Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Animovaný
  • Akčný
  • Krátkometrážny

Recenzie (37)

plagát

Deo tereo raibeu (2013) 

První hodinu Terror Live přináší mnoho příslibů, ale nakonec jen některé dokáže splnit. Jeho hyperrealistické pojetí ztroskotává na klišé a závěrečném odhalení s velmi slabou pointou. Film však vyzvedává nad průměr skvěle propracovaná stylistická stránka, plná chytrých vizuálních nápadů, díky kterým těch 90 minut svižně uteče. Když k tomu připočítáme skvělé herectví korejské hvězdy a pár kritických píchnutí do vosího hnízda kapitalismu, nemusíme být vůbec zklamaní. Když v červnu minulého roku vstoupil do kin, soupeřil na předních příčkách s takovými letními blockbustery jako Muž z oceli, Pacific Rim a Snowpiercer, přičemž nakonec skončil jako devátý nejúspěšnější film roku. Jeho úspěšnost zle odůvodnit nejen pomocí všeobecného hladu po lokálních blockbusterech, ale také tím, že v implicitní rovině čtení v něm mnoho Korejců najde svůj profesní příběh. Bezohledný kariérismus je aktuální problematikou nejen ve vyspělých západních zemích, ale také právě v Koreji, která drží prvenství země s největším pracovním vytížením a počtem sebevražd (není náhodou, že most, který na začátku filmu vybuchne, je místo, kde si mladí Korejci často berou život). Film proto mohl mít daleko větší účinek na lokální publikum, než na diváka z maličkého státu v centru Evropy.

plagát

Televise bude! (2014) (TV film) 

Televize bude! toho chce říci strašně moc v krátkém čase. Hlavní postava není nebo jich je hned několik, nápadů je jak na tři celovečerní filmy a vše je to stlačeno do 52 minut. Je to dobře? Mockument používá veletucty skvělých a méně dobrých vizuálních triků, odkazuje a všemožně hustí různá ozvláštnění a formální témata. Jenže se nemůžu zbavit pocitu, že uvnitř je prázdný, totiž že příběh sám je osekán na takové minimum, že mnoho z jeho potenciálu vyzní naprázdno, a on sám existuje a jen jako sled krátkých skečů, pospojovaných díky bravurní formální stránce a falešné jednozáběrovosti, která samozřejmě opět k něčemu odkazuje (a to od dlouhých záběrů z počátečních televizních vysílání až ke kultovním jednozáběrovým filmům). Stojí za to si taky povšimnout, že Televise bude! je natočena jako televizní dokument, ale je jím i není. Fakticky ano - zítra bude vysílána na ČT2 a uvidí ji mnoho televizních diváků, formálně ale nefunguje jako televizní formát, který sledujeme jedním okem od prkna na žehlení. Svou formou spíš vyzývá lidi k tomu, aby jej sledovali několikrát a pochytali různé vizuální odkazy a vtipy, které nezaznamenali v prvním plánu. Proto mi přijde, že ač obsahově o vzniku televize, formálně je dokument spíše o její smrti, protože využívá multi-odkazovosti, vizuálních hříček a inside džouků, jaké jsou dnes typické na mediálních platformách typu YouTube. Otázkou pro mě ale zůstává, zda takto vizuálně nápaditý dokument o prvním československém vysílání dokáže dostat i toho obyčejného diváka od žehlícího prkna a pevně ho usadit před televizi.

plagát

Irónia osudu (1975) (TV film) 

Film vypráví příběh muže středního věku, který těsně před Novým rokem chodí pravidelně s přáteli do lázní v Moskvě, tentokrát se ale v lázních opije při připitích na své zásnuby a odletí místo svého přítele do Leningradu. Tam se nechá odvést do svého domnělého bydliště, avšak jak velké je jeho překvapení, když zjistí, že v jeho „bytě“ bydlí cizí žena… Ironie sudby je romantickou komedií plnou zmatků a (ne)dorozumění, které se odehrávají (víceméně) v průběhu jedné noci v jednom bytě, takže hlavní důraz je kladen na herecké výkony a proměnu vztahu postav během jejich krátké známosti. Naďa a Žena musí v průběhu noci urazit v poznání toho druhého dlouhou cestu, aby si nakonec padli do náručí. Dozvídáme se o nich různé intimní detaily, telefonáty a návštěvy podsouvají naraci kupředu nebo do ní přináší náhlé zvraty. Všeobecně výkon Brylské a především Mjagkova v hlavních rolích je dominantním kladem celého filmu. Škoda jen, že Timur Bekmambetov nedopřál dvojici ve svém spektakulárním pokračování naleznutí klidu v manželství.

plagát

Začiatok (1970) 

Celý snímek je inteligentní oslavou nikdy nenatočeného Panfilova filmu o Janě z Arku. Příběh vypovídá o mladé ženě, která sní o tom, že bude herečka, není však ani příliš zkušená, ani příliš důvtipná. V průběhu filmu se jí přihodí dvě věci, které ji změní život. První z nich je, že na jedné zábavě se seznámí s ženatým mužem, s kterým nakonec začne mít vztah. Druhou je nabídka, kterou ji po hraní Baby Jagy v místním divadelním sboru učiní filmový režisér - nabídne jí možnost hrát ve filmu Janu z Arku. Již od začátku se ve filmu objevovaly záběry ze snímku o Janě z Arku, ale teprve po režisérově nabídce dojde k propojení obou částí. Začátek však není jen filmem o natáčení filmu, ale mezi jednotlivými částmi „hrané“ Jany z Arku a „reálného“ života herečky existují paralely, takže můžeme konfrontovat události Pašina života s životem Jany z Arku a sledovat, jak Pašin život ovlivňuje její roli nebo role život.

plagát

Film, film, film (1968) 

Animovaný snímek vtipným způsobem (a beze slov) vypráví o vzniku hraného filmu. Ve dvaceti minutách je zobrazeno mnoho z problémů, které pronásledují filmové tvůrce odjakživa. Počáteční boj scénáristy s tvůrčí krizí, který se střídá s chvilkovými polibky od múzy, končí napsáním scénáře. Scénáristu pak navštíví neurotický režisér, aby se spolu se scénářem vydali na maraton trpělivosti ke schvalovacím komisím. Když se jim konečně provede film prosadit, nastává ta nejtěžší chvíle – najít správné filmové architekty, střihače, výtvarníky, lokace a herce a začít konečně natáčet… Kouzlo tohoto svižného snímku spočívá v jeho animaci, kdy jsou pomocí kresby, pohybů a vizuálním metafor rychle a jednoduše představeny jednotlivé profese a prostory - scénárista je bojácný dlouhán s brýlemi, skladateli při komponování projíždí ateliérem tanky a masy lidí, pro které skládá hudbu, paní s klapkou je dobromyslná obryně a celé filmové studio vypadá jako nekonečné bludiště se spoustou tvarů a světel.

plagát

Aljonka (1961) 

Příběh několika lidí, cestujících na korbě nákladního automobilu, se odehrává v Kazachstánu v 50. letech. Hlavní hrdinkou vyprávění je malá žákyně Aljonka, která byla poslána do města na studie. Dívka se setkává s různými společníky na své dlouhé cestě. Příběh není vyprávěn jen z jejího hlediska, ale během cesty vypovídají příběhy i ostatní postavy. Na rozdíl od Aljonky, jejíž vzpomínka je naivní epizoda s učitelem matematiky, jsou osudy dospělých dramatičtější – mladá zubařka nemůže najít místo, dělník doufá, že se k němu vrátí jeho umělečtěji založená manželka (přičemž on ji zachránil život, při jejím neúspěšném pokusu opustit ho) a Vasselina Petrovolka, žena, které se utopila jedna z jejích dcer krátce poté, co přišly do Kazachstánu, se nyní vrací se zlou zprávou domů za druhou dcerou. Přestože jsou příběhy rozdílné, spojuje je v mnohých případech naděje a víra v lepší budoucnost, která je právě často přítomna v Aljoncině naivním, ale odvážném počínání.

plagát

Mám dvadsať rokov (1964) 

Přední důkaz, jak vypadala „nová vlna“ na ruský způsob. Film vypráví příběh tří přátel, které na chvíli oddělil a zase spojil čas. Sergej se vrací do Moskvy z vojenské služby a zjišťuje, že se změnilo mnoho věcí, ale i on sám. Jeho přátelé si buď pořídili rodinu či pracují na vlastním výzkumném projektu a on poznává, že se nemůže dvakrát vstoupit do stejných vod. I jeho ostatní druzi se necítí dobře ve své nové sociální roli – Sláva se stále cítí být ještě jedním z hochů, a chce si užívat než tvrdnout doma s dítětem a Nikolaj zase stejně jak usilovně pracuje, tak i svádí. Sergej cítí nejistotu ohledně své budoucnosti a směru, kterým by se měl jeho život dále ubírat. Na rozdíl od Chodím po Moskvě místo mladického optimismu dominuje filmu rozčarování a nejistota, na které nikdo nehledá přesnou odpověď. Navzdory vážnému a problematickému tématu filmu, je styl filmu protikladný a místy sám o sobě funkční nezávisle na naraci. Celá několikaminutová úvodní scéna je nepřetržitá jízda moskevskou ulicí, kdy kamera klame diváka a zaměřuje se na náhodné chodce, kteří by stejně tak mohli být aktéry příběhu, než se konečně ustálí u procházejícího Sergeje. Tyto monstrózně dlouhé (a často i samy o sobě uchvacující) záběry nejsou ve filmu výjimkou, Chucijev chce ukázat krásu Moskvy (a mladých lidí), která však není pravá (ano, i to je případ Chodím po Moskvě). Vše vypadá až moc uměle a fotogenicky – ulice jsou všude čisté a poloprázdné, hezky se na nich leskne déšť nebo září sníh. Nikde se nepovalují opilci a ztroskotanci. Mladí lidé jsou krásní (ale rozporuplní) a oblečení v tom nejlepším podle soudobé módy. Přesto místy naaranžovanému uměleckému stylu nelze upřít bezchybnou a emotivní spolupráci s narací (nejen) ve vypjatých chvílích (jízda tramvají, finální rozhovor s otcem).

plagát

Malá Viera (1988) 

Tento geniální/infarktový počin, reflektující jednu z přelomových událostí moderní historie z pohledu jedné rodiny a jejich mladé dcery Věry, spojuje několik žánrových rovin, z kterých může interpretován - rodinné drama, sociální dokument vypovídající o povaze života na ruském sídlišti před pádem sovětského svazu a otevřený politický film, ukazující dekadentní rozpad/dopad už zahnívajícího režimu. Film ve své době zlomil veškerá cenzurní tabu ohledně otevřené sexuality, alkoholismu podanému v negativním vyznění a obrazu sovětské rodiny, který se změnil v depresivní ru(t)inu, bezvýchodnost a neporozumění. Nejvíc šokující na Malé Věře podle mne není samotná explicitnost některých tabuizovaných témat, ale způsob, jakým se s těmito tématy zachází. Snímek ukazuje následky komunistické režimu v Rusku bez ohledu na záměry režimu nebo rozdělení na viníky a oběti. Všichni jsou totiž obojím. Divákův vztah k postavám je od začátku do konce ambivalentní – Věra je líná, ale zoufalá z neporozumění si s rodiči, otec je alkoholik a skorovrah, ale jen proto, že je stejně jako jeho žena lapen v pasti předsudků a dávno minulých tradic. Nejděsivější jsou pak scény, kdy zvláště matka vyvíjí snahu tyto oživlé mrtvoly stereotypů přimět k životu zlehčováním závažnosti situace předstíráním, že se nic nestalo. Předstírat se však nedá donekonečna.

plagát

Ohněm se nepřebrodíš (1967) 

Gleb Panfilov ve svém prvním celovečerním filmu zobrazuje občanskou válku v Rusku originálnějším a svobodnějším (!) způsobem, než jak byla vždy notoricky známa – skrze příběh jediné postavy. Tanja Tjotkina, hlavní postava filmu je kompletně neheroická, nepohledná mladá dívka, pracující jako mladší sestra v nemocničním vlaku. Způli působí jako postižená, způli jako mlčenlivá světice, jejíž oči jsou zhypnotizované něčím v dáli (vzhled herečky Inny Čurikové udělal zase své). Jedinou cestou, kterou dokáže reflektovat dění kolem sebe jsou její expresivní, ale částečně primitivní malby. Nerozumí důvodům, jenže vedly k revoluci, ale spojuje si ji s nutnou cestou ke světovému míru (odtud - ohněm se nepřebrodíš). Se svými otázkami se často obrací na svého mentora, intelektuálního komisaře Ignatiče, jehož mnohdy nechápe, ale cítí, že i on není spokojen s tím, co očekával a co chce. Stejně nechápavý je vůči ní její milý, mladý vojáček, zmítající se společně s ní v návalech nezralé lásky. Teprve jejích loučení ukazuje pravděpodobnost silné(?) lásky, která mezi nimi vznikla. Mezi stylisticky nejzajímavější patří fakt, že Panfilov často nenavazuje scénami přímo na sebe, nechává diváka nejprve zorientovat se v ději, o což je pak divákovo prozření děsivější – závěrečný výslech navazuje na optimistickou scénu a díky nekarikovaném chování bělogvardějce lze jen z jemných náznaků vytušit napjatost a vážnost situace.

plagát

Rozprávka rozprávok (1979) 

Lidská, natož ještě dětská mysl si nepamatuje všechny události chrono(logicky), sny častokráte později splývají s realitou, vzpomínky se prolínají s představivostí… Pohádka pohádek je spojením sekvencí, které na sebe navazují symbolicky, střetávají se a nakonec splývají dohromady, neboť konec pohádky může být i jejím začátkem (nebo naopak). Film používá několik rozdílných (i různě animovaných) postav, které spojuje postava „malého šedého vlka“ z ukolébavky. Smysl scén zůstává někdy ukryt za obrazy a často i za slovy. Nejzřetelnějším poselstvím je zobrazení smutku a utrpení v sekvenci s mizejícími tanečníky, kteří se pak jako stíny plouží do války, aby pozdější titulky novin a úryvky z dopisů oznamovaly jejich smrt. Když se v roce 1984 rozhodovalo o nejlepším animovaném filmu všech dob, byla mezi mnoha kandidáty vybrána právě Pohádka pohádek, stejně tomu tak bylo o osmnáct let později na Záhřebském festivalu animovaných filmů, na důkaz, že čas neubral nic z ponuré stínové krásy Norštejnovy animace.