ryba443

Zajímavý námět, už anotace mě zaujala... bohužel tím to ale končí, tady je totiž jinak špatně úplně všechno. Hned na začátku mě rozesmál samotný stožár, ten totiž asi pro potřeby filmu navrhoval někdo, kdo reálnou stavbu tohoto typu v životě neviděl. Tahle konstrukce z tenkého plechu pospojovaná desítkou šroubem by coby samonosná mohla mít tak 15 metrů, s těmi třemi směšnými lanky (neodvažuji se to ani nazývat kotvením) s přimhouřeným okem možná 30 metrů. Cokoliv vyššího už popírá fyzikální zákony a nejen, že by se to zřítilo, ale ani by nebylo možné to postavit. O ocelovém tubusu nahoře, stojícím jen tak na ocelovém roštu bez spojení se zbytkem konstrukce ani nemluvě. A to má mít 600 metrů? Prostě úplná blbost, pro srovnání doporučuji vyhledat fotky z Liblického středovlného vysílače (355m), kolik lan jej kotví a jak jsou tlustá, jak vypadají betonové patky, ke kterém jsou lana na zemi ukotvená a podobně. Ale dobře, nechme stožár stožárem a pojďme se podívat, co na něm vyvádí dvě podařené hrdinky. Proboha, co to tam dělaly? Z úvodu filmu jsem nabyl dojmu, že mají s lezením nějaké zkušenosti, ale evidentně ne... proč nepoužívají žádné jistící prostředky? Hákové karabiny na tohle přímo určené, tlumiče pádu..? Nějaké přijištění ke konstrukci, budování kotevních bodů? A to propojení lanem mezi oběma lezkyněmi, které zároveň obě lezou, to mělo být jako co? Kdo tam jistil koho? To tam bylo, aby v případě pádu jedné spadly obě najednou? Proč si nejištěná lezkyně pálí prsty o lano při sestupu dolů, když může i při absenci vhodnější výbavy slanit na půlloďáku na karabině? A proč tam vlastně zůstávají nahoře na té plošině, když si mohou ze zbytku lana vyrobit smyce a po tom ocelovém tubusu mohou celkem v pohodě sesmycovat až k žebříku? Jo aha, to by pak nedalo na celovečerní film, ale byly by za hodinu dole. A taky bych chtěl vidět někoho, jak dlouho se udrží za ruce v té pozici, ve které jedna z hrdinek na samotném vrcholku čekala minimálně pár desítek minut, až se jí nabije baterka. A takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Jako sorry, tohle fakt ne, celý film je jen přehlídka klišé, nelogičností a nesmyslů.

V souvislosti s vydáním nové Bitvy u Midway (2019) jsem si chtěl spravit chuť a připomenout si klasiku, kterou si pamatuji jako věrnou a zdařilou. Od dob, kdy jsem ji sjížděl na nekvalitní VHS kazetě už uběhlo hodně času a sledován dnes, v podstatně kvalitnější kopii než tehdy, už tenhle snímek ze 70. let přece jen trochu bledne. Hlavně přechody mezi nově natočenými scénami, těmi s herci hrajícími před projekčním plátnem a zejména těmi obarvenými originálními záběry z války jsou hodně patrné a docela rušivé. Kolikrát v těch navazujících záběrech nesedí ani typy letadel, v jednu chvíli sledujeme záběr SBD Dauntless na promítaném pozadí a najednou je z něho ve druhém záběru SB2C Helldiver Stejně tak sledovat přistávání letky Wildcatů zpodobněné třikrát se ihned po sobě opakujícím, úplně stejným záběrem přistávajícího Hellcatu, to také není úplně uspokojivé. Ale takové byly zkrátka tehdejší technické možnosti, kromě podobných drobností není filmu příliš co vytknout. Herecký výkony jsou velmi uvěřitelné, popis děje historické události srozumitelný a dobře dávkovaný a film má spád, ani za více jak dvě hodiny své délky nezačne nudit.

Jak se kdysi George Lucas inspiroval v černobílých druhoválečných záběrech leteckých soubojů a naučil všechny ty své X-Wingy a TIE fightery přemety a výkruty po vzoru Spitfirů, Mustangů a Messerschmittů, tak se zase Roland Emmerich ve svém zpodobnění bitvy u Midway inspiroval Hvězdnými válkami. Druhoválečná letadla ignorují fyzikální zákony, trasírky střel připomínají lasery a útok na letadlovou loď střemhlavým bombardérem také nemá úplně daleko k útoku na Hvězdu smrti. Kruh se uzavřel. Jako válečný film to ovšem nefunguje, moderní dialogy a chování herců do 40. let vůbec nesedí, atmosféra nijaká a o historické přesnosti také nemůže být řeč.