pinguinka

Mám ráda knižní předlohu, miluji muzikál a od včerejšího dne zbožnuji film. Nejnovější filmová verze slavného muzikálu se podařila, nové hudební pojetí je skvělé, kostýmy a výprava okouzlující, zajímavá je i kamera, ovšem nejdůležitější je velice sympatické obsazení. Lidé, kteří cítí potřebu psáti oficiální recenze a kteří ten film vesměs pohřbili, se rozdělili na několik táborů, v nichž vždy koluje jedna věc. Buď je to výčitka, že to není jako původní nastudování muzikálu z 80.let a že tam nehrají Michael Crawford a Sarah Brightman čili nové obsazení to neumí dobře zazpívat. Pak tu máme komentování vývoje kariéry pana režiséra, kterému se to prý hrozivě nepovedlo a jehož vedením z POTO vznikla údajně nuda. A zapomenout nemohu na (hlavně v českých kruzích) populární výtku statičnosti a divadelnosti. Světe div se, ono je to divadelní, když je to muzikál a odehrává se v divadle! Zajímavé, že ani jedna z těchto věcí mi nepřijde relevantní. Původní verze z 80.let je jistě fenoménem (o něm ale u nás moc lidí nemá páru) a v případě Sarah Brightman, myslím, že nepřekonatelný (však to taky Mistr psal pro ni). Ovšem to neznamená, že je nová verze špatná. Je jiná a řekla bych, že v mnoha ohledech lepší - je opravdovější, věrohodnější, a tím pádem i působivější. Pokud někdo není schopen udržet pozornost při poslechu hudby, tak by na ten film asi ani neměl chodit a bude to jeho vlastní chyba, a ne chyba filmu. Tento muzikál má svou pevně danou dějovou osnovu, posloupnost hudebních čísel, která byla pod patronací samotného autora dodržena a která jsou díky skvělému obsazení lepší než verze divadelní. Ve filmu to tedy vypadá tak, že jedna píseň následuje za druhou, což je myslím u muzikálu normální. Přeskakovat, sestříhávát nebo měnit pořadí nelze - to má být asi ta nuda. Nějak se zapomíná na to, že je děj a charakter postav vyjádřen a evokován z velké části v hudbě, kterou je nutné si vyslechnout. Dále nevím, co negativního si v případě POTO mám pod pojmy statičnost a divadelnost představit - je to předepsaný sled událostí, odehrává se to na jednom místě, v divadle a to, že jsou jednotlivé písně snímány tak, abychom viděli postavu, která ji zpívá, je snad dobře, ne? (Postavy bohužel při zpěvu nemohou skákat na trampolíně... a to je zase asi ta nuda.) To jsou takové hlavní aspekty, ke kterým jsem se chtěla vyjádřit. Než svůj komentář zakončím, tak si ještě dovolím pár vět o obsazení. Jak už jsem zmínila, je takřka bezchybné - velice výstižně a správně protivně se povedlo Minnie Driver ztvárnit místní primadonu, Emmy Rossum je (svým vzhledem, věkem i zpěvem) opravdu nevinnou a půvabnou Christine, její milý je v podobě Patricka Wilsona dostatečně kladný a sympatický apod. Obdiv a uznání si především zaslouží Gerard Butler, který se s partiturami vyrovnal skvěle a v jehož hereckém a pěveckém podání není Fantom nějaká zdeformovaná kreaturka, ale je to nešťastný muž toužící po tom, aby byl milován. Přesně tak, jak to on sám zpívá v jedné z nesilnějších scén - The Point Of No Return: "Say you'll share with me one love, one lifetime. Lead me, save me from my solitude...Say you want me with you, here beside you...Anywhere you go let me go too..."

Krásný, obrazově i zvukově originální film o neobyčejné ženě. Salmě Hayek se podařilo vystihnout Fridinu odměřenost, neústupnost a chlad, zároveň ji ale obdařila půvabem a bolestnou křehkostí, která člověka dojímá. Jak tomu bylo v jejím skutečném životě, tak je jí i ve filmu nepostradatelným partnerem Diego Rivero ve skvělém podání Alfreda Moliny. Škoda jen těch nepříliš vydařeně představených politických souvislostí.

Je to spíš zkouška trpělivosti, protože to, co se ve filmu děje, je většinou zbytečné, zmatkovité a ještě k tomu špatně natočené. Postavy nevýrazné a loutkovité, herecké výkony nijaké, což je při délce filmu opravdu znát.