fmash

Bizarní situace, do jakých se dostávají hrdinové vojenské nemocniční jednotky uprostřed korejského konfliktu, mohou na někoho působit až příliš provokativním dojmem, někomu může zase vadit typicky „civilní“ herecký projev. Pro mne je však tento seriál vždy vítaným osvěžením, i když vidím některé epizody již poněkolikáté.

Zhlédnout přes dvacet hodin tohoto seriálu na webu stanice AXN jsem zvládnul za 10 dnů, ale kdybych mohl, dokázal bych se na to dívat snad v jednom kuse. Neznám původní verzi, takže nemohu srovnávat, ale takto mé nadšení nezná mezí. Silný příběh plný zvratů, magie (pardon, alchymie), akce i romantika, mile přehnaná monumentálnost, přijatelná forma patosu, emoce a hrdinství stojící proti pořádnému zlu. To vše na lehce steampunkovém pozadí alternativní minulosti začátkem dvacátého století. A v neposlední řadě morální poselství, jež vedle zjevné adorace nezdolnosti a odvahy kladných hrdinů zůstává skromně nenápadné ve vnitřním životě postav, především Eduarda. Pod vizuálně dokonalou slupkou, jež se líbí každé generaci, se skrývá nikoli černobílá a dost dospělá filosofie, jež na principu alchymické ekvivalentní výměny vytváří zajímavé obrazy o lidské duši. A o tom, co se nám hédonikům dnes zdá jako nesmysl, totiž odhodlání a schopnost za své přesvědčení také cosi (svého) obětovat, jakkoli je to nepohodlné. Co si přát od takového seriálu víc. Jedinou výhradu mám k tomu, že v poslední třetině už byl děj dost natahovaný, stylizovaný do válečné epopeje a v podstatě už šlo jen o to, jak dospět ke konci, ale ne zase moc rychle.

Co dodat k takové klasice? Snad jen, že je až zarážející, jak velkou popularitu si tak bezuzdná nadsázka dokázala získat. Dokázali bychom se s takovou libostí dívat na podobný seriál z jiného pera, než Lynchova? Měl by jiný autor takovou důvěru, abychom mu pozpátku klesli do náruče s přesvědčením, že nás nenechá hodit intelektuální záda? Já odpověď neznám, ale s Coopem po boku se takových mysterií neobávám. Je s podivem, že i přes množství angažovaných režisérů si seriál (až na zhruba první polovinu druhé série, která se zbytku nevyrovná, místy je dokonce křečovitá; domnívám se, že s tím má hodně co dělat i náhle odlišná hudební složka) udržuje tak dobrou konzistenci. Popisovat jednotlivé úžasně vlastnosti Twin Peaks nebudu, to by bylo nošení lišek do Syrakus — omezím se na konstatování, že je to opravdu pecka. Je jen škoda, že v závěru museli sérii tak drsně utnout; na jakoukoli dodatečnou nápravu je ale pozdě a je snad dobře, že nikdy nepřišla.

Nikdy jsem netvrdil, že Přátelé nemají chybu. Dokonce mě často štvalo, jak jsou postavy schematické a že pointa je nezřídka zřejmě založena na chvilkové (někdy trvalé) demenci protagonistů. Přesto je to zábava. I tento seriál zkrátka patří k těm, na jejichž vlnu se divák musí nejprve naladit. Na druhé straně — přes mírně kolísavou kvalitu sérií se mi (myslím) nestalo, že bych nějaký díl odmítl dokoukat. Zato jsem mnohé z nich viděl opakovaně. A jak hodnotit seriál, jehož epizody vám kupodivu přinášejí klid do té míry, že vidíte stovky epizod a napodruhé či napotřetí se na ně v pohodě podíváte znova?

Něco takového jsem už dlouho potřeboval vidět. V té záplavě praštěných sitcomů, superhrdinských seriálů nebo srágor o upírech či vrazích zoufale chybělo něco s intelektuálními ambicemi. Když pominu skvělé herecké výkony, postavy toho namluví hodně a všechno se to dá pozorně poslouchat, aniž by člověk ztrácel koncentraci. To je nebývalé. Andělé jsou především drama aidsem stižených homosexuálů a jejich přátel, lehce lynchovsky říznuté mysteriózním prolínáním reality s halucinačními stavy, jež klidně mohou být „opravdové“. Oni homosexuálové, neurotičtí, vesměs (až na výjimky) liberální a užvanění, mají zřejmě představovat jakousi esenci moderní, k levici směřující západní městské civilizace (a posledních pět minut z těch šesti hodin to dává najevo zcela nepokrytě — to je mimochodem jediných pět minut, které bych nejraději zabarvil na DVD fixem a tvářil se, že neexistují). Pikantní je to hlavně ve spojení s Louisem — ufňukaným, slabošským, sebemrskačským levičáckým homosexuálem, jenž se neustále v něčem babrá a o něčem žvaní, ale který se dá slušně dohromady po mystickém setkání s vírou předků, avšak zejména po pořádné nakládačce, té pomyslené „poslední facce, která mu chyběla do slušného vychování“. To jsme celí my.            Jinak nejlepší na tom všem asi byl Al Pacino, nejen že předvedl herecký koncert, ale i jeho postava byla kouzelná. Druhá polovina seriálu se mi zdála o něco slabší, za což může asi ten posun v mystických pasážích směrem ke komedii, ale i tak se jedná o vysoký nadprůměr. Nevím sice, jestli nás Bůh opustil v roce 1906, ale dokud budou v televizních seriálech postavy jako Belize, máme alespoň nějakou útěchu jistou.