyhmatává a komentuje až k zbláznění. A ano, pak taky ta láska k téhle velké lidské komedii, láska, něha a absolutní vědomí, že nedokáže nikomu a ničemu ublížit, které z něj přestoproto cítíte plynně vyvěrat. *****

Mesačný svit

Mesačný svit (1985)

Mladý Bruce Willis v prvních dílech seriálu Moonlighting – takhle si představuju Calvina, když se dostane těsně za pubertu a místo Hobbse mu osud nadělí fantastickou Cybill Shepherdovou, ještě chladnější, než je Calvinova máma, když vaří opičí mozky se špenátem. Minimálně v první sérii (a v první půlce druhé) skvělé syžetové i žánrové žertíky, rozmanité a rozverné přesahy za filmovou realitu k divákům, a v každém dílu nový geniální nápad, jak vtipně posunout a proměnit celek - v rovině příběhové i metafilmové. Radost sledovat. Jakmile se však v druhé půli 2. série z parťáků stanou milenci, napětí prudce klesá, záběr, přesahy a propracované zápletky seriálu z netradiční detektivní kanceláře se rázem zužují na monotónní milostnou problematiku lepší telenovely a úroveň celku strmě klesá - chci věřit, že jen přechodně, ale neměla jsem už po několika plonkových dílech sílu dívat se dál.