Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Dobrodružný
  • Krimi

Recenzie (23)

plagát

Děň vyborov (2007) 

Množství komických situací? Prý množství komických situací....Fakt mě tahle věta naštvala, ale to je dobře, protože jinak bych asi nepsal recenzi a pustil si ten film znovu, teď ho mám na pozadí. Tady je brutální vtip každou minutu, ne, každých 45 vteřin, já jsem u toho dostal endorfinový záchvat, kdy jsem se smál tak, že se toho lekla i naše kočka, která je normálně takový flegmouš, že se o Silvestru nebojí ani retardů s petardami. Bylo to u projevu generála Burduna, když řekl, že přesně s touhle minou, jen menší, ale jinou, delfíni, kteří bojovali na straně Sovětů, potopili německý křižník Günter Netzer.  Pro ty, komu to přijde "málo vtipné": doplňte si vzdělání :) Nemyslím to vůbec ve zlém: hodně humoru v tomhle filmu má kulturní kontext (vztahy mezi federální a místní vládou, "крыша" - spolupráce místní samosprávy a místní mafie, Kozáci a jejich přízvuk). Jinak coby překladatel ČJ-RJ nesouhlasím s tím, že ty vtipy nejsou přeložitelné - většina je v pohodě, jen záleží na kvalitě překladu. Třeba v anglických titulcích na YouTube jsem ve výše uvedeném projevu Burduna napočítal tři chyby za asi 2 minuty, které byly v malých detailech, ale právě ty udělaly ten fór. To je mi líto, protože zase jiná místa mi přišla dobře přeložená :(  Fakt doporučuju! Skvělá hra, hodně ryze ruského humoru, spousta parodií na ruské politické reálie (řeknu vám, oproti tomu je loňská antibabišovská kampaň jak tfuj do rybníka) - a zároveň je v tom filmu něco příjemně lidského a teplého. Třeba se mi fakt líbil můj jmenovec Alexei, který je gay, docela se to ve filmu zdůrazňuje, ale ve světle spíše negativního přístupu k LGBT u dnešních Rusů mě překvapilo, že je vyobrazen jako ten nejpracovitější a nejchytřejší z celého týmu, a hlavně k němu mají všichni ten největší respekt, protože neběhá za babami a maká.

plagát

Jahody v čokoláde (1993) 

První dojem podobný třeba „Mexické jízdě“ a dalším latinskoamerickým filmům: banální příběh, za kterým je hluboké druhé dno. Prokopat se k němu mě přišlo na stránku poznámek k filmu a třikrát jsem si jej v hlavě zpětně projel. Začnu banálně (SPOILER ALERT): Na Kubě zvítězila pravda, láska a proletáři a jejich zřízení přineslo všeobecně dostupné vzdělání, lékařskou péči a modernizaci, no a taky se z vlivných rodin místní džentry stali nepřátelé, včetně jejich tradičních hodnot, například náboženství. Diego, citlivá a vnímavá umělecká nátura ze vzdělané kubánské rodiny, jedné z těch špatných, rebel, vlastenec, křesťan a gay, chodí se sochařem Germanem. Spolu chystají výstavu Germanových děl na náboženská témata - Marie, Jesus Cristo atd. Klíčí mezi nimi konflikt, protože některé ty sochy jsou až…hm, příliš náboženské, pořadatelé je nechtějí přijmout, a zatímco Diego je přesto chce vystavit, neboť v tom vidí revoltu na správném místě, German je poněkud praktičtější a je ochoten ke kompromisu. To se ovšem dozvíme postupně, film začíná tím, že Diego zkusí ze sportu svést studenta Davida, přesvědčeného komunistu. Většinu děje tvoří jejich vzájemné poznání a obohacení, jak píše anotace, „vzniká neobvyklé přátelství“, které skončí…v posteli? Posledním polibkem? Ne, zapomeňte na Hollywood, skončí tak, že Diego mu opatří ženu, podstatně déle mladou než David. Ta ho jemně zaučí do tajemství sexu a ochočí si jej. Diego se rozhodne se odjet z Kuby: pro špatný kádrový profil (jeho výše uvedené vlastnosti patří mezi lidu nepřátelské) nevidí tam jinou budoucnost než dělnickou, chce žít život po svém a s bolestí v srdci nakonec svou zemi opouští (to je mimo záběr, ovšem jasné z kontextu). Tím se dostáváme ke druhému dnu. Pro mě ten film není až tolik o homosexualitě a krutostech Fidelova zřízení. Je o míru sám se sebou. Diego se topí ve strachu ze ztráty domova a rodiny, vztah s Davidem a výstava soch jsou pro něj těmi posledními stébly naděje. A ta se přetrhnou: jeho přítel nesdílí jeho rebelské snahy a David je v novém komunistickém světě nadmíru spokojený, neboť za starého zřízení by jej, syna z chudé rodiny, čekala tak možná nádeničina na plantážích. Navíc trvá na tom, že není gay a že vztah s Diegem je pro něj nanejvýš výlet do dosud neznámého vesmíru, nikoliv sdílení života. Diego se rozhodně odjet a ví, že možná svou milovanou Havanu vidí naposled. Coby emigrant, který v ČR dlouho hledal nový domov a stál před rozhodnutím, zda se vrátit či nikoliv, jsem Diegův osud, hlavně ve druhé polovině filmu, hluboce prožíval a řeknu vám, kolegové, tento film příslušné pocity vyobrazuje nadmíru věrně, silně a surově. Na příběh se dá nahlížet i jako na přechod z dětství a pubertální revolty „into the challenging world of men“, do světa, kde za sebe mladý muž přejímá plnou zodpovědnost a svoji zemi opouští sic s ránou na srdci, ale v míru – sám se sebou a světem, který k němu dosud nebyl vlídný. Paráda. Doporučuji všem.

plagát

P.K. (2014) 

P.K. mi doporučil kamarád, který dlouhá léta žil v Malajsii, procestoval během své podnikatelské kariéry celý svět a několikrát navštívil Indii. Během velmi těžké nemoci šel do sebe, až doputoval k tématu spirituality a budování vlastního vztahu k tomu, co nás smrtelníky přesahuje. P. K. nezklamal. Zprvu působil trochu jak laciná komedie s dlouhými hudebními vsuvkami, ale to je spíš "seznamovací část", kdy mimozemšťan, ocitnuvší se za účelem průzkumu na Zemi, pozoruje ty divný stvoření, co dokonce používají slova (na jeho planetě se dorozumívají telepaticky) a snaží se pochopit, jak to tady vlastně chodí. S tímto pohledem nabyly i méně záživné začáteční pasáže nového rozměru. Určitě se jimi nenechte odradit. Druhá část (asi 2/3 filmu) se během chvíle rozjede do strhující kombinace satirické komedie, filozofického dramatu a jakési "filmové eseje": hluboké myšlenky a ponaučení, zakamuflované do desítek jednou vtipných, jednou srdcervoucích příhod (smrt P.K.-ho kamaráda). Jeden nádherný záběr za druhým včetně přírody, nenucená, trochu pohádková a dojemná romantická linka, skvělé herecké výkony všech představitelů. Anotace uvádí, že film je "satirou na náboženství", řekl bych však, že ty satirické střely se trefují spíše na lpění na vlastní víře a neúctu k jiným, slepý proselytismus a vzdání se vlastního rozumu. Ani mi ta kritika náboženství nepřišla až tak drtivá, jako třeba ve srovnání s tím, jak ji ve svých filmech vyobrazuje Fellini (u mě mimochodem P.K. vs La Dolce Vita jasně vede, ten druhej jsem stěží dokoukal). Pěkný je taky přesah: vyobrazené rozdíly mezi konfesemi můžete číst i jako střety mezi jakýmikoliv hlubšími a zarytými přesvědčeními, ať už osobními nebo skupinovými, a jejich kritika má platnost všeobecnou pro jakoukoliv společnost včetně zarytých českých neznabohů (viz třeba debatu "V EU ano či ne", takovej P.K. by nám prospěl...). No a ta hudba...ta hudba je prostě skvělá! Vřele doporučuju!

plagát

Sedem (1995) odpad!

Jsa inspirován břitkým slohem uživatele Verbal, nejprve popíšu své bezprostřední emocionální dojmy z tohoto filmu s respektem k zákazu příliš expresivních výrazů s erotickými či fekálními konotacemi v komentářích. T. ...! Co to je ze ........?! ..... k.... t... .. 5 h...d?! ......! Detailně. Se7en na mě měl dva velmi pozitivní dopady. První: odsuzoval jsem lidi (včetně sebe), co koukají na pornofilmy, ale po shlédnutí této perly "ještě-že-se-to-nestalo-mně" voyeurství jsem to přehodnotil. Tohle je horší. Druhý: otřásl mou zatvrzelou důvěrou v žebříčky a začal jsem si pročítat komentáře z celého spektra. Detailně k filmu. Neměl jsem při koukání na Sedm jiné pocity, než šeď a nudu - neoslovil mě ničím. Napětí? Zápletka průhledná od začátku, scénář plný logických nesmyslů, obzvlášť co se týče činnosti policie (viz ostatní negativní komentáře). Ponaučení, katarze z příběhu s biblickými, nadčasovými motivy? Nikoliv, závěr je zcela banální: zlo je zlo a dobro je dobro. Thriller, nejhlubší obavy, psychologie? Vůbec, motivace vraha vycucaná z prstu, vraždy natolik "děsivé", až postrádají i to nejmenší zrno uvěřitelnosti. Víc mě vylekal Hercule Poirot. Rád bych pochopil motivaci těch, kdo tomu dává plné hodnocení (bez ironie). Odpad.

plagát

Keď draka bolí hlava (2018) 

Dělal jsem k Drakovi titulky pro promítání v Rusku a podle mě si rozhodně zaslouží víc jak 14%. Za mě 3,5*, z recese zaokrouhlím nahoru. Jo, začátek, asi do první třetiny, je nudnej, avšak zbytek na mě zapůsobil velmi pozitivním dojmem: nápaditý příběh - konečně něco nového po Popelkách a Rytířích kulatého stolu, příjemná atmosféra, citový náboj (proměna na pomněnky mě dostala), obraz důstojného stáří Adélky a Janka, který se vidí fakt málokdy. Přátelství mezi lidmi a přírodou v osobě draka (taky příjemná změna). Prostě - fajn pohádka! Negativní komentáře na mě působí jako "dřív byla tráva zelenější, není to Z pekla štěstí, a tudíž je to s**čka". Karel Gott mluví slovensky - ve spoustě filmů mluví herci třeba klingonsky s anglickým přízvukem - fakt vás to tak štve? Podle mě je super, že v době, kdy už moje generace nekouká na slovenskou televizi nebo filmy, se někdo snaží o obnovu mostů uměleckou cestou. Animace - fakt čekáte od českého (sorry, slovenského) filmu novej Avatar? Je fakt, že malej dráček není graficky nic moc, ale aspoň je roztomilej a přátelskej, a kreslené pasáže byly super. Scénář? Jo, nevyrovnanej, místy nudnej. Ale taky nápaditej. And so on. Svoje děti bych na to určitě vzal. Period.

plagát

Tajomná pokožka (2004) 

Hm. Hmmm...Hmmmm....Váhal jsem mezi 4 a 5 hvězdami, spočítal jsem si to a vychází mi 85%, tak to zaokrouhlím nahoru. Víceméně souhlasím s pozitivními komentáři zde, přidám pár svých postřehů. Při vší úctě, po přečtení komentářů, kterých jsem zatím zvládl asi polovinu, mi přijde, že většina lidí nechytla pointu - minimálně tu, kterou jsem chytil já a o které mluví Gregg Araki ve svém rozhovoru (je na YouTube). Většina komentářů tu zmiňuje téma sexuálního zneužití, nicméně podle mě Mysterious Skin má (minimálně) dvojí dno. To svrchní je opravdu příběh o "tom", o traumatu a jeho dopadu na život dvou kluků s odlišnými přirozenými povahami a z jiných prostředí. Hlouběji však film vypráví obecnější příběh zneužití důvěry a vnitřního zklamání, který v méně nebo více ostré podobě asi zažil každý z nás (já rozhodně) a kde sex je jen jednou z mnoha možných manifestací. Může to být třeba fyzické týrání, lhostejnost nebo "duševní incest" s oblibou praktikovaný rodiči nespokojenými s vlastním životem. Rozlišuje to i psychologie: první je "akutní trauma", druhé "vývojové trauma". Na vývojovém traumatu se významně podílejí i rodiče, a šířeji, vůbec místní kultura maloměsta a americké hodnoty a film to krásně ukazuje. Nechci to moc natahovat, koho tato úvaha zaujala - mrkněte na ten rozhovor s Arakim, rozvádí ji do detailů. Na filmu mi vadily dvě věci: chyběla mi trocha živějšího humoru a větší zastoupení postav Erika, Avalyn a Wendy - myslím, že ti dva ve filmu symbolizují tu "zdravou" část duše, nezasaženou traumatem (ostatně, dají Neila a Briana dohromady) a zaslouží si víc prostoru. Jestli jsem si z MS něco odnesl, tak to, že chci ve svém životě mít víc takových lidí.

plagát

Vtoroje zrenije (2016) (seriál) 

Detektivka. Přímočará, příjemná, překvapivá, poutavá a...adjektiva na "p" mi došla. Tak tedy, je v tom i něco humoru. Hlavní hrdina při nepodařené (i když, jak se později ukáže, ne tak úplně) policejní operaci dostane doslova ohněm po držce a přijde o zrak. Oddělení speciálně pro něj zřídí hodnost konzultanta, spíš z pohnutek motivovaných lítostí než důvěrou ve smysluplnost této akce. Ukáže se však, že nemít zrak má svoje výhody, jak pro něj, tak pro kolektiv: slepý vyšetřovatel si jednak vytříbí ostatní smysly, druhak má víc času přemýšlet a dávat si věci do souvislostí a zatřetí, tím, že nevidí, vyžaduje od ostatních, aby mu každou scénu velmi přesně popisovali, což je vybízí ke všímání si všech detailů. Sérií se vine jedna hlavní zápletka a několik vedlejších, podobně jako třeba u Mentalisty. Vrahy a jiné kriminálníky jsm většinou uhodl, děj nicméně nenudí, vše má logiku, díly jsou docela napínavé. Zároveň, jak jsem psal, je tu i dost humorných vložek a scén, většinou souvisejících se slepotou protagonisty: "Měl jsi před sebou strom, vole! To ho nevidíš? - Ne". Mínus hvězda za to, že hlavní zápletka vyznívá dost do ztracena, jako kdyby celý seriál skončil v půlce - ale třeba to spraví další série.

plagát

Deset dní bez mámy (2017) 

Paráda, perla, pecka. Příběh je jednoduchý: po čtyřech dětech po sobě, kdy si maminka ani nepamatuje, kterého z nich zrovna nosila pod srdcem, když nejela na první dovolenou, druhou dovolenou...se rozhodne vyrazit do Peru. Starost o mladé od batolete po těžkou pubertu nechá na tatínkovi. Ponoření se do života mladší generace není úplně snadné....Je to asi dost ohraný scénář, avšak v latinskoamerické variantě nabyl epických rozměrů střetu muže s ženským světem, který se nebohého živitele rodiny snaží převálcovat jak vlna cunami. Dopomáhá tomu výrazná hudba, která by klidně mohla být z nějakého katastrofického filmu (hlavně scéna, kdy nejmladší batole pustí pěnu po celém baráku...uffff, to byl horor!). Jedna skvělá scéna za druhou, výborné hlášky ("Ti doktoři byli dost naštvaní...P*sral jsi jim tomograf, prej to může být rozbitý, šak víš, citlivá technologie..."). Nechybí ani vážnější linka vztahů mezi generacemi, pubertálního sebeuvědomění a toho, jak taková zkušenost promění celou rodinu a stmelí ji. Velice doporučuji.

plagát

Ňuchač (2013) (seriál) 

Nápadité, zajímavé, neotřelé, se skvělými dvěma hlavními herci (Čichač - mimochodem, jeho jméno není známo snad po celou dobu seriálu a jeho kolega), občasnými vtipnými momenty a zamotanými kriminálními story. Čichač, jak asi tušíte, má extrémně vyvinutý čich, který mu umožňuje cítit stopy i několik dní staré. Téměř mu to ale znemožňuje volný pohyb bez vatových tampónů v nose, proto žije sám v bytě s filtrovaným vzduchem a laboratoří vůní. Má taky bývalou ženu a syna a spolupracuje s policií coby konzultant.Seriál ovšem nestaví jen na tom, že Čichač "něco ucejtí" - taky si to umí dobře dávat do souvislostí, k čemuž bohatě využívá své chemické vzdělání (a působí to dobře, na rozdíl třeba od některých ruských detektivních seriálů, kde se pokoušejí o podobné intelektuální voyeurství). Strhávám jednu hvězdu za nevyrovnanost epizod - od některých jsem se nemohl odtrhnout (třeba poslední), některé byly na usnutí (třeba ta, kde unesli jeho novou lásku). A druhou za dle mého soudu naprosto zbytečné scény s jeho bejvalkou a synem, kterých je opravdu hodně (třeba i několik na díl), jsou dlouhé a nudné a nijak nezapadají do děje - fakt by se mi líbilo místo toho víc vtipných momentů, k nimž téma Čichače přímo vybízí...Kolem a kolem - za pokus-dva to určitě stojí.

plagát

Yomeddine (2018) 

Váhám mezi 4 a 5 hvězdami....no, asi 75-80% za mě. Pozitiva: nádherné, úžasné záběry přírody - řeka Nil, poušť až za horizont, semtam smaragdová zeleň a všudypřítomné pálící Slunce. Přijde mi, že právě Slunce je hlavní postavou tohoto filmu, protože svítí všem, dokonce i leprou zkoušenému muži, který vyrazí na oslíkovi (taky skvělý charakter) hledat svou rodinu, o které ví jen město, kde žije, jež leží přes půl Egypta, a čtvrť. V kolonii pro nemocné se cítí doma, ale mezi ostatními lidmi se za svou tvář stydí. Dojemný je vztah mezi Bešajem a Obamou, dvou osamělých duší, které k sobě přilnou a dávají jeden druhému podporu. Je tu i dost vtipných hlášek ("Ty spisy jsou tady léta...Bůh žehnej egyptské byrokracii!"), zajímavých postav, s kterými se dva hrdinové setkávají na své cestě, a pár podnětů k přemýšlení ("Kdybys žil mezi zdravými, nikdy by ses neoženil, lidi by tě nebrali..."). Moc se mi líbila taky hudba, přesně mi pasovala do děje. Negativa: spousta dějových linek pro mě vyzněla do prázdna, třeba scény ve vlaku (to, že jedou bez jízdenky, nemá žádné rozřešení - nechápu pointu) nebo úplný závěr včetně setkání s příbuznými. Moc nerozumím všudypřítomné myšlence, že každý má své místo a měl by se s ním srovnat a čekat na soudný den - možná to vychází z místní kultury nebo islámu, každopádně mi nebyla moc sympatická. Celkově pěkný zážitek, a na to, že je to režisérova prvotina, podle mě velmi povedený.